wz

Skal a stepí, aneb vandr divočinou

 

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Obrázky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Pavoukovo fotky

 

Vojtovo fotky

 

Převis nad Ploučnicí

Ploučnice

Banjo relaxuje

Český Matterhorn - Lysá skála

To není trik - to je výstup

Vandráckej podzim

Mácháč

27.10. - 30.10. 2010

 

Zúčastnili se: Růža, Vojta, Pavouk, Banjo, Pajda s Pepíčkem j.h., Divoška a Fidli

 

Stručný popis trasy :

 

Mimoň - Donbas - Brenná - Lysá skála - Provodín - Obora - U Obrázku - Klika - Staré Splavy

 

 

Na začátek musím podotknout (vzhledem k názvu celého tohoto blábolu), že nikdo nebyl ani hladový a pokud vím, tak ani roztrhán. V ruce jsme měli tak maximálně klacek a oheň neplápolal v srdci, nýbrž v kruhu kamenů pod převisy, či verpány*. Pravda ale je, že turistické značky jsme protentokrát nechali turistům a vandrovali jen podle zákeřných map, divokou, turistovou botou netknutou krajinou.

 

Úplně netknutá ta krajina ale taky nebyla, protože hned první noc jsme strávili pod převisem, který byl lidskou činností už tak trochu zasažen. Alespoň myslím, že matrace zatím (!) nejsou běžně součástí českých luhů a hájů. Sezení ale museli Starý tremp a Růža upravit sami, ještě než jsme dle jejich navigace dorazili za tmy já a Banjo od vlaku. Dokonce nám pod dráty na asfaltku vyšli i naproti, abychom si ten nekonečně stejný les pod Mimoní neužili až příliš. Převis zvaný někdy Donbas nás překvapil – široko daleko žádná větší skála a tady na břehu mokřadů Ploučnice takové velké suché místo. Nedočkavě jsme zapálili připravený oheň a opekli uzeninu. Dokonce i Banjo překvapil drůbežími špekáčky (zajímavý protimluv...). Pak se nenechal moc přemlouvat a doplnil večerní posezení prima hudební produkcí. Noc byla tichá (když nepočítám chrapot nás nocležníků) a chladná. Nejhonosněji spala Růža a Banjo, kteří se podělili o zachovalé a suché matrace – inventář tohoto převisu.

Ráno se nás pokoušelo vyhnat z pelechů slunko, ale nakonec to vzdalo, schovalo se v mracích a nás vyhnaly obvyklé potřeby – hlad, žízeň a s tím související další činnosti :-). Připravili jsme si na ohni královskou snídani a při tom poradili po telefonu Pajdovi s Pepíčkem jak nás najdou. Přijeli za námi jen na výlet a auto nechali v Mimoni, s tím, že se pro něj pak vrátí vlakem z našeho plánovaného čtvrtečního cíle. Našli nás v pohodě, pak se ještě Pajda proběhnul pro Rexovo vodítko a mohlo se vyrazit. Plán byl jednoduchý – sledovat po alespoň trochu schůdných cestách tok řeky Ploučnice a někde u vsi Veselý ji přejít a šlapat do Provodína. Jenže tramp míní a příroda s okolnostmi mění. Zprvu jsme šli pěšinou pod terénním valem, který ohraničoval meandrovité rozlehlé údolí plné rákosu, bažin a mokřadů. Jeden ze zákrutů řeky jsme si zkrátili naproti Hradčanům podél bývalého náhonu starého mlýna. Prohlédli jsme si pamětní kříž starý víc jak 200let a obdivovali se zachovalým plastikám vytesaným do pískovcového bloku pod křížem (ten už na vršku nebyl). Došli jsme ke žluté značce, která zde překračovala řeku – most byl ale velkou vodou odplavený dobrých padesát metrů po proudu a na jedné straně stržený do vody. To nám ale nevadilo, my na druhou stranu nepotřebovali.  Cesta nás pak odvedla do lesa, ze kterého jsme se po kilometru zas vrátili k řece. To už se pomalu blížil čas oběda, takže jsme vzali zavděk vodácko-rybářským tábořištěm se stoly a lavicemi v zákrutu řeky. Malá přeprška nás nerozhodila, nasbírali jsme několik metrů dřeva a zatopili. Co mohli jiného pečbuřti dělat, než péct buřty? Já k tomu ještě na zahřátí svařil Vavřince a byla pohoda. Čas nás ale popohnal dál. Zamávali jsme labutím na řece a vydali se dál podél jejího toku. Pomalu se blížilo místo, kde by měl podle mapy být most. Růža se prodírala křovinami, ale nic nenašla. Rozhodli jsme se tedy dojít až do nedaleké Brenné a tam překonat Ploučnici po silnici. Vysvitlo slunce a to nám vlilo do žil trochu elánu. Ve dvě odpoledne jsme se konečně dívali na říčku shora. Na odbočce ze státovky jsem ulehčil svému batohu a rozdělil se s ostatními o plechovku staropramenu. Po téhle injekci se nám šlo hnedle lépe. Jen Pepíček, který si nedal (bodeď by jo, když je mu sedm) začal stávkovat. Teta Růža to ale s dětmi umí, takže za chvíli už upaloval a na bolavé nohy zapomněl. Výjimečně nás mapa neklamala a my pod dráty přes pastviny vystoupali přesně dle plánu pod výrazný skalní masiv zvaný Lysá Skála (nebo též Provodínské Kameny). Na značce jsme shodili u odpočívadla bágly a začali se škrábat na vršek. Tedy, takovou nejištěnou cestu bych vážně v těchto místech nečekal. Drápali jsme se přes šikmo položené čedičové varhany a pot se z nás lil. Slunce svítilo o stošest a do toho začal foukat silný vítr, o kterém pod skálou nebylo ani zdání. Konečně jsme stanuli na vrcholu. Vítr nás bičoval a krajina kolem dokola nás fascinovala. Opravdu nádherné panorama. Dvacet minut jsme fotili, odhadovali, jak se který kopec jmenuje a užívali si tenhle zlatý hřeb dne. Po sestupu jsme pokračovali k Provodínu po značce (ten den poprvé). Nad vsí jsme se dočasně rozloučili s Pajdou a Pepou, kteří se šli najíst do Dřevěnky, s tím, že tam na nás počkají. My pokračovali do kempu, kde jsme si chtěli nechat bagáž a nadělat dřevo na večerní oheň. Všechno klaplo, jak mělo. Převis nad oborou jsme našli a ocenili jeho upgrade – od minula se přestěhovalo ohniště z pod kamene doprostřed mezi klády, na kterých se dalo kolem pohodlně sedět. Místa na spaní zbylo stále dost. Jen by to chtělo přinést nějaké listí a kapradí na všudypřítomný písek. Snad příště... Už se smrákalo, když jsme na lehko ověšeni lahvemi na vodu vyrazili zkratkou do vsi. Dřevěnka nás přivítala obvyklým rámusem jukeboxu (opravdu velká vada na kráse tohoto zařízení :-(). Opět jsme se přivítali s Pajdou a Pepou a chvíli s nimi pokecali. Pak už se s námi museli rozloučit a vlakem vyrazit do Mimoně k autu. My pak jedli pili hodovali až jsem celou hospodu vypili... Nejdřív došel Gambrinus, pak Klášter, takže do petky jsme si na kemp vzali 12st. Bernarda (nakonec byl docela pitný). Venku byla tma a zima. Na kempu jsme proto hned zapálili připravenou hraničku a ohřívali se u plápolajících plamenů. Banjo opět zapreludoval a byla pohoda. Noc prozařoval měsíc.

 

Ráno nás musel Vojta v devět vzbudit, jinak bychom snad spali do oběda. tak pěkně se nám odpočívalo. Opět zavoněly buřty a čaj. Sbalení jsme před jedenáctou opouštěli tuhle nádhernou oázu klidu se sluncem nad hlavou. Ve stínu byl stále ještě šedivák, ale na sluníčku už bylo krásně teploučko. Mrknul jsem se do malé jeskyňky ve skále a s ostatními šlapal silničkou podél obory turistickou značkou. Fotili jsme jako diví, ani se nenadáli, a už tu byla odbočka. Opět jsme opouštěli turistickou značku a podél plotu obory šlapali lesem po uzoučké pěšině. Ta se však po pár stech metrech ztratila a my se museli zanořit mezi polomy do hustého mladého lesa. Plot se nám ztratil a my ho jen tušili kdesi vpředu. Já se k němu prodral, doufajíc, že podél plotu povede cesta. Vedla. Ale po druhé straně – tedy uvnitř. Zavrhli jsme nápad přelézt dovnitř a prodírali se smrčky a modříny souběžně s cestou, která se nám, volná a široká, vysmívala jen kousek za dráty. P zhruba 300 metrech s tunou jehličí až za trenkami (no, Růža asi jinde) jsme to vzdali, nechali přejet traktor a přelezli po vetchém žebříku do zakázaného území. Pohodovou chůzi znepříjemňoval pocit strachu a adrenalin nás hnal rychlou chůzí vpřed, kde jsme tušili další přelez ven na normální cestu za oborou. Banjovi to moc nešlo – zápasil v kanadách z otlaky. Když už byl konec na dohled, ozvalo se štěkání. Krve by se v nás nedořezal. Jak jsme však postupovali dál, začalo být jasné, že se nejedná o psa, ale o jakéhosi říjného samce (jelen, či daněk?). Moc se nám k němu přes plot nechtělo, ale cesta tam byla, tak jsme rychle přelezli a mazali od nadrženého bečení pryč. Pochodovali jsme tzv. Dlouhou roklí a vyhlíželi na okolních skalách převisy. jeden jsme našli, pod ním počkali na opatrně našlapujícího Banja a po odpočinku pokračovali dál. To už se blížila odbočka k obědovému fleku, kam nás chtěl zavést Vojta. Když už jsme tam byli, ozvali se za námi hlasy. Skrz stromy jsme viděli jakési trempíře a tak jsme radši svižně zmizeli v boční rokli, dřív než nás došli. Nemusí každý znát spodní cestu ke srubu Klika. Vojta ji ale znal, takže jsme pak rádi spočinuli pod modříny u chajdy jak z pohádky. Nadělali jsme dříví a já si na ohni ukuchtil fazole na cibulce s klobásou a protlakem. Měl jsem co dělat abych plný ešus spořádal. Zalili jsme to posledním pivem. Do kempovky zanesli lyricko-epickou báseň na téma „naše putování hvozdy“ a pod padajícím verpánovým listím opouštěli v čerstvém odpoledni tohle kouzelné místo. Došli jsme na dělovou cestu a tam zas narazili na značku. Opět jsme se jí ale nedrželi a odbočili pod Vojtovo vedením ke kempu Montevideo. No, trošku jsme se sekli, takže jsme k němu nakonec šplhali odspodu, kde jsme nechali Banja hlídat batohy. Převis vysoko ve svahu má jednu typickou zvláštnost. kromě běžného sezení kolem ohniště a místa na spaní, se zde nachází jakási trampská kostnice. Pod převisem ve výši jednoho metru jsou naskládány různé zvířecí kosti do pyramid, či jsou jen tak položené na skalní římse. Asi bych tu spát nechtěl. Vojta zde přidal jeden exemplář lebky (ne lidské!), zapsali jsme něco málo do kempovky a vrátili se krkolomně k Banjovi. Pak už jsme jen popošli k našemu definitivnímu kempu – Větrníku. Opět jsme se dali do chystání dřeva na večer, a když už bylo skoro hotovo, vyslali Banja napřed do Splavů, aby nás pak svou opatrnou chůzí nezdržoval. Sami jsme pak nalehko ověnčeni jen lahvemi na vodu vyráželi za ním po asi 20 minutách. Náš cíl byl jasný – hospůdka U rybníčku s echt vrchním a dobrým jídlem. Akorát jsme tam v počínající tmě dorazili, zrovna když si Banjo objednával. Dali jsme nějaký dlabanec, zapili ho nevalným Gambáčem (jak kdo – Banjo měl abstinenční vandr) a čekali až dorazí Divi s Fidlim. Po hoďce a půl jsme se dočkali, zalomili palce a ještě chvíli společně poseděli. Pak jsme obtěžkáni vodou vyrazili zpět na kemp. Šli jsme tmou a za rybníkem nás překvapil silný vítr, který vůbec nebyl příjemný. Jako první jsem se do kempu vyškrábal já s Fidlim, který zkonstatoval, že tenhle kemp nezná. Já obhlédl netknutý vzkaz i ohniště s připraveným dřevem, když v tom jsem málem padl do mdlob, když se za mnou z ležení ozvalo „Ahoj“. V šeru blikající baterky se tam ve spacáku protahoval jakýsi trempík. To bylo překvápko. Když už plápolal oheň, tak vstal a zalomil s námi palec. Taky se představil, takže jsme měli o společníka Soba (či Sopa) víc. Banjo vzal kytáru a dal se do hraní. Protože už toho měl po dvou večerech taky dost, zkusil se zeptat nového kamaráda, zda umí hrát na kytaru. „No, kdysi jsem trochu hrával“, řekl váhavě. Kytaru si ale vzal a začal na ní brnkat. Hned z toho bylo poznat, že byl zbytečně skromný. Když odehrál první písničku, která zněla, jak kdyby ji hrála celá kapela, tak přiznal, že hrával v jakési kapele. Banjo pak prohlásil, že už se mu nějak hrát nechce a rád přenechal nástroj poloprofesionálovi. Čas příjemně utíkal, zatímco zněly písničky, kroužil kouř kolem ohně a slzící oči se začali pomalu únavou mhouřit. V jednu ráno jsme postupně uléhali do hlubokého listí pod skálou. Růža ještě nařídila budíka, abychom já a ona ráno nezaspali na vlak. Pro nás byla tahle větrná noc poslední nocí vandru...

 

Ráno přišlo hrozně rychle. V šeru jsme se sbalili a po půl sedmé se tiše loučili s polo-spícími kamarády i se Sobem, který také vstával na vlak, ale nespěchal, protože jel dýl a na druhou stranu. Cestou nám začalo svítit sluníčko a my po třičtvrtěhodce byli u nádraží ve Splavech. Ještě jsme v samce u Vietnamců koupili čerstvé pečivo ke snídani a už nás odvážel zpožděný rychlík do Bakova, kde jsme se při čekání na přípoj pod slunečními paprsky královsky nasnídali. Pak už nás vlak odvážel domů. A co se dělo u Velkého rybníka dál? To už popíše někdo jiný...

Sesmolil Pavouk

 

... Sotva jsme stačili zamávat Pavoukoj, Růže a Sobíkoj na odchod k vlaku, vyčůrat se, napít rumu a zalehnout, už jsem zase vzhůru. Mrknu na mobil kolik je hodin a dvojím leknutím jsem ho upustil. Naštěstí do listí. Poprvé, že zakvíkal příchozí zprávou, že Růža s Pavoukem už jsou v Bakově a papinkaj čerstvý rohlíčky a podruhý, že už je skoro deset. To jsme ještě pěkně zabrali po odchodu těch tří. A to jsme byli všichni čtyři vzhůru. Opatrně budím ostatní a ani ti se nestačí divit. Čeká nás sice odpočinkový den, ale to ještě nevíme. Eště jsme se totiž nestihli dohodnout, co podniknem. Kvůli Banjovým nohám na to musíme nějak opatrně a tak vůbec nikam nespěcháme. V klidu snídáme a pálíme dříví. S Divoškou! Eště, že jsem doplnil svoje rumové zásoby včera u vietnamce, co měl večer otevřenej svůj minimarket. Proto už nemusíme odbočovat do civilizace. Poklízíme kemp a rozvážně opouštíme skvělé dočasné útočiště. Bereme to kolem Břehyňské průrvy a Břehyňského rybníka. Pomaličku se blížíme k cíli naší dnešní cesty – Královu stolci. Kus skály v háji s převisem a ohništěm. Je to sice takový popeliště, ale i s tím si poradíme. Zasypem to jehličím, verpánovým listím a už se nekoptí. Z vršku skály není skoro nic vidět. Kvůli stromům, které jsou na vršcích ještě ke všemu obrostlé jmelím. Připravujeme si ohniště na večer, dotáhneme dřívíčko (voňavý) a už spěcháme do nejbližší osvěžovny s neobvyklým názvem Na rybníčku.  Tam se natláskáme, napojíme a jdem čumět do ohně. Když jsme odcházeli od připravené hranice, pod skálou jsme potkali páreček cyklistů, co se hrnuli nahoru. Banjo se jich stihnul operativně zeptat, jestli nemaj sirky. Ujistili nás, že ne. Tak doufáme, že bude co pálit. A bylo.

Banjo to naše čumění do ohně podpořil kytárou, něco jsme zabékali, s Fidlim zlikvidovali petovku píva a něco rumu. V jednu chvíli jsme všichni ztichli. I ta paní, co furt mluví, Banjo, co hraje a zpívá a nechali jsme si vstoupit plameny očima snad až do mozku, kde se potkaly s trempským srdcem. Nikdo si netroufl tu vzácnou chvíli přerušit či vyplašit. Ale je nutno přiložit a přece jen hodit zase nějaký téma do placu. Třeba spánek. Stěhujeme se pod skálu pod stromy, pryč z popela, který je snad pod celým převisem. Milióny šišek musí pryč, aby bylo kam lehnout, ráno uklízím ty zbylý, který se mě otiskly do zad či boku. Ale i s těma šiškama se nám spalo skvěle. Dosnídáváme co komu zbylo, sbíráme bordel po turistech i nás  a přesouváme trempská těla na čugálu. Banjo nás dostává tím, že když si povolí kanadky, jde se mu líp. Další ránu nám dává v nádražce, když výčepní prohlašuje, že si ho pamatuje od loňska. Asi výrazný typ. To už se ale loučíme a zalamujeme palce na železniční křižovatce, kde se rozjíždíme do opačných směrů. Ještě stihnu jedno točený v bakovský nádražce ( už zase asi po roce funguje) a vyjíždím vstříc manželčině náruči. Tak zas příště.

 Dosmolil Vojta ( St. tr.)