|
Jak to tak bejvá, nakonec jsme vyrazili jen
já, Pajda a Rex. Už se stává skoro pravidlem, že je spolehnutí jen na Pajdu a to
nejen, že se přidá. V Turnově mě vítal od stánku s kelímkáčem v ruce. Tady nás
dříve dobře znali a pívo do skla nebyl žádnej problém. Nevadí – nejhorší pívo –
žádný pívo. Rexík vyskakuje v Borku z vlaku a my za ním abychom zjistili další
novoty. U silnice bývalá hospoda, co nepamatuji otevřenou ( pamatuji, ale už je
to opravdu hodně dlouho), opět funguje. Ale máme jiné cíle a tak ji míjíme. Na
jedné pohlednici nás zaujala dvojice skal, ale nikdy jsme je během našeho
čundrování Skalákem nenašli. Poslední možnost je skalní město u Rokytňáku. Dali
jsme si za úkol to tam prozkoumat a propátrat. Seknem to z cesty a dorážíme na
místo. Je to ono! Před námi stojí Válečník a Hlavatá. Mezi námi, krásný kusy
šutráků. Dáváme svačinku, navštívíme vyhlídku na Trosky a vyrážíme k Vidláku.
Tady v hospodě v poslední době nemaj trempy ani pejsky rádi, tak neprudíme a
dáváme pivko venku. Ani oni neprudí a pivko ven nám dají. Na vidláckým tábořišti
vyrostla nějaká stavba, další novinka. Je čas spaní a tak, když nehrozí déšť,
zalejzáme do háje. Ráno lážo plážo vyrážíme na Hrubku. Cestou plašíme čápa
lovícího žabáky. U stánku na Hrubce akorát otvírají a narážejí čerstvé pivo.
Tady bývala nepříjemná paní obsluhující a bylo tu jen lahvový. Další novinka –
príma. Chvíli posedíme a razíme do centrálního Skaláku. Jen tak pro zajímavost
dotahuji Pajdu k Velkýmu kapucínovi. Tomu to nedá a bez bázně a hany šplhá na
vrcholek pro nejkrásnější pohlednici na Hrubou Skálu. Nezbývá, než dojít i na
Malýho kapucína, odkud už je pohled poněkud zarostlý. Ale i tak to stojí za to.
Cournem se skalama a přes Vlčák dorážíme do Sedmihorek na koupák. Dáváme
obědovečeři ( dobře vařej – další novinka), zalejem to slušným pívištětem,
zalomíme palec s Mrožem a spol., kteří se zúčastňují pochodu zvaný Habán. Tím
jsme se neplánovaně zdrželi a tak razíme směr Smítkáč. S vypětím všech sil
dosahujeme podvrcholového sedla, kde útok na vrcholek vzdáváme. Vyčerpáni
dlouhým pochodem a dlouhým sezením jednomyslně odhlasujeme návrat do základního
tábora na Boys kemp. Tady asi nikdo dlouho nebyl. Kemp je zafoukaný listím,
nikde ani stopa. Při svíčkách něco spolknem, zapijem to plasťákem a už se kempem
ozývá jen spokojené funění dvou trempíků a psa Rexe.
Ten nás ráno budí zuřivým štěkotem.
Zjišťujeme, že je sotva půl pátý a zpod temného převisu vidíme a slyšíme
ochránce, jak do nás sype ty svý věčný naučený fráze. Je mu divný, že
nemůže najít oheň. Nohou nervózně přehrabuje hromady listí a když se
nedočká slůvka odezvy, odchází i s malým ďůčištětem, co bylo s ním. Dole
pod kempem čekají asi další. Pochybuji, že byl sám. Nahoru se jim asi
nechtělo, je tam špatnej přístup. Pajda využívá náhlého probuzení a jde
vyvenčit Rexíka a nafotit svítání ve Skaláku. Já zkouším ještě zabrat,
ale moc to už nejde. Hlavou se furt honí myšlenky, co ti ochranáři
vlastně sledují. Pomalinku snídáme a sunem se k Valdštejnu.
U občerstvení zjišťujeme další
novinku. Nejen, že tam maj taky točený, ale i další stánek s udírnou.
Přes Boží hrob a Kalvárii dorážíme na Hlavatici. Tady je otevřen léta
zavřený kiosek. Další novinka. Hospoda Pod Hlavaticí je pro změnu
opuštěná. To už je ale na dohled nádraží a tím i konec vzpomínkového
vandru do Skaláku.
Skaláček opět nezklamal.
Sesmolil Vojta ( St.tr.)
|
