wz

 

                                                                           26.3. - 29.3.2013                                                                 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Růžičkojc

Zúčastnili se: Růža, Vojta st.tr., Pajda s Pepínem a Rexíkem, Divi, Šamanka a polo-Šaman s Benem a Čiko-Beaujolais

 

Trasa vandru: Bořislav - Milešovka - Mlýnské vodopády - Oparno - Lovoš - Roverky

 

Po delším cestování se máme sejít s Pajdou, Pepínem a Rexem na dalším přestupu v Lovosicích. K našemu překvapení, se s nimi z podchodu vynoří i Divoška. Cuknem pár stanic a vyskakujem v Bořislavi, což se nám jeví jako výhodný útočný bod na vrchol Milešovky.

Načerpáme několik zrzavých sil v místní osvěžovně a za padající tmy s tuhnoucími nohami lezem ke kopci. Jsme rozhodnuti, že nahoře budeme bivakovat. Pajda tvrdí, že co tam byl naposledy, stavěli tam studenou útulnu, což by bylo taky dobrý bejt v závětří. Je tu dost sněhu a pod ním led, před tím nás místní varovali už dole v hospodě, když zjistili, kam jdem. V duchu si jistě klepali na čelo, co to jsme za blázny, ale na to jsme již zvyklí. Na úpatí kopce dáváme něco jako svačinovečeři. Na dech za korunu z láhve rumu a pokračujeme. Po telefonické informaci víme, že bufet nahoře bude zavřený, tak není kam spěchat. Na vrcholovou plošinu první dorazí Pajda s Růžou. Bufet svítí, někdo tam sedí a tak pro prdel vemou za kliku a ta k údivu povolí. Hned ve dveřích je vítá „máme zavříno! Ale když už jste tady, tak vám pívo a čaj udělám..“ Sedí tam jen obsluha a meterologové ze stanice . Z jednoho píva je jich několik, i na frťáky dojde, což paní slečně vedoucí pomůže k rozhodnutí, že nás nechá přespat na podlaze v bufetu. No není to príma? Jedinej Pajda se nedá ukecat a razí spát ven. Ráno balíme, stihnem dát i čaj a vyprošťováka ( slečna vedoucí akorát dorazila ), zasypeme vyčůrané díry ve sněhu, trochu se rozhlídnem – není kam, je mlha – a chystáme se na cestu. Z protějšího baráku zrovna vyndávají ceduli, že je první den otevřeno. Otvírají hospůdku a pozvali si k tomu reportéry z rádia Sever. Hned nás odchytli a vyzvídali, co si dáme, odkud jsme a tak podobně. Téměř po zadku jsme se spouštěli dolů, obešli jsme Kletečnou a narazili na rozestavěnou dálnici. Trochu bloudíme ale pak přes stavbu projdem napříč směrem k vesnici Dubičná, kde máme v hospodě sraz s dalšími kamarády trempy Čikem, Martinem a Šamankou. Mají s sebou taky čokla – Bena – Rexík bude mít radost. Už se těšíme na obídek a pivínko. Bylo tu pěkně u svaté Barbory, ale je potřeba myslet na odchod. Ještě z vyhlídkové terasy skouknem oblouk Labe a pokračujeme v trempu. Po chvíli dorážíme k další vyhlídce na labský zářez ( z jiného úhlu ). Vyhlídka se zove Mlynářův kámen. Dále odbočujeme k ledopádům, co jsme zahlídli cestou na vyhlídku. Dalším bodem dnešního zájezdu je vodopád Mlýnice. Samotný kaňon potoka byl asi hezčí, než celý vodopád ( málo vody ). „ To jsem si vždycky přál vidět“ prohlásil Čiko. Smejknem to dolů k Labi na nádraží do Dolních Zálezel, odkud cuknem vlakem do Malých Žernosek. Okolo vinohradu přicházíme k Opárenskému údolí, na jehož počátku narážíme na seniorpark. Proběhl nácvik, jak to bude s námi v budoucnu vypadat. Padla úvaha o rezervaci v místním domově seniorů neboť víme, jak dlouho se čeká na umístěnku :-) Před koncem Opárenského údolí velí Divoška „ dál nejdu, mám hlad“, což je rozumný, přece nebudem v hospodě utrácet za zbytečnosti. Tam nám to ale vysvětlili jinak. Prý podávají večeře pro ubytované a pro nás nemají místo. Víme, že kilometr dál je další putyka, tak jdeme dál. A pak, že hospodští brečí, že nejsou lidi. Přitom si osm lidí dovolí vykopnout. Dobře udělali, v Oparnu nás uvítali skvěle, paní hostinská byla přemilá. Bylo vše, co jsme chtěli, škoda, že nikdo neovládá hru na kytaru, bylo by to stoprocentní. Když máme dost, míříme na zříceninu místního hradu, kde hodláme spinkat. Ještě pouštíme televizi co nechce hořet. Fouká praseckej vítr a kazí nám úsilí. S tajných zásob tahám březovou kůru a už je líp. Část chrní v místním sklepení, část pod plachtou u hradní zdi. Po ránu, než zabalím usku, už venku zase hraje televize. Hoši, co se s námi dneska loučí, s předstihem koledují. Naše děvenky jsou ale připravený a tak velikonočním sortimentem uplácí rozjařené hochy s pomlázkami. Při odchodu se míjíme s partou psovodů, jež míří tam, kde jsme byli dosud my. Pejsi jsou u vytržení, ale zvládáme to. Dnešní cíl – vrch Lovoš – statečně zdoláváme a hrdi na svůj výkon si v místním bufetu za odměnu dáváme točený Postřižiny. Pan Hrabal by měl radost. Cestou kopcem dolů opět potkáváme pejskaře, na které Martin vesele haleká „kde jste?“ a psí estráda se opakuje. Opět téměř po zadku sjíždíme kopec po ledu a blátě – někdo úspěšně, někdo ne, ale nakonec se scházíme pod kopcem, abychom zjistili, že nám vlak, kterým jsme chtěli popojet na hlavní nádraží, před nosem ujel.  Musíme tedy přes celé město na hlavní nádraží pěšky. Odtud se hodláme přemístit na poslední noc do Roverek. Pajda, Divoška, Pepíno a Rexík ale míří domů, aby se mohli zúčastnit pondělní koledy. Tady se tedy dělíme, lámeme palce, hubičkujeme se vomrzlejma a vyfoukanejma hubama. Vyskakujem v Blížákách a v samce dokupujeme, co komu schází. Už i tady úřadují vietnamci, nejenom ve večerce. U kozičkáře ještě nakupujeme kozí sýr a to už jsme na Skalce. Jehněčí hody nás nekompromisně vcucnou ke Gregorom, kde se skvěle nacpem. Na pívo však razíme do hospody u krámu, kde se dá očekávat slušná trempská sešlost, což se potvrzuje.  Do našeho odchodu však žádní muzikanti ani neverzli, což byla asi jediná skvrnka na tomto vandru, když nepočítám tu na sukni Divošky. Pak už jen přesun na jeden z mnoha kempů. Večerníček u televize a už se zpod skály line slastné oddechování se smutnou připomínkou, že tento vandr to je už naposled. Vstáváme brzy, abychom stihli ranní autobus ke vlaku. Hoši si ještě zopáknou koledu na ostro, Čiko dokonce sehnal pomlázku, dáme poslední hlt rumu na cestu a místo kartáčku. Zalomíme palce s Martinem a Šamankou, ti tu ještě chvíli pobudou, ti to mají domů za rohem. Nám už jen zbývá autobus, několik vlaků, rozloučení s Čikem ( nově Beaulejaus) v Liberci, abychom šťastně dorazili domů.                     

Sesmolil Vojta ( St.tr.)

Výstup na Milešovku byl vpravdě předvelikonoční

Luxusní bufetový bivak

Na vyhlídkové plošině nad Labem