|
Kamarádi byli na Kummeru v
Hradčanech už od čtvrtka, takže jsem za nima musel v pátek nějakým
způsobem dorazit sám. Vlak mě dovez do Jestřebí a přede mnou bylo
pěkných deset kiláčků pohodový chůze zvlněnou silničkou. Posilnil jsem
se v Dřevěnce jedním kouskem Svijan a vystoupal nad Provodín. Tam jsem
pivko zajed zrovna dozrávajícími švestkami, což se kupodivu nijak
negativně na mém zažívání neprojevilo. Krok jsem sice měl zrychlenej,
ale to souviselo spíš z touhou zapít ty švestky dalším pivkem. Sluníčko
se schovávalo za mraky, ale i tak bylo celkem teplo. Zhruba v polovině
cesty jsem doplnil síly spoustou borůvek, lovečákem, chlebem a zapil to
vodou. Na pívo se člověk musí těšit. Pívo si trempík musí zasloužit. Nic
tak nevytříbí chuť, jako vidina orosené sklenice ozdobené bělostnou
pěnou, představa mírně nahořklé chuti a chladu, který se po napití
rozlévá od hrdla až do žaludku. No, voda s čutory taky bodla. Po
necelých dvou hodinkách jsem vešel mezi domy, zahlédl typickou zastávku
s typickým nápisem HRADČANY a posléze zaslechl Pajdovo Pepíka. "Pavoukůůů"
volal a zrovna přiběhl od krámu, kam jsem se tak těšil. On mě ale
odváděl k nedalekýmu rybníku. Tam byli kamarádi trempi, dneska Petrovi
poddaní - rybáři. Dokonce i Bobina s Růžou a Štěpkou přijeli na kolech
ze Splavů a pomáhaly hlídat pruty s nehybnými splávky. Ptát se na ryby
ode mne nebylo taktní. Braly, ale jen mrňousové a jen ráno. Tak se
stalo, že jediná ryba, kterou jsem na tomhle rybářském vandru viděl,
byla ta dřevěná u informačního střediska. Zalomili jsme palce, já si dal
rád aspoň lahváče od Billa, co měli klucí u vody a chvilku jsme kecali.
Pak jsem se jako první utrh a došel si s Bobinou a Růžou na pivko, kafe
a polívku do krámu - originální to hospody kousek od autobusové
zastávky. Pak se tak nějak postupně přesunuli všichni - holky šláply do
pedálů a odjeli zpátky do Splavů, rybáři sbalili cajky, Pajda odfrčel na
otočku dodělat nějakou práci a my (já, Vojta St.tr., Cajs a Pepík) si
kecli pod slunečník u krámu a prožívali takovou tu línou pohodu - pivko,
kytárka (ano, já ji vzal a dokonce na ni hrál a něco málo zazpíval...) a
povídání o všem a o ničem. Vrátil se Pajda, ze Splavů dorazil jižan
Mišák vandrující již od úterý Českosasem. Večer se klopil do noci. Ještě
pívo do igelitky a po zhodnocení davů mířících na profláklý převis v
Kummeru, jsme my zamířili přesně na opačnou stranu od skal. A došli pod
jinou skálu, po tmě lozili a hledali nějaký dříví, protože trempský
večer bez ohně je jaksi málo trempský... A taky jsme ti pečbuřti, takže
to byla i jistá povinnost. Dříví se posbíralo, něco pořezalo, naštípalo,
nalámalo. Skalní stěnu ozářila oranžová zář přerušovaná našimi stíny,
jak jsme si chystali jídlo. Pak kolovala petka s pívem na zapití i na
chuť. Vedli se řeči odnikud do nikam. Dokonce i na politiku a rozdílné
názory došlo. Nikam dál to ale nedošlo. Jsme pečbuřti, ne blbci. U ohně
se nic nevyřeší, ačkoli na webu On the roads si to spousta lidí myslí
:-). Před jednou hodinou ranní kemp utich a jen chrapot spáčů a posléze
šumění deště rušilo temnotu srpnové zamračené noci.
Ráno nám do postele svítilo
sluníčko, ale nebyl problém před ním zalézt do spacáku a pokračovat v
rozesněných snech. Později už bylo sluníčko schovaný za mraky, ze
kterých se na okolní les i lužní nivu u řeky snášel déšť. Snídalo se,
balilo se. Dorazila Divoška s dětmi. Pepík je přihalekal - Pajdův návod
jim totiž zamotal hlavu a bloudili lesní rovinou marně hledajíce "náš"
kemp. Ještě jsme poseděli u doutnajícího ohně. S kytarou, povídáním a
bez plánu co dál. Kam jít? Přestalo pršet, my se rozloučili s Vojtou,
který mazal domů a vyšlápli zpět do Hradčan. Vcuclo nás to k Billovi,
ale jen ne kafe a lahváče. Pak jsme na návrh Divošky šlapali směr
Jestřebí k Psímu kostelu - zajímavé děravé skále. Bylo zataženo, ale
docela teplo. Pohodově jsme tam došli po třinácté hodině. Rozběhli jsme
se po okolí, přitáhli fůru dřeva a na trošce si zapečbuřtili. Přišlo
loučení - Divi a Pajda s dětmi se vraceli vandrem k Hradčanům a já s
Cajsem a Mišákem jsme se rozhodli pokračovat do Jestřebí na vlak, který
nás měl odvézt domů. Tak trošku jsme doufali, že tam stihnem i jedno,
dvě rychlý píva. No, byl to spíš úprk, než pochod, ale dorazili jsme 45
minut před odjezdem vlaku (dokonce novou originální zkratkou). V
Dřevěnce zrovna neměli čas - naráželi. Tak jsme se přesunuli vedle, kde
sice taky naráželi, ale byli rychlejší a měli dršťkovou polívku. Pak už
jen nádraží, železnej oř a dom... Tak ahoj příště!
Sesmolil Pavouckej
|
