wz

                                                                                                                                                  

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavouckýho fotoalbum

 

Fotky Růži a Starého trempa

Zúčastnili se Vojta St.tr., Růža, Bobina, Pavouk, Cajs a Banjo

 

Stručný popis trasy vandru:

Trutnov - Peklo - Břecštejn (Hrádeček) - Dolce - Záboří - Vítězná - Svatá Kateřina - Chotěvice

 

Jaro už zaklepalo bačkorama a léto vtrhlo plnou silou do české kotliny. Sice byl teprve druhý červnový víkend, ale teploty před ním se šplhaly na prázdninové třicítky, když jsme se všemožně domlouvali na vandr. Naštěstí s dohodou KAM přišla i slabá studená fronta a my vyráželi v jarních dvaceti stupních směr severovýchod. Čekali nás kopce Podkrkonoší, nám téměř neznámý kraj, plný hlubokých lesů, rybníků a dokonce i skal. Začarovaných. Ale o tom až později.

       Po anabázi s logistickým přiblížením zúčastněných na odlehlé mladoboleslavské hlavní nádraží, jsme udýchaně usedli do vlaku, který nás odvezl do Turnova. Já vyžebral na neznámém pánovi otvírák a mohl si i vypít lahváče. Byl to sympatický pán – ani nechtěl napít. V Turnově se plánovaných 10 minut na přestup změnilo díky zpoždění na 35 minut a my se v dalším vlaku, který s námi uháněl podél Jizery strachovali, jestli na nás počká přípoj ve Starce. Vyjednávali jsme průběžně s průvodčím, on vyjednával mobilem s Packým přednostou a společně jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, když vlak počká. Ve Starce jsme tedy přeběhli do posledního vlaku, který nakonec poslední nebyl. Chvála buď mobilům. Když jsme totiž v Trutnově popíjeli předpřesunové kafe u Turka v kebabu, ozvala se telefonem Růža, že prý s Vojtou teprva dorazili do Pekla a že je to po té modré značce záhul. To nás moc nepovzbudilo. Pak ale dodala: „Když popojedete vlakem směr Svoboda a vystoupíte na konci Trutnova, máte to do Pekla po silnici maximálně dva a půl kilometru.“ No, nenechali jsme se přemlouvat, Bobina odběhla na nádraží zjistit odjezd, pak jsme rychle dopili kafe a za chvilku nás soukromý motoráček odvážel do Horního Starého Města, kde jsme v soumraku vyskočili na perónek s úlevou, že vandr konečně začal. Šlapali jsme po silnici do kopce a později mírně s kopce podél zahrad a chat. Vzpomínal jsem s Cajsem, jak jsme tudy kdysi šlapali nocí za Mrožem, Káďou a Zobarem, kteří nás pozvali do Pekla na vandr a čekali tam tenkrát na nás (fotky z historického vandru ZDE). Když jsme došli ke kempu Peklo, nepoznali jsme to tam – za těch 12 let dost povyrostly stromy u silnice a vůbec to tam vypadalo jinak. Kemp byl evidentně mimo provoz, ale hospoda fungovala – jen přibyly kurty, ruské kuželky a luxusní toalety. S obsluhou to bylo slabší, ale Gambáče jsme se dočkali. No, nic moc, jak už to bývá poslední dobou u tohodle piva běžné. Ptali jsme se po Růžičcích, a že prý odešli na Hrádeček a ještě se vrátí. Věděli jsme, že za ex-presidentem Havlem nešli, ale šli omrknout spaní na Břecštejně nad jeho chalupou. Dopili jsme první pivko a už jsme se vítali. Nakonec jsme poseděli do počínajícího šera. Banjo nás mezitím ohromoval svou inteligencí (viz. foto-komiks TADY). Pak už nás ale popohnal čas a obavy, že okolo procházející grupa Skautů nám asi zabere vyhlédnutý flíček na louce pod zříceninou. Když jsme po dvou kilometrech zdolali poslední páteční kopec, zjistili jsme, že jsme se nemýlili. Dřevo, které navečír připravili Starý tremp a Růža, vesele plápolalo a kol byly stany a lidi a děti a vůbec… No, moc nás to nepotěšilo. Obhlédli jsme okolí a rozhodli se přesunout „za roh“ mezi opuštěnou chalupu a zeď hradu, kde jsme vedle mini-převisu rozdělali oheň za pomoci trošky dřeva, kterou uzmula Růža skautům a které jsme dosbírali potmě v okolí. Za chvilku už jsme mlaskali s hubama mastnýma od buřtů a jiných dobrot. Přemluvili jsme Banja a dočkali se i muziky. Rádi jsme se přidali zpěvem. Snad jsme skautíky moc neděsili. Po půlnoci se začali po jednom trousit po schodech vedle do hradu. Asi nějaká noční bojovka. Cajs po nich chtěl heslo, ale žádné neznali. Ještě pořád courali okolo, když už jsme se po půl druhé uložili do pytlů a s šumícím větrem v korunách stromů, který zesiloval celý večer, spokojeně chrupali.

     

Ráno bylo azurové. Azurové nebe, azurová nálada. Byla sobota a celej krásnej den byl před náma. Snídání, balení, klasika. Uklidili jsme po sobě tak, že nebejt proleželejch důlků v listí, nikdo nepozná, že se zde lágrovalo a topilo na ohništi. Pak ještě rychlá exkurze na hrad, sběr jahod na cimbuří a s bágly na zádech hurá na cestu. Začínala pěkně – s kopce. Holky si ještě zašli a mrkli se na chaloupku Havlových. Moc se nezdrželi, nikdo je na kafe nezval. Počkali jsme na ně před silnicí a pak, po hloubavém průzkumu všech tří map různého provedení a stáří, vyrazili dezorientováni přes hráz rybníka k protější zalesněné stráni. Nějak nás to furt nechtělo pustit nahoru, až jsme obešli rybníky z druhé strany a počali na hřeben stoupat jinudy, než jsme plánovali. Na vršku jsme se na křižovatce (h)různých cest, rozhodli pro přímý směr. Udělali jsme dobře. Po ca 1,5 km jsme narazili na modrou značku a dle mapy z ní hned odbočili dolů k jihu. Pod kopci se před námi otevřely rozsáhlé pastviny a louky s křovinami, ve kterých se skrývaly neobydlené (i obydlené) ruiny domů. Prošli jsme další 3 km k hlavnímu silničnímu tahu, chvilku odpočali a pak se vrhli mezi auta. Ze silnice jsme po asi 500m odbočili k potoku, ten přešli, podešli trať a rozhodli se vystoupat na vršek cestou vpravo. Když jsme vyfuněli nahoru a šli asi 1km vysokou trávou (tráva byla vysoká metr dvacet, ne kilometr), zjistili jsme podle drátů vysokého napětí, že se nacházíme o kopec vedle, než jsme měli v úmyslu. Vojta vpředu prohlásil, že dál pokračuje už jen na pivní dluh. Z omylu jsme ale rychle udělali výhodu, určili azimut, brzy narazili na silničku ke kempu, z ní zas po chvilce odbočili a lesem sešli přímo ke kempu. Na Vojtoj návrh jsme ale raději přešli k nedaleké rybárně Severka. Venku před vchodem byl ještě jeden velký stůl volný, tak jsme rádi spočinuli ve stínu slunečníků. A když už jsme byli v rybárně, objednali jsme si kromě orosených Budvárků a sodovek i ryby. Aby to kuchař neměl lehké, tak jsme si dali každý jinou. Jen Banjo nemohl jít s proudem a objednal si smažák bez – sdělil paní servírce, že tatarku riskovat nehodlá. Všichni jsme si pochutnali a naše mlaskání bude možná i slyšet ve videu svatebčanů, kteří zde měli hostinu a v průběhu našeho oběda zrovna dorazili. Když pak rozflákali talíř a střepy zametli a vysypali do koše, chtěl jsem je následovat se svým prázdným talířem, ale pak jsem pochopil, že tam se zde běžně nádobí nedává...

      

Čas nás ale opět popohnal a my museli razit dál. Slunce pálilo jako ďas a my se táhli po modré turistické značce silnicí dlouhou vsí Staré Buky. V lese jsme silnici konečně opustili a pěšinou začali stoupat na vrch Kamenec (podle jedné z map, podle druhé ten kopec žádné jméno nemá a podle třetí tam vůbec žádnej kopec není). Byla to opravdová prasečina – převýšení 130m na 800 metrech z nás dostalo všechnu energii i tekutiny, které jsme předtím s takovou chutí načerpali v milé hospůdce na Dolcích. Na konci stoupání jsme popadali jak běžkaři po patnáctce. Cajs, který doslova vyběhl nahoru jako první, nás vesele fotil a chtěl po nás úsměv. Dostalo se mu jen šklebů a nepublikovatelných slov. 20 minut jsme se vydýchávali, sušili propocená trika a doplňovali tekutiny z feldflašek. Pak jsme vyšli ze stínu lesa a pokračovali mezi pastvinami (kdysi polnosti, jak jsem se dočetl na internetu) až do osady Dubový dvůr. Jednalo se vlastně o pár chalup okolo malého chovného rybníka, u kterého jsme se svalili do stínu vedle kapličky a s chutí posvačili. To už jsme opustili modrou turistickou značku a opět putovali dál jen podle mapy a instinktu. Stále mezi pastvinami jsme mírně klesali ke vsi Záboří, kterou jsme hodlali jen projít. Leč osud tomu tak nechtěl a postavil nám tam do cesty parádní hospůdku jak vystřiženou z Ladových obrázků. Když Cajs spatřil poutač se Svijanským pivem, nedostal by ho odtamtud nikdo ani volským spřežením. Ostatně nikdo se o to ani nepokoušel. S úlevou jsme usedli pod přístřešek a vychutnávali si asi nejlepší pivo dne. Chvilku i pršelo, takže jsme museli počkat a dát si ještě jedno. Přitom jsme se poradili s vedle sedícím našincem, který nám doporučil nepokračovat lesem, ale raději obejít nedaleké údolí po silničce. Když vysvitlo slunce, dali jsme na jeho radu a vyšlápli dál po asfaltu. Po zhruba 2km jsme došli do vsi Vítězná, kde jsme uskutečnili plánovanou poslední zastávku na občerstvení. V místní putice, kde bylo šero i za bílého dne, jsme ale dlouho nepobyli – pobrali jsme nějaké pivko do igelitky na večer, naplnili lahve vodou a šlapali zase do lesů a, světe div se, i do skal! Když jsme ušli lesem asi 1km Vojta zavelel vpravo bok a odbočil ke studánce, pod níž byl vykopán asi metr hluboký bazén s čistou vodou. Já neodolal a hned jsem se svlékal, že se po úmorném dni vykoupu. Sotva jsem ale vstoupil do chladivé lázně a rozvířil bahno mezi napadanými klacky na dně přírodní vany, stale se z libé koupele nelibá sirná lázeň – sirovodíkové usazeniny mi ale nemohly zabránit v omytí těch nejzpocenějších částí těla a já se tedy domyl (Bobina mě následovala), zatímco ostatní dobrali nad bazénem vodu a čekali na nás. Za počínajícího šera jsme pokračovali pod Vojtovo vedením dál k plánovanému lágr-fleku. Najednou se začaly objevovat první pískovcové kameny. Když jsme se protáhli smrkovým mlázím, vykouklo na nás skalisko s malým očouzeným převisem. Bylo nám jasné, že jsme na místě. Ohniště jsme nakonec udělali na skalní plošince nad převisem, kde se lépe sedělo a tedy i kecalo a jedlo. To byla totiž naše následující činnost. Opekly se skoro poslední buřty, kolovala igelitka s pivem a Banjo vytáhl kytáru. Úspěšně se pak pokusil přehlušit rambajs z nepříliš vzdálené technoparty, který nás doprovázel už od Vítězné a stále zesiloval. Usoudili jsme, že sejšn dredařů bude někde v blízkosti kempu Svatá Kateřina, kam jsme se chystali druhý den ráno. Banjo to ale opět s kytarou krásně rozbalil, my se občas přidali zpěvem a bylo nám dobře. Zahrál jsem i já – co jiného než Bednu od whisky. Už se taky budu muset naučit nazpaměť i něco jiného :-). Únava nás poslala do hajan po jedenácté hodině. Rozdělili jsme se – zatímco já, Bobina, Vojta a Růža jsme se uložili pod převisem, Banjo a Cajs vzali zavděk širákem hned vedle ohniště. Za rytmického „tyč, tyč, trubka, tyč“ jsme pomalu vplouvali do říše snů. Snů o nebolavejch nohách a nikdy nekončících vandrech. Před námi byla už jen neděle a cesta domů, do obyčejného života.

V noci trochu sprchlo, ale nebejt mýho mokrýho spacáku (pro šťoury – byl mokrej v nohách!), tak o tom ani nevíme. Ani Cajs s Banjem nic nepostřehli – asi nás všechny ukolébal do tvrdého spánku neustávající rytmický hukot. V průběhu snídání u ohně se spustilo mrholení, které pak během finálního balení usáren (jen Banjo měl „usárnu“ typu Tatanka) přešlo v regulérní deštík. Šedivé nebe nad stromy slibovalo vytrvalou sprchu, tak si ti kdo mohli, vzali pláštěnky a vyrazilo se do skal. Moc jsme tomu nevěřili, protože jediné co na mapě potvrzovalo výskyt nějakých skalisek byl název Slučí Kameny a ty už jsme viděli, ale Vojta s Růžou věděli, kam nás zavést. A opravdu, po jednom kilometru se objevil první shluk skalisek, tak nepatřičný v jinak běžném lese. Kousek od nich byla vyšší pískovcová věž s vyhlídkovou plošinou, na kterou vedl žebřík. Tomuto místu, na mapě nevyznačenému se prý říká Buddhovi Kameny. Nadšeně jsme se v dešti vyšplhali po kluzkém ocelovém žebříku nahoru a kochali se začarovaným výhledem. Výhledem mezi kmeny stromů okolního smíšeného lesa :-). Ani jsme se moc nedivili, že sem značka nevede – vidět nebylo opravdu nic. To proto mi to přišlo začarované – skály v místech, kde o nich nikdo neví a s výhledem který někdo ukrad... Potom jsme stále v dešti sestoupili na cestu, která nás dovedla do nádherného údolí s kempem a rybníkem, u kterého se pásl velbloud. Přisámbohu opravdu tam byl – my nehulili, na rozdíl od dredařů, které jsme pak potkávali. Přišli se z louky nad tábořištěm, kde se odehrávala ona technopárty, podívat na místní malou ZOO, jejíž součástí byly krom velbloudů i makakové, nosálové, pávy, želvy, lamy či malí tygříci. My jsme zase rádi usedli do uzavřeného kiosku a ochutnali místní pivo Tambor. Na ZOO jsme se také zašli podívat a mezitím přestalo pršet. Pod šedivou oblohou jsme se vydali na poslední cestu. Jak příznačné. Prošli jsme kolem Techno-louky, odpověděli na pozdrav pár týpkům, co na nás mávali a sestupovali po silnici do Chotěvic. Na malém vlakovém nádražíčku jsme nakrmili posledníma Cajsovýma buřtama místního kocoura a jelo se v, opět uplakaném, počasí domů. Nohy bolely, duše truchlila. Tak zas příště!! Jen víc takovýchhle vandrů. Jen houšť a větší kapky :-).

 

Sesmolil Pavouckej