|
Motorákem jsme dorazili do Mšena, kde nás v cukrárně
zastavila skoro povinná zmrzka a jako bonus kávička pod širým nebem, na kterém
se proháněly mraky, zakrývající hřející sluníčko. Vzhledem k častějšímu stínu
jsme Martina nenápadně připravovali na to, že z koupání nic nebude a vyrazili
kolem koupaliště do Cinibulkova parku. Pohled na výstavní plovárnu, která je
postavená ve stylu art-deco, ale naše plány opět pozměnil. Tomu se prostě odolat
nedalo. Bylo poloprázdno a dokonce i slunce svítilo nějak víc. Zaplatili jsme
vstupné (40+40+20) a vybrali si jednu z mnoha volných laviček se stolkem na
strategickém místě kousek od vstupu do vody a kousek od výčepu uvnitř krásné
budovy. Koupání jsme si pak parádně užívali další tři hoďky. Čas nás pak
popohnal a my prošli parkem k romanovské hájovně. Od ní jsme to chvilku
štrádovali po silnici, ze které nás stáhla žlutá značka. Ani té jsme se ale
dlouho nedrželi a k Ráji došli z úplně jiné strany, než jsme původně měli
v úmyslu. Aspoň se nám podařilo najít výstavního hřiba. Bohužel ho už před námi
objevila nějaká moucha, takže byl plný červíků :-( a zůstal tedy v lese.
V Ráji jsme ani k Weinlichovi nezacházeli – vypadal
zavřeně a navíc jsme chtěli využít volné hospody na křižovatce, což o
víkendech nebývá. Sedli jsme si na prázdnou terásku, objednali nějaká
pivka a limču a gáblík. Po hodince už jsme zase šlapali směr kempík.
Převis pojmenovaný po nočním dravci jsme našli opuštěný ještě se dřevem,
které jsme tam sami zanechali před měsícem. Natahali jsme další kupu
větví, nalámali ji a v podvečerním šeru pak zapálili oheň. Pečbuřtili
jsme a povídali si. Pak jsme uložili Martina do spacáku a sami se pomalu
chystali spát. V tom se ozvalo podivné hučení, jako když fouká vítr.
Stromy kolem nás se však ani nehnuly. Údolím začal ale postupně táhnout
sílící průvan. Ten po chvilce přivál neskutečné množství světlušek.
Nakonec i ty zmizely a poprvé se zablýsklo a zahřmělo. Trávit bouřku pod
převisem není zrovna bezpečné, ale co se dalo dělat. Martin řádění živlů
nevnímal a spal jako dřevo. Když začala po hodince bouřka ustupovat,
s ulehčením jsme se uložili do spacáků i my. V tom ale údolí ozářil
blesk ve zlomku vteřiny následovaný hromem – uhodilo do skály naproti a
opět začalo prudce pršet. Blesky křižovaly oblohu s různou intenzitou až
do čtvrté hodiny ranní. Tak dlouhou bouřku jsme nikdy nezažili.
Ráno jsme byli víc unavení než večer, ale naštěstí
nám jinak nic nebylo. Posnídali jsme, porovnali dříví pod převisem a
vyšlápli pod zataženou oblohou ke Kokořínu. V kiosku u Pobudy jsme
posvačili a rozhodli se vyšlápnout až k hradu. Tam jsme se vyšplhali na
věž, rozhlédli se po kraji a opět sestoupili k Pobudovi, kde jsme
v dešti na poslední chvilku zapadli pod turistický přístřešek
s internetovým kioskem (pomalé, ale zdarma!!). Ve slejváku jsme tam
posvačili, pokecali s rodinkou z Hradce a mrkli se na meteoradar,
abychom se ujistili, že dvě hoďky pršet nebude a budeme se moct
přesunout do Mšena k vlaku. To jsme pak také udělali. Ani v sedlecké
hospodě jsme se nestavovali. Po silnici jsme došli do Mšena, kde jsme U
lva vyčkali času odjezdu vlaku )asi nejlevnější a vcelku slušná
občerstvovna, na kterou jsme během vandru narazili), který nás pak
z tohoto bouřkového vandříku dovezl domů.
Sesmolil Pavouckej
|
