wz

Narozeninovej vandr

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

      

 

Jak ten čas letí, mi připomněl Mrož, od kterého mi přišel mail zvoucí na jeho narozeninový vandr. Neváhal jsem, poptal se, kdo ještě razí a sám pomalu začal vymýšlet dar pro oslavence. Když jsem dorazil v pátek odpoledne sockou na hlavák, tak jsem se nestačil divit – tolik trampů pohromadě už jsem dlouho neviděl. Do čugály na Mšeno se nás nacpalo všech třináct. V pohodě jsme se vešli do posledního vagonu a ještě, že jsme vlezli tam. Když jsme ve Mšeně vystupovali, divili jsme se, kam zmizely ostatní vagony. Do Mšena totiž dojel jen ten náš. Chobot nás neomylně dovedl jako správný horský vůdce (z Jeseníků)  do Obecníku, kde se i sám ujal točení Holby. Po pár pivech se celá hromada zatím vcelku voňavých a čistých individuí opět vyvalila ven, kde větší část zamířila do cílových Jestřebic po červené značce a menší část – já a Vojta jsme to vzali po modré přes Apatyku a Pokličky s úmyslem zastavit se na kempu a nadělat na noc dříví, aby bylo co pálit, až dorazíme z hospůdky. Cesta byla rozmoklá a ze začátku i rozježděná od traktoru, který z lesa evidentně nedávno odvážel dřevo. V rokli s romantickým názvem Apatyka jsme se zas pro změnu brodili zbytky sněhu, kterého tu muselo být ještě před dvěma týdny požehnaně. Slunce se začalo sklánět k obzoru, když jsme procházeli pod Pokličkami ozářenými na oranžovo. Z focení ale nic nebylo – stromy už tenhle zajímavý skalní útvar dočista přerostly. Přešli jsme silnici a opět se vnořili do hlubokého lesa ozdobeného skalními roklemi a taky trampskými kempu. Do jednoho takového jsme se nakonec i vyškrábali a po vydýchání se v nastávajícím šeru rozutekli hledat nějaké to dřevo. Skolili jsme pár souší, něco nalámali a něco pořezali. Vedle luxusního ohniště s lavičkami vyrostla pěkná kupa topiče. To už nás ale dohnala žízeň, takže nám nezbylo nic jiného, než zanechat pod převisem bagáž a vypravit se do vsi za oslavencem s kapsama plnejma darů :-). Už když jsme se přibližovali k Šálkům, viděli jsme skrz malá okna lysé hlavy našich starších kamarádů protkané šedinami. Dorazili jen 15 minut před námi, takže vlastně žádný náskok neměli. Rádi jsme ochutnali Klášterské pivo, které (nebudem si nic nalhávat) bylo prostě chutnější než Holba (Chobot promine). Společně jsme pak připili na Mrožovo zdraví Tulamorkou a zajedli to výborným hromadně roznášeným kolenem pečeným na pívě. Mňam! Mezitím se za okny začali ženit čerti. Blýskalo se, hřmělo a to vše bylo doprovázeno prudkým deštěm. V tom nejlepším vpadli do dveří Divoška s Pajdou a Rexem (až to poslední je pes :-) – totálně promočení. Přivítali jsme se, sesedli se a pak už to Kikin nevydržel, vytáh kytaru a zábava se rychle rozjela. Nevydrželo to ale víc lidí. S kytarou se přidal Dunga a posléze i Bobr. Se stínohrou – striptýzem se pokoušel zaujmout Chobot za skleněnými dveřmi hajzlíku, když se převlékal do dupaček (overalu). Dorazila i Bobrova Bobina s vozem, což vedlo k všeobecnému rozhodnutí přesunout se vozmo rovnou do sobotního cíle do bosyňské hospodu U Bobra. Zůstali jen opravdoví tvrdí trampi – já, Starý tremp, Pajda, Divi a Chobot. Ještě jsme chvilku dopíjeli, ale ve dvě ráno jsme se taky zvedli a pod polojasnou oblohou se přesunuli na kemp. Tam zaplál oheň, sedělo se a kecalo. Kromě Divošky ovšem nikdo neví o čem. Tolik k pátečnímu večeru a noci.

     Ráno řvali ptáci a Chobot. Už v osm jsme se začali slézat u ohně a na něm vařit. Ono po takovém večeru vyhládne. V jedenáct, po poklizení kempu, jsme se všichni společně odebrali k Šálkům na slibovanou dršťkovou. Ta nás sice zklamala, ale pivo na srovnání bodlo. Během téhle druhé snídaně nám Chobot vyjevil své zaječí úmysly. Kvůli návalům a jak jsme se později dozvěděli i bolavému kotníku se vydal sám přes Nedamy do Kokodolu. My se rozhodli svěřit do rukou (a hlavně nohou) Divošky, která nás chtěla dovést na jeden nám neznámý kemp za Střezivojicemi. Tam je sice nejkratší cesta po silnici, ale po té se nám moc šlapat nechtělo. Opustili jsme tedy značené cesty a vydali se do hloubi roklí, lesů a skal jen podle mapy a traperského instinktu. Zaplať pánbůh, že naším směrem vedla alespoň cyklostezka, jinak možná bloudíme okolo Jestřebic ještě dnes. Putovali jsme stinným údolím a občas se i bořili do mocné vrstvy sněhu. Párkrát nám zasvítilo i sluníčko, ale proti předchozím dnům bylo chladno. Hlad některé z nás dohnal u Dobřeně, kde jsme vylezli na silnici a na zánovním odpočívadle si odpočinuli. Zkusili jsme i zajít k místní teplé hospůdce, která nás ale nezklamala a byla ještě zavřená. Už jsme byli docela unavení, tak jsme se rozhodli dál jít nejkratší cestou. Za půl hoďky už jsme seděli pod vysokým stropem loni zrekonstruované (nově postavené) známé střezivojovické občerstveny zvané Bouda. Celý krásný interiér hyzdila v rohu obrovská televize. Bohužel hrající. Film s Tomášem Holým Prázdniny pro psa nás pohltil, takže jsme si moc nepokecali. Taky se na nás začala projevovat únava z nevyspání. Všechny tyto negativní skutečnosti nás dohnaly k odchodu. Dál už jsme byli zcela v moci Divošky, která nás vedla do Idaha, teda vlastně na Idaho. Naštěstí ne až do USA, ale jen do pár kilometrů vzdáleného trampského kempu. Šli jsme po hřebínku a zapadající slunce nám krásně probarvilo pohled skrz les na okolní kopce. Ve správný čas jsme odbočili z hlavní štráse a zanechajíce bagáž pod stromy sestoupili strašlivým krpálem pod hranu skal. Kemp to byl nádherný, ale naše kroky vedli po krátkém odpočinku zpět k batohům a dál k sobotnímu cíli. Tím se stalo po krátké domluvě Zakšínsko. Po mnoha hodinách jsme sestoupili do civilizace. Vesničkou Osinalice jsme ale jen prošli. Ono ani nebylo proč zastavovat – sezonní občerstvení odpočívalo před sezónou a kromě koní v Osinalicích vlastně nic není. Také se začalo podezřele rychle šeřit. Nebylo to jen pokročilou dobou, ale černými mračny, která začala zatahovat svou oponu nad západním obzorem. Po silnici jsme došli na odbočku k Pusťáku a vystoupali po silničce z pole do lesa. Začali jsme sbírat klacky, byli jsme už jen kousek od našeho nocležiště. Na Kyseliňáku bylo pusto a čisto. Dřeva nebylo mnoho, tak jsme se otočili a bez báglů se vrátili zpět k cestě a jali opět sbírat. Začal foukat vítr a nebe potemnělo. Byli jsme rádi za převis. Za chvíli už plápolal hřejivý oheň, zatímco do lesa se snášel déšť z přeháňky. Jako správný pečbuřti jsme opekly buřty a téměř bez hlesu koukali do plamenů. Únava z dlouhé cesty a z nevyspání nás dohnala velice rychle. Po deváté večerní už jsme byli všichni ve spacákách a ozařováni měsícem jsme velice rychle usnuli. Na hodinkách jsme už ale měli všichni přeřízený čas o hodinu napřed – probíhala totiž změna na letní čas a noc tak byla o hodinu kratší.

     Ráno nás vyburcoval z pelechů Rex dožadující se nějaké zábavy. Vojta se zrovna vrátil z třičtvrtěhodinové procházky, když jsme všichni vstávali. Po snídani se naše cesty rozdělili. Zatímco já a Vojta jsme se rozhodli sejít do Zakšína na Bus, Pajda s Rexem a Divi se chtěli ještě projít, tak to natáhli zpět do Mšena (cca 17 km). Ještě jsme si zamávali, když jsme šli nad sebou roklí i svahem a pak jsem s Vojtou osaměl. I s odbočkou na tzv. Gotiku jsme byli v Zakšíně u omšelého motorestu za hodinku. Počkali jsme dvacet minut na autobus, který nás pak odvážel z nádherných končin severního Kokořínska k vlaku. Já vyskočil v Jestřebí, zatímco Vojta pokračoval do Lípy. Pak jsem si zavzpomínal na vojnu a zrychlené přesuny, když jsem v „plné polní“ zvládnul dva kiláky do Provodína na vlakovou zastávku Jestřebí (??) za 16 minut. Jen jsem se vydýchal, vlak přifrčel a pod modrou oblohou mě odvážel domů.

 

AHOJ!