|
VZPOMÍNKOVEJ
Smlouvám to jen s Pajdou, nikdo další nemá čas, ani ta moje squaw. Z
vlaku vyskakuju o jeden spoj dřív, než Pajda s Rexem. Než čekat přes
hoďku v hospodě než dorazej, jdu na průzkum po starejch dobrejch
kempech. Jsou už sice léta vybydlený od „kamarádů“ ochranářů, ale skálu
vzít nemůžou. Barák pověsím na první strom v houští a než padne tma,
našmajdám toho až až. Ale kempy nikde. Je to až patnáct let zpátky, co
jsem tu byl naposledy. S nepořízenou se vracím k hospodě, kde už čeká
Pajda. Dáme ňáký píváky a že asi není výtoč, zjišťujem, že maj vocas.
Jeden z mála hostů místní horolezec, nám sám od sebe radí, kam jít
spinkat. Dle instrukcí to zkoušíme, ale marně. Hledáme to vlevo a ono to
je vpravo. Kdo udělal chybu nevíme. Vlezem pod první skálu, kde je sucho
a bez sněhu. Roztápíme televizi, večeříme a jdem hajat. Ráno už oheň
nerozděláváme a noříme se do centra skal. Cestou odbočujeme na vyhlídku
na Kobylu, kterážto i v zimě je značně zarostlá. Jdem dál a hledáme
kempík, kde by mohl proběhnout i obídek. Tentokrát se daří. Čeká nás
ještě štráda a tak nevaříme, jen spolknem něco za studena a jdem dál
vrchem po skalách, než najdem rokli, abychom se dostali zpět na cestu.
Ani nebloudíme a jsme tam, kde jsme chtěli. Nějakej ten kilásek a jsme u
Nové vsi u Branžeže, tam co by měla bejt nějaká hospůdka. Sice je, ale
zavřená. To je zrada. Musíme šáhnout do vlastních zásob. To nám chybělo,
hnedka se jde líp. Úkol najít další známý kemp je před námi, tak hurá! U
místní maminy s kočárkem se informujeme, zda je průchozí zkratka, kterou
nám však nedoporučuje a hospoda zase žádná poblíž. O vesnici dál snad
ale funguje. Taky že jo. Chystají nějakou akci, tak nás s pejskem
nechtějí pustit do lokálu. Že prej jenom do forhauzu. Teplo tu je, tak
není problém. Stíhám si i usušit fusekle. I si dát něco na zub. Svijánky
jsou pitný a tak odcházíme skoro za tmy. Kemp, co jsme chtěli hledat,
nemůže být daleko, ale radši ho vypouštíme a už potmě pokračujeme k
dalšímu cíli na Podkost. Tady bysme měli nocovat.
 Než
půjdem bydlet, chtělo by to nějakej prášek na spaní. Třeba ve formě
kapek Klášter 12° . Trochu ho koušem, ale aby se neřeklo, dva kousky
dáme. Je to tu celkem nóbl, od naší poslední návštěvy se to dost
změnilo. Docela to jde - až na ten personál, dle meďoura z Prahy jsou to
asi majitelé, který se už nemůže dočkat, až vypadnem, aby mohli zavřít.
Jsme tu jediní hosté. Zalehnem pod skálu a doufáme v klidnou noc. Ráno
říká Pajda, že musel držet Rexíka, kterej měl cukání honit srnčí, co
šmajdalo okolo nás. O tom nic nevím, zaspal jsem to. Ráno nás budí
strakapoud a základní lidské potřeby, jako je třeba vyčistit si zuby
rumem a podobně. Telefonem zjišťujeme, že vlak skoro nejede, když jede,
tak až pozdě. Volíme tedy únikovou cestu v délce cca 15 km směr Mnichovo
Hradiště. Za tři a půl hoďky s dvěma zastávkama na pívo jsme tam. Před
nosem to Pajdoj ujíždí. Nevadí, zajdem ke Kvapilom na jedno a obídek. V
nabídce samá zvěřina po sedmasedmdesáti korunách plus pivko gambáč a
ještě mě na stovku korunu vrátěj :-) Tak nám to to pěkně uteklo a už nám
to jede …. Tak zas někdy příště.
Sesmolil
Vojta St.tr |
