wz

Vandr s klikou

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

    nebo zde:   

 

Vandr s klikou

 

Tentokrát jsme se na zimní vandr domluvili jen tři. V provodínské Dřevěnce jsme se ale sešli v pátek 29. ledna, jen já a Vojta, alias Starý tremp. Banjo už totiž na pátek něco důležitého měl, takže jsme ho očekávali až v sobotu. Dali jsme s Vojtou po žejdlíku a vyšlápli sněhem hledat nám neznámý převis u obory. Měli jsme tušení, kde asi tak je, ale cestu k němu jsme si řádně vylepšili okružním pochodem okolo Provodína. No, protaženou silničku u plotu jsme nakonec našli, včas z ní odbočili a po prošlapání půlmetrové vrstvy sněhu i úspěšně zakempovali. Z dřívím to bylo v bivaku slabší (jen takový základ - dík za něj!). Vzali jsme tedy nástroje sebou přivezené, pilou sejmuli pár soušek a pořezali pár padlých větví. To dotáhli pod převis, tam to naporcovali na polena a rozštípali na pořádný topič. Za hoďku a půl bylo nachystáno. V nastávajícím šeru jsme zažehli oheň, ožehli buřta a s promaštěným žaludkem to zamířili na lehko zapít. Ukrutně chumelilo, takže jsme si okružní cestu "Okolo Provodína z druhé strany" po zelené značce náramně užili. Vojta si to navíc vylepšil parádním pádem na uklouzané silnici, který se naštěstí obešel bez následků, když nepočítám svůj záchvat strachu, vlastně smíchu. Už ve vsi jsme se nechali znejistět nějakou nám podobnou partou pobudů, když se podivovali, že už jsme opustili hospodu před zavíračkou. My tam přitom mířili. U bytovek se Vojta raději přeptal na cestu, takže jsme zjistili, že jdem asi do jiné hospody, než ti druzí. Zapadli jsme tam celí zasněžení a docela vymrzlí. Spláchli jsme tam mastnou večeři pár průměrnými Gambáči a po dvouhodině se nechali vyhnat poměrně hlasitým jukeboxem (zlaté léto a stinná terasa...). Tentokrát jsme šli zpět opravdu nejkratší možnou cestou a za hodinku už jsme opět pálili dříví. a to hnedle nadvakrát. Zahráli jsme totiž ztemnělému lesu etudu: "Zalévání ohně pracně rozpuštěným sněhem v ešusu". Pak už jsme si dali pozor a poctivě grogovali. Sníh už sice není to co býval, ale milosrdná tma skryla naším očím barvu rozpuštěné břečky a přilitý rum pak maskování dokonal. Únava i grog nás kolem jedenácté nahnaly do pytlů, kde jsme příjemně zachumlaní brzy usnuli. Nevím, jestli to bylo z našeho chrápání, ale jen chvilku po tom jsem v polospánku slyšel strašlivou ránu a země dutě zaduněla. Až ráno jsme zjistili, že to tíha sněhu zlomila smrk u obory vejpůl...

Ráno jsme z prvními paprsky slunce, které se k nám dostaly posnídali. Dá se tedy říct, že jsme snídali dost pozdě :-). V rychlosti jsme pobalili, poklidili a porovnali zbylé dříví (jako vždy ho zbyla slušná hromada - snad našla šťastného uživatele) a vyrazili se setkat s Banjem. Museli jsme obejít obrovskou špičku smrku, která padla vedle obory z výšky dobrých 20. metrů, pořídit pár fotek v hlubokém sněhu, takže jsme na místo setkání dorazili pozdě. Banjo tam už evidentně byl, zanechal stopy a odešel ke Starým Splavům. Použili jsme moderní techniku a přes luft se domluvili, že se vlastně vidíme. Stál na cestě asi 150 metrů od nás. Prý nám šel naproti. Vysvětlili jsme si to a pod modrou oblohou šlapali, tam co nám to Banjo prošláp. Úspěšně jsme došli na protaženou silničku, která nás vedla okolo plotu obory. Za myslivnou jsme ji pak opustili a dobrodili se lesem na okraj Starých Splavů. Oddechli jsme si na protažené silnici a ještě víc si odfrkli v právě otevřené hospůdce "U rybníčku", kterou musím všem vřele doporučit. Po výborném a levném gáblíku, řízném gambrinusu a kulturní vložce v mém podání (předčítání Pravdivé povídky) jsme vyšlápli vstříc dobrodružství. Šli jsme najít jeden pověstný trampský srub v tzv. Ledovkách nad Starými Splavy. Vojta měl pár indicií, takže jsme si ze začátku i docela věřili. Zkraje to bylo v poho. Obkroužili jsme část Velkého rybníka po uježděné zasněžené silnici a zahnuli po cestě do lesa. pak to začalo. Topilo slunce a lilo se i z nás. Stoupák do kopců ve víc jak půlmetrové vrstvě sněhu nám dal opravdu zabrat. S jedním odpočinkem v prosluněné stráni jsme to za hodinku dotáhli až na hřebínek. Vejš už to prozatím nešlo. Dál jsme pokračovali dle indicií posbíraných po netu a z vyprávění znalých, leč tajemných lidiček. První i druhý orientační bod jsme úspěšně našli a tím se úspěchy na další hodinu vyčerpali. Rozdělili jsme se a v hlubokém panenském sněhu křižovali dubovo-bukový les. Měli jsme kliku. První vypátral úplně náhodou srub Banjo, právě v tu dobu jsem jeho šikmou střechu zahlédl i já asi 150 metrů daleko. Mezitím jsme si všichni tři zmateně telefonovali. Nakonec našel Banjo Vojtu a společně jsme stanuli u chaloupky jak z trampské pohádky a vydýchávali se. Další dvě hodiny jsme zpracovávali tři poražené soušky, což nás náramně zahřálo. Taky nám opět vyhládlo a to způsobilo rychlé rozdělání ohně na zapadaném ohništi. Zavoněly buřty, zasyčely plechovky s pivkem (universální to nápoj!). Jen Banjo jedl krůtí maso z Kauflandu (?!!??). My ho ty buřty snad píct nenaučíme... s houstnoucí tmou jsme se nakýblovali do sroubku. Chvilku trvalo, než jsme roztopili kamínka a vyvětrali dým, který zpočátku tuto činnost doprovodil a ještě déle trvalo než jsme se v těsném prostoru okolo kamen porovnali. Pak už jen probíhalo přikládání, grogování, čajování, krafání, čtení v kempovce (od roku 1994!). Občas se hromadně vyvětralo - to když jsme šli pro sníh na vodu a při tom taky tu vodu prošlou naším traktem vraceli lesu do jiných míst. Už nevím v kolik jsme zalehli na komfortní palandy a v teplé chajdě usnuli.

Ráno nás vzbudil Vojta těsně před budíkem. Bylo půl deváté a za oknem srubu byl jen tichý bílý les. V ešusu na kamnech zamrznul zbytek grogu, což jasně signalizovalo jaké jsou izolační schopnosti téhle stavby :-). Zatopili jsme, pořádně se nasnídali, doplnili dřevo (opět ho zbylo víc...), posbírali svých pět švestek a po společné fotce vyrazili sluncem prosvětleným starým lesem zpět do Splavů. Cesta byla prošlapaná, takže to bylo celkem v pohodě. Navíc to bylo skoro pořád s kopce. Do už naší oblíbené restauračky jsme tedy zapadli hoďku a půl před odjezdem vlaku. To bylo tak akorát. Nadlábli jsme se, pochválili si príma vandr a dušovali se, že jsme tady nebyli naposled. Ještě totiž zbyla spousta neobjevených, někdy až téměř mystických míst tohoto kraje...

Tak tedy AHOJ příště!

 Sesmolil Pavouk