|
Po anabázi s logistickým přiblížením
zúčastněných na odlehlé mladoboleslavské hlavní nádraží, jsme udýchaně
usedli do vlaku, který nás odvezl do Turnova. Já vyžebral na neznámém
pánovi otvírák a mohl si i vypít lahváče. Byl to sympatický pán – ani
nechtěl napít. V Turnově se plánovaných 10 minut na přestup změnilo díky
zpoždění na 35 minut a my se v dalším vlaku, který s námi uháněl podél
Jizery strachovali, jestli na nás počká přípoj ve Starce. Vyjednávali
jsme průběžně s průvodčím, on vyjednával mobilem s Packým přednostou a
společně jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, když vlak počká. Ve
Starce jsme tedy přeběhli do posledního vlaku, který nakonec poslední
nebyl. Chvála buď mobilům. Když jsme totiž v Trutnově popíjeli
předpřesunové kafe u Turka v kebabu, ozvala se telefonem Růža, že prý
s Vojtou teprva dorazili do Pekla a že je to po té modré značce záhul.
To nás moc nepovzbudilo. Pak ale dodala: „Když popojedete vlakem směr
Svoboda a vystoupíte na konci Trutnova, máte to do Pekla po silnici
maximálně dva a půl kilometru.“ No, nenechali jsme se přemlouvat, Bobina
odběhla na nádraží zjistit odjezd, pak jsme rychle dopili kafe a za
chvilku nás soukromý motoráček odvážel do Horního Starého Města, kde
jsme v soumraku vyskočili na perónek s úlevou, že vandr konečně začal.
Šlapali jsme po silnici do kopce a později mírně s kopce podél zahrad a
chat. Vzpomínal jsem s Cajsem, jak jsme tudy kdysi šlapali nocí za
Mrožem, Káďou a Zobarem, kteří nás pozvali do Pekla na vandr a čekali
tam tenkrát na nás (fotky z historického vandru
ZDE). Když jsme došli ke kempu Peklo, nepoznali jsme to tam – za
těch 12 let dost povyrostly stromy u silnice a vůbec to tam vypadalo
jinak. Kemp byl evidentně mimo provoz, ale hospoda fungovala – jen
přibyly kurty, ruské kuželky a luxusní toalety. S obsluhou to bylo
slabší, ale Gambáče jsme se dočkali. No, nic moc, jak už to bývá
poslední dobou u tohodle piva běžné. Ptali jsme se po Růžičcích, a že
prý odešli na Hrádeček a ještě se vrátí. Věděli jsme, že za
ex-presidentem Havlem nešli, ale šli omrknout spaní na Břecštejně nad
jeho chalupou. Dopili jsme první pivko a už jsme se vítali. Nakonec jsme
poseděli do počínajícího šera. Banjo nás mezitím ohromoval svou
inteligencí (viz. foto-komiks
TADY). Pak už nás ale
popohnal čas a obavy, že okolo procházející grupa Skautů nám asi zabere
vyhlédnutý flíček na louce pod zříceninou. Když jsme po dvou kilometrech
zdolali poslední páteční kopec, zjistili jsme, že jsme se nemýlili.
Dřevo, které navečír připravili Starý tremp a Růža, vesele plápolalo a
kol byly stany a lidi a děti a vůbec… No, moc nás to nepotěšilo.
Obhlédli jsme okolí a rozhodli se přesunout „za roh“ mezi opuštěnou
chalupu a zeď hradu, kde jsme vedle mini-převisu rozdělali oheň za
pomoci trošky dřeva, kterou uzmula Růža skautům a které jsme dosbírali
potmě v okolí. Za chvilku už jsme mlaskali s hubama mastnýma od buřtů a
jiných dobrot. Přemluvili jsme Banja a dočkali se i muziky. Rádi jsme se
přidali zpěvem. Snad jsme skautíky moc neděsili. Po půlnoci se začali po
jednom trousit po schodech vedle do hradu. Asi nějaká noční bojovka.
Cajs po nich chtěl heslo, ale žádné neznali. Ještě pořád courali okolo,
když už jsme se po půl druhé uložili do pytlů a s šumícím větrem
v korunách stromů, který zesiloval celý večer, spokojeně chrupali.
Ráno bylo azurové. Azurové nebe, azurová
nálada. Byla sobota a celej krásnej den byl před náma. Snídání, balení,
klasika. Uklidili jsme po sobě tak, že nebejt proleželejch důlků
v listí, nikdo nepozná, že se zde lágrovalo a topilo na ohništi. Pak
ještě rychlá exkurze na hrad, sběr jahod na cimbuří a s bágly na zádech
hurá na cestu. Začínala pěkně – s kopce. Holky si ještě zašli a mrkli se
na chaloupku Havlových. Moc se nezdrželi, nikdo je na kafe nezval.
Počkali jsme na ně před silnicí a pak, po hloubavém průzkumu všech tří
map různého provedení a stáří, vyrazili dezorientováni přes hráz rybníka
k protější zalesněné stráni. Nějak nás to furt nechtělo pustit nahoru,
až jsme obešli rybníky z druhé strany a počali na hřeben stoupat jinudy,
než jsme plánovali. Na vršku jsme se na křižovatce (h)různých cest,
rozhodli pro přímý směr. Udělali jsme dobře. Po ca 1,5 km jsme narazili
na modrou značku a dle mapy z ní hned odbočili dolů k jihu. Pod kopci se
před námi otevřely rozsáhlé pastviny a louky s křovinami, ve kterých se
skrývaly neobydlené (i obydlené) ruiny domů. Prošli jsme další 3 km
k hlavnímu silničnímu tahu, chvilku odpočali a pak se vrhli mezi auta.
Ze silnice jsme po asi 500m odbočili k potoku, ten přešli, podešli trať
a rozhodli se vystoupat na vršek cestou vpravo. Když jsme vyfuněli
nahoru a šli asi 1km vysokou trávou (tráva byla vysoká metr dvacet, ne
kilometr), zjistili jsme podle drátů vysokého napětí, že se nacházíme o
kopec vedle, než jsme měli v úmyslu. Vojta vpředu prohlásil, že dál
pokračuje už jen na pivní dluh. Z omylu jsme ale rychle udělali výhodu,
určili azimut, brzy narazili na silničku ke kempu, z ní zas po chvilce
odbočili a lesem sešli přímo ke kempu. Na Vojtoj návrh jsme ale raději
přešli k nedaleké rybárně Severka. Venku před vchodem byl ještě jeden
velký stůl volný, tak jsme rádi spočinuli ve stínu slunečníků. A když už
jsme byli v rybárně, objednali jsme si kromě orosených Budvárků a
sodovek i ryby. Aby to kuchař neměl lehké, tak jsme si dali každý jinou.
Jen Banjo nemohl jít s proudem a objednal si smažák bez – sdělil paní
servírce, že tatarku riskovat nehodlá. Všichni jsme si pochutnali a naše
mlaskání bude možná i slyšet ve videu svatebčanů, kteří zde měli hostinu
a v průběhu našeho oběda zrovna dorazili. Když pak rozflákali talíř a
střepy zametli a vysypali do koše, chtěl jsem je následovat se svým
prázdným talířem, ale pak jsem pochopil, že tam se zde běžně nádobí
nedává...
Čas nás ale opět popohnal a my museli
razit dál. Slunce pálilo jako ďas a my se táhli po modré turistické
značce silnicí dlouhou vsí Staré Buky. V lese jsme silnici konečně
opustili a pěšinou začali stoupat na vrch Kamenec (podle jedné z map,
podle druhé ten kopec žádné jméno nemá a podle třetí tam vůbec žádnej
kopec není). Byla to opravdová prasečina – převýšení 130m na 800 metrech
z nás dostalo všechnu energii i tekutiny, které jsme předtím s takovou
chutí načerpali v milé hospůdce na Dolcích. Na konci stoupání jsme
popadali jak běžkaři po patnáctce. Cajs, který doslova vyběhl nahoru
jako první, nás vesele fotil a chtěl po nás úsměv. Dostalo se mu jen
šklebů a nepublikovatelných slov. 20 minut jsme se vydýchávali, sušili
propocená trika a doplňovali tekutiny z feldflašek. Pak jsme vyšli ze
stínu lesa a pokračovali mezi pastvinami (kdysi polnosti, jak jsem se
dočetl na internetu) až do osady Dubový dvůr. Jednalo se vlastně o pár
chalup okolo malého chovného rybníka, u kterého jsme se svalili do stínu
vedle kapličky a s chutí posvačili. To už jsme opustili modrou
turistickou značku a opět putovali dál jen podle mapy a instinktu. Stále
mezi pastvinami jsme mírně klesali ke vsi Záboří, kterou jsme hodlali
jen projít. Leč osud tomu tak nechtěl a postavil nám tam do cesty
parádní hospůdku jak vystřiženou z Ladových obrázků. Když Cajs spatřil
poutač se Svijanským pivem, nedostal by ho odtamtud nikdo ani volským
spřežením. Ostatně nikdo se o to ani nepokoušel. S úlevou jsme usedli
pod přístřešek a vychutnávali si asi nejlepší pivo dne. Chvilku i
pršelo, takže jsme museli počkat a dát si ještě jedno. Přitom jsme se
poradili s vedle sedícím našincem, který nám doporučil nepokračovat
lesem, ale raději obejít nedaleké údolí po silničce. Když vysvitlo
slunce, dali jsme na jeho radu a vyšlápli dál po asfaltu. Po zhruba 2km
jsme došli do vsi Vítězná, kde jsme uskutečnili plánovanou poslední
zastávku na občerstvení. V místní putice, kde bylo šero i za bílého dne,
jsme ale dlouho nepobyli – pobrali jsme nějaké pivko do igelitky na
večer, naplnili lahve vodou a šlapali zase do lesů a, světe div se, i do
skal! Když jsme ušli lesem asi 1km Vojta zavelel vpravo bok a odbočil ke
studánce, pod níž byl vykopán asi metr hluboký bazén s čistou vodou. Já
neodolal a hned jsem se svlékal, že se po úmorném dni vykoupu. Sotva
jsem ale vstoupil do chladivé lázně a rozvířil bahno mezi napadanými
klacky na dně přírodní vany, stale se z libé koupele nelibá sirná lázeň
– sirovodíkové usazeniny mi ale nemohly zabránit v omytí těch
nejzpocenějších částí těla a já se tedy domyl (Bobina mě následovala),
zatímco ostatní dobrali nad bazénem vodu a čekali na nás. Za
počínajícího šera jsme pokračovali pod Vojtovo vedením dál k plánovanému
lágr-fleku. Najednou se začaly objevovat první pískovcové kameny. Když
jsme se protáhli smrkovým mlázím, vykouklo na nás skalisko s malým
očouzeným převisem. Bylo nám jasné, že jsme na místě. Ohniště jsme
nakonec udělali na skalní plošince nad převisem, kde se lépe sedělo a
tedy i kecalo a jedlo. To byla totiž naše následující činnost. Opekly se
skoro poslední buřty, kolovala igelitka s pivem a Banjo vytáhl kytáru.
Úspěšně se pak pokusil přehlušit rambajs z nepříliš vzdálené
technoparty, který nás doprovázel už od Vítězné a stále zesiloval.
Usoudili jsme, že sejšn dredařů bude někde v blízkosti kempu Svatá
Kateřina, kam jsme se chystali druhý den ráno. Banjo to ale opět s
kytarou krásně rozbalil, my se občas přidali zpěvem a bylo nám dobře.
Zahrál jsem i já – co jiného než Bednu od whisky. Už se taky budu muset
naučit nazpaměť i něco jiného :-). Únava nás poslala do hajan po
jedenácté hodině. Rozdělili jsme se – zatímco já, Bobina, Vojta a Růža
jsme se uložili pod převisem, Banjo a Cajs vzali zavděk širákem hned
vedle ohniště. Za rytmického „tyč, tyč, trubka, tyč“ jsme pomalu
vplouvali do říše snů. Snů o nebolavejch nohách a nikdy nekončících
vandrech. Před námi byla už jen neděle a cesta domů, do obyčejného
života.
V noci trochu sprchlo, ale nebejt mýho
mokrýho spacáku (pro šťoury – byl mokrej v nohách!), tak o tom ani
nevíme. Ani Cajs s Banjem nic nepostřehli – asi nás všechny ukolébal do
tvrdého spánku neustávající rytmický hukot. V průběhu snídání u ohně se
spustilo mrholení, které pak během finálního balení usáren (jen Banjo
měl „usárnu“ typu Tatanka) přešlo v regulérní deštík. Šedivé nebe nad
stromy slibovalo vytrvalou sprchu, tak si ti kdo mohli, vzali pláštěnky
a vyrazilo se do skal. Moc jsme tomu nevěřili, protože jediné co na mapě
potvrzovalo výskyt nějakých skalisek byl název Slučí Kameny a ty už jsme
viděli, ale Vojta s Růžou věděli, kam nás zavést. A opravdu, po jednom
kilometru se objevil první shluk skalisek, tak nepatřičný v jinak běžném
lese. Kousek od nich byla vyšší pískovcová věž s vyhlídkovou plošinou,
na kterou vedl žebřík. Tomuto místu, na mapě nevyznačenému se prý říká
Buddhovi Kameny. Nadšeně jsme se v dešti vyšplhali po kluzkém ocelovém
žebříku nahoru a kochali se začarovaným výhledem. Výhledem mezi kmeny
stromů okolního smíšeného lesa :-). Ani jsme se moc nedivili, že sem
značka nevede – vidět nebylo opravdu nic. To proto mi to přišlo
začarované – skály v místech, kde o nich nikdo neví a s výhledem který
někdo ukrad... Potom jsme stále v dešti sestoupili na cestu, která nás
dovedla do nádherného údolí s kempem a rybníkem, u kterého se pásl
velbloud. Přisámbohu opravdu tam byl – my nehulili, na rozdíl od dredařů,
které jsme pak potkávali. Přišli se z louky nad tábořištěm, kde se
odehrávala ona technopárty, podívat na místní malou ZOO, jejíž součástí
byly krom velbloudů i makakové, nosálové, pávy, želvy, lamy či malí
tygříci. My jsme zase rádi usedli do uzavřeného kiosku a ochutnali
místní pivo Tambor. Na ZOO jsme se také zašli podívat a mezitím přestalo
pršet. Pod šedivou oblohou jsme se vydali na poslední cestu. Jak
příznačné. Prošli jsme kolem Techno-louky, odpověděli na pozdrav pár
týpkům, co na nás mávali a sestupovali po silnici do Chotěvic. Na malém
vlakovém nádražíčku jsme nakrmili posledníma Cajsovýma buřtama místního
kocoura a jelo se v, opět uplakaném, počasí domů. Nohy bolely, duše
truchlila. Tak zas příště!! Jen víc takovýchhle vandrů. Jen houšť a
větší kapky :-).
Sesmolil Pavouckej
 |
