wz

Cestou necestou...

 

                                                                           1.2. - 3.2.2013                                                                 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- fotky Pavouka

- fotky Růži a Vojty

Zúčastnili se: Vojta st.tr., Růža, Pavouk, Pajda a Banjo

 

Trasa vandříku: Nový Bor - Havranky - Údolí Samoty - Cvikov - Dutý Kámen - Skála Smrti - Lindava - Medvědí - Brniště

 

 

Tam, kde na stromech usárny rostou

To, že jedem do míst, kde usárny na stromech rostou, jsme se dozvěděli až na místě samém. Ale hezky popořádku. Po tradičním se přiblížení dvěma autobusy a třemi vlaky šťastně vyskakujeme na nádraží v Novém Boru. Cestou se nic mimořádného nestalo a tak nám nezbývá, než poděkovat dopravcům za perfektně zvládnutý trafikon. Hned u nádraží nás zasekne cukrárna, kterou členové AČP nemohou minout bez povšimnutí. Ač vybaveni z domova, kupujeme vzorky kvality k večernímu ohni. Zákusky mizí v batožinách a pokračujeme v plánu dorazit na převis, zrobit ohniště, přitáhnout něco dříví na krmivo pro večerní oheň. Vyhládlo nám, a tak zkoušíme studený vzorek z cukrárny. No, ještě uvidíme, až ho opečeme, co z něj bude kapat. Vracíme se do civilizace do putyky, kde máme spicha s Pajdou, Banjem a Rexem. Nemáme upito ani jedno pívo a u jsou tu. Z Banja máme radost, už s náma nikde dlouho nebyl. Škoda, že nevzal kytáru. V putyce je príma – hostinská milá a i když cigára v sortimentu nemá, zásobí Banja svými soukromými a tak není důvod měnit stanoviště. Dvanáctka pivo Rychtář taky jde, což se podepisuje na Pajdoj, kterýho není možný odtrhnout k odchodu. Ale zdárně docházíme na kemp, pouštíme televizi a snažíme se vysušit kempík, kam slušně zatejká z příležitostných přeháněk. Pajda potmě s baterkou přivlíká dvě soušky, u čehož se zdržel tak, že už se ostatní  chystají do hajan.

Prší celou noc, ale nějaký to suchý místečko ke spaní si všichni nacházíme a těšíme se na ranní ohýnek. Jen co roztopíme, podle kouře doráží Pavouk a nese čerstvé houstičky. Měl odpolední a tak s námi ještě včera nemohl vyrazit. Hned ho je plno. Je tu bez squaw, tak se nestydí a nikdo ho nepeskuje. A tak to trvá až do nedělního rozloučení. Vyrážíme. Čeká nás známý kempík, ke kterému musíme putovat přes několik spojovacích bodů. První je rybník, kam dorážíme krátkou odbočkou. Pěkný místečko s chatkou a ohništěm, tam se vydejcháme, dáme za korunu rumu z láhve a jdeme dál přes Údolí samoty (pěkná romantická procházka) až do Cvikova na náměstí, kde v hospodě, kam nesměj pejsci plánujeme dát obídek. Po intervenci Krvavýho kolena jsme vpuštěni i s Rexem a obídek může proběhnout. Tady se Banjo natvrdo rozhoduje odpojit se od nás a vrátit se domů. Od rána je bez nálady a je vidět, že na něj něco leze. Vypráví něco o spolupracovníkovi, kterej ho asi něčím nakazil. Tak nám nezbejvá, než ho politovat a najít mu spoj ke baráku. Pokračujeme již bez Banja k Dutému kameni, což je místo, které jsme až dosud míjeli. Z výhledového hřebínku kloužeme dolů do polí a luk a míříme azimutem nejkratší cestou ke Skále smrti. Přes pastviny a elektrické ohradníky, mezi kravinci, mokrem, blátem a za stálého bučení pasoucího se skotu, slejzáme na silnici a k údivu všech, přesně na místě, kde jsme chtěli teoreticky být. Jen kousek odbočíme a jsme pod Skálou smrti. Ještě jsem se zapomněl zmínit – cestou mě Krvavý koleno zašívala témeř stoletou usárničku, která mě zůstala najednou viset na jednom řemeni. Ještě, že je odchovaná Foglarovkama a vozí s sebou KPZ. Pro neznalé: krabička poslední záchrany, kde je nit, jehla, kobylky, náplastě, několik korun a podobné propriety potřebné pro trempy, táborníky a jiné podobné. Když se nabažíme Skály smrti a jejích reliéfů, stoupáme průrvou na její vrchol a po hřebínku pokračujeme dál. Nahoře narážíme na starý úvoz, kterej v mapě marně hledáme, ač je evidentně starší, než ta mapa. Napadá nás využít ho aspoň k svačině, neboť chodit hladoví do putyky, kam míříme, se nám nechce. To je útrata hned o poznání větší a zásoby se vezou zase domů. Všude je tak mokro a blátivo, že se nedá na zem ani bágl položit. Stačí, že jsou mokrý od sněhových přeháněk. Nezbývá, než je rozvěsit po stromech. A odtud název vandru. Vytahujem různé pochutiny a vestoje debužírujeme. Pajda také doma navštívil cukrárnu, hostí nás bílým masem. Špek se dá téměř mazat na chleba. Necháme se dál vést ouvozem s vědomím, že všechny cesty vedou do Říma, resp. do putyky. Docházíme k potoku, kde doufáme, že bude můstek na druhou stranu. Potoků jsme se už dneska přeskákali dost a brodit se nám nechce. Je tam, i když na mapě zase chybí. Ve chvilce přicházíme napnutí k hospodě a z dálky vidíme, že vábnička nesvítí, žádnej bicykl není opřenej o zeď. Vypadá to blbě. Až u samý hospody je vidět, že uvnitř někdo sedí a láme píváky. Hned je nálada o sto procent lepší. Putyka je nám již známá z jednoho vandru, kdy jsme tady byli dost zklamáni z přístupu personálu. Je tu nová obsluha, tak snad změna k lepšímu. Brzy naše naděje berou za své. Několikrát musíme vracet píváky pro jejich značnou podměrečnost. I tak se ale zdržujeme, hlavně kvůli napínavému utkání z Davis Cupu, který sám trval přes sedm hodin. Tak dlouho tu nejsme, ale i to stačilo ke zvýšené konzumaci a pozdnímu odchodu na kemp kamarádů Medvědů, na kterej je ještě kus cesty. Po příchodu na něj sice televizi zapínáme, ale program už moc dlouho nesledujem. Znaveni cestou a tenisem brzy uléháme do spacáčků s přáním dobré noci. Trošku konečně přituhlo, tak snad zimní noc.

I když nad kempem proběhla nedávno těžba, je ráno celkem problém se dřívím. Musí se dost daleko až nahoru za cestu, aby se nějakej soušek našel. Nelze jen brát z místních zásob kamarádů. Je třeba i něco dovlíct. Ke vší smůle nám v noci prasklo topůrko u místní sekyry. Při odchodu k vlaku kolem Pekelnejch dolů, kde je již na rozdíl od noci, mrtvo, kloužem po zmrzlém asfaltu. Je jasno, svítí sluníčko a tak nám cesta rychle ubíhá a nám se zdá, že jsme za několik okamžiků u vlaku. Ve vsi před nádražím nás nemile překvapila hospoda na prodej
a tudíž zavřená. Takže stíháme vlak o spoj dříve. Mírné zpoždění strojvedoucí dohání, takže v Liberci přestup klapne na jedničku. Lámem palce, Rexe drbem za ušima a slovy „tak zas příště“ se loučíme a těšíme.

Sesmolil Vojta St.tr.

V chumelenici u Cvikova nad Údolím samoty

Zdolávali jsme spoustu kilometrů mimo značky

V usárnovém lese za Skálou smrti

U Medvědů

Na silnici do Brniště