|
Z původně plánovaného vandru na Jizerky sešlo, tak jsme s Bobinou vzali
zavděk pozváním od Růži a Vojty a vyrazili jsme s nimi do hor o něco
nižších, ale za to o fous skalnatějších. Do hor Roverských. Ve čtyřech
jsme se složitě, ale šťastně dopravili ze zasněžených Krkonoš do mokré
České Lípy, kde jsme zalomili palce s Mišákem a Cajsem, kteří zde již
hodnou chvíli čekali. Pak nás motoráček popovezl do Blíževedel, odkud
jsme se mazaně svezli prázdným linkovým autobusem do Skalky. A vandr
konečně začal. Začal v místní nálevně, kde jsme spláchli prach z cesty
Svijánkami abychom pak již za tmy klopýtali vstříc roverským roklím. Na
kemp jsme se nakonec sněhem a ledem úspěšně vyškrábali, spáchali oheň ze
vzorně připraveného dříví a pečbuřtili. Únava nás postupně zahnala do
hajan. Spali jsme napáskovaní vedle sebe, jen Mišák se rozhodl oprubovat
námi vyrobenou lavičku i jinak než sezením. Ráno prohlašoval cosi o
nepovedeném krátkém a úzkém ležení. Co taky čekal od lavičky k sezení...
Ráno bylo šedivé a chladné. Po nedávno ukončených mrazech okolo mínus
dvaceti, to ale byla selanka. Posnídali jsme, Vojta přitáhnul soušku,
nařezali jsme ji, rozštípali a tím doplnili dřevo, které jsme spálili.
Byl čas se s naším hóóódně oblíbeným kempem rozloučit. „Tak krá, krá,
příště!“.
Nijak přesný plán na sobotu jsme neměli. Toulali jsme se roklemi Roverek,
klouzali skalními průrvami a brodili navátým a stále více mokřejším
sněhem na obnažených lesních paloucích. Navštívili jsme několik kempů a
na jednom dokonce v jednu odpoledne vzbudili dvě děvčata, která
dospávala nějaký deficit z předchozího dne. Na usmířenou jsme jim dali
alespoň napít rumu. Naše omluva byla z rukou Mišáka s úsměvem přijata.
Pak jsme konečně dorazili pod převis, kde jsme se rozhodli zalágrovat
definitivně. Morbidní název tohoto místa doprovázený i zavěšeným
symbolem nás neodradil, a my se po pečbuřťáckém obídku dali do přípravy
dřeva, abychom se tím v neděli ráno nemuseli zdržovat. Přitáhli jsme
pěkných pár souší i velkých větví, ty na přítomné koze naporcovali
přítomnou pilou a v pozdním odpoledni vyrazili na lehko do nejbližší
hospody pro nepřítomnou pitnou vodu a samozřejmě i na nějaký ten
žejdlík, jehož nepřítomnost jsme možná pociťovali mnohem bolestněji.
Vzdálenost zhruba 8km nás nemohla odradit :-). Na cestu nám svítilo
náhle se objevivší zapadající sluníčko a odpočinkové štandy všem
zpříjemňoval Cajsův rum. Z šestnáctikilometrového výletu jsme se vrátili
za tmy s vodou a v pet lahvích i s nějakým tím pivkem, aby bylo čím
zapít buřty. Hlavní večerní činností ale bylo sušení bot, ponožek a
nohou. Břečka sněhu s vodou, která pokrývala jindy suché Roverky,
pronikla vším – ani Goretex ji nedokázal zadržet. A tak jsme topili,
sušili, pečbuřtili a klábosili. Noc se přehoupla přes půlnoc a lože
tvrdé, leč milé nás pohostilo svou chladnou náručí. Převisem znělo jen
oddechování, které se začalo mísit s deštěm, zkrápějícím okolní les.
Ráno stálo za ho... nic. Lilo, bylo šedivo a navíc jsme museli vstávat
poměrně brzy, abychom stihli bus ze Skalky v půl jedné. Zahořel oheň a
naposledy zavoněly buřty, topinky a Mišákova Alpa, která kolovala, by
nám osvěžila dech i útroby. Sbalili jsme se, počkali na mě, až dobalím
usárnu a odcházeli námi již vyšlapanou cestou do civilizace. Pomalu jsme
byli namáčeni a po osmi kilometrech jsme úplně durch zapadli do skalské
Pizzerie, kde jsme měli tak akorát vyšetřený čas na poctivý oběd. Když
píšu poctivý, myslím poctivý. Z jedné zde podávané porce by tříčlenná
rodina měla celý oběd a možná by ještě zbylo k večeři. Palec nahoru pro
tento podnik a doporučení všem! Vše dovršil velice dobře ošetřený
jedenáctistupňový Gambrinus. Nic nepomohly naše smutné psí oči. Museli
jsme zaplatit. Silničkou jsme došli na rozcestí, kde jsme po chvíli
skočili do autobusu, který nás přiblížil do Blíževedel, odkud už nás
odvážel motoráček z tohodle typického roverského vandru domů. Na nádraží
v Lípě jsme si jenom řekli "Ahoj příště" a přáli si, aby to bylo, co
nejdřív...
Sesmolil Pavouckej
 |
