wz

 

                                                                  17. - 19. února 2012                                                                  

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít:

 

Fotky Pavouckýho

Fotky Starého trempa

Fotky Cajse - neaktivní

Zúčastnili se Vojta St. tr., Růža, Cajs, Mišák, Pavouk a Bobina.

 

Stručný popis trasy

Prostě Roverky - kraj skalnatých roklí, mnoha převisů a několika málo vodních pramenů. Místo, kde je trampům (pečbuřtům) zatím dobře. Takhle nějak by asi měla vypadat trampská Vallhala...

 

„Život bez radosti je jako dlouhá cesta bez hospody“ (Věnceslav Metelka)

- tolik slova klasikova, se kterými nelze než souhlasit. Ostatně únorový víkend prožitý v Roverkách tato moudrá slova zcela potvrdil.

Z původně plánovaného vandru na Jizerky sešlo, tak jsme s Bobinou vzali zavděk pozváním od Růži a Vojty a vyrazili jsme s nimi do hor o něco nižších, ale za to o fous skalnatějších. Do hor Roverských. Ve čtyřech jsme se složitě, ale šťastně dopravili ze zasněžených Krkonoš do mokré České Lípy, kde jsme zalomili palce s Mišákem a Cajsem, kteří zde již hodnou chvíli čekali. Pak nás motoráček popovezl do Blíževedel, odkud jsme se mazaně svezli prázdným linkovým autobusem do Skalky. A vandr konečně začal. Začal v místní nálevně, kde jsme spláchli prach z cesty Svijánkami abychom pak již za tmy klopýtali vstříc roverským roklím. Na kemp jsme se nakonec sněhem a ledem úspěšně vyškrábali, spáchali oheň ze vzorně připraveného dříví a pečbuřtili. Únava nás postupně zahnala do hajan. Spali jsme napáskovaní vedle sebe, jen Mišák se rozhodl oprubovat námi vyrobenou lavičku i jinak než sezením. Ráno prohlašoval cosi o nepovedeném krátkém a úzkém ležení. Co taky čekal od lavičky k sezení...

 

 

Ráno bylo šedivé a chladné. Po nedávno ukončených mrazech okolo mínus dvaceti, to ale byla selanka. Posnídali jsme, Vojta přitáhnul soušku, nařezali jsme ji, rozštípali a tím doplnili dřevo, které jsme spálili. Byl čas se s naším hóóódně oblíbeným kempem rozloučit. „Tak krá, krá, příště!“.

Nijak přesný plán na sobotu jsme neměli. Toulali jsme se roklemi Roverek, klouzali skalními průrvami a brodili navátým a stále více mokřejším sněhem na obnažených lesních paloucích.  Navštívili jsme několik kempů a na jednom dokonce v jednu odpoledne vzbudili dvě děvčata, která dospávala nějaký deficit z předchozího dne. Na usmířenou jsme jim dali alespoň napít rumu. Naše omluva byla z rukou Mišáka s úsměvem přijata. Pak jsme konečně dorazili pod převis, kde jsme se rozhodli zalágrovat definitivně. Morbidní název tohoto místa doprovázený i zavěšeným symbolem nás neodradil, a my se po pečbuřťáckém obídku dali do přípravy dřeva, abychom se tím v neděli ráno nemuseli zdržovat. Přitáhli jsme pěkných pár souší i velkých větví, ty na přítomné koze naporcovali přítomnou pilou a v pozdním odpoledni vyrazili na lehko do nejbližší hospody pro nepřítomnou pitnou vodu a samozřejmě i na nějaký ten žejdlík, jehož nepřítomnost jsme možná pociťovali mnohem bolestněji. Vzdálenost zhruba 8km nás nemohla odradit :-). Na cestu nám svítilo náhle se objevivší zapadající sluníčko a odpočinkové štandy všem zpříjemňoval Cajsův rum. Z šestnáctikilometrového výletu jsme se vrátili za tmy s vodou a v pet lahvích i s nějakým tím pivkem, aby bylo čím zapít buřty. Hlavní večerní činností ale bylo sušení bot, ponožek a nohou. Břečka sněhu s vodou, která pokrývala jindy suché Roverky, pronikla vším – ani Goretex ji nedokázal zadržet. A tak jsme topili, sušili, pečbuřtili a klábosili. Noc se přehoupla přes půlnoc a lože tvrdé, leč milé nás pohostilo svou chladnou náručí. Převisem znělo jen oddechování, které se začalo mísit s deštěm, zkrápějícím okolní les.

 

 

Ráno stálo za ho... nic. Lilo, bylo šedivo a navíc jsme museli vstávat poměrně brzy, abychom stihli bus ze Skalky v půl jedné. Zahořel oheň a naposledy zavoněly buřty, topinky a Mišákova Alpa, která kolovala, by nám osvěžila dech i útroby. Sbalili jsme se, počkali na mě, až dobalím usárnu a odcházeli námi již vyšlapanou cestou do civilizace. Pomalu jsme byli namáčeni a po osmi kilometrech jsme úplně durch zapadli do skalské Pizzerie, kde jsme měli tak akorát vyšetřený čas na poctivý oběd. Když píšu poctivý, myslím poctivý. Z jedné zde podávané porce by tříčlenná rodina měla celý oběd a možná by ještě zbylo k večeři. Palec nahoru pro tento podnik a doporučení všem! Vše dovršil velice dobře ošetřený jedenáctistupňový Gambrinus. Nic nepomohly naše smutné psí oči. Museli jsme zaplatit. Silničkou jsme došli na rozcestí, kde jsme po chvíli skočili do autobusu, který nás přiblížil do Blíževedel, odkud už nás odvážel motoráček z tohodle typického roverského vandru domů. Na nádraží v Lípě jsme si jenom řekli "Ahoj příště" a přáli si, aby to bylo, co nejdřív...

 

Sesmolil Pavouckej