|
Načerpáme několik zrzavých sil v místní
osvěžovně a za padající tmy s tuhnoucími nohami lezem ke kopci. Jsme rozhodnuti,
že nahoře budeme bivakovat. Pajda tvrdí, že co tam byl naposledy, stavěli tam
studenou útulnu, což by bylo taky dobrý bejt v závětří. Je tu dost sněhu a pod
ním led, před tím nás místní varovali už dole v hospodě, když zjistili, kam jdem.
V duchu si jistě klepali na čelo, co to jsme za blázny, ale na to jsme již
zvyklí. Na úpatí kopce dáváme něco jako svačinovečeři. Na dech za korunu z láhve
rumu a pokračujeme. Po telefonické informaci víme, že bufet nahoře bude zavřený,
tak není kam spěchat. Na vrcholovou plošinu první dorazí Pajda s Růžou. Bufet
svítí, někdo tam sedí a tak pro prdel vemou za kliku a ta k údivu povolí. Hned
ve dveřích je vítá „máme zavříno! Ale když už jste tady, tak vám pívo a čaj
udělám..“ Sedí tam jen obsluha a meterologové ze stanice . Z jednoho píva je
jich několik, i na frťáky dojde, což paní slečně vedoucí pomůže k rozhodnutí, že
nás nechá přespat na podlaze v bufetu. No není to príma? Jedinej Pajda se nedá
ukecat a razí spát ven. Ráno balíme, stihnem dát i čaj a vyprošťováka ( slečna
vedoucí akorát dorazila ), zasypeme vyčůrané díry ve sněhu, trochu se rozhlídnem
– není kam, je mlha – a chystáme se na cestu. Z protějšího baráku zrovna
vyndávají ceduli, že je první den otevřeno. Otvírají hospůdku a pozvali si k
tomu reportéry z rádia Sever. Hned nás odchytli a vyzvídali, co si dáme, odkud
jsme a tak podobně. Téměř po zadku jsme se spouštěli dolů, obešli jsme Kletečnou
a narazili na rozestavěnou dálnici. Trochu bloudíme ale pak přes stavbu projdem
napříč směrem k vesnici Dubičná, kde máme v hospodě sraz s dalšími kamarády
trempy Čikem, Martinem a Šamankou. Mají s sebou taky čokla – Bena – Rexík bude
mít radost. Už se těšíme na obídek a pivínko. Bylo tu pěkně u svaté Barbory, ale
je potřeba myslet na odchod. Ještě z vyhlídkové terasy skouknem oblouk Labe a
pokračujeme v trempu. Po chvíli dorážíme k další vyhlídce na labský zářez ( z
jiného úhlu ). Vyhlídka se zove Mlynářův kámen. Dále odbočujeme k ledopádům, co
jsme zahlídli cestou na vyhlídku. Dalším bodem dnešního zájezdu je vodopád
Mlýnice. Samotný kaňon potoka byl asi hezčí, než celý vodopád ( málo vody ). „
To jsem si vždycky přál vidět“ prohlásil Čiko. Smejknem to dolů k Labi na
nádraží do Dolních Zálezel, odkud cuknem vlakem do Malých Žernosek. Okolo
vinohradu přicházíme k Opárenskému údolí, na jehož počátku narážíme na
seniorpark. Proběhl nácvik, jak to bude s námi v budoucnu vypadat. Padla úvaha o
rezervaci v místním domově seniorů neboť víme, jak dlouho se čeká na umístěnku
:-) Před koncem Opárenského údolí velí Divoška „ dál nejdu, mám hlad“, což je
rozumný, přece nebudem v hospodě utrácet za zbytečnosti. Tam nám to ale
vysvětlili jinak. Prý podávají večeře pro ubytované a pro nás nemají místo.
Víme, že kilometr dál je další putyka, tak jdeme dál. A pak, že hospodští brečí,
že nejsou lidi. Přitom si osm lidí dovolí vykopnout. Dobře udělali, v Oparnu nás
uvítali skvěle, paní hostinská byla přemilá. Bylo vše, co jsme chtěli, škoda, že
nikdo neovládá hru na kytaru, bylo by to stoprocentní. Když máme dost, míříme na
zříceninu místního hradu, kde hodláme spinkat. Ještě pouštíme televizi co nechce
hořet. Fouká praseckej vítr a kazí nám úsilí. S tajných zásob tahám březovou
kůru a už je líp. Část chrní v místním sklepení, část pod plachtou u hradní zdi.
Po ránu, než zabalím usku, už venku zase hraje televize. Hoši, co se s námi
dneska loučí, s předstihem koledují. Naše děvenky jsou ale připravený a tak
velikonočním sortimentem uplácí rozjařené hochy s pomlázkami. Při odchodu se
míjíme s partou psovodů, jež míří tam, kde jsme byli dosud my. Pejsi jsou u
vytržení, ale zvládáme to. Dnešní cíl – vrch Lovoš – statečně zdoláváme a hrdi
na svůj výkon si v místním bufetu za odměnu dáváme točený Postřižiny. Pan Hrabal
by měl radost. Cestou kopcem dolů opět potkáváme pejskaře, na které Martin
vesele haleká „kde jste?“ a psí estráda se opakuje. Opět téměř po zadku sjíždíme
kopec po ledu a blátě – někdo úspěšně, někdo ne, ale nakonec se scházíme pod
kopcem, abychom zjistili, že nám vlak, kterým jsme chtěli popojet na hlavní
nádraží, před nosem ujel. Musíme tedy přes celé město na hlavní nádraží pěšky.
Odtud se hodláme přemístit na poslední noc do Roverek. Pajda, Divoška, Pepíno a
Rexík ale míří domů, aby se mohli zúčastnit pondělní koledy. Tady se tedy
dělíme, lámeme palce, hubičkujeme se vomrzlejma a vyfoukanejma hubama.
Vyskakujem v Blížákách a v samce dokupujeme, co komu schází. Už i tady úřadují
vietnamci, nejenom ve večerce. U kozičkáře ještě nakupujeme kozí sýr a to už
jsme na Skalce. Jehněčí hody nás nekompromisně vcucnou ke Gregorom, kde se
skvěle nacpem. Na pívo však razíme do hospody u krámu, kde se dá očekávat slušná
trempská sešlost, což se potvrzuje. Do našeho odchodu však žádní muzikanti ani
neverzli, což byla asi jediná skvrnka na tomto vandru, když nepočítám tu na
sukni Divošky. Pak už jen přesun na jeden z mnoha kempů. Večerníček u televize a
už se zpod skály line slastné oddechování se smutnou připomínkou, že tento vandr
to je už naposled. Vstáváme brzy, abychom stihli ranní autobus ke vlaku. Hoši si
ještě zopáknou koledu na ostro, Čiko dokonce sehnal pomlázku, dáme poslední hlt
rumu na cestu a místo kartáčku. Zalomíme palce s Martinem a Šamankou, ti tu
ještě chvíli pobudou, ti to mají domů za rohem. Nám už jen zbývá autobus,
několik vlaků, rozloučení s Čikem ( nově Beaulejaus) v Liberci, abychom šťastně
dorazili domů.
Sesmolil Vojta ( St.tr.) |
