|
Mlhami i mlžičkami podzimními
Lužičkami
Pokaždé, když
je dlouhý víkend, snažíme se ho využít pro nějaký delší vandr. Tentokrát
jsme se nechali zlákat Růžičky do Lužických hor. Takový stručný
vandropis jsem spáchal do kempovky na našem posledním nocovišti –
Medvědím kempu. Protože je stručný až moc, tak ho zde uvádím i
s neveršovanými vysvětlivkami.
V Lísce
jsme se zlískali :-),
pod
Zlaťákem přespali
Verše mluví
pravdu, ale neužili jsme si to všichni. Ve čtvrtek večer se plahočili
z Horní Kamenice do vsi Líska jen Růža s Vojtou a Pajda s Pepou, aby pak
po prima posezení v prima hospůdce přespali pod čedičovým Zlatým vrchem.
Na Fialkách
s Chemikem
už byl
v půlce další den.
Zde je třeba
trošku dovysvětlit a přitom mlžit. Kdybych přesně popsal, kde jsme se
sešli a kudy šli, naváděl bych k nalezení známého kempu západních
Lužiček a to se mi na internetu moc nechce :-). Můžu jenom prozradit, že
jsme se kochali pohledem na vodu jak stojatou, tak padající a pak
hledali tento trampoznámý převis (jeden z mála v Lužických horách). Když
se nám ho nejprve nedařilo nalézt, hlad nás donutil pečbuřtit na břehu
potůčku, ale nakonec jsme podle dostupných indicií krásný kemp objevili.
Zrovna se tam chystali k odchodu Chemik (o tom se ve všech kempovkách
píše, že má chlupaté zuby – mě to nepřišlo) a jeho kamarád Lachtan.
V Kytlici
se zešeřilo,
v hospůdce
nám dobře bylo.
Jak v béčkovém
hororu
šli jsme za
tmy do Svoru.
Do hospůdky U
Lucerny v Kytlici jsme se dostali až odpoledne, takže po příjemném
občerstvení jsme do pátečního cíle pokračovali v době, kdy už se
začínalo stmívat. Pohladili jsme koně na pastvinách, bohatě posvačili na
kraji lesa a došli nad Svor, kde dle mapy měl být rybník, u kterého jsme
chtěli zakempovat.
Přespali
jsme v lesa lůně
u bahnité
vlhké tůně.
Dodneška
jsme nezjistili,
kdy jsme
rybník vypustili.
Než jsme sešli
do Svoru na nějaké to pivko a kafe, tak jsme za hustého šera našli onen
rybník, který se ale zrovna nacházel ve fázi rekonstrukce a byl tudíž
zcela vypuštěný. Les vedle byl ale celkem rovný a stromy měly příhodné
rozestupy, takže jsme věděli, kam se pak vrátíme pečbuřtit a spát. A tak
se i stalo. Zacházka do Svoru byla zhruba 4km (2 tam a dva do kopce
zpět), ale až tak moc jsme nelitovali (i když jsme zapadli do docela
podivné putiky).
Druhý den
pak, mlhu dýše,
zdolali
jsme vrchol Klíče.
Než jsme
snědli tatranku,
našli jsme
i Šamanku.
Tady není moc
co vysvětlovat. Po velice příjemné noci (luxusní spaní pod plachtami i
bez, na měkkém jehličí) jsme se probudili do mlhavého příšeří a po teplé
snídani vyrazili na nejvyšší bod kraje, horu Klíč. Doufali jsme
v inverzi, ale už slova prvních lidí, které jsme potkali sestupovat, nás
ujistila v tom, že z toho nic nebude. No, sluníčko jsme nakonec viděli,
ale jen matně přes clonu inverzních mračen, která zřejmě měla svou horní
hranici tak 200 metrů nad 750 metrů vysokým vrcholem Klíče. Telefonicky
jsme se pak naháněli se Šamankou, Čikem a Martinem, kteří za námi šli od
vlaku ve Svoru, a nějak se jim podařilo minout modrou značku, kde jsme
se měli sejít. Později jsme při sestupu pochopili proč – modrá značka ze
sedla pod Klíčem na rozcestí Havránek je totiž úplně zrušená a
zamalovaná!!!
A tam u
havraních skal
Rex
na Bena zaštěkal.
Našli jsme se
pod Havraními skalami, kde zrovna u čerstvě natřeného přístřešku páchali
naši zbloudilci obědový oheň a vnucovali nám houby, že prý je sbírali
pro nás. Profitovali z toho kolemjdoucí turisté, kteří nabízený dar lesa
a trampů neodmítli a nepotřebné zátěže nás zbavili. Zde došlo i
k seznamování Pajdovo Rexe (retrívr) a Šamanky Bena (o polovinu menší
černý ořech). No, moc se neskamarádili, takže pak museli být oba častěji
na vodítku.
Potom kolem
Ortelu
šlapali
jsme v jetelu.
Cesta byla
pořád stejná –
kravská
lejna, kravská lejna...
Po
dezorientaci několika různých map, jsme si pod óbrovskou horou Ortel
určili azimut a jali se ho po pastvinách obcházet. Mlha byla totiž
docela pěkně vidět i při chůzi zakravincovanou travou, tak proč za ní
lézt do kopce, že? Když jsem se Pepíčka zeptal, proč je takovej
zakaboněnej, tak mi zcela upřímně odpověděl, že je to hrozná cesta a že
se z těch hoven poblije :-).
Pak U Řepy
v hospodě,
zkraje
celkem v pohodě.
když jsme
ale platili,
iluze jsme
ztratili.
Překvapili
velice –
ceduli maj
v potoce.
To bych nerad
nějak rozpitvával. Prostě, poněkud nejistou obsluhu (a zároveň zřejmě i
majitele) jsme ještě skousli, ale když pak při počítání útraty zneužili
společný lístek ke svému obohacení (ať už úmyslně, či jen svou
nepořádností), tak jsme byli opravdu hooodně moc zklamaní. A někdo
prostě tu svou frustraci kompenzoval hodem poutací cedule do potoka.
Detaily již nechám na čtenářově fantazii...
Nakonec
jsme skončili, zde na tomto kempu
bylo nás tu
požehnaně – trampek, ba i trempů!
Medvědí kemp,
kde jsem tuto báseň v neděli ráno složil, je vlastně pozůstatek skály,
ve které jsou vykutány otvory a jeskyně z doby, kdy se zde i v blízkém
okolí těžil sklářský písek. V nedaleké a mnohem rozsáhlejší prostoře se
kdysi natáčely pekelné scény pohádky „S čerty nejsou žerty“ (dnes je tam
motorkářský klub Pekelné doly. I tam jsme kdysi na vandru zavítali)
V ten sobotní
večer předtím jsme se i v hospodě setkali s chlapíkem jménem Jake a jeho
dvěma kamarády (bohužel mi jejich přezdívky buď vypadly, nebo nám je ani
neřekli...). Jake se mi už před vandrem ozval mailem, že by s námi třeba
jel, ale já jsem se mu omluvil, že je nás už tak dost, takže jsme se
nakonec shodli na společně strávené poslední noci na oooobrovském
Medvědím kempu. Z hospody šli tito kamarádi až po nás, a protože
nevěděli, kde přesně kemp je, bylo pak naše setkání opravdu radostné.
Jake zahrál na kytaru, bohužel ale už jen zbytku osazenstva. S téměř
dvaceti kilometry v nohách jsme padali do spacáků jak mrtvolky :-).
V neděli ráno
bylo poprvé nemlhavo a občas dokonce z oblačnosti problesklo sluníčko.
My se balili, snídali, já skládal vandropis do kempovky a básničku na
pohled pro kamaráda Banja, který s námi bohužel z vážných zdravotních
důvodů nemohl protentokrát vyrazit. Pak už jen loučení s novými kamarády
Jakem a spol. a po silnici do 6,5km vzdálených Zákup. Naštěstí jsme si
zpestřili fádní přesun zastávkou u obecního úřadu v ????, jehož součástí
byl i malý obchůdek s potravinami.
V Zákupech za
nádražím nás překvapila hospoda, pouze pro členy klubu, kam jsme byli na
druhý pokus vpuštěni a kde jsme si s chutí dali na rozloučenou výjimečně
chutnou Holbu 11 a vlaky se rozjeli do svých domovů. A na závěr? Něco,
co jsem do kempovky na Medvědím kempu nenapsal...
Když je
podzim v zimy stínu,
víme jak se
vyhnout splínu.
Na vandru
jsme v pohodě –
v háji,
nebo hospodě :-).
Bez humoru,
bez legrace –
tohle není
agitace,
ani žádný
pakt.
To je
prostě fakt!!!
Sesmolil Pavouk
|
