wz

                                                                                                                                                  

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavouckýho fotoalbum

 

Fotky Růži a Starého trempa

Zúčastnili se Vojta st.tr., Růža, Bobina, Pavouk, Martin a Pajda s Rexem

 

Stručný popis trasy vandru:

Blíževedly - Roverky - Skalka - Blíževedly

 

 

Už jsme to našemu malému Martinovi slibovali vloni, ale nakonec to dopadlo až letos. Konečně jsme ho vzali na jeho první pravý vandr.

Původně nás s dětmi o červencových svátcích mělo jet víc, ale různé překážky na straně ostatních rodičů i dětí, nás nakonec zanechaly samotné. I Martin měl před víkendem horečky, které ho ale naštěstí rychle pustily a my mohli vyrazit. Zcela neobvykle jsme odjížděli vlakem směr Česká Lípa až v úterý 5. 7. 2011 dopoledne. Já s Bobinou i Martin, jsme pak při přestupu strávili hodinku pokecem s Mrožem a Charliem, na které jsme narazili v českolipské nádražce, když se vraceli z propršeného vandru domů. Pak už jsme jen kousek popojeli do Blížáků, kde jsme svižně vyskočili na sluncem ozářeném nádražíčku. Do kraje se pod dvoudenních deštích, opět vrátilo léto a počasí slibovalo teplo a slunečno.

Protože původní plán, jít přes Skalku, byl odpískán, zapadli jsme na konci vsi do hospody U Kostela, abychom tam načepovali vodu, neb Roverky jsou na vodu skoupé. Martin si přitom stihnul prohlédnout místní ptačí zvěřinec, zmazat se na pískovišti a zdlábnout horalku. Já si dal jedno rychlý píviště od cesty, Bobina limču a mohlo se vyšlápnout.

Do Stanného jsme se přesunuli po silnici a tam, po zvážení všech pro a proti, naskočili na zelenou značku, která nás dovedla do osady Hvězda. Cestou tam Martin poměrně statečně šlapal a nechal se rád zlákat jahodovou plantáží u cesty, či hloučkem kozáků v osikách ke krátké zastávce. Po stoupáku před Hvězdou jsme na slunci posvačili, pak prošli vsí plnou lufťáků a po silnici sestoupili pod mohutný Vlhošť. Polňačka nás vedla pod skalními terasami a Martin začínal pomalu stávkovat. V nohách už měl víc jak pět kilometrů, a tak se nebylo čemu divit. Slibovali jsme mu, že už za chvilku budeme na kempu, kde na nás čeká teta. Domluvili jsme se totiž s Růžičkama, kteří vandrovali již od neděle, že se s nimi setkáme na jednom známém roverském kempu. Po necelých třech hodinách po opuštění Blíževedel, jsme tam pak opravdu zalomili v borůvčí s Růžou palec. Sbírala totiž borůvky, zatímco chlapy poslala pro vodu (no, tak trochu je poslala i do Dřevčic na a pro pívo). I my jsme spláchli prach  z cesty jedním trojpívem, které jsem měl v báglu a chvilku pokecali. Bobina pak začala napravovat Růže záda. Když byla v nejlepším vynořil se odkudsi nějaký chlapík a zcela bez ostychu z toho, že se zde nachází dáma téměř nahoře bez, se dokolébal k ohništi, ptajíc se, zda by nám nevadilo, kdyby si tu jen s dětmi opekli buřty. Kemp není a nikdy nebyl naším majetkem, takže jsme samozřejmě svolili. Pak dorazil zbytek a stálo to za to – maminy s miminy v šátcích a dvě pobíhající asi čtyřleté děti. Bobina s Růžou a Martínkem raději odešli na borůvky a já si lehnul na karimámu a hodlal odpočívat. Nakonec jsem i přes občasný pláč mimin a řev pobíhajících děcek zabral. Radši. Když jsem totiž slyšel, jak rodiče dětem radí, aby si někam vyryly hřebíkem iniciály, tak na mě šly mrákoty. A to jeden s tatíků prohlásil: „To je škoda, že nemám spacák. Hned bych tu zůstal“ Zaplaťpánbůh! Krátká návštěva se poněkud protáhla, takže naši hosté odcházeli až se soumrakem, když se vrátili Pajda a Vojta s vodou a nějakejma pívama v igelitce. Pak začal debužírunk – opečené buřty a zlatý hřeb, palačinky s borůvkami flambované slivovicí, či rumem. Mňam! Růža se fakt vytáhla (dík i Pajdovi za dovezení mouky a vajec). Již za šera jsem vytáhnul kytaru a oblažil osazenstvo naší společnosti svým začátečnickým (již patnáct let trvajícím) preludováním. Došlo i na jiné skladby, než Bedna vod whisky, což bylo ostatními kvitováno s povděkem a neskrývaným obdivem :-).

To už Martínek spokojeně spal zakután v péřovém spacáku. Zřejmě unaven pochodem a aportováním Rexe, které ho náramně bavilo. Již za tmy se z lesa vynořil párek trampíků a zkoušel nás z místopisu. „Vy to tady určitě znáte. Nevíte o nějakém kempíku tady někde blízko?  „Ale jó“... a poradili jsme. Jak jsme pak druhý den zjistili, radit, to my umíme (oba jsme je na naznačeném kempu totiž potkali). Před půlnocí i nás skolila únava. A taky došlo pívo a inspirace kytaristy (tedy má) se také pomalu vytratila. Takže jsme zalehli a s prvními minutami 6.7.2011 se neslo kempem pod hvězdama naše spokojené oddychování.

Ráno, když už bylo světlo, se marťas mezi mnou a Bobinou posadil a prohlásil: „Je den, uš je den. Távat“ Když jsem rozchodil mobil a podíval se kolik je hodin, polilo mě horko. teprve pár minut po šesté. Martina jsme ale už neumluvili. Bobina s ním tedy jen velmi nerada vstala a šli se projít po lese, aby ostatní nebudili. Vrátili se po sedmé a my postupně začali také vstávat. Snídalo se a Mates si stihnul za krátkou chvíli zamazat čisté oblečení do stejného odstínu, jako včera. Holt, pískovcovej převis, no. Po snídani jsme se sbalili, poklidili a zanechajíc zápis v kempovce opustili tohle klidné útočiště. Vydali jsme se mimo značku vysoko nad údolím kolem skal, které se staly útočištěm několika trampských kempů. Na jednom z nich jsme se pozdravili se zbloudilci z večera a na druhém převlékli Martina, který sice byl na záchodě, ale nikomu to neřek a ani se nezdržoval svlékáním kalhot (neobešlo se to samozřejmě bez hubování a slziček). Pak jsme přelezli údolí a vystoupali na značenou cestu, která nás, již široká a pohodlná, dovedla do Skalky, kde jsme rádi usedli k pívu v lesní hospůdce. Pajda s Vojtou už měli náskok jednoho pívištěte :-). Odpočali jsme, zakopali si ultra měkkou mičudou a šlo se k autu. Růžičci zde totiž měli vůz, čehož jsme já, Bobina, Martin i Pajda s Rexem rádi zneužili a nechali se převézt 4km do Blíževedel k vlaku. Před nádražím jsme vyskákali, zalomili palce a po 15 minutách už nás motorák odvážel z tohodle fakt pěkného a pro Martínka hlavně úplně prvního vandru domů. Nezbývá mu, pinďourovi, i přes občasné neposlouchací excesy, vyseknout poklonu – první den ušel zcela sám něco přes šest kilometrů a druhý den čtyři! nenesli jsme ho ani jednou.

Při čekání v Lípě na přípoj (klasická hodinka), nás překvapili opět Růžičci, kteří se tu zastavili ještě jednou nám zamávat. Pak už jsme v přeplněném rychlíku jeli vstříc běžnému životu bohatší zase o další zážitky.

Sesmolil Pavouckej