|
Scházeli jsme se jak švábi na pívo – nejdřív ve Mšeně s Pajdou a potom v
Sedleci s Pivošovejma. Pajda rád počkal v sedlecké hospodě na Divošku s
Matějem, kteří jeli z MB večerním vlakem. My zatím došli na kemp, kde jsme po tmě sbírali dříví na voheň,
protože pod převisem nebyla ani větvička :-(. Mastňáci holt neznaj
správný způsoby. Za to Divoška správný způsoby zná – Pajdu dotáhla skoro
pod převis i s jednou baterkou. Nějak ho to čekání zmohlo. Rozhod se
kempovat na loučce cca 400m od převisu, ale nakonec si to rozmyslel a
úplně po tmě dotápal až k nám. Došlo na buřty i na kytár. Buřty si dali
skoro všichni, kytár zbyl na mě. Před půlnocí nás ale zmohla únava,
takže to žádná dlouhá session nebyla.
Ráno stálo
za... Martínek se už před šestou rozhod vstávat, ale nikdo kromě Elišky
jeho nadšení nesdílel. Tak dlouho votravoval, až jsem to v sedm
nevydržel a vyved je do lesa na houby. Pivoš za mnou volal, ať si
vzpomenu na pohádku o Jeníčkovi a Mařence a děti někde omylem nechám.
Neměl jsem ale to srdce a po hodince a půl zdolávání okolních kotárů se
s nima vrátil. Sice jen s jednou holubinkou, ale zato jsme byli vomytý
od studny. To už plápolal voheň a skoro všichni byli po snídani. Než
jsme se nasnídali i my, houbaři, bylo už po devátý. Pivošovi mezitím
vodešli, že na nás někde počkaj. Dřevo a úklid teda zbyli na nás.
Uklidil jsem i ty vajgly, které tam Pivoš asi vomylem zapomněl zašlapaný
v zemi u ohniště. Schválně by je tam určitě nenechal... Stinným lesem
jsme došli podél Pšovky až pod hrad, kde jsme se opět scukli s
Pivošovejma, u kiosku si dali mizerný pivo a kafe a pokračovali si
spravit chuť ke Grobiánoj. Dobře jsme uďáli – pivo bylo jako křen a i na
dlabaneček došlo. To už volal inkognito z cizího mobilu Mrož, kde se
flákáme, že se čeká už jen na nás. Zděsil jsem se – vždyť jsem mu psal
sms, že nestíháme. Vysvětlili jsme si, že nevolá inkognito, ale volá z
telefonu, kterej má U Bobra signál, takže o mojí sms nemá ánung.
Domluvili jsme se, že začnou bez nás a my se pak připojíme. Popošli jsme
kolem Ladčina pramene k Harasovu, kde proběhla koupačka v čistejch a
chladivejch vodách rybníka. Vydrápali jsme se kopcem do Bosyně a tam se
konečně radostně přivítali s kamarády z Chotětova. A nejen s nimi –
přijel i Huron s bráchou, Ještěrka, Charlie... Honem jsme se zapojili do
víceboje, který se skládal z pěti disciplín – střelba ze vzduchovky,
shazování plechovek bičem, hod pařezem do dálky, hod sekyrou na terč a
šipky. Úspěšně jsme je absolvovali téměř bez zranění (ten bič je ale
potvora...) včetně dětí a pak se rádi obžerstvili v hospodě, kde hráli
Huroni na kytáry a bylo tam dobře. Pak došlo na vyhlašování vítězů –
naše barvy zachránil druhým místem v dětský kategorii Matěj, který si
odnesl pěkný ceny za svůj skvělej výkon. Na našeho Martina padla únava,
tak jsme se ho pokusili dát spát, což se po hodině obštrukcí i zdařilo.
Spal ale jen čtvrt hoďky a pak byl opět na nohou. Padlo teda rozhodnutí
vydat se vandrem zase dál. Sice měla dorazit večer nějaká kapela z
Kladna, ale to pro děcka nic lákavýho nebylo – nudili se už ve čtyři
vodpoledne, tak co s nima do večera. Mrož nás sice přemlouval, ale pak
to pochopil a došlo na loučení. To už byli pryč i Pivošovi, kteří se
rozhodli jít na fesťák ve Lhotce. Sešli jsme zpět k Harasovu, kde jsme
vopět skočili do rybníka a spláchli pot. Prima jsme si pokecali a
zavtipkovali s dvojkou, která byla už nahoře u hospody na turnaji. I s
nima jsme se ale rozloučili a se sluncem nízko nad vobzorem vyšlápli
zpět po vlastních stopách směr Grobián. Plán byl, že kam dojdem, tam se
utáboříme. Před Grobiánem měl ale někdo geniální nápad a vcuclo nás to k
Bábě Šubrový. A už byl večer a bylo to prima. Tmou jsme šlapali kus po
silnici a nakonec po cestě podél Pšovky. U chaty Milča jsem si potřál
ulevit, a tak jsem se trochu zdržel. Moje
přítomnost neunikla zde ubytovaným, kteří se s baterkou přišli voptat,
jestli něco nepotřebuju. Zrovínka jsem skončil, tak jsem jim jen řek, že
jsem potřeboval, ale už nepotřebuju a šlapal jsem dál za vostatníma.
Nechápali. Martínek už byl značně uondanej, když jsme dokobrtali zpátky
na kemp, ze kterýho jsme ráno vodešli. Nějakej základ dříví tam byl,
další jsme dotahali a mohlo se pohodově posedět. Martínek už si ale moji
kytáru neužil – usnul během chvilky, jen co vlez do spacáčku. Já hrál,
zpívalo se, kecalo a pila se voda. Na pívo jsme totiž nějak zapomněli,
ale ani nám to moc nevadilo.
Ráno vstával
první Pajda – musel jet na Moravu pro synátora, tak odcházel skoro za
tmy. My se začali hrabat ze spacáků až po osmé. Debužírovali jsme si a
čas rychle utíkal. V deset jsme teprve vyráželi směr Pokličky. Cestou
jsme se umyli u pumpy. Na Pokličky šli jen holky s dětma – já zůstal
dole u báglů a hlídal. Volal jsem na Mišáka, kerej šel vokolo po
silnici, ale Mišák to nebyl. Asi dvojník. Pak jsme pokračovali směr Ráj,
kam jsme dorazili chvilinku před polednem. Šli jsme rovnou k Weinlichovi,
kde se dobře sedělo pod pergolou, nikdo tam nebyl a bylo fajn. Po kafi a
nějakym tom dlabanci jsme se vyškrábali do Bludiště a s několika
přestávkama na svačinku ho prokličkovali, abychom se vynořili u
romanovské hájovny. Parkem jsme okolo mochomůrky došli do Mšena, kde
místo zmrzliny v cukrárně proběhly nanuky U Lva a zas se šlapalo na
vlak. Čugála vo půl pátý nás pak vodvezla do našeho města, do Bouleslavi.
Tak zasejc
příště! AHOJ!
Sesmolil Pavouckej |
