Zúčastnili se Pavouk a Pajda

 Stručný popis trasy vandru:

Horní Lipová - Lesní bar - Útulna Mates - Smrk - Paprsek - Smrk - Nýznerovské vodopády - Žulová

Zimní Rychlebky

 S Pajdou jsme tuhle akci plánovali už dlouho dopředu. Stejně tak jako v roce 2006, jsme chtěli vyrazit do pořádné zimní přírody. Nejprve to se sněhovými podmínkami vypadalo bledě, ale nakonec se tři dny před naším odjezdem nad dalekými Rychlebskými horami, kam jsme se chystali, roztrhla obloha a nachumelilo pěkných 20 cm sněhu na zbývajících 50cm.

Vyráželi jsme už časně z rána ve čtvrtek 27.ledna. Byl slabý mráz a téměř sedmihodinová cesta moc neubíhala. Konečně jsme po půl jedenácté vyskakovali pod polojasnou oblohou na zasněžený perónek nádražíčka Horní Lipová. Trochu jsme se zorientovali a už jsme podle šipek šlapali po silničce k prvnímu postupovému cíli – vyhlášenému Lesnímu baru. Na okraji posledních domů u nás zastavil protijedoucí terénní vůz a lesáci v něm se nás ptali: „Budete na baru spát? Jestli jo, tak přikládejte do krbu jen velká polena!“ Uklidnili jsme správce této ojedinělé občerstvovny pod širým nebem: „Ne my na 99% půjdeme dál až na Sokolí...“ Rozloučili jsme se a počali stoupat do kopců smíšeným a krásně zachumeleným lesem. Když už jsme v existenci Lesního baru přestávali věřit, vynořil se proti nám ze zatáčky. Veliký dřevěný přístřešek s rozpalujícím se krbem v rohu, s několika plynovými vařiči, zásobami kávy, čaje, buřtů, chleba a orientačním ceníkem. V kornoutu štamprlat se hrdě tyčili lahve s pálenkou. Vše bylo samoobslužné. Bohužel se zrovna v tu chvíli na místě sešlo docela dost turistů, běžkařů, takže jsme jen udělali pár fotek, připili si místní ořechovicí na zdar našeho putování a po zaplacení do kasičky vyrazili zkratkou hore kopcom k tzv. Hornímu baru. Cesta byla neprošlápnutá a sněhu na ní bylo dobrých 60 cm. Konečně jsme tedy mohli nazout sněžnice. Já už je měl na lehko odzkoušené v Krkonoších, ale Pajda je měl vlastně na nohou poprvé. Pak už jsme stoupali pravidelným krokem vzhůru. Po devíti stech metrech (značeno na stromech) jsme vyšli na širokou cestu, která toto stoupání zjemňovala dlouhým 3 km obchvatem. V tu dobu už opět silně chumelilo a viditelnost se snížila na 50 metrů. Horní bar byl zcela bez zásob – asi funguje jen v létě. Voda přitékající do jindy chladícího korýtka, ale zamrzla v pěkných rampouchách, tak jsme se zastavili alespoň na krátké fotografování. Oba nás stále ještě rozesmívalo moje fotografické vybavení. Digitál jsem totiž nechal Bobině, která jela s malým Martinem na hory, a sám jsem si chtěl vzít analogovou zrcadlovku. V noci před odjezdem jsem ale zjistil, že speciální monočlánky v zrcadlovce jsou zcela vybité. Narychlo jsem tedy prohledal různá zákoutí našeho bytu a našel jsem plně automatický fotoaparát na kinofilm značky Kodak, který jsem si pořídil už v roce 1990 za tehdy nekřesťanských 4 200Kč. Dal jsem do něj tužkové baterie z televizního ovladače a ujistil se, že funguje. S tímto retropřístrojem jsem pořizoval fotky v průběhu celého vandru. Nezaměnitelný zvuk pomalého převíjení filmu nás tak provázel celé čtyři dny. Pajda naopak fotografoval zánovní digitální zrcadlovkou poloprofesionální třídy Nikon D7000. Po krátkém intermezzu nás pohltila bílá stěna. Šlapali jsme širokou svážnicí podél lyžařské stopy další 2km, když se před námi konečně objevil turistický přístřešek Útulna Mates. Chvíli jsme tam pokecali s odjíždějící partou běžkařů a pak si v závětří, této sněhem zaváté boudy, na vařiči ohřáli vodu na čaj a pojedli ze svých neskromných zásob. Během té doby jsme stihli odmítnout dámy v nejlepších letech na běžkách, které nám nabízely svou společnost (chtěli se k nám přidat :-). Potom už nás čas zase popohnal. Další trasu už nebudu příliš popisovat. Snad jen, že jsme neprošlapanou cestou šli ještě pěkně dlouho a postupně ztráceli nabytou výšku. Do údolí, do kterého jsme měli namířeno, jsme dorazili v počínajícím večerním šeru. Nacházela se zde veliká dřevěná chata, jejíž jedna část byla otevřená pro putující poutníky a proti větru chráněná zavěšenými zánovními plachtami. Zjistili jsme, že ve volném prostoru nikdo není. V tom ale ze dveří do uzavřené části chaty, vyšel chlapík, a když jsme mu řekli, že tady hodláme v přístěnku přespat, hned nás zval do tepla, že jsou s kamarádem jen dva, tak je uvnitř dost místa pro všechny. Ani jsme moc dlouho neváhali – byli jsme unavení a hlavně pěkně mokří. Za chvíli už jsme seděli ve svíčkami osvětleném interiéru se dvěma trempy z T.O. Key wey – známé to trampské osady z Roverek. Svět je prostě malej. Kecali jsme asi do půl osmé večer, ale pak mě i Pajdu zkosila únava, rozloučili jsme se a odebrali se do chladnější ložnice s válendami (sami jsme nechtěli, aby se tam pouštělo teplo ze světnice – měli jsme dostatečně teplé spacáky). Já ještě rychle vyjmul kontaktní čočky, které jsem takhle na vandru měl poprvé (vyplatilo se!) a po osmé už jsme pěkně chrupkali. Aby taky ne, když jsme v tu noc předtím naspali asi 3 – 5 hodin...

Ráno nás vzbudil Pajdův telefon chvilku po šesté. Byli jsme tak domluveni s našimi hostiteli, kteří museli vyrazit do civilizace brzy ráno na vlak. Udělali jsme si ještě s Bobem a Lubošem společnou fotku před chatou a v počínajícím rozednění se s nimi rozloučili. Pak jsme se vydali hledat srub, který jsem vypátral na internetu. Už večer jsme se o něm bavili se starými pardy v chatě a oni nakonec přiznali, že ho našli a trošku nám tak poradili. Srub nebyl až tak daleko, ale ani blízko. Hlavně to k němu bylo do pěkného kopce. Už za denního světla jsme ho k naší radostné úlevě objevili. Krásná chaloupka sroubená z malých kulatin byla zastřešená lepenkovou krytinou, kterou pokrývala vrstva sněhu. Hned jsme naštípali nějaké místní dříví (moc ho u chaty nebylo) a zatopili v kamnech. V útulném teple jsme pak posnídali a snídani zapíjeli čajem uvařeným v malé konvičce na kamnech Petra. Po krátkém rozhodování jsme se přiklonili k tomu, že zůstaneme i na další noc. Vzhledem k stávajícím nevelkým zásobám dřeva, jsme se vydali nejprve do okolí poohlédnout se po nějakých souškách. V hustém lesíku vzdáleném asi 60m se nám pár takových podařilo najít. Čtyři jsme pilou podřízli a dotáhli k chatě. tam jsme je sekyrou zbavili suchých větví a na koze naporcovali na přijatelně velká polínka do kamen. Silnější kousky jsme ještě naštípali. Už bylo po poledni, když jsme poobědvali. Pak jsme na lehko vyrazili na hřeben, kde občas v rychle letících mracích ukázalo svou hřejivou tvář sluníčko. Po dvou hodinách stoupání, jsme byli odměněni krásnými pohledy skrz mraky do mlhy, někdy rozčísnuté sluncem. Foukal ostrý vítr, tak jsme si v turistickém přístřešku na Smrku, kam jsme po hřebeni došli, dali jen malou sladkou svačinku, pozdravili se s dvěma běžkaři a opět se vraceli do „našeho“ base campu nazvaného svými staviteli Beruška. Bylo opět šero, když jsme dorazili zpět na srub. Nikde nikdo. Cesta už byla od nás pěkně vyšlapaná, ale s tím jsme nemohli nic dělat. Zatopili jsme v kamínkách a začala nekonečná pohoda. Protože v kamnech se špatně pečou buřty, stali se z nás na přechodnou dobu ne pečbuřti, ale vařbuřti. Dolévali jsme vodu do konvice, přikládali, vařili čaj a ten dochucovali kapkou rumu. Vykapali jsme takhle za večer mojí načatou placatou půllitrovku :-). Ačkoli jsme kamna přiškrtili, co to šlo, ve srubu bylo takové vedro, že jsem se musel svléknout jen do spoďár. Pajda samozřejmě neváhal a fotil :-(. Kecali jsme, já přehrál na místní kvalitní lehce rozladěnou kytaru, vše co znám (Bedna od whisky, pak Bedna od whisky a nakonec Bedna od whisky). Spát jsme šli oproti očekávání pozdě – až v půl dvanácté. Zatímco já si ustlal v přízemí srubu, Pajda se rozhodl jít spát ven. Má totiž tak kvalitní spacák, že by se ve vyhřáté chajdě nevyspal...

Spali jsme krátce. Pajda měl už na čtvrt na šest nařízený budík. Posnídali jsme, popili čaj a zanechajíc bágly a vzkaz pro případné příchozí, jsme vyrazili s východem slunce opět na hřeben. Bylo jasně modré nebe a červenající slunce za kopci slibovalo pěkný den. Stoupali jsme po námi vyšlapané cestě podél potoka a ranní šero pomalu přecházelo v průzračný den. Když už jsme byli téměř na hřebeni, mezi špičkami smrčků nás zasáhl první šíp slunečního paprsku. Naše pocity jde jen stěží popsat. Sněhem obalené stromy objímalo zářící slunce, které se odráželo v jiskřivých haldách zmrzlého prašanu. To vše bylo orámováno neskutečně modrou oblohou. Vzduch byl průzračný a mrazivě ledový. U přístřešku na Smrčníku jsme se pozdravili s bivakujícími běžkaři, kteří právě snídali a odbočili podél hranice vedle jediné lyžařské stopy k nevelikému, ale celkem výraznému vršku pojmenovaným polsky Bruncek (1112m.n.m.). Otevíraly se nám krásné rozhledy a my očarováni pomalu postupovali vpřed. Přešli jsme Bruncka a sešli na čerstvou, rolbou protaženou dvojitou běžkařskou stopou. Podél této „dálnice“ se už fakt jít nedalo, protože ze sněhu zde vykukovaly špičky smrčků, které by naším pochodem na sněžnicích asi vzaly za své. Šli jsme tedy rolbou vytvořeným manšestrem úplně po okraji, nezasahujíce do vyžehlené stopy. Všude bylo pusto a prázdno. V to ráno jsme měli hory jen pro sebe. Fotili jsme o sto šest, až jsem skoro zavařil motorek svého kompaktu :-). Cestou k jediné horské chatě v této oblasti zvané Paprsek začal „provoz“ houstnout. Když jsme se napojili na červenou „dálnici“ z Ramzové, začali být běžkaři opravdu na husto a v přesile. Rádi jsme zapadli do poloprázdného lokálu restaurace. Bohužel byl celý podnik bez obsluhy, takže se muselo chodit k pultu. Dali jsme si pivko, objednali gulášovku s rohlíkem a spokojeně odpočívali. Za hodinu jsme to ještě doplnili dalším jídlem (Pajda řízek, já borůvkové knedlíky) a pak, z již narvané hospody, rádi utekli. Na cestě to ale s lidmi nebylo lepší. Davy běžkařů nás utiskovaly a my často museli slézat z cesty mezi zapadané stromky. Jeden pan Chytrý se mě zeptal, proč prý si pořizujeme sněžnice, když pak stejně hamtáme do běžkařské stopy. To mě natočilo, takže jsem se s ním na chvilku zasekl ve velice ostrém, leč nic neřešícím dialogu. Vysvětlil jsem mu, že sněžnice udělají do sněhu VEDLE jejich stopy jen zanedbatelné důlky a mezi smrčky nelezeme, abychom je neponičili. Zřejmě posilněn špiritusem si mlel dál svoji, ale to už jsem ho neposlouchal a valil jsem za Pajdou, který se nechtěl té frašky účastnit a o notný kus mi utekl. Nahoře na pláni, se nám otevřel krásný pohled na Sněžník i Krkonoše, takže jsme opět fotili. Opět jsme přelezli Bruncek a přes Smrčník se napojili na žlutou Ryhlebskou hřebenovku. Při sestupu dolů pod modrou oblohou nás občas poškádlil vítr, když na nás vrhnul z větví stromů mocnou dávku prašanu. Už jsme ale cestu měli natrénovanou, takže jsme dole byli za hoďku a půl.

Po návratu jsme se pustili do dělání nějakého dřeva – srazili jsme pět soušek  v lesíku vzdáleném asi 60 metrů, naporcovali je místní pilou na koze a silnější polínka naštípali, aby se to pěkně vešlo do kamen. Zdvojnásobili jsme tak původní zásobu místního dřeva. Po téhle téměř tříhodinové dobře vykonané práci, jsme ještě seběhli cca půl km k potoku pro vodu do kanystru. Pak si sedli dovnitř, zatopili a popíjeli čaj. V tom slyšíme před sroubkem hlasy. Hned jsme okýnkem poznali, že se jedná o původce (stavitele a opečovávatele) téhle prima stavbičky. Těšili jsme se na příjemně strávený večer, při kterém se dozvíme více o historii tohoto místa. Jaké však bylo naše překvapení, když dovnitř přišel pouze jeden zástupce čtyřčlenné skupiny, který nám po velice stručném rozhovoru taktně naznačil, že se máme sbalit a jít jinam. Bylo půl šesté večer a my byli v šoku. Začali jsme se balit – přece nebudeme někde, kde o nás evidentně nestojí. Upřímně jsme byli rozčarováni. Nikdy se nám něco podobného za celých 18 let vandrování nestalo, a tak jsme to opravdu nečekali. Když jsme za půl hodiny odcházeli z krásně vytopeného útulného interiéru do mrazivé fujavice, snažili se tzv. Berušáci napravit špatný dojem nabídnutím půjčení sekery a vysvětlováním, že tohle se jim za dobu existence srubu stalo podruhé. Příště prý stačí napsat dopředu mail a domluvit se... Když jsme v šeru sestupovali dolů, došlo mi, že nemáme být proč překvapeni. Ten sroubek totiž není trampský, ale spíše horolezecký. A mezi horolezci asi panují jiná pravidla, která mi nechápeme. Zas možná dobře, že na dveřích té nádherné stavby nevisí zámek. Nejdříve jsme v náhradním bivaku (ne tak komfortním, ale aspoň za větrem a s ohněm) promýšleli, jak se „odvděčit“, ale nakonec jsme se dohodli, jen na tomto pamfletu, který má sloužit jako informace a vlastně i varování pro naše případné následovníky. Mohli bychom zveřejnit přesnou polohu srubu a tím tak uspíšit konec jeho existence, ale to nám přišlo škoda. Spíš se jen obávám, že jednou Berušáci vyprovodí někoho, kdo to takhle brát nebude a to by nemuselo se sroubkem zvaným Beruška skončit moc dobře... :-(

Skončili jsme nakonec tam, kde jsme první večer začali – v polootevřené chatě, tzv. Konírně. Upozornili jsme chlapíka, co byl v uzamčené části, že budeme sousedé a on, ačkoli sám, jen s dětmi, nám hned nabízel, ať jdeme spát dovnitř. Na rozdíl od „kamarádů“ nahoře, měl chuť se družit. My jsme ale tentokrát s díky odmítli, se slovy: „Když už nás osud vyhnal na mráz, tak to nebudeme přece měnit“. Já pak půl hodiny pobíhal po kopcích okolo s Pajdovým O2 telefonem a zkoušel jsem se dovolat Bobině (můj operátor Vodafone tady byl zcela bez signálu), která měla v Jablonečku trable s naším autem. Nakonec jsem se jí dovolal a trhaně s ní i chvilku promluvil. Moc jsem jí na dálku nepomohl, mohl jsem jí jen slíbit, že jí budu držet palce :-).

Když jsem se vrátil do údolí, Pajda zrovna vyrážel do tmy pro nějakou soušku, či větev. Místní zásoba dřeva byla omezená a hlavně bylo palivo dost mokré. Já se zatím snažil udržet již pracně rozdělaný oheň v krbu a dával okolo ke stěnám sušit mokrá polínka. Nakonec jsme si svorně opekli buřty, pokecali s chlapíkem, co nám nepřestával nabízet azyl. Hrdě jsme odmítli, dopili poslední plechovkové pivko, otřeli mastné huby a začali se ukládat v koutě ke spaní. Využili jsme natahané zelené smrkové haluze a na nich si rozložili karimatky. Venku fučel ostrý vítr a co chvíli rozrazil i plachty zakrývající otvory ve zdech. To nám ale vůbec nevadilo a probudili jsme se až ráno v půl osmé. Čas nás tlačil. Na vařiči jsme si uvařili vodu na čaj a ve zbytku si ohřáli buřty, které jsme včera dali schválně přeudit do komína nad krb. Z vody co zbyla po buřtech, jsme si ještě udělali polévku. Za hodinu a půl jsme se rozloučili se sympatickým sousedem a šlapali po protažené lesní cestě k civilizaci. Do Žulové nás čekal pěkný kus cesty. Cestou jsme se zastavili u místně proslulých Nýznerovských vodopádů. Pajda fotil a litoval, že nemá stativ (měl jsem ho brát já, ale z pochopitelných důvodů jsem ho nevzal, což mě pak za Pajdu samozřejmě mrzelo). Pak už jsme vstoupili do civilizace. Hned za prvním domem Nýznerova, jsme se museli zastavit a na slunci se svléknout. Při tom nás dohnal mladík, který nám, coby trempům, nabízel pohoštění v nedaleké chatě. Že prý jim zbylo ze včerejší oslavy, tak si řekli, že když sami jezdili trempovat, tak mohou nabídnout jiným trempům. S bolestí v srdci jsme museli odmítnout, bylo už totiž moc hodin a my nevěděli, jak dlouho nám to ještě potrvá. Na vlak jsme nakonec dorazili s víc jak půlhodinovým předstihem. Pak už jen pohledy na prozářené kopce kolem trati a dlouhá cesta domů.

Vraceli jsme se fyzicky unavení, ale psychicky parádně osvěžení.

Tak zas někdy AHOJ! 

Sesmolil Pavouk