wz

Plavák

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavoukovo fotky

 

Bobina kuchtí oběd

Myšák, Pavouk a Mišák v Hasičárně

Peřeje potoka Zlatník

Pohled z Pantheonu k Suškám

Banjo coby sběrač

Zúčastnili se Pavouk, Bobina,  Banjo, Pivoš Lucka, Mišák a Myšák, Chudkyn a chvilku i Ája s Anežkou

 

 Stručný popis vandru:

Plavy - Haratice (Hasičárna) - Plavák (převis a chcavec) - Návarov --- húúúú,šš,šš,šš---Malá Skála (Sokolovna) - Pantheon - Frýdštejn - Voděrady - Malá Skála.

 

Že i v době dovolených se dá vandrovat, dokazuje náš zatím poslední vandr. Já s Bobinou jsme po návratu s Itálie nechali babi a dědu v Neratovicích na pospas našemu Martinovi a spunktovali kamarády. Protože byla stále hrozná vedra, naplánoval jsem vandr do stinných údolí v podhůří Jizerských hor. Jenže člověk míní a příroda mění. Už od úterka bylo jasné, že vedra nás nečekají. Když jsme pak ve čtvrtek s Bobinou uháněli rychlíkem na sever, černé mraky už s námi úspěšně držely krok. V Plavech jsme pak šlapali právě osychající silnicí. Před hrozbou dalšího deště jsem poněkud alibisticky zahnul neomylně do Hasičárny na kraji Haratic. Dali jsme s Bobinou pár pivek a vyřídili několik telefonů typu: Kikin nepřijede,  Pivoš s Luckou přijedou později s Banjem, Chobota chytly záda, Mišáci přijedou dřív, Chudkyn ještě neví jak a co… Pak už nás hlad popohnal na jediný větší kemp (převis, jak jinak), který v okolí známe. Dorazili jsme tam za soumraku a zjistili, že se dřevem to žádná sláva není. Něco jsme přitáhli z lesa a už se topilo. Buřtíci zavoněli a žaludky zavrněly. V jedenáct hodin už jen žhnuly uhlíky a my se převalovali ve spacákách. V příšerném dusnu jsme nakonec usnuli. V noci nás vzbudil vítr, hromy bouřky za kopcem a několik přívaláků. Ještě, že pod převisem bylo tak pěkně sucho.

     Ráno bylo pošmourné, ale postupně se ukazovalo sluníčko. Vstali jsme okolo půl deváté a po snídani začali chystat dřevo. Bylo sice mokré, ale nadělali jsme ho řádnou zásobu, kterou jsme nalámali a složili pod převis na úhlednou hromadu. Nad žhavým popelem jsme mezitím osušili pár klacků, které se pak hodily na obědový oheň. Po namáhavé dvouhodinové dřině jsme nalehko sestoupili i ke Kamenici, která hřměla celou dobu dole pod námi a v jejích chladných a kupodivu ne moc ledových vodách okoupali svá upocená těla. Pak jsme zatopili a v ešusu si udělali luxusní mňamku – klobásu na másle s cibulkou a s fazolemi v tomatě. Zajedli jsme to grilovanou mladou kukuřicí a zapili vodou. Po váhání kam jít, jsme nakonec v dešťové přeháňce pomalu sestupovali lesem do Haratic. Došli jsme až k samoobsluze, kde jsme si nakoupili jídlo na víkend, který už strávíme společně s kamarády. Na Mišáky jsme pak hodinku počkali v nedaleké restauračce s neobvyklým názvem Mrakodrap (zvnějšku fuj, uvnitř překvapivě huj). Chvíli po nich dojel i Chudkyn a půlhoďku po něm dorazili Pivošovi s Banjem. Byli jsme komplet. A komplet jsme se také usnesli, že před odchodem na kemp se stavíme pro vodu v Hasičárně (pro neznalé: Hasičárna jest hospoda, která není huj ani trochu. Je to nálevna, nevábného vzhledu, ale je nejblíž k lesu a tudíž pro trampy jak stvořená – nikoho zde nepohoršuje špinavý a leckdy i otrhaný oděv trampa a pivo Svijany 11st. zde také chutná obstojně). Po osmé jsme se za nastávajícího šera začali zvedat na cestu a chtěli platit. V tom zasáhl osud. A to v podobě Vojty a Růži, kteří se zjevili v civilním oblečení ve dveřích. Radostně jsme se přivítali a byli rádi, že se aspoň na skok přijeli ukázat. A tak se stalo, že jsme v Hasičárně ještě zůstali. V devět hodin jsme i skrze hukot lokálu slyšeli jakési jiné hučení. Kamarádi vracející se z toalety umístěné u vchodu nám potvrdili naše obavy. Venku lilo jako z konve. Když takhle pršelo už půl hodiny, bylo jasné, že hned tak nepřestane. Rozloučili jsme se s Růžičky a vyrazili do kempu. To, co probíhalo venku, jsme snad nikdo nezažil. Z nebe padala voda, jako když otočí kýbl. Smáčeli nás neskutečné proudy a my šlapali po kotníky v potoce, který tekl úplně všude. Pouze za svitu Myšákovo baterky se nám po 45 minutách podařilo doplavat a doklouzat na převis. Ještě, že jsme s Bobinou měli nachystané dříví. Všichni byli úplně durch. Ještě jsem navedl ke kempu Chudkyna, který se zakecal s Vojtou a Hankou a už jsme se všichni sušili. Vše, co jsme měli na sobě, jsme mohli ždímat. I ti, co měli pláštěnky, byli namočení.  Naštěstí oheň vesele plápolal, Banjo vytáhnul kytáru a pěkně hrál, takže brzy nastoupila pohoda a humor, který celou situaci zlehčoval. Jako první zapadnul do spacáku pod kapajícím převisem Pivoš. Poslední z nás si ustlali, kde se dalo kolem jedné hodiny ráno. Stále lilo neuvěřitelným způsobem.

      Ráno, když jsme se začali kolem osmé postupně probouzet, pořád pršelo a bylo znatelně chladněji. Meteorologové se tentokrát strefili. Zahořel oheň a snídalo se. Chudkyn nervózně poposedával. Chtěl stihnout vlak z Návarova v 10,36. Nakonec jsme se všichni včas sbalili a zanechajíc po sobě na uklizeném převisu slušnou a relativně suchou zásobu dřeva sestupovali spolu s ním ke Kamenici. Podél jejích kalných a divokých peřejí jsme pak v přeháňkách došli k Cimrmanovu mostu a posléze i na nádraží. Mišák a Myšák si odskočili mezitím na hrad, který ještě neviděli. My ostatní na ně počkali v plechové boudě u kolejí, kde jsme v dešti dopíjeli pivo z petek, které jsme včera předčasně objednali, než se ukázali Růžičci. S přestupem jsme podle plánu dorazili před půl dvanáctou na Malou Skálu, kde (také podle plánu) čekala na Chudkyna i na nás Ája s malinkatou Anežkou v šátku. Společně jsme v mrholení došli do Sokolovny, což je jeden moc dobrý podnik, kde skvěle a levně vaří. S pivem to sice bylo slabší, ale gáblík nás nezklamal (např.: Moravský vrabec s bramborovými špalíky a červeným zelím za 68,- byl vynikající!). Pokecali jsme s Ájou, pak se s nimi prošli kousek podél kalné Jizery a pod Pantheonem se rozloučili s ní i jejím manželem Chudkynem, který musel domů. Již jen v sedmi lidech jsme se vydrápali až ke kapli a tam s úlevou shodili batohy (do levandulí, jak jsme později zjistili). Pod námi byla Malá Skála jak na dlani. Na louce mezi tratí svítili bílé párty stany, které mě i Bobinu vyděsili ve čtvrtek, když jsme se lekli, že se koná benátská noc (rockfestival). Ta byla ale naštěstí o týden později. Dali jsme si lahváče a Banjo kafe. Po chvíli jsme se já s Bobinou a Pivošovými rozhodli zakoupit lupeny a prohlédnout si zbytky hradu Vranov i s romantickými zastaveními a sochami. Když jsme se po půlhodině vrátili k čekajícím kamarádům, rozhodně jsme nelitovali. I přes zataženou oblohu byl dobrý výhled na Frýdštejn, do údolí Jizery i na Suché Skály za ním. Znovu jsme hodili batohy na záda, porovnali slehlé levandule a začali stoupat po hřebeni k dalšímu hradu. Po jedné rauchpauze a malém kočkování s nevrlým psiskem jsme k Frýdštejnu dorazili, zrovna když tam přivezli asi 50 dětem na výletě svačinu. Zříceninu s předraženým vstupem jsme obešli a dole u silnice se zastavili na malý gáblík v nedávno otevřeném občerstvení. Seděli jsme pod obrovskými deštníky, takže z deště jsme strach mít nemuseli. Někdo se najedl, někdo popil (Pardál), někdo si dal jen kafe a už jsme šlapali silnicí v polích k našemu sobotnímu cíli – Voděradům. Za nimi jsme zapadli do lesů, zkoukli jeden nevyhovující převis a nakonec se utábořili na starém známém kempu, který má prosté jméno Voděrady, podle blízké vesnice. Zatímco Pivoš s Luckou a Banjem vyrazili hned do hospody, já Bobina a Myšáci jsme si ještě rozdělali oheň a trochu pojedli. Stále bylo pošmourno a foukal ostrý vítr. Trochu nás to děsilo, protože na voděradském kempu je sice spaní pod skálou, ale ohniště je pod širým nebem. Asi půl hoďky po kamarádech jsme do Voděrad vyrazili i my. Našli jsme je v hospůdce u nádrže, hoďku a půl poseděli (přitom se snad všichni vystřídali na záchodě – mísa je mísa) a za soumraku se vydali zpět na kemp. Stále občas fouknul poryv větru, ale na déšť už to moc nevypadalo. Sotva jsme došli, rozložil si Banjo věci pod širákem v trávě – tak jak on to rád a vzápětí si lehnul. Když jsme na něj volali, ať jde hrát, tvrdil, že to jen testuje a že za chvilku přijde. Po patnácti minutách už neodpovídal vůbec. Test se změnil v regulérní spánek. Ještě jsme si na ohni udělali něco k jídlu, chvilku kecali a pak po desáté zalehli do pelechů. Unavení jsme velice rychle usnuli.

      Ráno nás (některé) vzbudilo neskutečně vtíravé ťukání strakapouda, který se rozhodl vyléčit kmen stromu přímo nad kempem. V půl osmé jsem to nevydržel a radši se šel projít. Když jsem se po půl deváté vrátil, kemp už byl na nohou, tedy kromě věčného spáče Myšáka (mladšího!). Strakapoud se stále činil, ačkoli kousek pod ním zaplápolal oheň a zavoněla snídaně. Pomalu jsme sbalili a za neustálého ohýbání odcházeli do Malé Skály. Borůvek bylo totiž kolem cesty dost – jen se ohnout. U studny pod Drábovnou jsme se opláchli a seběhli zbytek kopce k Jizeře. V sámošce za Boučkovým statkem jsme ještě v rychlosti nakoupili nějaké jídlo na cestu a za deset minut už nás vlak odvážel domů. Byl to náročný víkend, ale stál za to. Nabrali jsme totiž novou zkušenost: nacvičili jsme si chůzi po zemi a přitom pod vodou :-).

Sesmolil Pavouk