|
Jizerky v babím létě
Následující řádky ber vážený čtenáři s nadhledem. Ne vše muselo nutně
proběhnout, tak jak je psáno. Koneckonců, v dějinách se lhalo i
z malichernějších důvodů...
Byl konec září a slunce z oblohy nečekaně silně hřálo. Obeslal jsem
kamarády maily a smskami: „Pojeď na vandr, je ideální počasí, krásný
babí léto...“ Na moje vábení ovšem zabralo jen pár jedinců – tak už to
prostě poslední dobou bývá. Když ještě nebyly tyhle dorozumívací
vymoženosti, tak jsme se prostě domluvili tak nějak líp. A občas i někdo
překvapil. Ostatně, to se nakonec stalo i tentokrát, i když trochu
jinak.
V pátek jsme přijeli do Oldřichova v Hájích roztrhaně – nejdřív jsme
dovalili já, Bobina a Pajda a ačkoli jsme to neměli úplně v úmyslu,
v sedle U Kozy nás to vcuclo. Sice jen venku ke stolku, ale žízeň jsme
prostě zahnat museli. Překvapil Pivoš, který volal, že přeci jen dorazí.
V pozdním odpoledni jsme se vydali do lesů najít vytipovaný plácek, což
se nám docela brzy i podařilo. Na místě jsme ale museli ještě udělat kus
práce. Kdysi trampský kemp už kempem nebyl, ale po hodince usilovné
práce ho alespoň vzdáleně připomínal. Opekli jsme buřta a zanechajíc
bagáž v roští se vydali na lehko zpět ke Kozovi, tentokrát už do pravé
trempské putyky. Měli jsme štěstí místečko jsme našli. Našli jsme i
Čipra, který zrovna dorazil na mašině. Večer proběhl v duchu tradice –
vypil se nějaký ten žejdlík píva (Klášter) a bylo veselo. Čipr a později
dorazivší Pivoš vyzkoušeli vratkost lavice (opravdu je vratká dost) a
taky jsme se opulentně přežrali pečeného kolena. Na kemp (teď už se tomu
tak dalo říkat) jsme šli teplou nocí rozevlátí a rozesmátí. Ještě dlouho
jsme pak seděli kol ohně, povídali, pečbuřtili a dopíjeli igelitku. Byl
to zkrátka takový příjemný veselý večer.
Ráno nás vzbudil Čipr, kterého jsme o to vlastně večer prosili. On musel
jet relativně brzo domů a my chtěli vyrazit na hřeben Jizerek také co
nejdřív. Obloha byla čistě modrá a na to, že bylo 1. října bylo nezvykle
teplo. Meteorologové výjimečně nelhali – čekal nás parádní den. Vyhnali
jsme permoníky z hlavy a po sbalení a rozloučení s Čiprem vyšlápli dle
stopaře Pajdy, který si přivstal, neznačenou stezkou po tzv. Ostrém
hřebeni vzhůru do hor. Tichý les, skály, sluneční paprsky a modré nebe
prosvítající skrz větve starých a rozložitých buků. To bylo jak
z trempského snu. To byla naše sobotní realita. Prošli jsme kolem Zvonu
– jedné z nejznámějších a lezecky nejtěžších skal Jizerských hor a o kus
výš vystoupali na osamělé rozeklané skalisko, ze kterého se nám naskytl
parádní výhled na nejvyšší horu Jizerek Smrk. Listí stromů se už pomalu
začalo zbarvovat, tak byl ten pohled i pěkně barevný. Fotoorgie mohly
začít. Stezka se vytratila a my stoupali vzhůru podél skal hledajíc,
kudy se dá nejlépe projít. Když jsme konečně stanuli na značené stezce,
s úlevou jsme se svalili vedle do trávy a konečně pojedli. Značka nás
pak vedla nejprve hřebínkem po rovině a později nás prudkým výšvihem
dovedla až na horu Poledník. Bohužel se jedná o kopec bez výhledů, tak
jsme si tam alespoň ve stínu velikých listnáčů odpočinuli. Bylo pravé
poledne, tak se to celkem i hodilo. To už jsme byli skoro na hřebenu
hor. Opustili jsme listnatý les a dostali se do kdysi emisemi
poškozeného území. Vysázené smrky už dorostli slušných rozměrů, takže
jsme šli vzrostlým jehličnatým lesem. Výhledy se zatím nekonaly. Pak
začalo peklo – došli jsme na asfaltku. Asfaltové silnice vzniklé
v nedávné době na místech panelových cest sloužících ke svážení dřeva
s imisních kalamit slouží hlavně cykloturistům. Do hor pak můžou i
maminky s miminy. Nic proti nim nemám, ale pochodovat horami v řadě za
sebou u krajnice je krajně nepříjemné a odrazuje. Bohužel se začínají
asfaltky budovat i tam, kde panelovky nikdy nebyly – rozšiřují se lesní
svážnice a vznikají nové cyklostezky. Cyklista zřejmě přispěje do měšce
zainteresovaných (obce, CHKO, podnikatelé?) víc než pěšák pomalu
putující pohořím. Prostě prohra pro pečbuřty :-(. Dost už bylo p.čování
:-) Došli jsme na rozcestí Bílá Kuchyně a rozhodli se pokračovat
asfaltem k rozcestí Hřebínek, kde měl být otevřený kiosek.
Jiné občerstvení nás nečekalo, tak jsme se rozhodli pro 3km zacházku.
Nabrali jsme vodu ve studánce, přetrpěli pochod silnicí a s úlevou se
svalili k jednomu jedinému volnému stolu u otevřeného a přeplněného
kiosku. To místo se pak stalo na čas naším domovem. Popíjeli jsme
předražené lahvové (25Kč) a čistili a krájeli cestou nalezené houby.
Bobina roztopila liháč a na zemi vedle stolu začala vařit. Když došel
líh, přikládala dřevo, takže jsme z liháče udělali dřeváč. Nakonec jsme
si pochutnali na výborné smaženici a ani jsme při tom nezapálili les.
Proběhl telefonický rozhovor s Růžičky, že by snad mohli dorazit,
z čehož nakonec sešlo. Den se překlopil k večeru, když jsme začali
hledat spaní pro další noc. Spaní jsme našli, ale ztratili jsme Pivoše.
Jen Pajda zaslechl, že říkal něco tom, že si jde do Hejnic koupit
cigára. Napsal jsem mu tedy, že by měl ve vlastním zájmu dorazit za
světla, ale dostalo se mi odpovědi, že on za světla spát nechodí. Nějak
jsme se nepochopili :-). Zůstali jsme tedy jen tři, natahali horu dříví
na večerní oheň a pak se šli kochat západy sluce. Učiněné fotoorgie
skončily po setmění. Pak už jen pohoda u hřejivých plamenů v temné noci,
voňavý svařáček z rybízáku made in Pavouk a buřty s hořčicí. Únava
z dlouhého dne nás poslala na kutě okolo půl jedenácté.
Ráno jsme vstávali s rozbřeskem. Chtěli jsme stihnout dobré šikmé světlo
na nějakém pěkném výhledu. Rychlý zápis do kempovky a osiřelý kemp byl
daleko za námi. Funěli jsme mladými lesy, rašelinou, cestou necestou, až
jsme narazili na asfaltku a po ní šlapali směr Ptačí Kupy – vyhlášený
rozhledový bod, kde jsme ještě nebyli. Na odbočce jsme schovali bagáž do
roští a na vrch stoupali na lehko, jen s foto náčiním (takže tak úplně
na lehko to nebylo). Slunce probleskovalo skrz stvoly trávy a vítr
laskal spocená čela. Po 20 minutách jsme stanuli na vrcholu Kupy a byli
odměněni parádním výhledem s modrou oblohou nad hlavou. Fascinovala nás
rovina Jizerského hřebene na západ od nás, modré oko Bedřichovské
přehrady doplněné jehlanem Ještědu v pozadí brali dech. Rozložitě
majestátný Smrk zhlížel z východu na své poddané – Jizeru, Holubník,
nás... Spolu s námi byli na vrcholu i dva nocležníci, které jsme
neúmyslně vzbudili. Když nevěřili, že vidíme Trosky, musela jim je
Bobina ukázat (a to neukazovala na nás). Sice v podymu, ale vidět
opravdu byly. Po půlhodince kochání jsme sestoupili zpět k báglům a
vlastně v tu chvíli se i rozhodli nespěchat jet o vlak déle, než jsme
plánovali. Dobře jsme udělali. Na vyhlídce Krásná Máří o kus dál jsme
bohatě posvačili a kochali se výhledem na Ořešník a Smrk. Paráda. Pak
jsme se nechali fascinovat bouřící vodou peřejí a vodopádů Velkého
Štolpichu, kterým jsme sestoupili do Ferdinandova. Slunce do nás pralo a
my využili hodinové rezervy a zapadli do restauračky U Tetřeva, kde jsme
si dali výborný oběd a ještě výbornější Svijanskou jedenáctku. To bylo
přímo symbolicky krásné zakončení krásného vandru. Jen takové a žádné
jiné!
Sesmolil
Pavouckej
P.S. Pivoš prý došel do Hejnic za soumraku, chytnul nějakého stopa a
k rodičům do Cetna dorazil před půlnocí. Je to prostě takovej polotremp
– občas se mu stává, že je s námi jen půl vandru :-). Ale to nevadí,
hlavně, že je! Tak zas příště...
 |
