wz

 

                                                                           13.4. - 14.4.2013                                                                 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Pavoukojc

 

Zúčastnili se: Pavouk, Bobina, Martínek, Cajs a neplánovaně i T.O. Ohniváci

 

Trasa vandru: Malá Skála - Besedice - Hamštejn - Kozákov - Klokočí - Rotštejn - Loktuše, Na špici

 

Metereologické jaro už dávno začalo, ale venku to tak dost dlouho nevypadalo. Konečně na víkend hlásili zlepšení, takže jsme neváhali a punktovali kamarády k prvnímu opravdu jarnímu vandru.

Nějak se to ale nikomu nehodilo, takže nakonec jsme v sobotu ráno vyráželi motorákem směr Turnov já, Bobina, náš Martin a Cajs. Mišák s Pivoňkou raději jeli na Roverky za Kačerama (pro změnu), Šamani trávili víkend s Komárem u Mácháče, kam se nám nechtělo a většina ostatních už měla jiné, než vandrovní plány. My tedy nakonec ve třech a půl zavítali na sever Českého ráje. Hned po vystoupení z vlaku jsme s chutí zapadli do vyhlášené maloskalské občerstvovny U Boučků, kde nás překvapilo poměrně chutné pivko a davy lidí. Zrovna bylo odemykání Jizery. Čas byl ale neúprosný a cirka 10km před námi, nás už v poledne zvedlo ze židlí a my stoupali odporným prďákem v úbočí Sokola. Na vršku jsme v počínajícím dešti zavrhli okliku přes vyhlídky a rovnou došli do Besedic, kde nás překvapila otevřená restaurace Pod kalichem. Trošku tam drhnul svérázný a mírně na veselo naštymovaný výčepák, ale vysvitlo slunko a my se venku rádi vyhřívali a odpočívali. Martin zkusil dřevěného koně, ale pak i on byl rád, že se jde dál – bylo narváno turisty natěšenými na jarní počasí. Za Besedicemi jsme to střihli do Koberov přes pole a měli tak jak na dlani naše další cíle. Bližší postupový cíl nás vábil oranžovou barvou – restaurace na Hamštejně měla být naším pozdním obědovištěm. A taky byla. Akorát, když se nebe znova zakabonilo, s úlevou jsme zapadli do útulného lokálu a pak se chutně najedli. Mezitím se přehnala další přeprška a my pod náhle modrou oblohou stoupali na Hamštejnský hřeben. Po něm jsme pak šlapali k našemu hlavnímu cíli, Kozákovu. Čím výš jsme byli, tím víc bylo mokřin a posléze i sněhových polí. Kemp, kam jsme měli namířeno, jsme neomylně našli. Čekalo nás však překvápko – už tam hořel oheň a kolem něj banda asi 10 lidí. Ufff, co teď? Nadhodil jsem něco v tom smyslu, že jsme tu také chtěli přenocovat a dostalo se mi milé odpovědi: „A proč ne? Vždyť se nějak srovnáme…“ Tak jsme shodili bagáž ze zad – měli jsme kletry a nebyli jsme příliš zelení, krom Cajse, ten byl klasicky s usárnou. Já a Cajs jsme se hned vydali hledat nějaký to dříví na topení, abychom přispěli do ohně. Sejmuli jsme soušku, kterou jsme pak u převisu naporcovali. Po této práci jsme se odměnili posledním pivem, které donesl v plechu Cajs. Nějak nás nenapadlo vzít na Hamštejně do petky :-(. Pomalu přicházel večer. Noví kamarádi z T.O. Ohniváci se s námi nedělili jen o flek a oheň, ale neustále nám nabízeli různé pochoutky – palačinky, špiritusy atp. My neměli čím oplatit, protože jsme s něčím takovým opravdu nepočítali. Jsme tedy dlužníci… Došlo i na kytaru a zpívání. Prostě nastal nečekaně prima večer. Únava nejprve skolila Cajse, který byl po noční šichtě. Já s Bobinou jsme ještě vydrželi do půl jedenácté, ale pak i my dali Ohnivákům dobrou a zalezli do spacáků. Usínali jsme za praskotu ohně a tónů kytary…

Ráno nás začal tahat Martin ze spacáků už v půl sedmé. Bobina ho chvilku přidržela, ale já s ním v sedm vyrazil na jedno pěkné výhledové skalisko. Nebylo to dokonalé, ale i tak ten pohled stál za to – v údolích se válela mlha, ze které čouhaly Trosky, Skalák s Hrubkou, Valdštejn, Vyskeř a v dálce Drábky. Nasbírali jsme nějaké klacky a vrátili se zpět. Ohnivácká omladina mezitím rozdělala oheň, který jsme podpořili přineseným dřevem a začali snídat. Kemp se začal probouzet. Pak už jen balení, dotažení ještě nějakého dříví „na příště“ a loučení. Poděkovali jsme Ohnivákům za azyl a odcházeli s pocitem, že dobří lidé našeho ražení nevymřeli. Jen málokdy se podaří narazit na takovou partu. Bohužel jsme si na ně nevzali žádný kontakt. Oni ale vědí – dostali vizitky AČP a T.O.Moudí, tak se třeba sami ozvou. Třeba na LFC by určitě byli vítáni a bylo by jim pohostinství oplaceno.

Slibovali jsme Martinovi rozhlednu, takže nás čekal stoupák na divoko lesem. Zvládli jsme to a brzy jsme stáli na vršku. Zaplatili jsme vstup a vystoupali na věž. Obzory byly mlhavé, takže výhled nic moc. Martínek volal babičce do Jablonečka, ať si otevře okno a zamává, že vidíme až k nim do Krkonoš :-). Pod rozhlednou jsme se rozhodli počkat třičtvrtě hoďky až otevřou restauračku. Pozorovali jsme mezitím paraglidisty, kterých na vyhlášeném vrcholu přibývalo. Bylo to zajímavé, ale jedenáctá rozhodla a otevřený prázdný lokál nás zval na luxusního jedenáctistupňového Rohozce. Po poledni jsme se zvedli a vyrazili směr Klokočky. Po druhé hodině jsme tam nad průchody pojedli z vlastních zásob s výhledem, na ráno zdolaný Kozákov. Prošli jsme po hraně skal na Rotštejn a těšili se na občerstvení pod hradem u silničky. Tam však přišla studená sprcha – bylo zavřeno, rekonstruovalo se. Nedalo se nic dělat, sešli jsme po silničce k hlavnímu tahu do Loktuše. Na špici sice měli v neděli zavíračku, ale v motorestu naproti bylo otevřeno a hlavně milo a přívětivo. Sedli jsme si venku, Martin si hrál na pískovišti a trhal první mateřídoušky. My odpočívali a bylo nám fajn. Sluníčko hřálo a ptáci řvali. Přišli se na nás podívat i srnky. To už jsme se ale museli zvedat a přejít kousek k autobusové zastávce. Plný dálkový autobus nás pak v šest večer dovezl přímo do Mladé Boleslavi. Pomalu jsme z autobusáku šlapali k domovům a chválili si tenhle první jarní vandr. A těšili se na léto.

Sesmolil Pavouckej

 

Paragliding na vrcholu Kozákova

Odpočinek v přeháňce na Sokolu

S Besedicemi v zádech a s cílem na dohled

Na kempu

Martin pase koně v sedmikráskách