|
Ještě po Vánocích bylo na horách sněhu pomálu a stále odtával. Ale už v noci
před stanoveným srazem napadlo dobrých 20cm sněhu, a když jsme se sešli
30.12.2011 odpoledne ve 14h u krámu v Pasekách nad Jizerou, stále chumelilo.
Čekalo nás ještě notné převýšení, tak jsme se jen s běžkami v rukách, obtíženi
kletry přesunuli do hospody Na Hermíně, abychom nabrali sil. Ačkoli v hospodě
nebylo ani jedno místo volné, nás pět se ještě na lavice vecpalo – a to díky
proslulosti Růži i přítomnosti Chudkynovo tatínka, který se ujal řízení komprese
stávajících hostů za účelem získání místa pro naši nepočetnou bandu. Pokecali
jsme, popili nějaká pivka a nakonec se rozhodli zdolat očekávané výškové metry
za pomoci zánovní sedačkové lanovky. To bylo rodeo. Už jen sjezd těch
odvážnějších k nedaleké dolní stanici stál zato. Nastupování přes pohyblivý pás
s ranci a na běžkách byl příjemným rozptýlením pro obsluhu a důvodem
k hurónskému smíchu nás všech. No, nakonec jsme seděli a vezli se v chumelenici
houstnoucím šerem nahoru. Výstup se také neobešel bez legrace – přece bychom
neochudili obsluhu horní stanice o rozptýlení. Když se Bobina konečně odplížila
od lanovky, která měla snahu ji nepustit a odvézt zpět dolů, čemuž ona zabránila
hrdinným para-kotoulem (s obrovským báglem a na běžkách!!!) a všichni se
dostrojili, mohlo se vyrazit k cíli. Do chaty jsme vpadli na pokraji sil. No, ne
tak úplně, ale zní to aspoň dramaticky :-). Světlo jsme zařídili postaru – za
pomoci svíček a petrolejky. Teplo jsme začali vytvářet také osvědčeným způsobem
– zatopilo se v kamnech, nebo spíš lépe řečeno ve sporáku. Postupně jsme se
zabydleli, vyšlápli cestičku ke kadiboudě a uklohnili prima večeři. Pak začala
pohoda s kytárkou, kterou jsme si vynesli do chaty s předstihem, mazali se karty
(ligreto) a večer jsme si i zpestřili sjezdy na igelitových pytlích na
improvizované dráze hned pod chatou. Usínali jsme v příjemně vytopené chatě až
na Silvestra v půl druhé ráno...
Probuzení moc příjemné nebylo, ale úplný mráz v chatě nebyl. Zatopilo
se, probíhala snídaně – třeba já neodolal a na pánvi opekl buřta. Dali
jsme si jedno plechovkové a mohlo se lyžmo vyrazit na výlet. Zkušenosti
s jízdou na běžkách byly u většiny z nás (krom hostitelů Růži a Vojty)
pramalé, takže o legraci nouze nebyla. Bylo zataženo a občas posvítilo
ojedinělou mezerou v mracích slunce. Obkroužili jsme vrch ... a vyšlápli
kolem zavřené Turnovské chaty k rozhledně Štěpánka. Svařák v právě
otevřeném kiosku přišel vhod. Vhod také přišla čerstvá informace, že
rozhledna bude otevřena i o půlnoci. O nočním programu bylo tím pádem
rozhodnuto. Pomalu nás během odpočinku obklopila mlha, takže na
rozhlednu jsme prozatím ani nešli. Bílým mlékem jsme opatrně sestoupili
k hospodě Hvězda u silnice, a tam vůbec nebyli překvapeni zcela
zaplněným lokálem. Obrnili jsme se trpělivostí a za půl hoďky se dočkali
volného stolu. Dost nás zaujala mladá blonďatá servírka a óbrovskými
umělými ... řasami a velmi silným mejkapem. Zaujala i jinak, ale jen
pány. Neměla totiž veliké jen ty řasy – i když o umělosti by se v tom
druhém případě dalo jistě s úspěchem pochybovat :-). Dočkali jsme se
nepříliš chutného piva (strašnejch bublinek) a docela dobrého jídla a
pomalu mohli vyrazit. Nakonec jsme se ale roztrhli, protože byl dost
problém přimět obsluhu k přijmutí platby. Víceméně jsme pak sjeli
zkratkou k chatě, opět zatopili a odpočívali po nenáročné túře. Ještě za
světla proběhl venku další závod ve sjezdu na pytli a tentokrát se
dosahovalo mnohem větších ujetých vzdáleností k radosti všech
zúčastněných. Den se pomalu lámal ve večer a my celí obalení sněhem jako
sněhuláci zapadli rádi do tepla ke svíčkám a jídlu. Z opékání buřtů na
otevřeném ohni nakonec sešlo ani ne tak z lenosti, jak spíš proto, že
bylo neskutečné množství jiného jídla– klobásky, pomazánky, sýry, uzené
maso, oříšky... (za dva večery jsme snědli jednohubky z cirka 16
rohlíků). Holky si šli zdřímnout, Pepovi se nechtělo a přemluvit se
nedal. V průběhu večera se dodělávali hubky, jedlo se , já s růžou jsme
si přehazovali kytaru a dostávali ze sebe i nemožné. Vojta vyzval Pepu
k Boji (prastará hra s mariáškami pro dva) a potom jsme společně hráli
hru Cink s pětikorunou. Těžko se popisují její pravidla – snad lze jen
jednoduše říct, že záleží na postřehu, pevných nervech, umění blafovat a
dobrém sluchu. Když se přiblížila 23 hodina začali jsme se strojit
k nočnímu výletu na Štěpánku. Jeli jsme nejkratší cestou a i za tmy to
proběhlo celkem v klidu. Když jsme na konci cesty, která byla od
Turnovské chaty osvětlena loučemi čekali s Bobinou na zbytek skupinky,
jakýsi vrávorající mladík jdoucí kolem vyjádřil nahlas svou úlevu: "Fuj,
vy se hejbete, já myslel, že tu jsou nějaký divný sochy...". Vysmátí
jsme
si stihli
koupit v kiosku lahváče a vystoupali na ochoz rozhledny, který se začal
zaplňovat pěšáky, kteří sem došli z blízkých chat. Pak už jen společné
odpočítání a rok 2012 byl tu. Začalo hustě chumelit, takže s ohňostrojů
v Tanvaldu a okolí nebylo vidět téměř nic. I tak to ale stálo za to.
Vyprskali jsme pár prskavek, připili lahváči, svařákem i rumem a obuti
do běžek vyrazili zpět do tepla chaty. V jednu ráno jsme už zobali
jednohubky a naposled si zahráli a zazpívali novou neoficiální
pečbuřťáckou hymnu, kterou jsem složil na melodii písničky Půlnoční od
skupiny Umakart (zpívá Václav Neckář) a nazval ji Buřtovní (skoro celá
zde:
Video St. Tr.). Ve dvě ráno už se
chatou rozléhalo jen spokojené oddechování spokojených pečbuřtů,
pečbuřtek a pečbuřtěte.
Ráno byla mlha a
snídalo se smutně - byl čas balení a úklidu. Až na malou stávku Pepíka
(bez odborů neměl šanci) jsme vše hravě zvládli a po poslední společné
fotce, obtíženi bagáží vyjeli na běžkách zpět do Pasek. Nad sjezdovkou
zavelel Vojta "Vzhůru, dolů" a už to frčelo. O pády nebyla nouze a tak
jsme se i nasmáli. Ve zdraví jsme dojeli (když nepočítám pár modřin a
pohmožděnin), zamávali Vojtovo lyžím před hospodou Na Buďárce a
sestoupili k silnici. Unaveni, ale spokojeni jsme odjeli domů...
Sesmolil
Pavouk
|
