|
Protože jsem přeci jen tu sobotu po
noční prožil v jakési mlhavé euforii, obsáhlým vandropisem čtenáře
neoblažím. Snad jen ve stručnosti mohu popsat průběh našeho putování pod
polojasnou oblohou v tento vydařený červnový víkend.
Kucí k nám ve Voknech přiskočili do
vlaku ňáký zadejchaný a hned se chlubili, že to bylo na poslední chvíli.
Strašná legranda. Smáli jsme se ještě v provodínské Mecce motorkářů,
hospůdce Dřevěnka, kam jsme zapadli hnedlenc po vystoupení z vlaku,
protože zrovna votvírali a nám bylo líto, nechat jim tam prázdnej lokál,
vlastně verandu, kam jsme se usadili. Zchladili jsme, zatím jen lehce
rozehřátou, žáhu a vyrazili na zbytky hradu Jestřebí. Hned pod ním nás
zaujala typická vesnická putika, kam jsme se rozhodli po prohlídce
"hradu" zapadnout na malej dlabanec. Leč nestalo se, protože putika byla
vesnická až moc - měla typicky zavřeno a otvírala až ve tři vodpoledne.
Teplého lahváče z krámku jsme odmítli a uzavřeli kruh opět v provodínské
Dřevěnce. Po průměrném obýdku nás zvednul čas - chtěli jsme zdolat Lysou
skálu nad Provodínem, což jsme taky uďáli. Tedy ne všici, ale jen ti
nejsilnější. Ti slabší (Mišák a Banjo) nám vohlídali bagáž v lesíku
pod exponovanou skalní stěnou, kterou se nám podařilo zdolat i bez
kotrmelců. Odměnou nám byl parádní rozhled, vrcholovej rum a sku...enej
vítr. Vyfoukaný, jsme si museli dát rum i dole s kucíma (Banjo nechtěl -
si ho nezasloužil) a poměrně rovně sme vyrazili do mimoňskejch lesů.
Neznačená cesta dole pod pastvinama byla fakt rovná jak pravítko a v
jednom místě šikovně vybavená sezením, které přímo vybízelo k odpočinku.
Během tří minut se z neplánovaného odpočinku stalo neplánovaný
pečbuřtění. Dřívího bylo všude kolem habakuk, takže už za chvilinku
ohňoval plápoláček uprostřed písečné cesty a voněly buřty a separáty -
Banjo nezklamal a dráždil nás kuřecími špekáčky z Kaufu. Není totiž na
světě většího protimluvu jako názvu "Kuřecí špekáček". Banjo ale nejí
pro chuť, ale proto aby zaplnil bachor (nebo knihu, či snad čepec, nevim,
co ten bejk má), což jde stejně dobře kuřecíma špekáčkama, jako
amarounama - ty ale v Kauflandu neměli, tak proto ty kuřecí tentononc
(ani mi to už z huby nejde). Po dlabanci přišla žížeň, takže jsme se
vopláchli vodou a v poměrně hustým dusnu vyrazili dál k Hradčanom.
Pivoňka se nám cestou s Mišákem ztratila na nějaký skautský tábořiště -
asi zavzpomínat, nebo co, takže jsme do Hradčan došli roztrhaně. Vojta
už měl půlku píva v krámské hospodě vypitou a my ho rychle dohnali. Mňam
- to bylo pívo jako křen (Rohozec). Vojta šel pak na špacír k rybníku,
já s Bobinou za ním. Von si vyráchal ve vodě nohy, já tam nakonec skočil
celej, což mě dokonale probralo a mohli jsme po dalším pivku u krámu
vyrazit. Tentokrát už jen na jeden nedalekej a dost profláklej převis. V
pohodě jsme se tam doplahočili a cestou se stihli i pokochat pěknými
panoramaty z Havraní skály. Nasbíralo se dřívi, našel se Vojta, co si
dáchnul v lese se sekerou pod hlavou a mohlo se opět pečbuřtit. Banjo
nechal kytár doma, takže k békání nedošlo. jen se krafalo a pilo se pívo
s igelitky. Postupně všici uvadali. Podle chrápání všude vokolo, jsem
nakonec asi jako poslední usnul já. Po 31 hodinách bdění...
Ráno raníčko vyšlo sluníčko, ale my
ho neviděli, protože byly mraky. Ty se během snídání, balení a hledání
Vojtovo sekery rozplynuly a my šlapali do Starejch Splavů opět v
nepříjemnym dusnu. Pod Vojtovo vedením jsme zdolali Stěny v rekordním
čase, stihli se napít ze schované studánky, prohlédnout zanikající
trempský sroubek a parádní kempík, než nás ve Starých Splavech vcucla
oblíbená a tentokrát i krutě narvaná hospůdka Na rybníčku. Po gáblíku a
nějakejch těch pivkách už jsme museli mazat na vlak, kterej nás vodvez z
tohodle vodvázanýho vandru na Hradčana zasejc domů.
Tak AHOJ příště!!!!
Sesmolil Pavouckej
|
