wz

Podzimní přechod Krkonoš, aneb tradice pokračuje!

 

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Obrázky z tohoto vandru můžeš najít zde

 

Fotky Bobiny a Pavouka

 

Fotky Růži a Starého trempa

 

Pajdovo fotky

 

Fotky Pivoše a Lucky

 

Sněžka od Černé boudy

Růža na kanapi u Krakonoše

Rozhledna na Hnědém vrchu

Vrchol Sněžky 3.10.2010 v 7,00 h ráno

Pramen vytékající z divné sochy

Zúčastnili se: Růža, Vojta, Bobina, Pavouk, Pivoš, Lucka, Pajda, Divoška a Fanda

 

Stručný popis trasy přechodu:

 

Janské Lázně - Černá hora - Kolínská bouda (Krakonoš) - Hnědý vrch - Chalupa na rozcestí - Výrovka - Luční bouda - Dom Slezski (chrrr) - Sněžka - Dom Slezski - Luční bouda - býv. Rennerova bouda - Svatý Petr - Špindlerův Mlýn.

 

Růža už asi nemohla poslouchat to moje věčné remcání, jaká je to škoda, že nepokračuje pěkná tradice přechodů Krkonoš a na první říjnový víkend roku 2010 naplánovala dvoudenní túru po kopcích našich nejvyšších hor. Plány se měnily pomocí domluvy po ICQ jen dva dny před vypuknutím akce. V pátek večer se nás pár ještě sešlo v hospodě U Zemánků v Jablonci nad Jizerou. Nad pivkem jsme dohodli ranní odjezd a šlo se do hajan. Pajda s Vojtou, Růžou a Divi si ještě poklábosili doma a spát šli o jedné. V sobotu ráno se mohlo směle vyrazit. Se smělostí se to ale nemá přehánět. Zlotřilé ČSAD si svévolně zastavilo svůj autobus na jiné zastávce U Kroupů, než se čekalo, takže Růže, Vojtoj, Fandoj, Pajdoj, Pivošoj, Lucce a Divošce nezbývalo než zamávat vzdalujícímu se zadnímu oknu a vyrazit do Vrchlabí autmo. Jen já s Bobinou jsme se z JBC svezli dle plánů. Ne, že bychom snad byli dokonalejší, ale je tam jen jedna zastávka, takže jsme se splést nemohli. Bobina pouze telefonicky poprosila Růžu o půjčení karimatky, kterou zapomněla doma – nikdo není dokonalý, ne?

Ve Vrchlabí jsme se na autobusáčku ve zdraví sešli, zalomili palce a narvali se spolu z davem natěšených turistů do autobusu. Z toho jsme vyskočili po půl hodině pod modrou oblohou u lanovky na Černou horu. Investice 100 kč za lístek se vyplatila – kabinkou jsme pohodlně vystoupali do víc jak 1200 m.n.m. Prošli jsme kolem rozhledny (Fanda vystoupal nahoru) a zapadli do hospůdky nedaleko, abychom spláchli pachuť špatného začátku. Dlouho jsme se nezdrželi a natěšeni po třičtvrtěhoďce vyrazili na cestu, jejíž konec byl zatím v nedohlednu. Jen chvíli. Když jsme totiž vyšli z lesa u hotelu Černá bouda, otevřel se nám parádní pohled na masiv Sněžky a Studniční hory mezi nimiž se krčila malinkatá polská stavba – Dom Slazsky, kde jsme měli předběžně „domluvený“ (Růža to domlouvala po polski telefonem) nocleh na zemi ve vlastních spacákách. Daleko předaleko byl náš cíl. A to už bylo skoro jedenáct hodin… Vyšlápli jsme tedy po páteřní červené značce směr Hnědý vrch, kde jsme plánovali první zastávku. Jenže člověk míní a … hospoda mění. S krásným panoramatem se špičatou Sněžkou na očích jsme obcházeli po kopcích Pec pod Sněžkou , prošli nevšímavě (!) kolem Kolínské boudy a pak zakopli u boudy Krakonoš, kde začal Pajda hledat provozního – svého známého pana Kuchtu. Toho sice nenašel, ale i tak jsme se tam na verandě u stolů zastavili, dali průměrné Svijany za 28Kč, někdo i česnečku bez česneku a po další hodince šlapali dál. Ještě celkem daleko před vrcholem Liščí hory jsme odbočili po neznačené cestě k nové rozhledně Na Hnědém vrchu, kde jsme pak u dřevěných stolů i konečně poobědvali. Ještě předtím jsme ale samozřejmě vyšlapali po ocelových schodech na vršek věže a kochali se panoramaty, která ale postupně kazila stále častější oblaka. Pajda se opět potkal se nějakým svým známým rybářem, který zde shodou okolností obsluhoval horní stanici lanovky. Ten chlap je snad víc Krkonošák, než Vojta s Růžou dohromady J?! Tento dobrý muž nás ujistil v tom, že se dá vyhnout návratu na značku. Pustili jsme se úbočím Liščí hory hledajíce zelenou značku, která nás měla zkratkou dovést k Chalupě na rozcestí (upozorňuji, že toto může být fabulace a citaci nelze použít jako důkaz proti nám, že jsme se v KRNAP pohybovali mimo značenou pěšinu!! J). Prošli jsme na sotva znatelné pěšině mohutným prameništěm a Fanda si chválil kecky, jak mu v nich pěkně čvachtá. Na značce jsme opustili vrstevnici a hrdě se vydali kolmo ke svahu. U Chalupy na rozcestí jsme si jen vykloktali ústa před narvaným kioskem a šlapali ke z daleka viditelné chatě Výrovka. Tam už Vojta nekompromisně zavelel vlevo v bok  a ošklivá stavba nás vcucla. Po schodech jsme vystoupali do patra, kde nás překvapil bufet, jak vystřižený ze závodní jídelny – pult, tácy, ohřívače s jídlem, kuchařky s naběračkou… Naštěstí na konci čekala pípa (ta v závodkách nebývá), a ta nás zajímala nejvíce. Sedli jsme si pak společně ke stolu a napili se. Fuj. Půllitr Gambrinusu za třicet korun byl bez pěny, za to bublinek v něm bylo požehnaně. Po půlhoďce jsme prchali jak Horymír s Šemíkem. Ne však k Neumětelům, ale dále nahoru k Luční boudě. Objevil se první sníh a Pajda si samozřejmě musel postavit sněhuláčka. Nebe se mezitím zatáhlo a začal pofukovat nepříjemný vítr. Čas pokročil, takže jsme se jen u mastodontní Luční boudy mrkli na jídelák, oklepali se nad nekřesťanskými cenami (guláš s knedlíkem za 195Kč) a začali mírně stoupat k Úpskému rašeliništi. To jsme přešli po dřevěných povalech a před námi se mezi klečí konečně objevil náš cíl – polský Slezský dům. Sněžka nás škádlila, když pomalu mizela v rychle letících mracích. Udělala se opravdu zima a foukal silný a ostrý vítr. Rádi jsme zapadli do útulného prostoru chaty, kde růža telefonicky zamluvila nocleh na zemi. Slečna recepční hned věděla o co se jedná a vcelku srozumitelně nám polsky vysvětlila co a jak. V ceně 20 zlotých na osobu a noc se skrýval celkem komfortní balíček: spaní na podlaze ve vlastním spacáku (dlažba L), teplá sprcha v době mezi 18. a 21. hodinou, horká voda z automatu (na vlastní čaj, kávu atp.) neomezeně, povolená konzumace vlastních jídel v kuřáckém forhauze. Za v přepočtu 128 Kč to bylo zaručeně to nejlepší v Krkonoších na co jsme narazili! Všem podobného ražení jako jsme my, tuhle polskou boudu doporučuju! Ubytovali jsme se hned za hospodou v určené místnosti (byla bohužel průchozí pro hosty ubytované v pokojích v patře), někdo se osprchoval a přemístili jsme se do hospody ochutnat polské pivo. Cena byla odstrašující, ale žízeň na koruny, vlastně zloté, nehledí. Půllitr točeného piva za 7 zlotých (45Kč) byl ale, dle mého názoru, tím nejlepším, co jsem za celý den ochutnal. Někdo si i vybral z bohatého jídeláku nad barem a povečeřel. třeba Bobina si dala obrovský kuřecí řízek, na který snad museli paličkou rozmlátit celé kuře, se šťouchanými brambory za 20Zl (128 Kč), což by na nedaleké Luční boudě nepořídila ani náhodou… Seděli jsme, kecali, popíjeli drahá, ale dobrá piva a dělali grog z vlastního rumu a místní horké vody z automatu (příště čaj a kafe sebou!). Chůze většiny účastníků připomínala pohyby lehce porouchaného Terminátora, takže představa plánovaného ranního výstupu na Sněžku moc radostná nebyla. Chlácholili jsme se předpovědí pana Jančaříka na Nově, který sliboval nádhernou inverzi. Už jsme východ slunce z moře mraků na vrcholu naší nejvyšší hory  v roce 1998 zažili, tak jsme se těšili na nádherné opáčko. Trochu nás ale znepokojovalo řádění živlů za okny, kde se v silném větru honily mraky, což na inverzi moc nevypadalo. Řekli jsme si: „Ráno uvidíme“ a šli po desáté hodině do hajan s klíčkami od zadního vchodu v kapse a s budíčkem nařízeným na šestou hodinu.

Když jsme ráno, dvacet minut po probuzení, vylezli rozespalí ven, neviděli jsme nic. Hustou mlhu doplňovala neskutečně protivná fujavice. Při stoupání po okružní polské cestě, už nám bylo skoro jasné, že děláme výstup jen pro výstup. Takhle se inverzní mraky nechovají. Nahoře nás poryvy donesly k polské kapli, kde jsme nahmatali další podobné blázny, kteří zde čekali na východ slunce, který se konal, ale bohužel pro nás všechny, daleko za hradbou rychle letících mračen, která s řevem drásala povrch Sněžky i s námi. Schovali jsme se do přístěnku kaple a dohodli se, že počkáme do půl osmé, zda se počasí neumoudří. Koloval rum, voda, čokoláda a humor. Nikdo tedy ani nebral vážně můj proslov k pánovi hor, Krakonošovi, kterého jsem ve skvěle akustické kapli žádal o špetku náklonnosti. Vážně mě nevzal zřejmě ani sám Krakonoš, takže jsme po půl osmé sestupovali zpět k bivaku, rozladěni stále stejně nevlídným počasím. Dole jsme se v našem „kempu“ najedli z vlastních neskromných zásob a zapili to čajem a pivem koupenými za poslední grošíky. Chvilku před desátou jsme se rozloučili a vydali se do mlhy. Tou jsme došli přes nám již známé povaly k Luční boudě. Protože počasí vypadalo stále stejně neoptimisticky, padlo rozhodnutí jít do Špindlu nejkratší možnou cestou. S krátkou zastávkou u pramene v místech bývalých Rennerových bud, jsme po hodince a čtvrt došli ke Kozím hřbetům, po jejichž úbočí jsme neprostupnou mlhou začali sestupovat ke Svatému Petru. Nohy už bolely a prudké klesání tomu ještě dodávalo grády. Nejvíc ale asi trpěl Fanda, kterého zle trápil meniskus. Ve Špindlerově Mlýně jsme po asfaltce sešli až k mostu přes Labe a vyhledali jsme místí autobusové stanoviště. Tam jsme se ujistili, že spoj do Vrchlabí, kde čekala auta jede za hoďku a půl a vrátili se kousek zpět do restaurace prý nejlidovějšího hotelu ve Špindlu – Krakonoš. Jídlo bylo vcelku dobré, až na malý výběr z jen pár minutek, ale pivo bylo otřesné. Když už ho ani Vojta nevypil a vrátil, tak to bylo opravdu co říct… Plným autobusem jsme se odvezli do Vrchlabí a u aut za nádražím se srdečně rozloučili. Přísahali jsme si, že je třeba se vrátit. Sněžce to přece dlužíme a ona nám taky… Tak nejpozději za rok na Krkonoších AHOJ!

 

Sesmolil Pavouk