|
Tam, kde na stromech
usárny rostou
To, že jedem do míst,
kde usárny na stromech rostou, jsme se dozvěděli až na místě samém. Ale
hezky popořádku. Po tradičním se přiblížení dvěma autobusy a třemi vlaky
šťastně vyskakujeme na nádraží v Novém Boru. Cestou se nic mimořádného
nestalo a tak nám nezbývá, než poděkovat dopravcům za perfektně
zvládnutý trafikon. Hned u nádraží nás zasekne cukrárna, kterou členové
AČP nemohou minout bez povšimnutí. Ač vybaveni z domova, kupujeme vzorky
kvality k večernímu ohni. Zákusky mizí v batožinách a pokračujeme v
plánu dorazit na převis, zrobit ohniště, přitáhnout něco dříví na krmivo
pro večerní oheň. Vyhládlo nám, a tak zkoušíme studený vzorek z
cukrárny. No, ještě uvidíme, až ho opečeme, co z něj bude kapat. Vracíme
se do civilizace do putyky, kde máme spicha s Pajdou, Banjem a Rexem.
Nemáme upito ani jedno pívo a u jsou tu. Z Banja máme radost, už s náma
nikde dlouho nebyl. Škoda, že nevzal kytáru. V putyce je príma –
hostinská milá a i když cigára v sortimentu nemá, zásobí Banja svými
soukromými a tak není důvod měnit stanoviště. Dvanáctka pivo Rychtář
taky jde, což se podepisuje na Pajdoj, kterýho není možný odtrhnout k
odchodu. Ale zdárně docházíme na kemp, pouštíme televizi a snažíme se
vysušit kempík, kam slušně zatejká z příležitostných přeháněk. Pajda
potmě s baterkou přivlíká dvě soušky, u čehož se zdržel tak, že už se
ostatní chystají do hajan.
Prší celou noc, ale
nějaký to suchý místečko ke spaní si všichni nacházíme a těšíme se na
ranní ohýnek. Jen co roztopíme, podle kouře doráží Pavouk a nese čerstvé
houstičky. Měl odpolední a tak s námi ještě včera nemohl vyrazit. Hned
ho je plno. Je tu bez squaw, tak se nestydí a nikdo ho nepeskuje. A tak
to trvá až do nedělního rozloučení. Vyrážíme. Čeká nás známý kempík, ke
kterému musíme putovat přes několik spojovacích bodů. První je rybník,
kam dorážíme krátkou odbočkou. Pěkný místečko s chatkou a ohništěm, tam
se vydejcháme, dáme za korunu rumu z láhve a jdeme dál přes Údolí samoty
(pěkná romantická procházka) až do Cvikova na náměstí, kde v hospodě,
kam nesměj pejsci plánujeme dát obídek. Po intervenci Krvavýho kolena
jsme vpuštěni i s Rexem a obídek může proběhnout. Tady se Banjo natvrdo
rozhoduje odpojit se od nás a vrátit se domů. Od rána je bez nálady a je
vidět, že na něj něco leze. Vypráví něco o spolupracovníkovi, kterej ho
asi něčím nakazil. Tak nám nezbejvá, než ho politovat a najít mu spoj ke
baráku. Pokračujeme již bez Banja k Dutému kameni, což je místo, které
jsme až dosud míjeli. Z výhledového hřebínku kloužeme dolů do polí a luk
a míříme azimutem nejkratší cestou ke Skále smrti. Přes pastviny a
elektrické ohradníky, mezi kravinci, mokrem, blátem a za stálého bučení
pasoucího se skotu, slejzáme na silnici a k údivu všech, přesně na
místě, kde jsme chtěli teoreticky být. Jen kousek odbočíme a jsme pod
Skálou smrti. Ještě jsem se zapomněl zmínit – cestou mě Krvavý koleno
zašívala témeř stoletou usárničku, která mě zůstala najednou viset na
jednom řemeni. Ještě, že je odchovaná Foglarovkama a vozí s sebou KPZ.
Pro neznalé: krabička poslední záchrany, kde je nit, jehla, kobylky,
náplastě, několik korun a podobné propriety potřebné pro trempy,
táborníky a jiné podobné. Když se nabažíme Skály smrti a jejích reliéfů,
stoupáme průrvou na její vrchol a po hřebínku pokračujeme dál. Nahoře
narážíme na starý úvoz, kterej v mapě marně hledáme, ač je evidentně
starší, než ta mapa. Napadá nás využít ho aspoň k svačině, neboť chodit
hladoví do putyky, kam míříme, se nám nechce. To je útrata hned o
poznání větší a zásoby se vezou zase domů. Všude je tak mokro a blátivo,
že se nedá na zem ani bágl položit. Stačí, že jsou mokrý od sněhových
přeháněk. Nezbývá, než je rozvěsit po stromech. A odtud název vandru.
Vytahujem různé pochutiny a vestoje debužírujeme. Pajda také doma
navštívil cukrárnu, hostí nás bílým masem. Špek se dá téměř mazat na
chleba. Necháme se dál vést ouvozem s vědomím, že všechny cesty vedou do
Říma, resp. do putyky. Docházíme k potoku, kde doufáme, že bude můstek
na druhou stranu. Potoků jsme se už dneska přeskákali dost a brodit se
nám nechce. Je tam, i když na mapě zase chybí. Ve chvilce přicházíme
napnutí k hospodě a z dálky vidíme, že vábnička nesvítí, žádnej bicykl
není opřenej o zeď. Vypadá to blbě. Až u samý hospody je vidět, že
uvnitř někdo sedí a láme píváky. Hned je nálada o sto procent lepší.
Putyka je nám již známá z jednoho vandru, kdy jsme tady byli dost
zklamáni z přístupu personálu. Je tu nová obsluha, tak snad změna k
lepšímu. Brzy naše naděje berou za své. Několikrát musíme vracet píváky
pro jejich značnou podměrečnost. I tak se ale zdržujeme, hlavně kvůli
napínavému utkání z Davis Cupu, který sám trval přes sedm hodin. Tak
dlouho tu nejsme, ale i to stačilo ke zvýšené konzumaci a pozdnímu
odchodu na kemp kamarádů Medvědů, na kterej je ještě kus cesty. Po
příchodu na něj sice televizi zapínáme, ale program už moc dlouho
nesledujem. Znaveni cestou a tenisem brzy uléháme do spacáčků s přáním
dobré noci. Trošku konečně přituhlo, tak snad zimní noc.
I když nad kempem
proběhla nedávno těžba, je ráno celkem problém se dřívím. Musí se dost
daleko až nahoru za cestu, aby se nějakej soušek našel. Nelze jen brát z
místních zásob kamarádů. Je třeba i něco dovlíct. Ke vší smůle nám v
noci prasklo topůrko u místní sekyry. Při odchodu k vlaku kolem
Pekelnejch dolů, kde je již na rozdíl od noci, mrtvo, kloužem po zmrzlém
asfaltu. Je jasno, svítí sluníčko a tak nám cesta rychle ubíhá a nám se
zdá, že jsme za několik okamžiků u vlaku. Ve vsi před nádražím nás
nemile překvapila hospoda na prodej
a tudíž zavřená. Takže stíháme vlak o spoj dříve. Mírné zpoždění
strojvedoucí dohání, takže v Liberci přestup klapne na jedničku. Lámem
palce, Rexe drbem za ušima a slovy „tak zas příště“ se loučíme a těšíme.
Sesmolil Vojta
St.tr. |
