wz

 

                                                       30.prosince 2011- 1.ledna 2012                                                   

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Pavouckýho fotoalbum

Fotky Růžičkojc

Zúčastnili se Růža, Vojta St. tr., Pajda s Pepou, Pavouk a Bobina,

 

Stručný popis trasy

Okolí Pasek nad Jizerou a rozhledny Štěpánka

 

Konec roku 2011 a příchod nového roku 2012 jsme jaksepatří oslavili díky Růžičkom v parádním prostředí - v chatě bez elektřiny v nadmořské výšce 910 metrů na pomezí Jizerek a Krkonoš. Jedinou (a lákavou :-)) překážkou byl přístup. V zimě se dá k chatě dostat jen na sněžnicích, či lyžích. Zatímco někoho tato skutečnost potěšila, někoho naopak odradila. Nakonec jsme tam dva dny a dvě noci strávili v šesti lidech. Dalo by se vlastně říct, že nás bylo pět a půl :-)

Ještě po Vánocích bylo na horách sněhu pomálu a stále odtával. Ale už v noci před stanoveným srazem napadlo dobrých 20cm sněhu, a když jsme se sešli 30.12.2011 odpoledne ve 14h u krámu v Pasekách nad Jizerou, stále chumelilo. Čekalo nás ještě notné převýšení, tak jsme se jen s běžkami v rukách, obtíženi kletry přesunuli do hospody Na Hermíně, abychom nabrali sil. Ačkoli v hospodě nebylo ani jedno místo volné, nás pět se ještě na lavice vecpalo – a to díky proslulosti Růži i přítomnosti Chudkynovo tatínka, který se ujal řízení komprese stávajících hostů za účelem získání místa pro naši nepočetnou bandu. Pokecali jsme, popili nějaká pivka a nakonec se rozhodli zdolat očekávané výškové metry za pomoci zánovní sedačkové lanovky. To bylo rodeo. Už jen sjezd těch odvážnějších k nedaleké dolní stanici stál zato. Nastupování přes pohyblivý pás s ranci a na běžkách byl příjemným rozptýlením pro obsluhu a důvodem k hurónskému smíchu nás všech. No, nakonec jsme seděli a vezli se v chumelenici houstnoucím šerem nahoru. Výstup se také neobešel bez legrace – přece bychom neochudili obsluhu horní stanice o rozptýlení. Když se Bobina konečně odplížila od lanovky, která měla snahu ji nepustit a odvézt zpět dolů, čemuž ona zabránila hrdinným para-kotoulem (s obrovským báglem a na běžkách!!!) a všichni se dostrojili, mohlo se vyrazit k cíli. Do chaty jsme vpadli na pokraji sil. No, ne tak úplně, ale zní to aspoň dramaticky :-). Světlo jsme zařídili postaru – za pomoci svíček a petrolejky. Teplo jsme začali vytvářet také osvědčeným způsobem – zatopilo se v kamnech, nebo spíš lépe řečeno ve sporáku. Postupně jsme se zabydleli, vyšlápli cestičku ke kadiboudě a uklohnili prima večeři. Pak začala pohoda s kytárkou, kterou jsme si vynesli do chaty s předstihem, mazali se karty (ligreto) a večer jsme si i zpestřili sjezdy na igelitových pytlích na improvizované dráze hned pod chatou. Usínali jsme v příjemně vytopené chatě až na Silvestra v půl druhé ráno...

   

Probuzení moc příjemné nebylo, ale úplný mráz v chatě nebyl. Zatopilo se, probíhala snídaně – třeba já neodolal a na pánvi opekl buřta. Dali jsme si jedno plechovkové a mohlo se lyžmo vyrazit na výlet. Zkušenosti s jízdou na běžkách byly u většiny z nás (krom hostitelů Růži a Vojty) pramalé, takže o legraci nouze nebyla. Bylo zataženo a občas posvítilo ojedinělou mezerou v mracích slunce. Obkroužili jsme vrch ... a vyšlápli kolem zavřené Turnovské chaty k rozhledně Štěpánka. Svařák v právě otevřeném kiosku přišel vhod. Vhod také přišla čerstvá informace, že rozhledna bude otevřena i o půlnoci. O nočním programu bylo tím pádem rozhodnuto. Pomalu nás během odpočinku obklopila mlha, takže na rozhlednu jsme prozatím ani nešli. Bílým mlékem jsme opatrně sestoupili k hospodě Hvězda u silnice, a tam vůbec nebyli překvapeni zcela zaplněným lokálem. Obrnili jsme se trpělivostí a za půl hoďky se dočkali volného stolu. Dost nás zaujala mladá blonďatá servírka a óbrovskými umělými ... řasami a velmi silným mejkapem. Zaujala i jinak, ale jen pány. Neměla totiž veliké jen ty řasy – i když o umělosti by se v tom druhém případě dalo jistě s úspěchem pochybovat :-). Dočkali jsme se nepříliš chutného piva (strašnejch bublinek) a docela dobrého jídla a pomalu mohli vyrazit. Nakonec jsme se ale roztrhli, protože byl dost problém přimět obsluhu k přijmutí platby. Víceméně jsme pak sjeli zkratkou k chatě, opět zatopili a odpočívali po nenáročné túře. Ještě za světla proběhl venku další závod ve sjezdu na pytli a tentokrát se dosahovalo mnohem větších ujetých vzdáleností k radosti všech zúčastněných. Den se pomalu lámal ve večer a my celí obalení sněhem jako sněhuláci zapadli rádi do tepla ke svíčkám a jídlu. Z opékání buřtů na otevřeném ohni nakonec sešlo ani ne tak z lenosti, jak spíš proto, že bylo neskutečné množství jiného jídla– klobásky, pomazánky, sýry, uzené maso, oříšky... (za dva večery jsme snědli jednohubky z cirka 16 rohlíků). Holky si šli zdřímnout, Pepovi se nechtělo a přemluvit se nedal. V průběhu večera se dodělávali hubky, jedlo se , já s růžou jsme si přehazovali kytaru a dostávali ze sebe i nemožné. Vojta vyzval Pepu k Boji (prastará hra s mariáškami pro dva) a potom jsme společně hráli hru Cink s pětikorunou. Těžko se popisují její pravidla – snad lze jen jednoduše říct, že záleží na postřehu, pevných nervech, umění blafovat a dobrém sluchu. Když se přiblížila 23 hodina začali jsme se strojit k nočnímu výletu na Štěpánku. Jeli jsme nejkratší cestou a i za tmy to proběhlo celkem v klidu. Když jsme na konci cesty, která byla od Turnovské chaty osvětlena loučemi čekali s Bobinou na zbytek skupinky, jakýsi vrávorající mladík jdoucí kolem vyjádřil nahlas svou úlevu: "Fuj, vy se hejbete, já myslel, že tu jsou nějaký divný sochy...". Vysmátí jsme si stihli koupit v kiosku lahváče a vystoupali na ochoz rozhledny, který se začal zaplňovat pěšáky, kteří sem došli z blízkých chat. Pak už jen společné odpočítání a rok 2012 byl tu. Začalo hustě chumelit, takže s ohňostrojů v Tanvaldu a okolí nebylo vidět téměř nic. I tak to ale stálo za to. Vyprskali jsme pár prskavek, připili lahváči, svařákem i rumem a obuti do běžek vyrazili zpět do tepla chaty. V jednu ráno jsme už zobali jednohubky a naposled si zahráli a zazpívali novou neoficiální pečbuřťáckou hymnu, kterou jsem složil na melodii písničky Půlnoční od skupiny Umakart (zpívá Václav Neckář) a nazval ji Buřtovní (skoro celá zde: Video St. Tr.). Ve dvě ráno už se chatou rozléhalo jen spokojené oddechování spokojených pečbuřtů, pečbuřtek a pečbuřtěte.

   

Ráno byla mlha a snídalo se smutně - byl čas balení a úklidu. Až na malou stávku Pepíka (bez odborů neměl šanci) jsme vše hravě zvládli a po poslední společné fotce, obtíženi bagáží vyjeli na běžkách zpět do Pasek. Nad sjezdovkou zavelel Vojta "Vzhůru, dolů" a už to frčelo. O pády nebyla nouze a tak jsme se i nasmáli. Ve zdraví jsme dojeli (když nepočítám pár modřin a pohmožděnin), zamávali Vojtovo lyžím před hospodou Na Buďárce a sestoupili k silnici. Unaveni, ale spokojeni jsme odjeli domů...

Sesmolil Pavouk