wz

 

                                                                  6. - 8. dubna 2012                                                                                         

Úvodní strana

 

Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- fotky Pavouckýho

- fotky Starého trempa

Zúčastnili se Vojta St. tr., Růža, Pajda, Pepa, Pavouk, Bobina, Šamanka, Martin, Čiko a Václav, alias Doktor. Též hafan Rex!

Stručný popis trasy

Chotyně - camp U sedmi trempů - Grabštejn - Hrádek nad Nisou - Dolní Sedlo - Popova skála - camp Pod křížkem - Polesí - Lvová - Lemberk - Lvová.

 

Velikonovandr jsme pojali tentokrát zkráceně jako klasický víkend. Zcela neklasicky jsme ale vyrazili někam, kde jsme ještě nebyli. A udělali jsme dobře!

 Velikonoční víkend je za dveřmi a my se ještě domlouváme, kam vlastně vyrazit. Možností je víc a já se děsím té nejklasičtější: Roverky. Poslední roky jsme tam stále častěji a mě už se stýská po objevných vandrech na neznámá místa. Tentokrát to ale dopadá i přes nepříznivou předpověď počasí, dobře.
V pátek vyskakujeme na perónek nádražíčka v česko-německém pomezí v obci Chotyně. Tak tady jsme opravdu nikdy nebyli. Hospodu pod nádražím míjíme a vydáváme se do polí a remízků za vesnici. Nápad přenocovat na blízkém golfovém hřišti nám sice přijde vtipný, ale zavrhujeme ho. Dobře děláme - ráno se tam hraje už od rozbřesku a taková rána golfovým míčkem do hlavy by mohla být budíčkem posledním... V březovém hájku cca 2km od vesnice shazujeme bágly a procházíme okolí, hledajíce vhodné místo na přenocování. Daří se a za chvilku už taháme dříví do malého údolíčka v listnatém remízku. Pepík trefně pojmenovává tento kemp kempem U sedmi trempů (je nás 6 + pes Rex). Tvoříme něco jako lavičky, pácháme oheň (přeci nepůjdem na pívo na lačno!). A pečbuřtíme. Pro pravého pečbuřta sezóna nikdy nekončí. Po gáblíku zakrýváme připravené nalámané a naštípané dřevo nalezenou igelitovou plachtou a v plné polní jdem na nějaký ten žejdlík do vsi. "Co kdyby tam byla hospoda s převisem, že jo?" zdůvodňuji brblajícímu Pepíkovi nutnost táhnout těžké batohy sebou, i když se chceme vrátit. Na poli nad kempem fouká tak ostrý a studený vítr, že natahujeme krok a za chvilku už jsme ve vyhřátém poloprázdném lokále v hospodě pod nádražím. Je nám dobře ještě další dvě hoďky. Pak se zvedáme a těšíme se na ohýnek a pohodičku u něj. Už tak nefouká a my se kocháme nasvíceným hradem Grabštejn. Kemp U sedmi trempů v pohodě nacházíme a rozbíjíme definitivně ležení. Místo stanů máme plachty a šňůry, tak pleteme pavučiny (to mi jde) a zaplachtováváme se mezi stromy. To už plápolá oheň a začíná večerní pohoda. Když se dostatečně nahřejeme, dopijeme pívo z igelitky a probereme všechno možné, necháme se únavou zahnat do pelechů. Jen Pajda věrný svým zvykům zhluboka hloubá u ohně. Vojtoj se ho nakonec daří také zahnat a tábořiště se chvilku po půl jedné ráno noří do ticha.
"Sobotní ráno mě neuvidí..." Nás ale vidí - kolem osmé se rozespalé mátohy potácí na okraj remízku zalít jarní kvítí. Vítr rozfoukává dým z pokusu o oheň. Vůbec nám to nějak nejde a snídáme i balíme pomalu. Po desáté opouštíme údolíčko a uklizené tábořiště. Třeba někomu přijde vhod kruh kamenů a kláda na sezení. Nabíráme azimut směr hrad Grabštejn, který je dominantou celého okolí. Dominantou je i golfové hřiště, které míjíme a které je plné golfistů, jež neodradilo ani chladné počasí. Jako suvenýr si odnáším podepsaný golfový míček, který se mi připletl pod nohy. To už jsme ale pod kopcem a vidíme, že nás čekají nepěkné věci. Oprýskaná stavba trčí na vršku nad námi a vůbec nevypadá lákavě. Snad tam bude aspoň otevřenej kiosek... Škrábeme se po cestě každý jak může. Pepík to bere přímo s náhonem na všechny čtyři. Občas se sveze kousek zpátky, ale to asi nevadí - dohrabe se až na špici pelotonu, který uzavírám já a myšák. Ne ten náš - vlasatej, ale místní - zdechlej na cestě. Dělám mu posmrtné foto a zanechávám ho jeho osudu. Bránou vstupujeme do široké chodby, kde nás zaujme dřív než pokladna, cedule s nápisem "Otevřeno" pod sympatickým vývěsním štítem Hradní krčma. Zatímco holky s Pepíkem naskakují do houfu prohlídkářů hradozámku, my (já, Vojta a Pajda s Rexíkem) zapadáme na prohlídku šenku. A je co prohlížet. Prostředí vskutku evokuje středověk - krásný vysoký lomený strop, jednoduché stoly a židle a hlavně, jak posléze zjišťujeme, luxusní svijanská jedenáctka. Sice její natočení trvá šenkýřce delší dobu, ale na výsledku je to znát. Než se děvčata vrátí ze zkrácené prohlídky (přišli o sklepení) máme v sobě každej tři kousky. I ony pak uznávají, že tohle pívo stojí za to. Nedá se ale nic dělat - čas kvapí a my se ještě musíme srazit s kamarády v Hrádku nad Nisou. Jen neradi se loučíme se sympatickou obsluhou a zanechajíc pečbuřťáckou vizitku zakomponovanou do nápojového lístku sestupujeme kolem vojenských objektů (výcvik psů) k silnici. Přes louku zkracujeme zatáčku a za půl hoďky vstupujeme do Hrádku. V marketu doplňujeme zásoby chleba (holky nakupují koledu pro koledníky kteří změnili kalendář a prý budou koledovat v neděli ráno) a přemýšlíme ve které hospodě máme hledat kamarýdy, kteří dorazili na vandr až dnes dopoledne. Situace se řeší sama - na náměstí vychází z nějaké putiky Šamanka s Martinem a že prý uvnitř hrajou pěkně na kytáry nějaký týpci, ale nevaří se tam. To rozhoduje za nás a my po chvilce váhání zaplouváme do luxusnějšího lokálu naproti, který má jméno Camelot. Tenhle podnik můžeme hrdě doporučit všem gurmetům - nebo alespoň takovým mlsounům jako jsme my - nikdo z nás nebyl nespokojen. Po vydatném a chutném gáblíku, na který zašli i zbývající kamarádi Šami, Martin, Doktor a Čiko, vyrážíme do větrného nevlídna, abychom posléze opustili ulice města a stoupali Turistickou ulicí kolem kozího výběhu do Dolního Sedla. Tam se na nás usmívá sluníčko a zpětný pohled nám nabízí panorama uhelné elektrárny v Polsku (Bogatynia) a kopců Jizerek. Vidíme i vzdálený Grabštejn a s láskou vzpomínáme na výborná dopolední piva. Čas ale zastavit neumíme, tak se po krátkém odpočinku na rozcestí opět začínáme škrábat do kopce krásným lesem, ve kterém se tu a tam objeví pískovcová skalka. V sedle pod Popovou skálou se vlídné počasí proměňuje ve sněhový blizzard, kterým pak stoupáme k význačnému bodu kraje, ze kterého má být daleký rozhled. Ani v žádná panoramata nedoufáme, ale náš pesimismus je opět zbytečný a my stoupáme po schodech na pískovcové skalisko pod slunečními paprsky. Sice fouká ostrý a studený vítr, ale pohledy jsou na všechny strany víc než zajímavé. Vidíme i mračna, která nás obdařila sněhovou nadílkou, jak odchází k jihu. Ve slunci se blýská střecha na hvozdské chatě a kousek od ní jako prst se tyčí k nebi německá rozhledna. Na okolních stráních září pískovcové skály rozeseté po nich jak perly, které vyzývavě čekají až je objevíme. Dnes to ale nebude. Po krátkém kochání sestupujeme nazdařbůh (nebo-li azimutem) na značenou cestu kdesi pod námi. Přitom se naše skupina rozdělí. Zásluhou toho objevujeme převis pro cca 3 lidi i s ohništěm a dřevem. Na oslavu objevu si klutnem Čikovo třešňovice (výborná!) a razíme dál najít cestu a ztracené kamarády. To se nám po třech stech metrech daří. Na rozdíl od nás sestoupili tam kam chtěli, ale za to nenašli žádný převis. Radostně se vítáme a po pohledu na hodinky se rozhodujeme pokračovat do sobotního cíle - vsi Polesí nejkratší cestou. Před vytčeným cílem se dezorientování několika mapami ocitáme na vedlejší neznačené cestě, kde se nám daří najít prima flek. Po krátkém rozhodování začínáme tahat dřevo a přímo na široké cestě pácháme oheň obřích rozměrů. Opět je tu čas pečbuřtění. Během prima večeře se stmívá a my v plné polní vyrážíme spláchnout mastné huby do jedné z hospod, které v Polesí jsou. Vyhrává to osvěžovna U Budulínka - za A/ je nejblíž, za B/je nejznámější a za C/jinou jsme v té tmě už nenašli. Nalézáme volný stůl a osvěžujeme se co to dá. No, pivo nic moc. Navíc v televizi běží fotbal a Liberec se Spartou prohrává. To je zas večer... Po třech hoďkách se tedy zvedáme, šlapeme do našeho campu a těšíme se na oheň. Ten pácháme velice rychle a v jeho odlesku si každá dvojice vytváří mezi stromy opodál noční vigvamy z plachet. Pak se scházíme u hřejivých plamenů a koukáme na ten bezkonkurenční televizní program. Koluje pivo v igelitce, rum a třešňovice. I když nesedíme, protože se nám nechce tahat s nějakými kládami, vůbec nám to nevadí. Únava pomalu začíná kosit jednoho za druhým. Nakonec zůstáváme u skomírající záře jen já a Michal, teda vlastně Martin - já si je furt pletu :-). I my ale po chvíli zapadáme pod plachty a velice rychle se odebíráme do říše snů.
Ráno se probouzíme do zasněžené zimní krajiny. Mrzne, ale není to žádná tragédie - rum teče. Pajda s Martinem vykouzlili odkudsi pomlázky a dle moudných pravidel obcházejí děvčata, i když je teprve neděle. Všichni to ve zdraví přežijí - i Michal, teda vlastně Martin, kterého na oplátku vyplácí i Šamanka, s tím, že v neděli je to jedno. Postupně se scházíme u ohně a snídáme. V jednu chvíli je v ohni víc ešusů, než klacků, ale tenhle přírodní víceplotýnkový vařič to v pohodě utáhne a my si šmakujem nad polévkami, čajem, grogem, či guláškem. Nad plameny se občas usměje i poslední buřtík. Mezitím nás občas zasypává sníh v prudkých přeháňkách, takže po sbalení vyrážíme na cestu v krásných 2centimetrech sněhu. V Polesí trošku kličkujeme, ale nakonec i bez GPS (geniálně pitomý stroj), který nemáme, nacházíme správnou cestu a opouštíme civilizaci. Mezi stromy postupně probleskuje sluníčko a hned se jde líp. Přejdeme vlastně jen jeden hřeben a sestupujeme ke státovce spojující Jablonné s Libercem, potažmo Hrádkem. U silnice se naše parta opět trhá - estéty vcucne krámek s keramikou. Zbytek v čele se mnou pokračuje dál k zámku Lemberk. Těsně předtím, než míjíme sympaticky vypadající motorest nám Starý tremp vráží každému do pazoury kus uzeného, prý: "Aby vás ta hospoda nevcucla". V tu chvíli jsem ho nepoznával. Ještě se nám staví do cesty překážka ve formě čerstvě vybetonované hráze na přístupové cestě, ale tu s jen malými obtížemi zdoláváme a pokračujeme hore kopcom. Nahoře prožíváme smíšené pocity - zámek je pěkný, ale nemá ani kiosek - jen automaty na nealko pití a kafe. Než se rozhoupáme, co dál, doráží zbytek party a zase se dělíme. Rex totiž do areálu zámku nesmí, ale Pajda chce aspoň na prohlídku. Nakonec to dopadá tak, že část vystoupá na věž (za 20Kč), část pak absolvuje prohlídku (za 100Kč) a část se rovnou vydává zpět do motorestu. Tam se nakonec postupně všichni opět šťastně shledáváme. Dáme nějaké to pivko, polévku, či gáblík a po příjemné hodince a půl se zvedáme a jdeme k nedaleké vlakové zastávce Lvová. Vandr pro nás končí, ale vzpomínky na tenhle neprobádaný kraj v nás budou hryzat dál, až nás nakonec donutí se opět vrátit.

Tak AHOJ příště!                                    

 

Sesmolil Pavouckej