wz

 

                                                                            12.7. - 17.7.2013                                                                 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Pavouckýho

- Fotky Pivošojc

Zúčastnili se: Pivoš, Lucka, Eliška, Bobina, Pavouk, Martínek, Vazoun a čoklík Mikuláš + doprovodný vůz VW Polo LR

 

Trasa vandru plavby: Dolanský most - Liblín, Na kobylce - U Mloka - Skryje - Roztoky u Křivoklátu

 

Pivoš s Luckou dostali nápad a spolu s námi ho v červenci 2013 uskutečnili. Ryze suchozemští pečbuřti tak poprvé zdolali vodní tok, a to ten nejlehčí u nás, řeku Berounku z Chrástu u Plzně do Roztok u Křivoklátu. Nutno říct, že hlavně díky zkušenějšímu "námořníkovi" Vazounovi, kterého jsme rádi vzali do party, nám tenhle "sport" docela přirostl k srdci a už plánujeme nějakou jinou řeku na příští rok...

Sraz jsme měli v pátek v tábořišti U dolanského mostu nedaleko Chrástu u Plzně. První byl na místě Vazoun, kterej vandroval už od čtvrtka, a tak nám zabral pěknej flíček u ohniště s lavičkama. Když jsme se poscházeli a byli v plném počtu, zažehl se ohýnek ze dřeva, které jsme z lesa dopravili já s Vazounem a Martínkem. Vesele se pečbuřtilo i na kytaru došlo. Taky na rumíčky v kiosku i z lahve. Světlo ohně přilákalo jako můry i jiné vodáky a tak byla noc veselá. Bohužel až příliš - vykutálení "kamarádi" nám poté, co jsme ve dvě ráno odpadli, vypili 2 litry vína, spálili víčko z bandasky Tuperware a ještě do rána halekali a později chrápali před stany podobni vyvrženým vorvaňům. Fuj!

Ráno jsme si vyzvedli přímo v kempu z půjčovny Dronte objednané vybavení a po sbalení se mohlo vyplout. Já se tenhle první den plavby "obětoval" a dělal řidiče doprovodného vozidla. Zamával jsem kamarádům, vyfotografoval lodě plující po proudu a šel se zchladit kofolou do kiosku. Pak jsem s autem naloženým bagáží všech zúčastněných, vyjel vysoko nad údolí Berounky a kochal se krásnou krajinou. Zpět k řece jsem sjel v obci Nadryby, kde jsem se rozhodl na kamarády počkat v kempíku a kiosku U přívozu. Přívoz byl funkční a měl i svého převozníka, který si rád s každým popovídal, mě nevyjímaje. Na kamarády plavbuřty jsem čekal víc jak dvě hodiny – kotvili v kiosku jen kousek proti proudu u jezu u Valentovského mlýna a až můj telefonát je vyburcoval k popoplutí. Šťastně jsme se shledali, společně se nadlábli a pak si opět zamávali. Ten první den byla trasa nejdelší – více jak dvacet km. V tu chvíli jim zbývalo do cíle skoro 10km. Já skočil do auta a byl tam za 20 minut. Tábořiště na Kobylce v Liblíně bylo zatím poloprázdné, takže jsme s vybalováním nespěchal. Osvěžil jsem se točenou malinovkou, chvilku si zdřímnul v autě (noční spánkový deficit byl znát) a pak přejel na vyhlédnutý flíček na samém konci velkého kempovního placu jen kousek nad řekou a peřejemi. Naproti vystupovala z proudící vody skála, která dotvářela romantiku toho místa. Ta se bohužel začala po čtvrté hodině odpoledne hroutit. Dorážely masy vodáků a kemp a břeh se rychle zaplňoval. Postavil jsem raději oba stany, abych vymezil prostor pro naši partu. Do Vazounovo jehlánku jsem se nepouštěl :-). Natáhnul jsem se na karimatku a na chvilku se odebral do říše snů. Probudil mě ruch a já zjistil, že tábořiště je ještě plnější než před hodinou. Moji kamarádi ale zatím nedorazili. Až po osmé doplula nejprve loď Pivošojc a pět minut po nich i Bobina s Vazounem a Matesem. Bobina se pak s námi rozloučila – musela pracovně na jeden den odjet. My tak měli před sebou celý odpočinkový den na jednom místě. Večer nám ozvláštnila Eliška, která se ve tmě kamsi ztratila a my ji pak hledali po celém přeplněném tábořišti. Nakonec se šťastně našla u nějakého nového kamaráda, což jsme museli zapít, takže se bouchly bublinky, které nám doma už dlouho přebývaly. Pak už jen spánek za šumění peřejí...

V neděli ráno bylo nejprve pošmourno, ale nakonec se vyčasilo. Udělali jsme si výlet na nedalekou zřícninu Libštejn. Nebyla tam ale žádná hospoda, tak jsme to otočili zpět k tábořišti a kousek si zašli do vsi Liblín, kde jsme zapadli do stínu u místní restauračky a chutně se nadlábli. Docourali jsme se vedrem do kempu, dali kafe a odpočívali. Navečer jsme se já s Vazounem a dětmi vydali z kanoí ve vleku pro dřevo proti proudu na druhý břeh. Vyskakovali jsme do páchnoucího bahna, ale nakonec se nám podařilo prosekat metrovými kopřivami na pokosenou louku. Za ní v lese bylo dříví dost – naložili jsme ho do prázdné kanoe a vydali se po proudu zpět. Pak jsme po vyložení dřevo naporcovali a umyli pivošojc loď (nějak divně zapáchala – Pivoš o tom ví víc). Když dorazila Bobina, spáchali jsme oheň a pečbuřtili, hráli na kytár a békali a byla pohoda na obrácenejch lodích...

V pondělí ráno jsme se probudili v poloprázdném kempu. Sbalili jsme se a obměnili posádku – řidiče tentokrát dělala Bobina, zatímco já dělal Vazounovi háčka. Měli jsme tedy poněkud ponořenější příď :-). Ještě foto s pádlama, coby kytarama a mohlo se plout. Zamávali jsme Bobině na mostě za zátočinou a pluli dál a dál. Zastavil nás nejprve jez, který vazoun postupně sjel a pak až restaurace Na rybárně, kde jsme se sjeli všichni (bylo to tam opravdu fajn), krom Bobiny, která čekala na hradě Krašov. I pod ten jsme nakonec dopluli, zakotvili a pěšky se vyškrábali nahoru a tam se konečně šťastně shledali. Dali jsme lahváče, pokochali jsme parádním výhledem a vydali se na poslední část cesty. zakotvili jsme asi 2km po proudu v tábořišti U mloka – majitel si dělal už předchozí večer reklamu v Liblíně a zvyklal nás k neplánované změně (původně jsme chtěli kempovat o 1km dál U Potůčků). Nejdřív jsme si sedli na terasu na pivko a limču a čekali až dorazí Bobina, která si musela hodně zajet. pak se vybalilo, postavily se stany a autem se vyrazilo na dřevo (okolo nebyla ani tříska). Pohodový večer u ohýnku kazil nelibý zápach splašků – zřejmě nějaký trativod z kempovních toalet :-(. Dobrý dojem z prima tábořiště i dobré restauračky byl tak trochu pokažený. No, nějak jsme v tom pak usnuli a slunečné ráno už bylo voňavé :-).

Vstávali jsme po osmé, došli si na míchaná vajíčka do restaurace (mňam!) a opět balili. Řidičem se protentokrát stal Vazoun, který i dostal za úkol hodit někde do schránky pohledy. Tentokrát jsem byl zadákem a na háčku měl Bobinu. Před námi byla 14km dlouhá trasa. Hned první jez jsme raději přenesli. Dole pod ním se Bobiína rozhodla, že si zkusí, jestli si pamatuje, jaké to je být kormidelníkem. vyměnili jsme se tedy a rodeo mohlo začít. Nepodívali jsme se totiž domapy abychom zjistili, že nás čekají dvoje poměrně pěkné peřeje jen kousek za sebou. Z těch pod jezem jsme se docela rachle vytočili (kolem své osy), ale v těch následujících už to tak pohodové nebylo. Bobina asi neměla dost silný záběr a my se nekontrolovaně řítili zpěněnými vodymi bokem k proudu. Bobina se smála, já hystericky a bezmocně řval, ať už sakra začne kormidlovat. No legrace to byla k popukání, ale kupodivu jsme se necvakli a mohlo se plout dál. Pivošovi přímo v peřejích pokus s prohozením kormidelníka ukončili a přesedli zpět, takže sjeli v pohodě. Pak nás čekal dlouuuuuuhý volej a slunce do nás nemilosrdně pražilo, zatímco nás lákali cedule k hospodě. Žádnou jsme však nenašli, ale uslyšeli jsme hučení dalšího jezu, což znamenalo, že se blížíme ke Zvíkovci, kde bylo naplánováno setkání s Vazounem a oběd. Telefonicky jsme se ujistili, že Vazoun je už na místě a hospůdku U šesti trempů chválí a doporučuje. Jez ve Zvíkovci by sjížděl snad jen šílenec, takže jsme lodě přetáhli a pak se ještě vykoupali ve vzduté vodě nad jezem. V divokém proudu pod ním jsme potom skočili do lodí a peřejkami dojeli za nedaleký most, ze kterého nás fotil Vazoun. Přistáli jsme u ústí nějakého potůčku, vytáhli lodě na břeh a pěšky se už společně vydali do cca 300m vzdálené hospůdky. Sedli jsme si do stinného a chladného vkusně a trempsky vyzdobeného interiéru. Objednali si pivínko i jídlo. Šlo to sice pomalu a porce nebyli zrovna óbr, ale pochutnali jsme si. Na chvíli jsme se rozloučili s Vazounem a vypluli na poslední úsek cesty do Skryjí. Na dalším jezu na nás totiž Vazoun čekal, aby poradil a eventuelně pomohl. Pivošům to sjel a mě s Bobinou ponoukal, že to zvládnem sami. No, zvládli jsme to - sice jsme se uprostřed jezu zastavili o kámen, který jsem zezadu neviděl. Bobina ale v klídku vystoupila, špici lodě odšoupla vedle a mohlo se pokračovat. Vazounovi jsme stihli v tom kalupu jen zamávat. Když nás dojeli Pivošovi, proběhla tradiční souloď a malý klut rumu z lahve, tak jako po každém jezu (naštěstí jich nebylo moc). Po kratším voleji následoval jez u Čilé. Ani jsme ho nepokoušeli a tento vysoký katarakt s loděmi obešli po pohodlné cestě. Na soutoku s chladivými vodami Zbirožského potoka jsme se opět nalodili a na truc vodáckému průvodci objeli následující ostrůvek zleva a ne zprava, jak radil a jak by to snad ani nešlo (nebyla tam skoro žádná voda). Pak už jen jedna peřejka, jedna zatáčka a byly jsme v cíli úterního plavebního dne, v tábořišti Ahoj ve Skryjích. V kijáči jsme dočkali příjezdu Vazouna, který si hnedle udělal z paní správcové kamarádku, když jí naším mrňousem VW Polo objel stop sloupek v cestě. Potom jsme přeparkovali lodě a rozbalili ležení a šli se mrknou do lesa na dříví. Tam nic moc, takže nakonec jsme se skřípěním zubů koupili balík nařezaných kuláčků za 55Kč, které já jsem naštípal, zatímco Bobina kecala s kamarády o produktech LR. V podvečer jsme na jednom z povolených ohnišť zažehli poslední ohýnek tohodle vodního vandru :-(. Zapečbuřtili jsme, já zahrál na kytáru a občas si i vysloužil potlesk od někoho z kempu (asi dost vožralej, na to aby se mu moje preludování líbilo :-)).

Probudili jsme se ráno před půl osmou. Sbalili se asi nejrychleji za celou expedici a opět se loučili. Poslední den jsem řidiče dělal opět já. Na nedaleký hrad Týřov jsem ani nešel a rovnou sjel po proudu, abych si kamarády vyfotil. Po dvou hodinách jsem se dočkal a plavbuřty vyfotil i s Týřovskými skalami v pozadí. Jim se zas naopak povedlo vyfotit plovoucí úžovku. Zamávali jsme si a domluvili se na srazu v hospodě U rozvědčíka. Já tam byl za deset minut, oni dvě hoďky po mě. Pokecali jsme vypili pivko (já nealko, samozřejmě) a rozhodli se, vzhledem k časové rezervě, ještě kus popojet (popoplout) do nedaleké Višňové. Tam v poslední hospůdce po proudu jsme pak společně poobědvali, naposled se vykoupali a naposled si zamávali. Kamarádi přenesli poslední jez v Roztokách u Křivoklátu, já je vyfotil z mostu a všechno to najednou skončilo. Zakotvilo se, zavolalo se do půjčovny a za půl hoďky jsme stáli u silnice jen jako pouzí pečbuřti bez lodí. Já s Bobinou a Martínkem jsme se rozloučili s kamarády a odfrčeli domů autem. Je ještě čekala dlouhá cesta vlakem. Domů. Se vzpomínkami na prima pět dní strávených na vodě. A pívu. A rumu :-).

Tak za rok, třeba na Lužnici AHOJ!!!!

 

Sesmolil Pavouckej