|
Já vyrážel z MB v sobotu již za kurevpění a v MHD cestou na vlak se
náhodou potkal s Kačery a Pivoňkou, kteří razili do Zahrádek za osadou a
taky zahrát nějakejm myslivcům (taková známost se může našinci hodit).
Cesta s muzikou mi příjemně utekla a já vyskakoval z vlaku v Doksech pod
lehce zastřenou modrou oblohou s dobrou náladou. Do setkání s již
vandrujícími kamarády jsem měl skoro dvě hodiny času, tak jsem se vydal
courem po břehu liduprázdnýho Mácháče a užíval si ten klid a pohodu
v létě přeplněných pláží. Bohužel byl podym, takže výhledy se nekonaly,
ale pár fotek vhodných třeba na parte jsem udělal. Ve Splavech mě půl
hoďky před votvíračkou srazové hospody zaskočil hlad, tak jsem zaskočil
za nádraží do krámu k vietnamcoj, koupil si čerstvě upečený rohlíky a v
klidu se nadlábnul. Na Rybníček jsem dorazil po jedenáctý a byl tak
prvním hostem v naší oblíbené restauračce. Kamarádů jsem se dočkal až po
víc jak hoďce čekání, ale naše setkání nebylo zrovna radostný. Mladá
pani, či snad slečna servírka (těžko říct) nás vykázala z lokálu, s tím,
že psi sem přes obědy nesmí. Rázem tak poškodila dobře vybudovanou
pověst tohodle podniku. Nedalo se nic dělat, na oběd jsme se museli
přesunout jinam. Vzhledem k mimosezóně byla jen jedna možnost – poněkud
hoňoro podnik pod hrází zvaný Sklípek. Zůstali jsme u stolů venku na
sluníčku a dali si dražší leč chutná jídla. Věděli jsme, že pro dnešek
opustíme civilizaci, tak jsem s Martinem vyčuraně skočil opět k vietnamcoj
a tam jsme koupili PETový pivka na cestu i na večer. Finanční úspora
byla docela významná. Pak už naše tlupa vyrazila na hráz a úbočím vrchu
Šroubený opustila Staré Splavy. Na výhledu u odbočky na vrchol nás
zmohla poobědová únava a většina se rozvalila do trávy a relaxovala.
Já se s Fousem utrh a vyrazili jsme na lehko podívat se na
výhledové skály na Šroubeném nad námi. Vyfuněli jsme až na úplný vrchol,
který je mezi stromy, ocenili prima plac na kempování a slezli kousek na
Havraní skály, ze kterých se otvíral zastřenej pohled na kopce směr k Dubé.
Taky nás zaujaly rituální rytiny ve skále. Hlavně
kosočtverec
s hluboko vytesaným otvorem uprostřed v nás probudil
nečekaný zájem o historii rytin a jejich smysl - více by asi věděli
v muzeu v České Lípě. Specialista je prý p. Jenč, což mě v případě téhle
konkrétní rytiny ani nepřekvapuje. Seběhli jsme zpět a společně pak
pokračovali do hlubin lesů a skal zvaných mezi šupáky Ledovky. To podle
nevelkého území Ledové jámy, které je součástí větších Polomených hor na
sever od Máchova jezera. Spolu s Roverkami se dají tahle končiny nazvat
trempskou Valhalou. Jen mírný turistický ruch (překvapivě i v létě, kdy
to na blízkém Mácháči žije) a blízkost k vlaku je dobrým lákadlem.
K tomu převisy, jeden nejmenovaný vyhlášený sroubek a trempskej sen je
hotov. Na kemp, kde jsme chtěli nocovat, jsme dorazili poměrně brzo, a
tak jsme se já s Pajdou, Fousem a Rexem vydali mrknout na srub výš
v kopcích. Neomylně jsme ho našli, zalistovali v kempovce a ocenili
čistotu i množství dřeva u ohniště. Dle zápisů v cancu návštěv lidí
ubylo, k čemuž zřejmě přispěla likvidace kamen uvnitř sroubku. Lze to
tedy hodnotit jen kladně. Mrkli jsme se i k nedaleké tajné studánce, kde
nás ve vodě překvapily žáby. Bohužel živé i mrtvé. Neměli jsme bohužel
dost morálu (a dlouhých paží) vyndat aspoň ty mrtvé, tak jsme vodu
zanechali přírodě, ať si poradí sama. Při návratu zpět jsme cestou
nabrali dříví na oheň a s plnými náručemi se skulili pod převis, kde už
Martin se Šamankou dojídali večeři. Přiložili jsme na plápolající oheň a
zapečbuřtili jsme si. Kecalo se pozdě do noci, než nás zmohla únava a my
zalehli po měkoučkýho listí.
Ráno bylo jasno a slunečno. Posnídali jsme, došli ještě pro nějaký
dřevo a zanechajíc zápis v kempovce jsme po zametení kempu odcházeli
k vlaku. Opět jsme to vzali podél Mácháče k rychlíku do Doks, který nás
pak z tohodle pohodovýho vandru dovez pod modrou oblohou k domovům
Vandropis sesmolil Pavouckej |
