wz

 

 

                                                                           15.2. - 17.2.2013                                                                 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- fotky Vojty

Zúčastnili se: Vojta St.tr., Pajda a čoklík Rex

 

Trasa vandru: Příhrazy - Kost - Mnichovo Hradiště

 

 

Ještě se nesešel rok s rokem a už nás to zase táhlo ven za vzpomínkama. Vloni jsme to courli Skalákem, tak teď by to neškodilo třeba na Příhrazy.

VZPOMÍNKOVEJ

Smlouvám to jen s Pajdou, nikdo další nemá čas, ani ta moje squaw. Z vlaku vyskakuju o jeden spoj dřív, než Pajda s Rexem. Než čekat přes hoďku v hospodě než dorazej, jdu na průzkum po starejch dobrejch kempech. Jsou už sice léta vybydlený od „kamarádů“ ochranářů, ale skálu vzít nemůžou. Barák pověsím na první strom v houští a než padne tma, našmajdám toho až až. Ale kempy nikde. Je to až patnáct let zpátky, co jsem tu byl naposledy. S nepořízenou se vracím k hospodě, kde už čeká Pajda. Dáme ňáký píváky a že asi není výtoč, zjišťujem, že maj vocas. Jeden z mála hostů místní horolezec, nám sám od sebe radí, kam jít spinkat. Dle instrukcí to zkoušíme, ale marně. Hledáme to vlevo a ono to je vpravo. Kdo udělal chybu nevíme. Vlezem pod první skálu, kde je sucho a bez sněhu. Roztápíme televizi, večeříme a jdem hajat. Ráno už oheň nerozděláváme a noříme se do centra skal. Cestou odbočujeme na vyhlídku na Kobylu, kterážto i v zimě je značně zarostlá. Jdem dál a hledáme kempík, kde by mohl proběhnout i obídek. Tentokrát se daří. Čeká nás ještě štráda a tak nevaříme, jen spolknem něco za studena a jdem dál vrchem po skalách, než najdem rokli, abychom se dostali zpět na cestu. Ani nebloudíme a jsme tam, kde jsme chtěli. Nějakej ten kilásek a jsme u Nové vsi u Branžeže, tam co by měla bejt nějaká hospůdka. Sice je, ale zavřená. To je zrada. Musíme šáhnout do vlastních zásob. To nám chybělo, hnedka se jde líp. Úkol najít další známý kemp je před námi, tak hurá! U místní maminy s kočárkem se informujeme, zda je průchozí zkratka, kterou nám však nedoporučuje a hospoda zase žádná poblíž. O vesnici dál snad ale funguje. Taky že jo. Chystají nějakou akci, tak nás s pejskem nechtějí pustit do lokálu. Že prej jenom do forhauzu. Teplo tu je, tak není problém. Stíhám si i usušit fusekle. I si dát něco na zub. Svijánky jsou pitný a tak odcházíme skoro za tmy. Kemp, co jsme chtěli hledat, nemůže být daleko, ale radši ho vypouštíme a už potmě pokračujeme k dalšímu cíli na Podkost. Tady bysme měli nocovat. Než půjdem bydlet, chtělo by to nějakej prášek na spaní. Třeba ve formě kapek Klášter 12° . Trochu ho koušem, ale aby se neřeklo, dva kousky dáme. Je to tu celkem nóbl, od naší poslední návštěvy se to dost změnilo. Docela to jde - až na ten personál, dle meďoura z Prahy jsou to asi majitelé, který se už nemůže dočkat, až vypadnem, aby mohli zavřít. Jsme tu jediní hosté. Zalehnem pod skálu a doufáme v klidnou noc. Ráno říká Pajda, že musel držet Rexíka, kterej měl cukání honit srnčí, co šmajdalo okolo nás. O tom nic nevím, zaspal jsem to. Ráno nás budí strakapoud a základní lidské potřeby, jako je třeba vyčistit si zuby rumem a podobně. Telefonem zjišťujeme, že vlak skoro nejede, když jede, tak až pozdě. Volíme tedy únikovou cestu v délce cca 15 km směr Mnichovo Hradiště. Za tři a půl hoďky s dvěma zastávkama na pívo jsme tam. Před nosem to Pajdoj ujíždí. Nevadí, zajdem ke Kvapilom na jedno a obídek. V nabídce samá zvěřina po sedmasedmdesáti korunách plus pivko gambáč a ještě mě na stovku korunu vrátěj :-) Tak nám to to pěkně uteklo a už nám to jede …. Tak zas někdy příště.

Sesmolil Vojta St.tr

Kobyla rok od roku zarůstá

Svačina