wz

 

                                                                                                                                                                                                

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavouckýho fotoalbum

 

 

Zúčastnili se Bobina, Pavouk, Pajda, na skok Čipr a do sobotního večera i Pivoš

 

Stručný popis trasy vandru:

U Kozy - Ostrý hřeben - Na Hřebínku (lahváč za 25,-) - Olivetská hora - Ptačí kupy - Krásná Máří - Velký Štolpich - Ferdinandov (U Tetřeva - doporučujeme!) - Hejnice (vláčkem domů)

 

 

Léto nás letos trochu vypeklo, tak jsme rádi využili jeho babí varianty a vyrazili posledního září do nám nejbližších hor - hor Jizerských. I v osmi stech metrech nás hřálo dobrých 20 stupňů celsia a v nezalesněných úsecích (těch už moc není) to do nás pralo slunce z čistého modrého nebe.

Jizerky v babím létě

Následující řádky ber vážený čtenáři s nadhledem. Ne vše muselo nutně proběhnout, tak jak je psáno. Koneckonců, v dějinách se lhalo i z malichernějších důvodů...

Byl konec září a slunce z oblohy nečekaně silně hřálo. Obeslal jsem kamarády maily a smskami: „Pojeď na vandr, je ideální počasí, krásný babí léto...“ Na moje vábení ovšem zabralo jen pár jedinců – tak už to prostě poslední dobou bývá. Když ještě nebyly tyhle dorozumívací vymoženosti, tak jsme se prostě domluvili tak nějak líp. A občas i někdo překvapil. Ostatně, to se nakonec stalo i tentokrát, i když trochu jinak.

V pátek jsme přijeli do Oldřichova v Hájích roztrhaně – nejdřív jsme dovalili já, Bobina a Pajda a ačkoli jsme to neměli úplně v úmyslu, v sedle U Kozy nás to vcuclo. Sice jen venku ke stolku, ale žízeň jsme prostě zahnat museli. Překvapil Pivoš, který volal, že přeci jen dorazí. V pozdním odpoledni jsme se vydali do lesů najít vytipovaný plácek, což se nám docela brzy i podařilo. Na místě jsme ale museli ještě udělat kus práce. Kdysi trampský kemp už kempem nebyl, ale po hodince usilovné práce ho alespoň vzdáleně připomínal. Opekli jsme buřta a zanechajíc bagáž v roští se vydali na lehko zpět ke Kozovi, tentokrát už do pravé trempské putyky. Měli jsme štěstí místečko jsme našli. Našli jsme i Čipra, který zrovna dorazil na mašině. Večer proběhl v duchu tradice – vypil se nějaký ten žejdlík píva (Klášter) a bylo veselo. Čipr a později dorazivší Pivoš vyzkoušeli vratkost lavice (opravdu je vratká dost) a taky jsme se opulentně přežrali pečeného kolena. Na kemp (teď už se tomu tak dalo říkat) jsme šli teplou nocí rozevlátí a rozesmátí. Ještě dlouho jsme pak seděli kol ohně, povídali, pečbuřtili a dopíjeli igelitku. Byl to zkrátka takový příjemný veselý večer.

Ráno nás vzbudil Čipr, kterého jsme o to vlastně večer prosili. On musel jet relativně brzo domů a my chtěli vyrazit na hřeben Jizerek také co nejdřív. Obloha byla čistě modrá a na to, že bylo 1. října bylo nezvykle teplo. Meteorologové výjimečně nelhali – čekal nás parádní den. Vyhnali jsme permoníky z hlavy a po sbalení a rozloučení s Čiprem vyšlápli dle stopaře Pajdy, který si přivstal, neznačenou stezkou po tzv. Ostrém hřebeni vzhůru do hor. Tichý les, skály, sluneční paprsky a modré nebe prosvítající skrz větve starých a rozložitých buků. To bylo jak z trempského snu. To byla naše sobotní realita. Prošli jsme kolem Zvonu – jedné z nejznámějších a lezecky nejtěžších skal Jizerských hor a o kus výš vystoupali na osamělé rozeklané skalisko, ze kterého se nám naskytl parádní výhled na nejvyšší horu Jizerek Smrk. Listí stromů se už pomalu začalo zbarvovat, tak byl ten pohled i pěkně barevný. Fotoorgie mohly začít. Stezka se vytratila a my stoupali vzhůru podél skal hledajíc, kudy se dá nejlépe projít. Když jsme konečně stanuli na značené stezce, s úlevou jsme se svalili vedle do trávy a konečně pojedli. Značka nás pak vedla nejprve hřebínkem po rovině a později nás prudkým výšvihem dovedla až na horu Poledník. Bohužel se jedná o kopec bez výhledů, tak jsme si tam alespoň ve stínu velikých listnáčů odpočinuli. Bylo pravé poledne, tak se to celkem i hodilo. To už jsme byli skoro na hřebenu hor. Opustili jsme listnatý les a dostali se do kdysi emisemi poškozeného území. Vysázené smrky už dorostli slušných rozměrů, takže jsme šli vzrostlým jehličnatým lesem. Výhledy se zatím nekonaly. Pak začalo peklo – došli jsme na asfaltku. Asfaltové silnice vzniklé v nedávné době na místech panelových cest sloužících ke svážení dřeva s imisních kalamit slouží hlavně cykloturistům. Do hor pak můžou i maminky s miminy. Nic proti nim nemám, ale pochodovat horami v řadě za sebou u krajnice je krajně nepříjemné a odrazuje. Bohužel se začínají asfaltky budovat i tam, kde panelovky nikdy nebyly – rozšiřují se lesní svážnice a vznikají nové cyklostezky. Cyklista zřejmě přispěje do měšce zainteresovaných (obce, CHKO, podnikatelé?) víc než pěšák pomalu putující pohořím. Prostě prohra pro pečbuřty :-(. Dost už bylo p.čování :-) Došli jsme na rozcestí Bílá Kuchyně a rozhodli se pokračovat asfaltem k rozcestí Hřebínek, kde měl být otevřený kiosek. Jiné občerstvení nás nečekalo, tak jsme se rozhodli pro 3km zacházku. Nabrali jsme vodu ve studánce, přetrpěli pochod silnicí a s úlevou se svalili k jednomu jedinému volnému stolu u otevřeného a přeplněného kiosku. To místo se pak stalo na čas naším domovem. Popíjeli jsme předražené lahvové (25Kč) a čistili a krájeli cestou nalezené houby. Bobina roztopila liháč a na zemi vedle stolu začala vařit. Když došel líh, přikládala dřevo, takže jsme z liháče udělali dřeváč. Nakonec jsme si pochutnali na výborné smaženici a ani jsme při tom nezapálili les. Proběhl telefonický rozhovor s Růžičky, že by snad mohli dorazit, z čehož nakonec sešlo. Den se překlopil k večeru, když jsme začali hledat spaní pro další noc. Spaní jsme našli, ale ztratili jsme Pivoše. Jen Pajda zaslechl, že říkal něco tom, že si jde do Hejnic koupit cigára. Napsal jsem mu tedy, že by měl ve vlastním zájmu dorazit za světla, ale dostalo se mi odpovědi, že on za světla spát nechodí. Nějak jsme se nepochopili :-). Zůstali jsme tedy jen tři, natahali horu dříví na večerní oheň a pak se šli kochat západy sluce. Učiněné fotoorgie skončily po setmění. Pak už jen pohoda u hřejivých plamenů v temné noci, voňavý svařáček z rybízáku made in Pavouk a buřty s hořčicí. Únava z dlouhého dne nás poslala na kutě okolo půl jedenácté.

Ráno jsme vstávali s rozbřeskem. Chtěli jsme stihnout dobré šikmé světlo na nějakém pěkném výhledu. Rychlý zápis do kempovky a osiřelý kemp byl daleko za námi. Funěli jsme mladými lesy, rašelinou, cestou necestou, až jsme narazili na asfaltku a po ní šlapali směr Ptačí Kupy – vyhlášený rozhledový bod, kde jsme ještě nebyli. Na odbočce jsme schovali bagáž do roští a na vrch stoupali na lehko, jen s foto náčiním (takže tak úplně na lehko to nebylo). Slunce probleskovalo skrz stvoly trávy a vítr laskal spocená čela. Po 20 minutách jsme stanuli na vrcholu Kupy a byli odměněni parádním výhledem s modrou oblohou nad hlavou. Fascinovala nás rovina Jizerského hřebene na západ od nás, modré oko Bedřichovské přehrady doplněné jehlanem Ještědu v pozadí brali dech. Rozložitě majestátný Smrk zhlížel z východu na své poddané – Jizeru, Holubník, nás... Spolu s námi byli na vrcholu i dva nocležníci, které jsme neúmyslně vzbudili. Když nevěřili, že vidíme Trosky, musela jim je Bobina ukázat (a to neukazovala na nás). Sice v podymu, ale vidět opravdu byly. Po půlhodince kochání jsme sestoupili zpět k báglům a vlastně v tu chvíli se i rozhodli nespěchat jet o vlak déle, než jsme plánovali. Dobře jsme udělali. Na vyhlídce Krásná Máří o kus dál jsme bohatě posvačili a kochali se výhledem na Ořešník a Smrk. Paráda. Pak jsme se nechali fascinovat bouřící vodou peřejí a vodopádů Velkého Štolpichu, kterým jsme sestoupili do Ferdinandova. Slunce do nás pralo a my využili hodinové rezervy a zapadli do restauračky U Tetřeva, kde jsme si dali výborný oběd a ještě výbornější Svijanskou jedenáctku. To bylo přímo symbolicky krásné zakončení krásného vandru. Jen takové a žádné jiné!

Sesmolil Pavouckej

 

P.S. Pivoš prý došel do Hejnic za soumraku, chytnul nějakého stopa a k rodičům do Cetna dorazil před půlnocí. Je to prostě takovej polotremp – občas se mu stává, že je s námi jen půl vandru :-). Ale to nevadí, hlavně, že je! Tak zas příště...