wz

Babskej vandr

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Obrázky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Bobiny fotky

 

Růži fotky

 

Lucky fotky

 

Snídaně na Kyjovském hrádku

Doplnění tekutin na Turistickém mostě

Svítání na Dýmníku

Zúčastnili se: Bobina, Lucka, Růža a Zvěrka.

 

 

Stručný popis trasy vandru:

Krásná Lípa - Kyjov - Kyjovský hrádek - Jeskyně Víl - údolí Vlčího potoka - Vlčí Hora - Dymník - Rumburk

 

 

Sešly jsme se ve vlaku v Český Lípě a společně pokračovaly do Krásný Lípy. Cestu v nástupní uličce vagónu jsme si zpříjemnily vitamínama v podobě burčáku, jelikož prevence je prevence a rosničky předpovídaly ranní teploty lehce nad nulou. Nemohly jsme nic ponechat náhodě. V Krásný Lípě jsme zavítaly do informačního centra pro letáky, mapu a informace o pískovém výtvoru na náměstí.  Vztahuje se  k panoramatické projekci: Krajina zrozená z písku a moře a znázorňuje pravěk v podobě ještěrů a současnost jako okolní krajinu – Bastei atd.  Byla vytvořená na Velikonoce a dneska je jen lehce porozpadlá. Zvěrka, jakožto vyznavač hesla – Co nemám, to koupím cestou – nemohla vynechat svojí tradiční disciplínu a zavítala k asijským spoluobčanům a pořídila si zbrusu nové ponožky. A teď už nám nebránilo nic v cestě a po žluté jsme vyrazily do Kyjova. Cestou jsme si daly krásně zralé a veliké ostružiny a užívaly si podzimních paprsků na pastvinách. Taky něco k večeři se našlo – drobet hub. Dorazily jsme do Kyjova. Hospoda ve škole byla vylidněná a k prodeji, tak jsme musely dál. Naštěstí né daleko. Kousek níž byla hospoda Na Fakultě. A abysme nemíchaly vitamíny, pokračovaly jsme v burčáku. A hurá na Kyjovský hrad. Od posledního rozcestníku to k němu bylo 0,6km a my to šly minimálně půl hodiny. Je pravda, že za světla bysme si to užily víc, protože cesta to musela být moc hezká. Úzkými skalními pěšinkami jsme měly s ruksakama občas co dělat. Na hrádku proběhla večeře. A jelikož se vyplňovala předpověď počasí, tak i svařák na zahřátí. Vylepšily jsme šťávu z Růžiny zahrádky  pár švestkama a zavrtaly se do spacáku. Tam bylo  výrazně líp.

            Vstávaly jsme poměrně pozdě, před devátou. Ráno bylo zataženo a tím pádem i teplejc než večer. Po snídani jsme vyrazily směr Turistický most. Hned na začátku jsme se stavily Pod praporkem (skalní věž), udělaly pár fotek, vylezly k praporku a úzkými skalními uličkami pokračovaly dál. Všude bylo vidět, jak se tu nedávno hnala voda a co všechno stihla vymlet. Cestou jsme zavítaly do Jeskyně víl a dokonce se nám podařilo i jednu vyfotit. Musíme se sem v zimě vrátit. Od Turistického mostu, po zelený a dál údolím Vlčího potoka jsme chtěli narazit na Křepelčino údolí. To se bohužel nezadařilo, nebo jsme si mysleli, že jsme ho netrefily. Ale kdo ví???  Cestou jsme daly oběd, posbíraly pár hub a viděly probíhající výzkum v jednom z údolí. A hurá, byly jsme ve Vlčí Hoře. Plánovaný odpočinek v čajovně se bohužel nekonal. Nemají čajníka. Tak jsme Růžu nechaly na pospas  houbám a šly jsme se podívat na rozhlednu. Tam se nám bohužel podařilo zjistit, že Dýmník je otevřen taky jenom do 17.hod. Což nám trošku narušilo plány. Ale s tím si poradíme. Růža mezitím stihla naplnit všechny ešusy nakrájenejma houbama a šly jsme dál. Na mediálně profláknutý Vlčárně jsme neodolaly a daly si první večeři. Každá něco jinýho. Porce ale byly tak veliký, že bysme ten den musely nachodit aspoň dalších 15km, abysme to spálily.  Suvenýr v podobě jeleního loje v květináči jsme zanechaly jako památku a šly dál směr Dýmník. Časový harmonogram se dodržet moc nepodařilo, ale to nevadilo. Potmě, za to s číselnou vyvolávačkou v patách, nám cesta uběhla poměrně rychle. Pod rozhlednou jsme zjistily, že na vrchol je to už jenom 300 metrů a po včerejší zkušenosti jsme usoudily, že tam dojdem nejen po tmě ale i poslepu, jsme zapadly do hospody. Měli tady spoustu zajímavých věcí – vycpanýho králíka s parůžkama, veliký džbán, jehož obsah je nám do teď záhadou, kvasnicový pívo, přemrštěný ceny nejen za pívo a místní čarodějnice, od kterých jsme se dozvěděly, co znamenají a jaký mají význam menhiry, které stojí asi 200m od hospody. „Jděte tam, vyberte si kámen, kterej se vám bude líbit a stoupněte si k němu. Ucejtíte teplo a příjemno a uvidíte červený světlo. Dobije vám to energii. Je to stavěný člověkem, kterej ví hodně o astronomii a zákonitostech, podle kterejch je to postavený. Vy vyzařujete kolem 2000 nějakých jednotek, kdežto tady to má tak asi 50 000 jednotek.  Teď už je dost večer, tak už ta energie bude dost čistá“  řekl nám jeden z čarodějů. A tak jsme šly. Asi hodinu jsme pobíhaly mezi kamenama a v teplotě lehce nad nulou a se studeným větrem ve vlasech se lepily na každej vztyčenej šutr a čekaly, kdy přijde to červený světlo. Noooo, asi jsme měly málo požito. Nic moc jsme necítily a neviděly, ale kdo ví??? Nakonec jsme přece jen dorazily na kopec, našly vhodnej plácek na spaní. Uvařily jsme houby, podruhý povečeřely a šly jsme spát kolem jedný hodiny po půlnoci. Jsme holky hubený, vešly jsme se i pod lavičku.

            Ráno jsme netrpělivě čekaly na otevření rozhledny, ale i tak jsme nepostřehly, kdy kastelán přišel. Vylezly jsme nahoru, nechaly udělat společný foto a mazaly jsme zpátky dolů ke kamenům zjistit, jestli na nás bude mít proudění energie jinej vliv, než v noci. Bohužel. Změna se nekonala. Zkusily jsme to znovu, ale asi nikdo z nás nic novýho nebo jinýho necítil. Bylo už pozdě a Růža pospíchala na bus. Frajerka si jede domů přes Německo. Daly jsme jí pac a pusu a pustily jí do světa. Přestup na vlak ve Varnsdorfu stihla. My si ještě trošku poblbly s nákupem jízdenek, ale nakonec jsme rády, že sedíme ve vlaku a nemusíme nikde přestupovat. Tak zase někdy.......

 

 

Sesmolila Bobina