|
Vandr
dle psa
Když začal páníček balit, celý jsem
znervózněl. To totiž znamená, že jede na vandr. Jestli přibalí i ten
protivnej košík, jedu taky. Přibalil. Asi se zblázním radostí, musí mě i
okřiknout.
Ale jede se. U vlaku se potkáváme s
Cajsem a Mišákem. Cestou na přestupu se přidává i Vojta.
Na přivítanou mu vrazím koškem do
rozkroku, dělá jakoby nic. Ti blbouni si na uvítanou lámou palce. Zdraví
se s dalším trempem Medvědem, kterej ale jede na rande, takže zůstáváme
sami. Vyskáčeme z vlaku a jdeme lesem na ňákej kemp. Chvíli bloudíme,
ale posléze jsme na místě. Všichni něco dělaj a ani nemaj pořádně čas
hodit mně aportek. Najednou jdeme pryč. Prej na pívo. Zpátky si ho berou
i s sebou na kemp, tam ho pijou a čuměj do vohně jak do televize. Mišák
a páníček vytuhnou a pěkně zařezávaj. Když se proberou ještě kecaj, než
se spakujou spát. To vám je v tom lese zvláštních zvuků a těch pachů !
Nebejt uvázanej, tak to nevydržím a vemu roha.
Ráno se Cajs s Vojtou
sháněj, kde je složená ta metrovina. Zas něco dělaj se dřívím a tu
doráží Pavouk s Bobinou a jejich prcek Martin. Ten je menší a mladší než
náš Pepík. Ale bude to pěkný kvítko. Skoro se mě nebojí, ale hravě ho
povalím. Ani nebulínkoval. Pečou pečbuřty nebo jak tomu říkaj a už se
zas vyráží jinam. Pavouci nás opouští, ještě nějaký ten aport na
rozloučenou od Martínka a jde se. Kousek jedem vlakem, kde zas lámou
palce jinejm trempům, co maj s sebou kytáru, na kterou drnčej a
zpěvánkujou. Ani nemusím výt, jak jim to jde. Říkaj si Kačeři. Znají se
s Mišákem, sice míří jinam, ale nedá jim moc práce se rozhodnout aby se
k nám přidali. Je čas oběda a tak se stavujem v putyce, kde si schrupnu
pod stolem. Mám už naběhanou slušnou porci. Spát mi ale nejde, musím
hlídat, aby nehráli falešně. Jde se dál, nemůžou se dohodnout kudy.
Hustě padá mokrej sníh. Je to lepší, než kdyby lilo. Všichni pijou rum
za korunu z láhve, na mě zbejvá polozamrzlá louže. Namáchaný od sněhu se
jdem ohřát do lokálu a už za tmy mě zas táhnou někam do lesa k vohni.
Aspoň bude teplo a suchoučko. A voni zas budou do něj tak divně čumět,
hrát a zpívat. U toho furt něco žerou. Ještě, že jsem páníčkem slušně
vychovanej a stačej mě jen granule. Už zas je to noční ticho. Je slyšet
jen šustění suchýho bukovýho listí,chrochtání a další lidský zvuky.
Ráno jsem zase první na
pazourech, nikomu se nechce z pelechu. Jen se jim kouří od hub, ale pak
se jeden po druhým zvedaj vlastně i díky mně. Vobčas se totiž po někom
projdu, maj to po ránu strašně rádi. Hned mě začli metat aportky. No, já
si o to řek, tak se teďka všichni střídaj. Když už jsem toho měl dost,
furt mě to brali z pracek a metali z meze dolů. Vlastně – nedoběhněte
pro to! Zas dělali dříví a uklízeli, aspoň jsem měl chvíli pokoj. Když
se konečně zvedli k odchodu, byli nějaký skleslí. Vůbec jsem to
nechápal. Došlo mě to až pak, že se blíží konec vandru. Před tím však
ještě vylezli do takovýho krpálu, kde to bylo jak u nějakýho řezníka.
Tam bylo dobrot, ale nechtěli mě k nim pustit. Tolik kostí jsem neviděl
ani o zabíjačce. Pak už jen kolem máchacího rybníka. Byl jsem na
vodítku, poněvadž bych tam hned hupsnul. Ty blány mezi prstama nemám jen
tak pro srandu. A už jsme skoro na nádraží. Ještě na chvilku se ohřát v
putyce a já s páníčkem a Vojtou míříme ke vlaku. Ostatní zůstávají a
nechávají si ho ujet. Zalamujou palce, mě podrbou pod krkem, za ušima a
je skoro konec. Bylo mi s nima docela fajn.
Příště bych přeci jen toho buřta
chtěl ochutnat. Zkusím smutný psí voči, třeba se někdo chytne. Ta
paninka byla nalomená asi nejvíc.... Pak už jen se rozloučit s Vojtou a
uháníme ke baráku. Už se těším na boudu a jak se mnou asi dva dny nikdo
nehne.
Tak pac a koškem do rozkroku.
Rex
PS: Z Rexíkových očí vyčetl a
přeložil Vojta ( St. tr) – T.O. Moudí, zakládající člen AČP |
