|
Velikonoční
víkend je za dveřmi a my se ještě domlouváme, kam vlastně vyrazit.
Možností je víc a já se děsím té nejklasičtější: Roverky. Poslední roky
jsme tam stále častěji a mě už se stýská po objevných vandrech na
neznámá místa. Tentokrát to ale dopadá i přes nepříznivou předpověď
počasí, dobře.
V pátek vyskakujeme na perónek nádražíčka v česko-německém pomezí v obci
Chotyně. Tak tady jsme opravdu nikdy nebyli. Hospodu pod nádražím míjíme
a vydáváme se do polí a remízků za vesnici. Nápad přenocovat na blízkém
golfovém hřišti nám sice přijde vtipný, ale zavrhujeme ho. Dobře děláme
- ráno se tam hraje už od rozbřesku a taková rána golfovým míčkem do
hlavy by mohla být budíčkem posledním... V březovém hájku cca 2km od
vesnice shazujeme bágly a procházíme okolí, hledajíce vhodné místo na
přenocování. Daří se a za chvilku už taháme dříví do malého údolíčka v
listnatém remízku.
Pepík trefně pojmenovává tento kemp kempem U sedmi trempů (je nás 6 +
pes Rex). Tvoříme něco jako lavičky, pácháme oheň (přeci nepůjdem na
pívo na lačno!). A pečbuřtíme. Pro pravého pečbuřta sezóna nikdy
nekončí. Po gáblíku zakrýváme připravené nalámané a naštípané dřevo
nalezenou igelitovou plachtou a v plné polní jdem na nějaký ten žejdlík
do vsi. "Co kdyby tam byla hospoda s převisem, že jo?" zdůvodňuji
brblajícímu Pepíkovi nutnost táhnout těžké batohy sebou, i když se
chceme vrátit. Na poli nad kempem fouká tak ostrý a studený vítr, že
natahujeme krok a za chvilku už jsme ve vyhřátém poloprázdném lokále v
hospodě pod nádražím. Je nám dobře ještě další dvě hoďky. Pak se zvedáme
a těšíme se na ohýnek a pohodičku u něj. Už tak nefouká a my se kocháme
nasvíceným hradem Grabštejn. Kemp U sedmi trempů v pohodě nacházíme a
rozbíjíme definitivně ležení. Místo stanů máme plachty a šňůry, tak
pleteme pavučiny (to mi jde) a zaplachtováváme se mezi stromy. To už
plápolá oheň a začíná večerní pohoda. Když se dostatečně nahřejeme,
dopijeme pívo z igelitky a probereme všechno možné, necháme se únavou
zahnat do pelechů. Jen Pajda věrný svým zvykům zhluboka hloubá u ohně.
Vojtoj se ho nakonec daří také zahnat a tábořiště se chvilku po půl
jedné ráno noří do ticha.
"Sobotní ráno mě neuvidí..." Nás ale vidí - kolem osmé se rozespalé
mátohy potácí na okraj remízku zalít jarní kvítí. Vítr rozfoukává dým z
pokusu o oheň. Vůbec nám to nějak nejde a snídáme i balíme pomalu. Po
desáté opouštíme údolíčko a uklizené tábořiště. Třeba někomu přijde vhod
kruh kamenů a kláda na sezení. Nabíráme azimut směr hrad Grabštejn,
který je dominantou celého okolí. Dominantou je i golfové hřiště, které
míjíme a které je plné golfistů, jež neodradilo ani chladné počasí.
Jako suvenýr si odnáším podepsaný golfový míček, který se mi připletl
pod nohy. To už jsme ale pod kopcem a vidíme, že nás čekají nepěkné
věci. Oprýskaná stavba trčí na vršku nad námi a vůbec nevypadá lákavě.
Snad tam bude aspoň otevřenej kiosek... Škrábeme se po cestě každý jak
může. Pepík to bere přímo s náhonem na všechny čtyři. Občas se sveze
kousek zpátky, ale to asi nevadí - dohrabe se až na špici pelotonu,
který uzavírám já a myšák. Ne ten náš - vlasatej, ale místní - zdechlej
na cestě. Dělám mu posmrtné foto a zanechávám ho jeho osudu. Bránou
vstupujeme do široké chodby, kde nás zaujme dřív než pokladna, cedule s
nápisem "Otevřeno" pod sympatickým vývěsním štítem Hradní krčma. Zatímco
holky s Pepíkem naskakují do houfu prohlídkářů hradozámku, my (já, Vojta
a Pajda s Rexíkem) zapadáme na prohlídku šenku. A je co prohlížet.
Prostředí vskutku evokuje středověk - krásný vysoký lomený strop,
jednoduché stoly a židle a hlavně, jak posléze zjišťujeme, luxusní
svijanská jedenáctka. Sice její natočení trvá šenkýřce delší dobu, ale
na výsledku je to znát. Než se děvčata vrátí ze zkrácené prohlídky
(přišli o sklepení) máme v sobě každej tři kousky. I ony pak uznávají,
že tohle pívo stojí za to. Nedá se ale nic dělat - čas kvapí a my se
ještě musíme srazit s kamarády v Hrádku nad Nisou. Jen neradi se loučíme
se sympatickou obsluhou a zanechajíc pečbuřťáckou vizitku zakomponovanou
do nápojového lístku sestupujeme kolem vojenských objektů (výcvik psů) k
silnici. Přes louku zkracujeme zatáčku a za půl hoďky vstupujeme do
Hrádku. V marketu doplňujeme zásoby chleba (holky nakupují koledu pro
koledníky kteří změnili kalendář a prý budou koledovat v neděli ráno) a
přemýšlíme ve které hospodě máme hledat kamarýdy, kteří dorazili na
vandr až dnes dopoledne. Situace se řeší sama - na náměstí vychází z
nějaké putiky Šamanka s Martinem a že prý uvnitř hrajou pěkně na kytáry
nějaký týpci, ale nevaří se tam. To rozhoduje za nás a my po chvilce
váhání zaplouváme do luxusnějšího lokálu naproti, který má jméno Camelot.
Tenhle podnik můžeme hrdě doporučit všem gurmetům - nebo alespoň takovým
mlsounům jako jsme my - nikdo z nás nebyl nespokojen. Po vydatném a
chutném gáblíku, na který zašli i zbývající kamarádi Šami, Martin,
Doktor a Čiko, vyrážíme do větrného nevlídna, abychom posléze opustili
ulice města a stoupali Turistickou ulicí kolem kozího výběhu do Dolního
Sedla. Tam se na nás usmívá sluníčko a zpětný pohled nám nabízí panorama
uhelné elektrárny v Polsku (Bogatynia) a kopců Jizerek. Vidíme i
vzdálený Grabštejn a s láskou vzpomínáme na výborná dopolední piva. Čas
ale zastavit neumíme, tak se po krátkém odpočinku na rozcestí opět
začínáme škrábat do kopce krásným lesem, ve kterém se tu a tam objeví
pískovcová skalka. V sedle pod Popovou skálou se vlídné počasí
proměňuje ve sněhový blizzard, kterým pak stoupáme k význačnému bodu
kraje, ze kterého má být daleký rozhled. Ani v žádná panoramata
nedoufáme, ale náš pesimismus je opět zbytečný a my stoupáme po schodech
na pískovcové skalisko pod slunečními paprsky. Sice fouká ostrý a
studený vítr, ale pohledy jsou na všechny strany víc než zajímavé.
Vidíme i mračna, která nás obdařila sněhovou nadílkou, jak odchází k
jihu. Ve slunci se blýská střecha na hvozdské chatě a kousek od ní jako
prst se tyčí k nebi německá rozhledna. Na okolních stráních září
pískovcové skály rozeseté po nich jak perly, které vyzývavě čekají až je
objevíme. Dnes to ale nebude. Po krátkém kochání sestupujeme nazdařbůh
(nebo-li azimutem) na značenou cestu kdesi pod námi. Přitom se naše
skupina rozdělí. Zásluhou toho objevujeme převis pro cca 3 lidi i s
ohništěm a dřevem. Na oslavu objevu si klutnem Čikovo třešňovice
(výborná!) a razíme dál najít cestu a ztracené kamarády. To se nám po
třech stech metrech daří. Na rozdíl od nás sestoupili tam kam chtěli,
ale za to nenašli žádný převis. Radostně se vítáme a po pohledu na
hodinky se rozhodujeme pokračovat do sobotního cíle - vsi Polesí
nejkratší cestou. Před vytčeným cílem se dezorientování několika mapami
ocitáme na vedlejší neznačené cestě, kde se nám daří najít prima flek.
Po krátkém rozhodování začínáme tahat dřevo a přímo na široké cestě
pácháme oheň obřích rozměrů. Opět je tu čas pečbuřtění. Během prima
večeře se stmívá a my v plné polní vyrážíme spláchnout mastné huby do
jedné z hospod, které v Polesí jsou. Vyhrává to osvěžovna U Budulínka -
za A/ je nejblíž, za B/je nejznámější a za C/jinou jsme v té tmě už
nenašli. Nalézáme volný stůl a osvěžujeme se co to dá. No, pivo nic moc.
Navíc v televizi běží fotbal a Liberec se Spartou prohrává. To je zas
večer... Po třech hoďkách se tedy zvedáme, šlapeme do našeho campu a
těšíme se na oheň. Ten pácháme velice rychle a v jeho odlesku si každá
dvojice vytváří mezi stromy opodál noční vigvamy z plachet. Pak se
scházíme u hřejivých plamenů a koukáme na ten bezkonkurenční televizní
program. Koluje pivo v igelitce, rum a třešňovice. I když nesedíme,
protože se nám nechce tahat s nějakými kládami, vůbec nám to nevadí.
Únava pomalu začíná kosit jednoho za druhým. Nakonec zůstáváme u
skomírající záře jen já a Michal, teda vlastně Martin - já si je furt
pletu :-). I my ale po chvíli zapadáme pod plachty a velice rychle se
odebíráme do říše snů.
Ráno se probouzíme do zasněžené zimní krajiny. Mrzne, ale není to žádná
tragédie - rum teče. Pajda s Martinem vykouzlili odkudsi pomlázky a dle
moudných pravidel obcházejí děvčata, i když je teprve neděle. Všichni to
ve zdraví přežijí - i Michal, teda vlastně Martin, kterého na oplátku
vyplácí i Šamanka, s tím, že v neděli je to jedno. Postupně se scházíme
u ohně a snídáme. V jednu chvíli je v ohni víc ešusů, než klacků, ale
tenhle přírodní víceplotýnkový vařič to v pohodě utáhne a my si šmakujem
nad polévkami, čajem, grogem, či guláškem. Nad plameny se občas usměje i
poslední buřtík. Mezitím nás občas zasypává sníh v prudkých přeháňkách,
takže po sbalení vyrážíme na cestu v krásných 2centimetrech sněhu. V
Polesí trošku kličkujeme, ale nakonec i bez GPS (geniálně pitomý stroj),
který nemáme, nacházíme správnou cestu a opouštíme civilizaci. Mezi
stromy postupně probleskuje sluníčko a hned se jde líp. Přejdeme vlastně
jen jeden hřeben a sestupujeme ke státovce spojující Jablonné s
Libercem, potažmo Hrádkem. U silnice se naše parta opět trhá - estéty
vcucne krámek s keramikou. Zbytek v čele se mnou pokračuje dál k zámku
Lemberk. Těsně předtím, než míjíme sympaticky vypadající motorest nám
Starý tremp vráží každému do pazoury kus uzeného, prý: "Aby vás ta
hospoda nevcucla". V tu chvíli jsem ho nepoznával. Ještě se nám staví do
cesty překážka ve formě čerstvě vybetonované hráze na přístupové cestě,
ale tu s jen malými obtížemi zdoláváme a pokračujeme hore kopcom. Nahoře
prožíváme smíšené pocity - zámek je pěkný, ale nemá ani kiosek - jen
automaty na nealko pití a kafe. Než se rozhoupáme, co dál, doráží zbytek
party a zase se dělíme. Rex totiž do areálu zámku nesmí, ale Pajda chce
aspoň na prohlídku. Nakonec to dopadá tak, že část vystoupá na věž (za
20Kč), část pak absolvuje prohlídku (za 100Kč) a část se rovnou vydává
zpět do motorestu. Tam se nakonec postupně všichni opět šťastně
shledáváme. Dáme nějaké to pivko, polévku, či gáblík a po příjemné
hodince a půl se zvedáme a jdeme k nedaleké vlakové zastávce Lvová.
Vandr pro nás končí, ale vzpomínky na tenhle neprobádaný kraj v nás
budou hryzat dál, až nás nakonec donutí se opět vrátit.
Tak AHOJ příště!
Sesmolil Pavouckej
 |
