wz

Máchův kraj - trampů ráj

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

Pavoukovo fotky

Zúčastnili se Pavouk, Bobina, Fanda, Banjo, Zvěrka, Honza a částečně i Pivoš.

 

 Stručný popis vandru:

Okna (žst.) – Sodomka (chrr) – Bezděz (glo, glo) – Malý Bezděz (uuufff) – Doksy (žst) – tdn, tdn, tdn, tdn – Staré Splavy (žst.) – Na rybníčku (glo, glo, mňam, mňam) – Větrník (chrr) – Staré Splavy (žst.)

 

 Konečně! Konečně jsem se dostal na vandr společně s Bobinou. Děda a babi nám pohlídali v Neratovicích Martina.  Odtud jsme frčeli vlakem už společně s Pivošem a novým kamarádem Fandou zpět na Boleslav. Tam se k nám přidala Zvěrka. V Malé Bělé jsme nabrali Banja a byli jsme pro páteční den komplet. Za okny couráku lilo jako z konve a v dešti jsme i vyskakovali na omšelé nádraží v Oknech. Nezbylo, než počkat v hospodě až to přejde. Když jsme po hoďce a půl odcházeli, skutečně už jen mrholilo. To bychom nebyli my, abychom si nepobloudili. Křižovali jsme podbezdězským polesím, až se nám neomylně podařilo v nastávajícím šeru kemp najít. Dřeva tam moc nebylo, takže jsme se v opět počínajícím dešti rozeběhli po širém okolí a posbírali nějaký ten topič. Pak už klasický večer s opékáním buřtů, kytárkou, tentokrát okořeněný návštěvou dvou trampíků – Hrobaře a Bradleyho (toho nezabyli, ačkoli byl s Hrobařem). Spát jsme šli až po půlnoci. A lesem stále šuměl déšť.

Ráno nás vzbudil učiněný ptačí koncert v korunách stromů vizuálně vylepšený azurově modrým nebem nad nimi. Pofukoval větřík, ale vypadalo to na pěkný den. Po deváté už byl celý kemp na nohou. Z nádraží dorazil poslední člen party, Honza, který přijel po noční šichtě. Vařilo se a kecalo. Fanda se chlubil umně zhotovenou pláštěnkou vyrobenou z igelitového pytle červené barvy, kterou si i oblékl. Chlapci z OTB by měli radost, že zas můžou někoho zdrbnout. Také se Fanda chlubil kdysi zakoupenou „pláštěnkou“ značky Primeros, kterou nosí vakuově zabalenou v peněžence. Tu před námi naštěstí nenavlékal. Když jsem si ji notně pomačkanou prohlédl a sdělil mu, že doba exspirace (použití) již pominula v listopadu 2007, ani nebyl překvapený.  

Ve čtvrt na jedenáct už jsme celí natěšení vyráželi na cestu. Vzali jsme to nazdařbůh, spoléhajíc na můj orientační smysl. Vcelku jsem to trefil, až na ten neplánovaný pochod kolejištěm. Díky bohu za Fandův sluch – před vlakem jsme uskočili na poslední chvíli. Nějaký čas jsme se ještě motali lesem jak desorientační běžci (i když, pravda, s během se náš pohyb moc srovnávat nedal), až jsme narazili na státní silnici. Sice jsem ji čekal jindy a jinde, ale i tak mě to nerozhodilo a po dohodě s ostatními jsem určil další směr. Furt za nosem. Tato taktika se vyplatila. Po zhruba 150 metrech jsme narazili na značku. Hledal jsem sice původně červenou, ale ani zelená nebyla k zahození. Konec konců jsem to měl po ní už naučené od minula. Po chvíli se nám otevřel parádní výhled na obrovská bezdězská ňadra. Na to menší jsme měli v úmyslu dnes vystoupit. Cestou nás ale čekala ještě jedna překážka – hospoda. Na vandrech jsou vítané a nevítané překážky a tenhle typ zhusta patří k těm prvním. Podnik, který se nachází pod hrází obecního rybníka ve vsi Bezděz, můžeme všem směle doporučit. Bezchybná obsluha, kvalitní nápoje i pochutiny, ceny odpovídající místu a prostředí. Zdenda Pohlreich by se tady nudil, protože by neměl co kritizovat. Jako příklad skvělého přístupu mohu uvést malou příhodu, jež se nám udála hned po příchodu. Sotva nám vrchní přinesl v rekordním čase natočená piva, už se pro ně vracel a sebral je ze stolu se slovy, že se omlouvá, že to byly poslední piva ze sudu, což netušil. Za pár minut už tam byly čerstvě orosené půllitry. Tak to se mi ještě nikde nestalo. A vlastně ani tentokrát se mi to nestalo, protože já měl jedenáctku Klášter a došel jim gambrinus :-). Po občerstvení jsme opustili stín slunečníků a začali stoupat vsí ke strmým svahům Bezdězů. Když se nám konečně podařilo objevit mezeru mezi ploty, kudy se dalo dostat do úžlabiny mezi kopci, rozhodl se Pivoš, že nám to ulehčí a i s Banjovo kytarou pokračoval do Doks, že prý tam na nás někde počká. Banjo už se protentokrát loučil se svým oblíbeným jambem, ale jak se později ukázalo, jeho strach byl zbytečný. Pivoš neztratil jeho kytaru, ale jen svůj klobouk. To už ale předbíhám. V tu chvíli jsme se nacházeli ve svahu Malého Bezdězu a supěli k vrcholu, který nás nakonec odměnil bezkonkurenčním výhledem na České středohoří a Máchův kraj okolo. 20 minut jsme orazili, pokochali se a už nás čas popohnal dolů. Tentokrát jsme kopec obešli z druhé strany a značku, která nás pak vedla do Doks našli napoprvé. Kdo se tam kdy vydáte, počítejte s fádní písečnou cestou, která se neuvěřitelně vleče a krom bordelu v jejím okolí, který tu zůstává po turistech, tam vlastně nic záživného není. Tedy pokud někdo nepovažuje za záživné do lesní hrabanky „citlivě“ zasazené PET lahve, vložky a prezervativy zavěšené na větvích a jiné „chuťovky“. Přežili jsme to a přes dokské náměstí se doplahočili na zahrádku restaurace, kde jsme si telefonicky domluvili spicha z odpadlíkem Pivošem. Radostně jsme se shledali, zapili to jedním pivem a vyšlápli k nádraží, protože jsme s časových důvodů (no dobrá, možná i z lenosti) upustili od pěšího přesunu do Splavů a těch 2 a půl kilometru se popovezli vlakem. Když jsme se ve starých Splavech přesouvali k poslední vítané sobotní překážce podél kolejí, hulákal na nás strojvedoucí „našeho“ odjíždějícího vlaku cosi o líné verbeži. Určitě to tak nemyslel, vždyť jsme mu každý přispěli 6. korunami na jeho jistě bohatou výplatu. Zavedl jsem kamarády do vyzkoušené restaurace Na rybníčku, kde jsme se usadili venku a hodinku pobyli. Proběhl gáblík, nějaké to pivko a už jsme se zvedali – chtěl jsem zúčastněné zavést na nový kemp, a tak jsem je přemluvil k dřívějšímu odchodu. Natankovali jsme si vodu i nějakého toho zrzka do igelitek a vyrazili přes hráz okolo rybníka. Pivoš obveseloval kolemjdoucí svou upřímností a bezelstnými a nepublikovatelnými otázkami nejen na cestu. Na lavičce s výhledem na Mácháč a Bezděz jsme si chvilku odpočinuli a pak šlapali k silnici. Když jsme z ní už chtěli odbočit do lesa, podruhé toho dne se Pivoš trhnul. Tentokrát odešel jen s igelitkou piva, ale definitivně. Důvody jsou nám stále záhadou. Trošku nám to pokazilo náladu, ale ne tak moc abychom propadli trudomyslnosti. Na rozcestí jsem dal povel vypřahat a ostatní s úlevou shodili bagáž ze zad. Kdo měl dost sil, vydal se podle mých instrukcí, které mi dal po netu Vojta a po telefonu Pajda, hledat kemp Větrník. I pro mě to totiž byla premiéra. První slavila po deseti minutách úspěch Bobina. Když už jsem přicházel pod skály, přišla mi SMS „Mam ho“. Ani jsem vtipně neodpovídal, že já taky, ale jen jsem na ni zavolal, protože jsem tušil, že nemůže být daleko. A nemýlil jsem se. Za čtvrt hodinky už jsme všichni odpočívali na prima kempu, který se stal pro nás na tu noc domovem. Udivilo nás množství literatury přítomné pod převisem. Kromě kempovky (chtělo by to novou!), Puchejřů a Brdských vloček nás (hlavně chlapy) zaujal pěkný barevný časopis, ve kterém převládala tělová barva. Navenek to vlastně nikoho moc nezajímalo, ale kouknul se každý. Poté probíhal tradiční scénář – příprava topiče, gurmánské hody, Banjovo kytárka, zpívání, kecání, pohoda… Přesně takový večer, jaký se dá zažít jenom s prima lidmi na takovém prima místě. Spát jsme šli poměrně brzo. Po půlnoci už celý kemp tonul jen v záři dohasínajícího ohně, jehož praskot doprovázelo tiché oddychování unavených poutníků a šramot tlapek všudybýlků plšíků.

Ráno se nám z pelechů moc nechtělo, ale různé potřeby nás nakonec vyhnaly všechny. Naposledy na tomhle vandru zahořel oheň a zavoněli pochutiny typu polévka z pytlíku, připálený chleba, nazelenalý buřt atp. Fanda měl čím dál lepší náladu a to nepřímo úměrně množství rumu v jeho placce. My ostatní už jsme tak napůl mysleli na nejtěžší část každého vandru – návrat. Zas.... neděle. Po desáté jsme opouštěli uklizený kemp, zanechávajíc po sobě zápis v kempovce, neopotřebovaný pornočasopis a hromadu dřeva pro další poutníky. I když byla cesta zpět do civilizace téměř po rovině, trvala nám déle, než včera. Ještě jsme se občerstvili Na rybníčku, než nás nakloněný čas vyhnal k vlaku, který nás přeplněný vezl domů.

 KONEC

 P. S. Ve vlaku jsme se potkali s Mrožem a Charliem, takže jsme si docela i pokecali a cesta nám pěkně utekla.

Sesmolil Pavouk