|
Už když jsme se chystali, moc jsem se těšila - byla jsem taková slabá,
nijaká, sotva ke smrkání. Můj nositel, nějakej Pavouk, zalévajíc mě
různými přírodními přípravky, odolával a já slábla a slábla. To se ale
mělo změnit - jak jsem slyšela, tak se i stalo. Vyrazili jsme teď na
konci roku do hor, kde vždycky najdu příležitost zesílit a pořádně si
zarýmovat a byla to příležitost i pro mýho velkýho kámoše Kašla, kterýho
už jsem u svýho nositele dlouho neviděla. Nechali jsme se dovézt někam
do Horního Polubnýho a pak to začlo - dál na Jizerku nás policajti
nepustili, takže hurá, vystupovat, těžký bágly na záda (ne moje, ale
potenciálních nositelů) a hore kopcom po svejch. Pavouckej se pěkně
opotil, protože s Bobinou neměli lýže alias ski a šlapali po silnici
pěšky. Ostatní měli snahu jet na běžkách, ale do kopce jim to moc nešlo.
Všude okolo byla spousta lidí, ale těch jsem si nevšímala - můj úkol
zněl jasně: zdolat Pavouka. Už na Jizerce si musel poprvé smrknout, ale
pořád to nebylo ono, pořád jsem nebyla na rozdávání... Hledali jsme tam
nějakou volnou hospodu, a to se nám úspěšně dlouho nedařilo. Nakonec
jsme zapadli do Sklárny a tam v teple u krbu (brrrrrr) čekali až se
uvolní místo. Do dvaceti minut už jsme tak nějak všichni seděli a pili a
dlabali. Pavouckej nezklamal a dal si studený pívo - chvála mu! To ségra,
co bydlela u nějakýho Vojty, Starýho to trempa, musela nejdřív vytrpět
horkej grog, ale pak se taky dočkala a nepříliš chutný Bernard jí opět
vzchopil. Po jídle se nositelé rozhodli pokračovat - část na lyžích a
Pavouk s Bobinou pěšky. Sněžnice co měli ani nepotřebovali, protože na
cestě byla tvrdá vrstva sněhu i mimo stopu. Nakonec se k nim přidal i
Pajda s Pepou, protože Pepík na té ledovce neudržel s báglem na zádech
balanc a pořád padal. Šlapalo se svižně, až jsem se musela držet, abych
nekapala a zbytečně Pavouka nevystrašila. Moje chvíle měla teprve
přijít. K chatě Smědava jsme došli už za šera - Vojta s Růžou nám
naštěstí drželi stůl ve forhauze, kde nebylo tak přetopíno a milí lýžaři
tam úspěšně větrali, když courali tam a zpět. I tak se splavenej Pavouk
svlíknul, takže jsem opět mohla nabírat nenápadně další síly. Pivo tu
měli dobrý, nějakej starejpramen, takže jsme se docela rozseděli. Pak už
nás čekal jen závěrečný atak 3,5 km dlouhého stoupáku na vrchol Jizery,
kde měli šupáci, včetně Pavouka zamluvenou chatu horské služby. Teda,
byl to záhul - Pavouk měl na zádech bágl těžkej aspoň 20 kilo a k tomu
přidělanou kytaru, takže si dal opravdu do těla. Ostatně, u ostatních to
nebylo jiné. Zvládli to ale všichni a po úspěšném odemknutí zámků jsme
se ocitli uvnitř vymrzlé (hmmmmm) chaty. Žůžo. Pak ale ohnivec Pajda
nadělal třísky a nějaký polena ve dřevníku a dones to ke kanadskejm
kamnům. To mě nepotěšilo - tyhle kamna už jsem znala, ty uměj dobře
zatopit. A taky, že jo! Po chvíli už šupáci oblíkali tepláky a měli se
jak v pokojíčku. Byla to tvrdá zkouška, ale vytrvala jsem a dobře jsem
udělala. Krom grogu, kterej si uvařili na plynu, co tam byl, si
votevřeli i pivko a to znamenalo jen jediný - bude třeba si odskočit. A
jinam než ven do zimy to nešlo. Ha, há. Pravda, Pavouk toho v tý zimě
moc neobnažoval, ale i malej kousek stačil abych se trochu z toho tepla
zmátořila :-). Vytáhla se kytára, co ji Pavouk dotáh až sem do výšky
jedenáctiset metrů na hřbetě a holky udělali nějaký jednohubky z tý kupy
proviantu, co donesli v báglech. Byla pohoda a sedělo se až do dvou do
rána. Pak zalehli šupáci na pryčnu (Vojta na zem) a přestalo se topit.
Krásně se ochladilo a já neusnula na vavřínech a sbírala síly. Vstávalo
se až v devět. U snídaně se pečbuřti dohadovali, kam a jak půjdou.
Nakonec to vyhrál trek kolem kopce na Smědavu, jen tak na lehko bez
báglů, což byla brnkačka. Zatímco v okolí chaty foukal (ne)příjemný
studený vítr, níž ke Smědavě bylo lépe. Bylo narváno, ale šupáci urvali
stůl a vydrželi na forhauze fronta nefronta. Pajda mazaně došel přímo k
výčepu a nechal tam natočit rovnou pro každého dva kousky a taky do
petek sebou - beztak všichni v řadě čekali na jídlo... Ještě za světla
jsme se sebrali a opět zdolávali stoupák na Jizeru. Vojta vpředu
zanechal pro ty vzadu láhev rumu ve sněhu - Pavouckej s Bobinou na něj
volali: "Děkujeme Krakonoši!!!" Jen Pajda jako poslední si flašky
nevšimnul, a tak ji tam nechal. Nahoře se toho moc nezměnilo, jen víc
foukalo. Pečbuřti pečbuřtili a dělali chlebíčky se salátem a jednohubky
- myslela jsem, že ještě někoho čekaj, ale sežrali to kupodivu sami. Já
už se těšila na půlnoc - zvenčí byl slyšet svist větru a to bylo něco
pro mě. A pak to přišlo - ve spěchu se voblíkali a Pavouk, popleta si
vzal jen kšiltovku. Vyšli jsme ven, kde pěkně foukalo a vystoupali na
vrcholovou skálu. Tam už fičelo pořádně. Nebe bylo polojasné a bylo
vidět daleko do krajiny. Pro oko paráda, pro rýmu, teda mě, taky -
hlavně ten ledovej vítr. Připíjelo se rumem a všichni civěli na
ohňostroje dole v nížině. Pavoukoj uletěla i ta kšiltovka a chvilku si
myslel, že dopadnul, jak Marvan na Lomničáku. Marvan měl ale jen
Marvana, zatímco Pavouk má kamaráda Pajdu a ten mu čepici chytil. Škoda,
i když ne veliká - načerpala jsme tolik síly, že bylo jasný, že Pavouka
dostanu. Pak se šlo do tepla a po hodince i do pelechu. Ráno už nás bylo
víc - u mýho nositele se vobjevil i můj starej dobrej kámoš Kašel. A
pěknej. Při síle. Stejně jako já. I tak se s rozbřeskem kolem 7:45
hrabal Pavouk ven podívat se na východ slunce. A stálo to za to - pořád
foukal pěknej vítr a taky byla pěkná viditelnost. Východ slunce byl tak
pěknej, že jsem se z nosu musela mrknout i já. Bylo nás nahoře víc -
dorazili i nějaký cizí lidičky vejletem, což Pavouka poněkud popudilo -
plánoval jít někde pod smrčkem do podřepu a z vrcholu skály bylo dost
daleko vidět - skoro pod každej smrček v dosahu člověka, kterej má
zrovínka docela naspěch. No, nakonec i to se zadařilo a mohlo se v teple
posnídat. Pak se šupáci balili, uklízeli a vyšlápli dolů. Tam u cesty
sebrali zřejmě netknutou flašku rumu, co tam nechal Pajda. Dole na
magistrále došlo na loučení. I když bylo nakonec docela zbytečný.
Běžkaří Vojta, Růža a Pajda se loučili s pěšáky Bobinou, Pepou, Pavoukem
a se mnou (no, o mě asi nevěděli) aby se pak za dvě hoďky zase potkali
na Jizerce v Pyramidě. Tam po polívce a dost hnusným pívu došlo na
definitivní loučení. Říkali, tak ahoj příště a já věděla, že mě se hned
tak nezbavěj. A Pavouckej? Jó, ten si se mnou ještě pěkně užil! :-) Ale
prej to stálo za to!!!!!!
Sesmolila Pavouckýho Rýma,
doprovázena kámošem Kašlem
:-)
|
