|
Obloha je
vymetená a naše roztahaná parta stoupá pod palčivými paprsky sluníčka silnicí
směrem k Romanovu. Nemáme žádný přesný plán, a tak ho tvoříme za pochodu. Před
Romanovem nás pohlcuje milosrdný stín a klesáme lesním údolím pod první skály.
Pod tzv. Prolezovačkami se u cesty rozvalíme a děláme první větší pauzu spojenou
s vydatnou svačinou. Některé děti neposedí, a místo aby odpočívaly, dělají
všechno možné. Pak zas rance na záda a hurá přes skalní hřeben. Dojdeme až na
vyhlídku na Vrátenskou horu, kde se fotografuje a okřikují se nezbedové plazící
se po skalách... Vše se naštěstí obejde beze ztrát a my můžeme vyrazit dál.
Na
rozcestí opouštíme žlutou značku a po zelené sestupujeme k silnici a vsi
Brusné. Odtud jdeme po silnici už jen kousek na křižovatku v Ráji.
Sláva, u Weinlicha je otevřeno a dokonce i volné stoly se najdou. Od
západu se to začíná mračit, tak raději zalézáme k domečku pod pevnou
střechu. Pijeme, dáváme si dlabanec a pak se dočkáme překvapení – od
silnice vchází za velkého halasu Pajda s Pepou a Rexem. Divoška to
samozřejmě věděla, ale vydržela nám to neříct :-). Sotva chlapci
zapadnou, zahřmí a během dvaceti minut spadne móóóóóc vody. Jsme rádi za
azyl, i když je neplánovaně delší. Po dešti se oblačnost opět trochu
roztrhá a my šlapeme kousek silnicí k prameni, kde si načepujeme plné
lahve. Čeká nás už jen cesta na kemp. Jdeme Kokořínským dolem po červené
až k Pokličkám, kde část odpočívá a malá část v čele se mnou, jakožto
jediným dospělým, šplhá nahoru, podívat se na ten geologický zázrak.
Fotíme se a za chvilku jsme dole. Tam šupáci mezitím vysomrovali nějaká
piva od karavanistů, kterým trošku pomohli z bláta. Dopíjíme, loučíme se
a víme, že už to nemáme moc daleko, čímž potěšíme i děti. Mají v nohách
téměř 10 kilometrů, takže už toho mají celkem dost (nescházejí jim ani
tak síly – těch mají dost, jako spíš uvadá morálka...).V tu chvíli nám
volá Kikin, kde že jsme, že za námi s Jíťou dorazí, domlouváme se a já
ho rovnou zneužívám, coby závozníka piva na večer. Aspoň nebudem muset
jít pro pívo k večeři do hospody a vychutnáme si Banjovo a vlastně i
Kikinovo kytárku u ohýnku. Paráda.
Dorážíme na nedávno hodně poničený kemp, ale je nás hodně a máme ještě
dost síly, takže po hodince a půl, je to místo skoro lepší než bývalo.
Nové klády kolem ohniště, které je zbavené popela a zcela nově obroubené
kameny, které donesly děti, nám poslouží coby příjemná lavice po
„namáhavém“ dni. Pivoš jde na signál, aby navigoval Kikiny a když se půl
hodiny nevrací, jdu mu naproti, s tím, že se cestou umyju od potu a
špíny z té dřiny se dřívím. Pivoše už téměř čistý potkávám pěkně nasr...
Nemůže se Kikinoj dovolat. Mně se to po chvíli daří a dozvídám se, že
nedorazí, že prý je za Boleslaví chytnul děsnej slejvák. Jsme vytočení a
přemýšlíme cestou na kemp, co dál. Nakonec se rozhodujeme nejprve najíst
a v půl deváté vyrážíme já, Pajda a Pivoš do cca 3km vzdáleného Sedlce
(údaj není záměrně přesný) pro a na pívo. Vede nás Pajda, který tu byl
před týdnem, takže po 35 minutách poloběhu vpadáme do prima lokálu
hospody Na Krásné vyhlídce. Objednáváme pivo do igelitek a rovnou i
nějaký ten kousek od cesty. Čumíme na mizernej hokej Česko: Švédsko a
napadá nás, že vlastně nemáme nic pro nepiče Banja. Pajda pro něj
vyprosí kafe do skleničky a mě obdarovává rumem (mám pozítří svátek),
přičemž nezapomene rovnou obdarovat sebe a Pivoše, abych v tom náhodou
nebyl sám. Na zpáteční cestě tmou nám začínají svítit blesky a v poli se
smradlavou řepkou, které přetínáme, nás zasahuje neskutečná průtrž.
Během 20 vteřin máme mokré i trenky a z bot nám teče voda vrchem. Pod
převis vpadneme jak vodníci a hned se svlékáme. Ačkoli nám ještě před
chvilkou do smíchu nebylo, teď se řechtáme – třeba, když Pajda začíná
sušit to, co dělá naši osadu osadou – moudí. Řečeno vodáckou
terminologií, jsme se udělali :-) (více zde:.....). Banjo, ačkoli již
unaven, nám pěkně hraje (vždyť si dal to kafe), my se občas přidáváme
zpěvem. Děti tiše spí ve spacákách a sní sny o příštích vandrech.
S rozbřeskem nás budí ptáci. Slunce je ještě za kopcem, když začínáme
pomalu vstávat a ze zbytku skoro všeho spáleného dřeva se snažíme
vyrobit něco jako oheň. Posnídáme, balíme a pak se nečekaně parta trhá.
Pivošovi nám zanechávají Elišku a jdou se sušit na sluníčko, které sem
do kaňonu nedosvítí. K nim se přidává Banjo, prý se ohřát. No nic, my se
také ohříváme - protože víme, co se sluší, nosíme a řežeme dříví, aby
bylo příště co pálit. Také poklízíme kemp a přitom skládáme připravený
topič pod převis. Zbyly jsme na to jen tři – já, Bobina a Pajda. Divoška
šla se všemi dětmi vrátit pilu na nepříliš vzdálený věhlasnější trampský
flek, kde jsme si ji včera půjčili. Nějak nám kamarádi leniví, nebo jen
zapomínají, co se sluší a patří... Nevíme. Pravda je, že nás to trochu
zaskočilo a rozladilo.
Nakonec se rozloučíme s prima útočištěm, které od včerejška znatelně
změnilo tvář z nevlídné na vlídnou a lákající k odpočinku. Pod oblačným
nebem šlapeme Kokořínským dolem a cestu si zpestřujeme „koupelí“ v Pšovce
– v poloze ležmo na molu provádíme ranní hygienu, což, hlavně děti
strašně baví. Jenom náš Martin řve, protože se asi bojí, že ho Bobina
neudrží a on skončí ve vodě celý. Opět beze ztrát (na dětech)
pokračujeme podél potoka a najednou se ocitáme u otevřeného kiosku pod
hradem Kokořín, odkud na nás mávají naši „předtrempi“ ohřívající se na
sluníčku, které příliš nesvítí. Scuknem se ke dvěma stolům a odpočíváme.
V nedalekém přístřešku objevuji informační koutek s počítačem, který je,
světe div se, propojen s internetem. Poprvé na vandru si projíždím novou
poštu, ale je to spíš z legrace, než z nutnosti. Děcka zkouší hrát
nějaké hry, ale zabudované PC to nezvládá. Navíc už se parta zvedá a my
šlapem silnicí k nedaleké kokořínskoznámé hospodě U Grobiana. Tam
zapadneme na gáblík (žádnej zázrak a pivo taky nic moc). Děti si venku
hrají, ale i ony rádi vyráží po dvou hoďkách dál, směr Mšeno. Jdeme po
červené značce kolem Vrbodolu a nikam nespěcháme. Jen Pivošovi a Banjo
nám opět frnknou, aby se s námi srazili v hospodě Na krásné vyhlídce u
píva a limonád. Bavíme je čerstvým zážitkem z přechodu zabahněné louky,
kde Martinovi upadla do bláta kšiltovka, Matěj mu ji vzápětí sebral a se
slovy: „Ani není špinavá“ sebou fláknul do nejbahnitější louže. Vstával
a podával Bobině pěkně zablácenou kšiltovku s provinilým výrazem. My se
řezali smíchy a Divoška pomáhala Matějovi s očistou u relativně málo
kalné kaluže. Martin řval, že má čepici od bláta… No, komedie. Do
odjezdu vlaku nám zbývají necelé dvě hodinky a my šlapem už jen kousek
do Mšena. Martin se drží vodítka Rexe a nechá se svižným tempem vést.
Když si ale Rex poněkud poskočí, nezvládá náš prcek situaci a vrhá se
obličejem vstříc jarním kopřivám. Za řevu ne nepodobnému bájným Sirénám
vstupujeme do města a až zmrzlina definitivně utišuje Martínkovu
rozmrzelost. Matěj si zmrzku servíruje originálním způsobem před lavičku
na zem a s úsměvem ji konzumuje. Radím mu, ať kamínky raději vyplivuje.
Divoška mu po chvíli konzumaci zcela zakazuje. Škoda. Zamáváme Pivošům,
kteří míří do nedaleké Stránky a jdeme k vlaku. Kruh se uzavřel.
V nohách máme skoro 20 kilometrů, jsme unaveni a na duši i trochu
smutní. Vandr končí.
Sesmolil Pavouckej
EPILOG:
„Tak co, Martínku, jak se ti líbilo na čundru?“
„Jo, a kdy pojedeme zas? Na výlet se spaním pod skálou?“
No, já doufám, že co
nejdřív.... |
