|
Původně nás
s dětmi o červencových svátcích mělo jet víc, ale různé překážky na
straně ostatních rodičů i dětí, nás nakonec zanechaly samotné. I Martin
měl před víkendem horečky, které ho ale naštěstí rychle pustily a my
mohli vyrazit. Zcela neobvykle jsme odjížděli vlakem směr Česká Lípa až
v úterý 5. 7. 2011 dopoledne. Já s Bobinou i Martin, jsme pak při
přestupu strávili hodinku pokecem s Mrožem a Charliem, na které jsme
narazili v českolipské nádražce, když se vraceli z propršeného vandru
domů. Pak už jsme jen kousek popojeli do Blížáků, kde jsme svižně
vyskočili na sluncem ozářeném nádražíčku. Do kraje se pod dvoudenních
deštích, opět vrátilo léto a počasí slibovalo teplo a slunečno.
Protože
původní plán, jít přes Skalku, byl odpískán, zapadli jsme na konci vsi
do hospody U Kostela, abychom tam načepovali vodu, neb Roverky jsou na
vodu skoupé. Martin si přitom stihnul prohlédnout místní ptačí zvěřinec,
zmazat se na pískovišti a zdlábnout horalku. Já si dal jedno rychlý
píviště od cesty, Bobina limču a mohlo se vyšlápnout.
Do Stanného
jsme se přesunuli po silnici a tam, po zvážení všech pro a proti,
naskočili na zelenou značku, která nás dovedla do osady Hvězda. Cestou
tam Martin poměrně statečně šlapal a nechal se rád zlákat jahodovou
plantáží u cesty, či hloučkem kozáků v osikách ke krátké zastávce. Po
stoupáku před Hvězdou jsme na slunci posvačili, pak prošli vsí plnou
lufťáků a po silnici sestoupili pod mohutný Vlhošť. Polňačka nás vedla
pod skalními terasami a Martin začínal pomalu stávkovat. V nohách už měl
víc jak pět kilometrů, a tak se nebylo čemu divit. Slibovali jsme mu, že
už za chvilku budeme na kempu, kde na nás čeká teta. Domluvili jsme se
totiž s Růžičkama, kteří vandrovali již od neděle, že se s nimi setkáme
na jednom známém roverském kempu. Po necelých třech hodinách po opuštění
Blíževedel, jsme tam pak opravdu zalomili v borůvčí s Růžou palec.
Sbírala totiž borůvky, zatímco chlapy poslala pro vodu (no, tak trochu
je poslala i do Dřevčic na a pro pívo). I my jsme spláchli prach
z cesty jedním trojpívem, které jsem měl v báglu a chvilku pokecali.
Bobina pak začala napravovat Růže záda. Když byla v nejlepším vynořil se
odkudsi nějaký chlapík a zcela bez ostychu z toho, že se zde nachází
dáma téměř nahoře bez, se dokolébal k ohništi, ptajíc se, zda by nám
nevadilo, kdyby si tu jen s dětmi opekli buřty. Kemp není a nikdy nebyl
naším majetkem, takže jsme samozřejmě svolili. Pak dorazil zbytek a
stálo to za to – maminy s miminy v šátcích a dvě pobíhající asi čtyřleté
děti. Bobina s Růžou a Martínkem raději odešli na borůvky a já si lehnul
na karimámu a hodlal odpočívat. Nakonec jsem i přes občasný pláč mimin a
řev pobíhajících děcek zabral. Radši. Když jsem totiž slyšel, jak rodiče
dětem radí, aby si někam vyryly hřebíkem iniciály, tak na mě šly
mrákoty. A to jeden s tatíků prohlásil: „To je škoda, že nemám spacák.
Hned bych tu zůstal“ Zaplaťpánbůh! Krátká návštěva se poněkud protáhla,
takže naši hosté odcházeli až se soumrakem, když se vrátili Pajda a
Vojta s vodou a nějakejma pívama v igelitce. Pak začal debužírunk –
opečené buřty a zlatý hřeb, palačinky s borůvkami flambované slivovicí,
či rumem. Mňam! Růža se fakt vytáhla (dík i Pajdovi za dovezení mouky a
vajec). Již za šera jsem vytáhnul kytaru a oblažil osazenstvo naší
společnosti svým začátečnickým (již patnáct let trvajícím) preludováním.
Došlo i na jiné skladby, než Bedna vod whisky, což bylo ostatními
kvitováno s povděkem a neskrývaným obdivem :-).
To už
Martínek spokojeně spal zakután v péřovém spacáku. Zřejmě unaven
pochodem a aportováním Rexe, které ho náramně bavilo. Již za tmy se
z lesa vynořil párek trampíků a zkoušel nás z místopisu. „Vy to tady
určitě znáte. Nevíte o nějakém kempíku tady někde blízko? „Ale jó“... a
poradili jsme. Jak jsme pak druhý den zjistili, radit, to my umíme (oba
jsme je na naznačeném kempu totiž potkali). Před půlnocí i nás skolila
únava. A taky došlo pívo a inspirace kytaristy (tedy má) se také pomalu
vytratila. Takže jsme zalehli a s prvními minutami 6.7.2011 se neslo
kempem pod hvězdama naše spokojené oddychování.
Ráno, když
už bylo světlo, se marťas mezi mnou a Bobinou posadil a prohlásil: „Je
den, uš je den. Távat“ Když jsem rozchodil mobil a podíval se kolik je
hodin, polilo mě horko. teprve pár minut po šesté. Martina jsme ale už
neumluvili. Bobina s ním tedy jen velmi nerada vstala a šli se projít po
lese, aby ostatní nebudili. Vrátili se po sedmé a my postupně začali
také vstávat. Snídalo se a Mates si stihnul za krátkou chvíli zamazat
čisté oblečení do stejného odstínu, jako včera. Holt, pískovcovej
převis, no. Po snídani jsme se sbalili, poklidili a zanechajíc zápis
v kempovce opustili tohle klidné útočiště. Vydali jsme se mimo značku
vysoko nad údolím kolem skal, které se staly útočištěm několika
trampských kempů. Na jednom z nich jsme se pozdravili se zbloudilci
z večera a na druhém převlékli Martina, který sice byl na záchodě, ale
nikomu to neřek a ani se nezdržoval svlékáním kalhot (neobešlo se to
samozřejmě bez hubování a slziček). Pak jsme přelezli údolí a vystoupali
na značenou cestu, která nás, již široká a pohodlná, dovedla do Skalky,
kde jsme rádi usedli k pívu v lesní hospůdce. Pajda s Vojtou už měli
náskok jednoho pívištěte :-). Odpočali jsme, zakopali si ultra měkkou
mičudou a šlo se k autu. Růžičci zde totiž měli vůz, čehož jsme já,
Bobina, Martin i Pajda s Rexem rádi zneužili a nechali se převézt 4km do
Blíževedel k vlaku. Před nádražím jsme vyskákali, zalomili palce a po 15
minutách už nás motorák odvážel z tohodle fakt pěkného a pro Martínka
hlavně úplně prvního vandru domů. Nezbývá mu, pinďourovi, i přes občasné
neposlouchací excesy, vyseknout poklonu – první den ušel zcela sám něco
přes šest kilometrů a druhý den čtyři! nenesli jsme ho ani jednou.
Při čekání
v Lípě na přípoj (klasická hodinka), nás překvapili opět Růžičci, kteří
se tu zastavili ještě jednou nám zamávat. Pak už jsme v přeplněném
rychlíku jeli vstříc běžnému životu bohatší zase o další zážitky.
Sesmolil
Pavouckej
|
