|
Nějak se to ale nikomu nehodilo, takže
nakonec jsme v sobotu ráno vyráželi motorákem směr Turnov já, Bobina, náš Martin
a Cajs. Mišák s Pivoňkou raději jeli na Roverky za Kačerama (pro změnu), Šamani
trávili víkend s Komárem u Mácháče, kam se nám nechtělo a většina ostatních už
měla jiné, než vandrovní plány. My tedy nakonec ve třech a půl zavítali na sever
Českého ráje. Hned po vystoupení z vlaku jsme s chutí zapadli do vyhlášené
maloskalské občerstvovny U Boučků, kde nás překvapilo poměrně chutné pivko a
davy lidí. Zrovna bylo odemykání Jizery. Čas byl ale neúprosný a cirka 10km před
námi, nás už v poledne zvedlo ze židlí a my stoupali odporným prďákem v úbočí
Sokola. Na vršku jsme v počínajícím dešti zavrhli okliku přes vyhlídky a rovnou
došli do Besedic, kde nás překvapila otevřená restaurace Pod kalichem. Trošku
tam drhnul svérázný a mírně na veselo naštymovaný výčepák, ale vysvitlo slunko a
my se venku rádi vyhřívali a odpočívali. Martin zkusil dřevěného koně, ale pak i
on byl rád, že se jde dál – bylo narváno turisty natěšenými na jarní počasí. Za
Besedicemi jsme to střihli do Koberov přes pole a měli tak jak na dlani naše
další cíle. Bližší postupový cíl nás vábil oranžovou barvou – restaurace na
Hamštejně měla být naším pozdním obědovištěm. A taky byla. Akorát, když se nebe
znova zakabonilo, s úlevou jsme zapadli do útulného lokálu a pak se chutně
najedli. Mezitím se přehnala další přeprška a my pod náhle modrou oblohou
stoupali na Hamštejnský hřeben. Po něm jsme pak šlapali k našemu hlavnímu cíli,
Kozákovu. Čím výš jsme byli, tím víc bylo mokřin a posléze i sněhových polí.
Kemp, kam jsme měli namířeno, jsme neomylně našli. Čekalo nás však překvápko –
už tam hořel oheň a kolem něj banda asi 10 lidí. Ufff, co teď? Nadhodil jsem
něco v tom smyslu, že jsme tu také chtěli přenocovat a dostalo se mi milé
odpovědi: „A proč ne? Vždyť se nějak srovnáme…“ Tak jsme shodili bagáž ze zad –
měli jsme kletry a nebyli jsme příliš zelení, krom Cajse, ten byl klasicky s usárnou.
Já a Cajs jsme se hned vydali hledat nějaký to dříví na topení, abychom přispěli
do ohně. Sejmuli jsme soušku, kterou jsme pak u převisu naporcovali. Po této
práci jsme se odměnili posledním pivem, které donesl v plechu Cajs. Nějak nás
nenapadlo vzít na Hamštejně do petky :-(. Pomalu přicházel večer. Noví kamarádi
z T.O. Ohniváci se s námi nedělili jen o flek a oheň, ale neustále nám nabízeli
různé pochoutky – palačinky, špiritusy atp. My neměli čím oplatit, protože jsme
s něčím takovým opravdu nepočítali. Jsme tedy dlužníci… Došlo i na kytaru a
zpívání. Prostě nastal nečekaně prima večer. Únava nejprve skolila Cajse, který
byl po noční šichtě. Já s Bobinou jsme ještě vydrželi do půl jedenácté, ale pak
i my dali Ohnivákům dobrou a zalezli do spacáků. Usínali jsme za praskotu ohně a
tónů kytary…
Ráno nás začal tahat Martin ze
spacáků už v půl sedmé. Bobina ho chvilku přidržela, ale já s ním v sedm
vyrazil na jedno pěkné výhledové skalisko. Nebylo to dokonalé, ale i tak
ten pohled stál za to – v údolích se válela mlha, ze které čouhaly
Trosky, Skalák s Hrubkou, Valdštejn, Vyskeř a v dálce Drábky. Nasbírali
jsme nějaké klacky a vrátili se zpět. Ohnivácká omladina mezitím
rozdělala oheň, který jsme podpořili přineseným dřevem a začali snídat.
Kemp se začal probouzet. Pak už jen balení, dotažení ještě nějakého
dříví „na příště“ a loučení. Poděkovali jsme Ohnivákům za azyl a
odcházeli s pocitem, že dobří lidé našeho ražení nevymřeli. Jen málokdy
se podaří narazit na takovou partu. Bohužel jsme si na ně nevzali žádný
kontakt. Oni ale vědí – dostali vizitky AČP a T.O.Moudí, tak se třeba
sami ozvou. Třeba na LFC by určitě byli vítáni a bylo by jim
pohostinství oplaceno.
Slibovali jsme Martinovi rozhlednu,
takže nás čekal stoupák na divoko lesem. Zvládli jsme to a brzy jsme
stáli na vršku. Zaplatili jsme vstup a vystoupali na věž. Obzory byly
mlhavé, takže výhled nic moc. Martínek volal babičce do Jablonečka, ať
si otevře okno a zamává, že vidíme až k nim do Krkonoš :-). Pod
rozhlednou jsme se rozhodli počkat třičtvrtě hoďky až otevřou
restauračku. Pozorovali jsme mezitím paraglidisty, kterých na vyhlášeném
vrcholu přibývalo. Bylo to zajímavé, ale jedenáctá rozhodla a otevřený
prázdný lokál nás zval na luxusního jedenáctistupňového Rohozce. Po
poledni jsme se zvedli a vyrazili směr Klokočky. Po druhé hodině jsme
tam nad průchody pojedli z vlastních zásob s výhledem, na ráno zdolaný
Kozákov. Prošli jsme po hraně skal na Rotštejn a těšili se na
občerstvení pod hradem u silničky. Tam však přišla studená sprcha – bylo
zavřeno, rekonstruovalo se. Nedalo se nic dělat, sešli jsme po silničce
k hlavnímu tahu do Loktuše. Na špici sice měli v neděli zavíračku, ale
v motorestu naproti bylo otevřeno a hlavně milo a přívětivo. Sedli jsme
si venku, Martin si hrál na pískovišti a trhal první mateřídoušky. My
odpočívali a bylo nám fajn. Sluníčko hřálo a ptáci řvali. Přišli se na
nás podívat i srnky. To už jsme se ale museli zvedat a přejít kousek
k autobusové zastávce. Plný dálkový autobus nás pak v šest večer dovezl
přímo do Mladé Boleslavi. Pomalu jsme z autobusáku šlapali k domovům a
chválili si tenhle první jarní vandr. A těšili se na léto.
Sesmolil Pavouckej
Paragliding na vrcholu Kozákova |
