|
Propozice byly jednoduché a jasné – přesně podle plánu jsme se srazili
v sobotu v poledne v sázavské hospodě za nádražím na Černých Budách, tam
se aklimatizovali a někteří i seznamovali. To proto, že Pivoš pozval,
koho znal, takže se nás sešla pěkná směska. Nejmladším účastníkem byl
náš Martin (4,5 let), nejstaršího si netroufnu odhadovat – podle sešlých
tělesných schránek to jde jen těžko :-).
Jisté je, že na „vandr“ podél Sázavy do cílových Ratají, nás šlo celkem
16. Celou skupinku vedl neomylně po zelené značce Martínek a to až do
míst kde svým, již vytříbeným pečbuřtovským instinktem vycítil, že je
třeba poobědvat a, že tady by to šlo. „Tady můžeme píct busty“ zopakoval
asi 4x a bylo jasno. U potoka jsme pak na hodinku zakempovali, nasbírali
dříví a poctivě pečbuřtili nad hravě rozdělaným ohýnkem. Kolovala i
nějaká ta kořalička na zahřátí, vtipkovalo se a vůbec byla dobrá nálada.
Pak už nás popohnal čas a my vyšlápli na dlouhý zbytek naplánované a
nevyhnutelné cesty. Šli jsme lesem, a pak podél Sázavy – za mostem v
..... tak těsně u vody, že to ani moc příjemné nebylo – ale romantické
rozhodně ano. To už jsme šlapali pátý kilometr na pivní dluh a poté, co
jsme si hrdinně nechali ujet vláček, který by nás z ... dovezl pohodlně
2km do Ratají, zapadli do hospody před mostem na jedno. To už se
sešeřilo a my šli dlouhým ohbím řeky poslední úsek do cíle skoro po tmě.
Cestou jsme se zdravili z mohutnou roztroušenou skupinkou zelených
vagabundů, kteří mířili na Vepřové hody do hospody, kterou jsme minuli
za mostem. Pak jsme se vyloupli mezi ratajskými domy a konečně plni
úlevy spatřili vytoužený cíl – hospodu U Jindřicha. Tam už na nás čekali
Kikini, Kačeři a hlavně jejich kytary! Chvilku se klábosilo,
pogratulovalo se Mišákoj k narozkám (neplánovaně) a pak se muzikanti
chopili nástrojů a ostatní se přidali neškolenými hlasy. Martínek neznal
texty, tak aspoň tancoval a v přestávkách se pošťuchoval se svým
jmenovcem Martinem alias Šamanem a Jirkou bez aliasu. Nikdo nechápal,
kde se v tom našem prckovi bere po desetikilometrové túře s usárničkou
na zádech tolik energie. V půl desáté jsem ho ale odvedl do zamluvené
cimry nad hospůdkou uspat a vrátil se bez něj. To už přibylo i jeho
veličenstvo král Holba první Mráz největší Chobot nazývaný, aby přivezl
holbovské konzumační ceny a sebe se svou přítelkyní a svými
neopakovatelnými vtípky. Kikin musel odjet, takže na muziku zůstali
neúnavní Kačeři a trochu únavnější basák Mišák sami. Budiž mu ke cti, že
doprovázel na basu do poslední chvíle. Je zaznamenáno, že doprovázel
Kačerovu kytaru i ze spaní. Po půlnoci se začala banda postupně trousit
do hajan. Jediný, kdo šel spát hrdinně ven, byl Fanda – budiž mu to ke
cti. Od té chvíle už jsme ho nespatřili. Do konce akce, myslím
samozřejmě.
Ráno nás čekala výborná česnečka, někdo se spravoval pivkem, někdo
čajem. Vládla všeobecná pohoda, Kačeři opět zahráli a ani jsme se
nenadáli a museli jít na polední vlak. Cesta přes Kolín ubíhala
s muzikou i zbytky kořaličky velmi vesele.
Co dodat? Snad jen, Pivoši dík! Za dobrý nápad a zorganizování téhle
vydařené sešlosti. Jen malou výtku prudícího nekuřáka si neodpustím –
určitě by to bylo ještě hezčí v nekuřáckém lokále :-)
– minimálně polovinu lidí by pak druhý den nebolela hlava... To byl ale
z mého pohledu asi jediný kazík na tomhle hospodském potlachu pečbuřtů i
nepečbuřtů v únoru L.P. 2013.
Sesmolil
Pavouckej
Cesta domů vlakem byla veselá,
ačkoli jsme seděli v chodbičce (viz video ve fotoalbu na rajčeti!
|
