|
Jen Mišák potěšil informací, že Kačeři s Pivčou budou na Kukačkách a
on sám, že tam za nimi v sobotu odpoledne pojede autmo. Když už jsem si říkal,
že se na to vzhledem k nachlazeni vykašlu a víkend prohnípu doma, ozval se Cajs,
že by přeci jen na vandřík vyrazil. No, moc mě přemlouvat nemusel. V sobotu jsem
si po noční chrupnul a v půl druhé dobíhal na místní nádraží k vlaku, který měl
Cajs držet za nárazník. Vlak tam byl, čas odjezdu taky zrovínka nastal, Cajs ale
nikde. Využil jsem výdobytku moderní doby a zavolal mu, abych se dozvěděl, že na
mě přeci čeká nahoře u pokladny!!! Jak tam drží ten vlak za nárazník, mi
vysvětlit nedokázal. Přidržel jsem ho tedy já a mohlo se frčet. Čugála nás
dovezla na hlavák, kde byl přestup. Vyskočili jsme tedy, abychom zjistili, že
tím samým vlakem pokračujeme dál. No aspoň jsme změnili místa a dorazili do
bakova, kde jsme úspěšně přeskočili na poslední spoj. Takže po třech přestupech,
32km, něco přes hodinku cesty a dvou pivech jsme vyskočili na omšelé nádražíčko
v Oknech. Řekli jsme si, že nebude od věci zkontrolovat, jestli ještě fachčí
putika na návsi a zamířili rovnou tam. Fachčila. Teda, podle venku napsané
otvíračky ještě ne, ale podle roztopeného krbu a slov hostinského už jo. Kozlík
potěšil a zachutnal. Cajs byl sice poněkud unavenej – na rozdíl ode mně, měl o
dost těžší noční šichtu – kalil až do čtyř do rána v knajpě. I tak to ale ustál
a společně jsme počkali na dorazivšího Mišáka. S ním si ještě dali žejdlík a
vyšlápli ku kempu za kamarády. Když jsme se blížili, tak Mišák jen tak prohodil.
„Ty budou překvapený, až vás uviděj“. Čímž mě dostal, protože mě nenapadlo, že
jim o nás ani necekne. No, překvapený ani nebyli a když tak snad ne nemile.
Přivítali jsme se i s kamarády, které jsme neznali – se Šamanem a Pavlem. Po
chvilce klábosení u plápoláčku jsem zjistil, že s Pavlem jsme sousedé z dětství,
což mě osobně překvapilo velmi mile. Kačer s Mišákem vybalili nástroje (kytar +
baskytara) a hudební ohýnková revue začala. Během ní jsme se museli rozloučit se
Šamanem a Pavlem, kteří byli venku jen vejletově a vraceli se domů. Skoro jsme
se loučili i s Cajsem, ale ten se na lavičce občas i probral a prohodil pár
slov, aby nám bylo jasné, že je stále s námi :-). Bylo písničkově a veselo. A to
prý až do prvního nedělního světla. O tom ale já nic nevím – já šel spát ještě
za tmy...
Ráno jsem se dle svých plánů chtěl vypravit na východ sluníčka na
Malý Bezděz, ale po krátkém pohledu na mlhavou oblohu jsem to vzdal a
pochrupoval až do půl desáté spolu s ostatními. To už byla obloha
azurová a sluníčko krásně hřálo. Tak jsem se konečně taky vykopal ze
spacáku a užíval si ranního pečbuřtění. Proti Kačerům jsem ale jen
amatér. Jejich opulentní krmě připravované Kačkou na ohýnkách jsou známé
široko daleko, takže zavoněla houbová polévka a vajíčka míchaná na
slanince. To už jsme se ale já a Cajs loučili a šlapali zpět do Oken
k vlaku. Ve vsi jsme měli ještě hoďku rezervu, tak jsme vzali zavděk
vychlazeným lahváčem od Vietnamce v krámě, vedle ještě zavřené putiky.
Pak zas hodinová anabáze na 32km a návrat domů. Byl to nečekaně
pohodovej vandřík, i když neobvykle na jednom fleku... Tak ahóóój
příště!
Sesmolil Pavouk |
