Na web jsem zvadlo nějak nestihnul vyvěsit, takže jsem rozeslal jen asi 10 sms. To už jsem byl domluvenej se Starym trempem, že v pátek dáme sraz v Mlejnech v Lužičkách - měli jsme tam (ne)daleko restík v podobě kempíku, který jsme ještě nenašli a jehož jméno nebude v tomto vandropisu vysloveno :-). Kromě jednoho jedince měli ostatní dost slušnosti mi odpovědět - samo, že záporně. Nakonec jsem tedy v Jedlový do vlaku k Vojtoj přistoupil jen já. Německá lokálka nás vyplivla na nádražíčku Mlýny a my vyrazili s nadějí do lesů Lužických hor. Dle různých indicií jsme našli přibližný hřebínek, kde se měl kemp nacházet, shodili jsme tam usárny ze zad a rozdělili se. Začínalo se šeřit, nebyl teda čas na nějaký rozptylování. Já se vydal na jednu stranu, Vojta na druhou. Na kemp jsem nenarazil, ale našel jsem na plácku 2x3 metry asi deset parádních podhříbků. To jsem tam nemoh nechat. Zrovna, když jsem u báglů houby čistil, zahalekal nedaleko Vojta: „Mám to!!“ Přišel pro uzdu, obdivoval hnědáky a už mě ved jak cvičenýho medvěda za hřeben, a s prudký stráně dolů. Pod hřebínkem se schovával polorozpadlou palisádou krytý suchý převísek zvoucí nás do své náruče. Ještě, že nás nebylo víc – pro dva tam bylo ještě docela dost místa, tři by se srovnali, ale čtyři by o sebe zakopávali... Hned jsme se dali do sbírání dřeva, kterýho pod skalou moc nebylo. Řezali jsme, štípali a udělali dostatečnou hromádku na večerní oheň. Taky jsme si tím ale udělali docela pěknou žížeň a rozhodli se jít do vsi zkusit štěstí – jen bůh věděl, jestli hospoda v Mlýnech funguje. Vyrazili jsme skoro za tmy na lehko jen se žracáky a čutorami. Už když jsme obcházeli nádraží, vypadalo to nadějně – v oknech se svítilo. A bylo to tak. Zapadli jsme do útulného prostředí a odměnili se pivem z tváří ala Balů. Docela nám zachutnalo, takže jsme se jen neradi zvedali k odchodu. Pod převisem jsme si udělali oheň, zapečbuřtili a pak se rychle zvrátili do spacáků. Noc byla divoká – začalo sněžit a hlavně i foukat, takže jsem občas cejtil sněhový vločky v obličeji. Únava byla ale silnější a já si jen víc zatáhnul kapucu a chrupal dál.

Ráno jsme vstávali až v devět – chumelilo a občasný silný poryvy větru vháněli sníh až dozadu ke skále. Rozdělal jsem oheň, uvařili jsme polívku a čaj a bylo o něco líp. Po sbalení jsme narovnali zbytek dříví za palisádu pro příští příchozí a vyrazili fujavicí opět do Mlýnů. Pod nohama nám křupala slabá vrstvička sněhu, která v závějích dosahovala úctyhodné síly až deseti centimetrů. V tomhle počasí jsme se rozhodli, i z časových důvodů, využít k přesunu do Svoru vlak. Došli jsme k hospodě, zjistit pro příště, jak má otevřeno a přitom zjistili, že zrovna otvíraj. Zahoukal odjíždějící vlak, který musel mít aspoň dvacet minut zpoždění, a my věděli, že máme něco přes hodinku času do příštího spoje. Rádi jsme teda přijali pozvání pana hostinského, kterej zrovna začal uklízet ty bílý srágory a z fujavice zapadli do útulnýho tepla. Groček nás rozehřál a pivko osvěžilo. Hodinka uběhla jak voda a my mazali s díky na vlak. Na nádraží jsme pak 15 minut čekali na zpožděnej courák, kterej nás polární krajinou převez do přestupní stanice Jedlová. Tam jsme usoudili, že v Mlýnech bylo ještě zlatě. To jsme vyskočili do 10 centimetrové vrstvy sněhu a do tváří nás šlehal ostrej a studenej vichr. Zapadli jsme do nádražní hospody a koumali, kdy nám jede přípoj do Svoru. Taky jsme rozmejšleli, jestli tam nejít přímo, ale fujavice za oknem rozhodla za nás. Problém ovšem byl, že vlaky nejezdily – prej jsou polámaný stromy na trati od Rybniště. Nechali jsme tedy bagáž v nádražce a vyšli na lehko mrknout se na Tolštejn – byla to totiž jediná možná varianta, jak přežít čekání na nějakej spoj jakž takž ve střízlivosti. Vylezli jsme na planinu nad nádražím a opřel se do nás vichr doprovázející ostře bodající sněhové vločky. Stoupali jsme k Tolštejnu a větru i sněhu přibejvalo. Nafoukanejma závějema jsme se brodili po kolena a vzpomínali při tom na sněhový návleky doma ve skříni. Přímo pod hradem, jsme se odměnili klutem ruma z flašky pro ten účel přinesený, protože s otevřenou hospodou jsme nahoře ani nepočítali. Byli jsme ale překvapený – bylo otevřeno. Oprášili jsme ze sebe mocnou vrstvu sněhu a zapadli se na chvilku ohřát. Velká moderní restaurační místnost absolutně se nehodící do hradního prostředí sice nijak extra vyhřátá nebyla, ale aspoň ve velkým a prázdným prostoru nefoukalo. Měli nějaký pivo Kocour – Vojta ho risknul a pak mi možná i záviděl grog. Ani toho kalňase nedopil a už jsme zas vyráželi ven do sněhový bouře (opravdu se i párkrát blejsklo). Prokousali jsme se vánicí zpět do plný nádražky a tam zjistili, že žádnej vlak naším směrem stále nejede. Objednali jsme si dršťkovou a zrovna když jsme ji dojedli a splachovali ji svijánkama ohlásil nádražní rozhlas odjezd couráku do České Lípy. Pohledem do jízdního řádu jsem se ujistil, že v sobotu žádnej courák jet nemá a bylo jasný, že je to mimořádnej spoj pro takové zoufalce, jako jsme my dva. Rychle jsme se rozloučili, hodili usárny na hrby a naskočili do odjíždějící lokálky. Předrncali jsme se zasněženou krajinou do Svoru, tam se jen na krátkou chvíli mrkli do místní příšerně zahulený nádražky. Místní heligonkář nám zahrál a my po jednom pívu vyrazili dál do Rousínova. Až cestou jsme si uvědomili, že jsme si na cestu do divočiny nevzali do čutor vodu. Zkusil jsem se zeptat nějakýho chlapíka s hrablem, zda je v Rousínově funkční hospoda, ale moc jsem se nedozvěděl, kromě toho, že jsem blázen... Vskutku vstřícné obyvatelstvo. Zkusili jsme tedy hospodu najít, což se nám podařilo, ale čekal nás šok – takovej vyvoněnej lokál už jsme dlouho nenavštívili. Bylo úplně prázdno, jen obsluha seděla u krbu a pařila na notebookách. Kupodivu nás vpustili, mizerně natočili mizerný pivo, který jsme s odporem vypili, nabrali vodu a vyrazili do tmy. Měli jsme namířeno do hlubokých lesů hledat sroubek, ale z toho nakonec sešlo – tma, kupy sněhu a nakonec i únava nás rozdělili – Vojta to zalomil pod smrčky, já se vrátil a utábořil se v seníku u cesty. I jsem si rozdělal oheň, abych alespoň trochu usušil mokrý boty a kalhoty. Pak už jen náruč suchýho sena pod sebe a hajal jsem jak v peřince.

V noci se posouval čas, takže jsem se ráno probudil s rozbřeskem. Dle krusty ledu ve feldflašce mrzlo, takže se mi z pohodlnýho pelechu moc nechtělo, ale nač zbytečně dráždit případnou návštěvu, třeba hajnýho... Sbalil jsem se a jako poslední si nazul zmrzlý boty na rozehřátý nožky. Uffff. Moc jsem pak neotálel a vyšlápnul ke kopci podívat se po Vojtoj. Viděl jsem jen lehce zavátý stopy po nás dvou, jak jsme to tu večír zmateně šněrovali tam a zpátky. Taky se začaly protrhávat mraky a občas se objevilo modrý nebe. Parádní zimní ráno. 28.října. Sníh křupal a najednou se v něm objevily stopy čerstvý, nezafoukaný. Za chvilku jsem slyšel Vojtu a už jsme zalamovali palce a popřáli si dobrýtro. Srub jsme samosebou za světla našli v pohodě. Došli jsme tam z druhý strany, než jsme chtěli večír a to i díky stopám, který k němu vedly. Nechtěli jsme uvnitř spící šupáky budit, tak jsme se jen mrkli na teploměr a šlapali dál. Cesta zimní krajinou po cestě lemované velikými zdravými smrky stála za to. Sluníčko do nás pálilo vostošest a ani naše foťáky nezahálely. Po silnici jsme došli k nové novohuťské hodpodě U Trempa, kde jsme ani neměli v úmyslu zastavovat. Z okna vykouknul maník v zelenym a ptal se, jestli chcem do hospody. S díky jsme odmítli a neporušenou deseticentimetrovou vrstvou sněhu pokračovali směr Jedlová. Tam jsme s radostí zapadli do oblíbené nádražky, dali výbornej dlabanec, prohodili pár slov s jinou partou a udělali místo partě zcela netrempské, která přijela speciálním historickým motorákem a měla objednanej oběd. Byli veselý jak maturanti po promoci a pochvalovali si parádní počasí, tak jako my. I my se tentokrát vraceli domů z vesela. Z opravdu povedeného vandru říjnovým blizzardem to ani jinak nešlo!

 Sesmolil Pavouckej