wz

 

                                                                                                                                                                                              

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavouckýho fotoalbum

Fotky Růžičkojc

Cajsovo fotky

Zúčastnili se Růža, Vojta St. tr., Pajda s Pepíčkem, Pavouk, Cajs, Divoška, Martin, Šamanka, Čiko, j.h. Jake a jeho dva kamarádi.

 

Stručný popis trasy vandru:

Horní Kamenice - Líska - pod Zlatým vrchem - Kytlice - Svor - Klíč - Havraní skály - pod Ortelem - Lindava - Medvědí kemp - Zákupy (celkem víc jak 45 km)

 

Podzimní vandr v době změny času z letního na zimní už je takovou naší klasikou. A Lužické hory jsou neprobádaným teritoriem, kde je stále co objevovat, místem, kde jsou ještě lvi, krajem kde jsou pro nás ještě bílá místa na mapách. A tak jsme vyrazili...

Mlhami i mlžičkami podzimními Lužičkami

 

Pokaždé, když je dlouhý víkend, snažíme se ho využít pro nějaký delší vandr. Tentokrát jsme se nechali zlákat Růžičky do Lužických hor. Takový stručný vandropis jsem spáchal do kempovky na našem posledním nocovišti – Medvědím kempu. Protože je stručný až moc, tak ho zde uvádím i s neveršovanými vysvětlivkami.

 

V Lísce jsme se zlískali :-),

pod Zlaťákem přespali

 

Verše mluví pravdu, ale neužili jsme si to všichni. Ve čtvrtek večer se plahočili z Horní Kamenice do vsi Líska jen Růža s Vojtou a Pajda s Pepou, aby pak po prima posezení v prima hospůdce přespali pod čedičovým Zlatým vrchem.

 

Na Fialkách s Chemikem

už byl v půlce další den.

 

Zde je třeba trošku dovysvětlit a přitom mlžit. Kdybych přesně popsal, kde jsme se sešli a kudy šli, naváděl bych k nalezení známého kempu západních Lužiček a to se mi na internetu moc nechce :-). Můžu jenom prozradit, že jsme se kochali pohledem na vodu jak stojatou, tak padající a pak hledali tento trampoznámý převis (jeden z mála v Lužických horách). Když se nám ho nejprve nedařilo nalézt, hlad nás donutil pečbuřtit na břehu potůčku, ale nakonec jsme podle dostupných indicií krásný kemp objevili. Zrovna se tam chystali k odchodu Chemik (o tom se ve všech kempovkách píše, že má chlupaté zuby – mě to nepřišlo) a jeho kamarád Lachtan.

 

 

V Kytlici se zešeřilo,

v hospůdce nám dobře bylo.

Jak v béčkovém hororu

šli jsme za tmy do Svoru.

 

Do hospůdky U Lucerny v Kytlici jsme se dostali až odpoledne, takže po příjemném občerstvení jsme do pátečního cíle pokračovali v době, kdy už se začínalo stmívat. Pohladili jsme koně na pastvinách, bohatě posvačili na kraji lesa a došli nad Svor, kde dle mapy měl být rybník, u kterého jsme chtěli zakempovat.

 

Přespali jsme v lesa lůně

u bahnité vlhké tůně.

Dodneška jsme nezjistili,

kdy jsme rybník vypustili.

 

Než jsme sešli do Svoru na nějaké to pivko a kafe, tak jsme za hustého šera našli onen rybník, který se ale zrovna nacházel ve fázi rekonstrukce a byl tudíž zcela vypuštěný. Les vedle byl ale celkem rovný a stromy měly příhodné rozestupy, takže jsme věděli, kam se pak vrátíme pečbuřtit a spát. A tak se i stalo. Zacházka do Svoru byla zhruba  4km (2 tam a dva do kopce zpět), ale až tak moc jsme nelitovali (i když jsme zapadli do docela podivné putiky).

 

 

Druhý den pak, mlhu dýše,

zdolali jsme vrchol Klíče.

Než jsme snědli tatranku,

našli jsme i Šamanku.

 

Tady není moc co vysvětlovat. Po velice příjemné noci (luxusní spaní pod plachtami i bez, na měkkém jehličí) jsme se probudili do mlhavého příšeří a po teplé snídani vyrazili na nejvyšší bod kraje, horu Klíč. Doufali jsme v inverzi, ale už slova prvních lidí, které jsme potkali sestupovat, nás ujistila v tom, že z toho nic nebude. No, sluníčko jsme nakonec viděli, ale jen matně přes clonu inverzních mračen, která zřejmě měla svou horní hranici tak 200 metrů nad 750 metrů vysokým vrcholem Klíče. Telefonicky jsme se pak naháněli se Šamankou, Čikem a Martinem, kteří za námi šli od vlaku ve Svoru, a nějak se jim podařilo minout modrou značku, kde jsme se měli sejít. Později jsme při sestupu pochopili proč – modrá značka ze sedla pod Klíčem na rozcestí Havránek je totiž úplně zrušená a zamalovaná!!!

 

A tam u havraních skal

Rex na Bena zaštěkal.

 

Našli jsme se pod Havraními skalami, kde zrovna u čerstvě natřeného přístřešku páchali naši zbloudilci obědový oheň a vnucovali nám houby, že prý je sbírali pro nás. Profitovali z toho kolemjdoucí turisté, kteří nabízený dar lesa a trampů neodmítli a nepotřebné zátěže nás zbavili. Zde došlo i k seznamování Pajdovo Rexe (retrívr) a Šamanky Bena (o polovinu menší černý ořech). No, moc se neskamarádili, takže pak museli být oba častěji na vodítku.

 

Potom kolem Ortelu

šlapali jsme v jetelu.

Cesta byla pořád stejná –

kravská lejna, kravská lejna...

 

Po dezorientaci několika různých map, jsme si pod óbrovskou horou Ortel určili azimut a jali se ho po pastvinách obcházet. Mlha byla totiž docela pěkně vidět i při chůzi zakravincovanou travou, tak proč za ní lézt do kopce, že? Když jsem se Pepíčka zeptal, proč je takovej zakaboněnej, tak mi zcela upřímně odpověděl, že je to hrozná cesta a že se z těch hoven poblije :-).

 

 

Pak U Řepy v hospodě,

zkraje celkem v pohodě.

když jsme ale platili,

iluze jsme ztratili.

Překvapili velice –

ceduli maj v potoce.

 

To bych nerad nějak rozpitvával. Prostě, poněkud nejistou obsluhu (a zároveň zřejmě i majitele) jsme ještě skousli, ale když pak při počítání útraty zneužili společný lístek ke svému obohacení (ať už úmyslně, či jen svou nepořádností), tak jsme byli opravdu hooodně moc zklamaní. A někdo prostě tu svou frustraci kompenzoval hodem poutací cedule do potoka. Detaily již nechám na čtenářově fantazii...

 

Nakonec jsme skončili, zde na tomto kempu

bylo nás tu požehnaně – trampek, ba i trempů!

 

Medvědí kemp, kde jsem tuto báseň v neděli ráno složil, je vlastně pozůstatek skály, ve které jsou vykutány otvory a jeskyně z doby, kdy se zde i v blízkém okolí těžil sklářský písek. V nedaleké a mnohem rozsáhlejší prostoře se kdysi natáčely pekelné scény pohádky „S čerty nejsou žerty“ (dnes je tam motorkářský klub Pekelné doly. I tam jsme kdysi na vandru zavítali)

V ten sobotní večer předtím jsme se i v hospodě setkali s chlapíkem jménem Jake a jeho dvěma kamarády (bohužel mi jejich přezdívky buď vypadly, nebo nám je ani neřekli...). Jake se mi už před vandrem ozval mailem, že by s námi třeba jel, ale já jsem se mu omluvil, že je nás už tak dost, takže jsme se nakonec shodli na společně strávené poslední noci na oooobrovském Medvědím kempu. Z hospody šli tito kamarádi až po nás, a protože nevěděli, kde přesně kemp je, bylo pak naše setkání opravdu radostné. Jake zahrál na kytaru, bohužel ale už jen zbytku osazenstva. S téměř dvaceti kilometry v nohách jsme padali do spacáků jak mrtvolky :-).

V neděli ráno bylo poprvé nemlhavo a občas dokonce z oblačnosti problesklo sluníčko. My se balili, snídali, já skládal vandropis do kempovky a básničku na pohled pro kamaráda Banja, který s námi bohužel z vážných zdravotních důvodů nemohl protentokrát vyrazit. Pak už jen loučení s novými kamarády Jakem a spol. a po silnici do 6,5km vzdálených Zákup. Naštěstí jsme si zpestřili fádní přesun zastávkou u obecního úřadu v ????, jehož součástí byl i malý obchůdek s potravinami.

V Zákupech za nádražím nás překvapila hospoda, pouze pro členy klubu, kam jsme byli na druhý pokus vpuštěni a kde jsme si s chutí dali na rozloučenou výjimečně chutnou Holbu 11 a vlaky se rozjeli do svých domovů. A na závěr? Něco, co jsem do kempovky na Medvědím kempu nenapsal...

 

Když je podzim v zimy stínu,

víme jak se vyhnout splínu.

Na vandru jsme v pohodě –

v háji, nebo hospodě :-).

Bez humoru, bez legrace –

tohle není agitace,

ani žádný pakt.

To je prostě fakt!!!

 

Sesmolil Pavouk