wz

Velká moudná oslava

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

      

 

Už dlouho nikdo nic neslavil, takže tahle oslava přišla jak na zavolanou. Při přípravě akce spojili síly hned čtyři oslavenci a dali tak ke slavení dohromady pěknou řádku let.

Těmi jubilanty byli Pajda, Růža, Vojta a Banjo.

Již s předstihem dali vědět všem termín – 17. dubna 2010 a tři týdny před akcí samou upřesnili i místo konání. Tím místem byla již osvědčená chata místního mysliveckého spolku nedaleko Hrubé Skály.

V pátek večer proběhla generální zkouška za účasti hrstky hostů (většinou těch, kteří se v sobotu nemohli zúčastnit), ale hlavní akce vlastně začala až v sobotu. Celý den se sjížděli kamarádi různými druhy dopravních prostředků. Výluka v letecké dopravě ničí účast naštěstí neohrozila, a tak se mohlo společně slavit. V sobotu v pravé poledne jsme pod Martínkovo vedením způsobně drželi minutu ticha za oběti letecké havárie polského vládního letounu v rámci dvoudenního státního smutku. To byl poslední klidnější okamžik tohoto víkendu. Pivo i rum tekly proudem, předávaly se roztodivné dary (čokoňadra, věnce z buřtů a fidorek, speciální květiny atp.) a hlavně se od řečí přešlo ke zpěvu. Kytar se chopili Kikin s bráchou Vojtou, takže se jelo opravdu z ostra a bez přestávek :-). Písničky a již zmiňované tekutiny byly prokládány výbornými pochutinami (vepřový guláš, sýrová roláda, 1000 druhů jednohubek, masové špízy na pivu a vínu atd. atp.). Jako jeden z prvních odpadl oslavenec Banjo, který si nejprve v chalupě přečetl desku stolu a pak se přímým pohybem přesunul (sesunul) za stůl do spacáku. Únava pak začala srážet účastníky postupně. Kvůli chladu se zbytek osazenstva přesunul k ohni, kde se hrálo, zpívalo a povídalo až do půl třetí ráno.

Nás, co jsme spali v přízemí chaty, vzbudilo ráno švitoření dětí už před sedmou hodinou. Anežka vyprávěla Ladě: „Venku pod stlomem leží stlejda Cajs a to je stlašně slandovní, poď se podívat…“.  Postupně se přeživší účastníci začali scházet u venkovních stolů. Já neodolal a začal dělat dříví na ranní oheň - silně mě ovládalo pečbuřtovské vábení. Slunce jasně svítilo, což Banjovi a Mišákovi moc dobře nedělalo, neb byli po prožité kalbě stiženi světloplachostí. Dojídaly se pochutiny, dopíjely tekutiny. V posledním (čtvrtém!!) sudu stále ještě bylo pivo, ba i rum se na dně lahve našel. To už si ale mohli dopřát na srovnání jen někteří. Bylo nedělní dopoledne a víkend pomalu končil. Ještě jednou se děkovalo oslavencům, zalomili se palce a všichni se notně znaveni rozjeli do svých spořádaných domovů. Tak třeba za deset let AHOJ!!!

P.S. Nebo o fous dřív na nějakém vandru..