wz

 

                                                                 14. - 16. 3. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

- Fotky Růži a Vojty

- Fotky Pajdy

Zúčastnili se: Růža, Vojta St.tr., Pajda, Pavouckej a Divoška

 

Trasa vandru: Sorry, ale moc specifikovat nehodlám. Snad jen, že jsme hory přelezli od jihu k severu.

Zdálo se, že zima už je na ústupu, tak jsme se rozhodli v rozpuku předčasného jara vyrazit na Jizerky. Svou opovážlivostí jsme zřejmě rozhněvali patrona těchto hor zvaného Muhu a už pět dnů před plánovaným termínem byli upozorňováni meteorology, že přijde frišné počasí, které vlastně tuhle zimu vůbec nebylo. Výjimečně se pacholci nemýlili...

Už páteční odjezd z MB napovídal, že víkend nás čeká pestrý. My, šupáci z Bouleslavi, co spolu jezdíme, jsme měli jet ve 14,20 busem do Liberce. Když jsem ale čekal na autobusáku, ozval se mi mobilem Pajda a vtipkoval o zabouchnutých klíčích v nastartovaném a zamčeném autě. Po chvíli jsem pochopil, že tentokrát to není humor, ale realita. Krutá. O to krutější, že v tom autě byla zabouchnutá bagáž jeho i Divošky. A tak, zatímco se Pajda za popichování Divošky, vloupával do vlastního vozu, já frčel sám, v narvaném autobusu pod modrou oblohou směr Liberec. V Liberci jsem se chvilku opaloval v krátkém triku a taky se stih telefonicky domluvit s Růžičkama, že se srazíme v Bedřichově, kam oni dovalej z opačné strany – od Jablonce. Mezitím by měli Pajda s Divoškou dojet, již otevřeným autem, do Josefodola, odkud půjdou pěšky na Novou louku, kde bychom se měli konečně všichni sejít. Muhu si zřejmě na chvilku zdříml a vše vyšlo, jak bylo operativně naplánováno. Já zalomil v prosluněném Bedřichově palec s Vojtou a Hankou a společně s nimi po žluté došel na Novou louku, kde jsme zapadli do vyhlášené Šámalovi chaty na gáblík a pivko. Tam jsme se také po hodině a půl dočkali zbytku výpravy – lupičů vlastního vozu, Pajdy a Divošky. Radost byla nezměrná, ale moc dlouho jsme se v lokále neveselili. Čekala nás dlouhá cesta na utajený kempík ukrytý v lůně hor. Vyšli jsme do jasné noci ozářené měsícem téměř v úplňku a putovali pod hvězdami do míst uprostřed divočiny, primitivně zvelebených lidskou rukou. Dezorientováni mapou, která byla občas v rozporu s okolním terénem, jsme ono místo nakonec našli. Natahali jsme po tmě suché dřevo a zatopili pod převiskem oheň. Pekli jsme buřty, povídali si a popíjeli pivko i rum. Ani se nechtělo věřit, že ráno se máme probouzet do ohavného počasí. Dle meteogramu norského portálu YR.NO by studená fronta měla dorazit nad ránem a první déšť by měl skropit Jizerky kolem šesté...

Muhu si nařídil hodinky a splnil norské předpovědi na minutu přesně. Už před rozbřeskem začal dout silný vítr a přesně v šest zašustily na celtě, na které jsme leželi, první kapky studeného deště. Chvílemi pršelo vodorovně a nekrytá část převisku, kde jsem zrovínka ležel já, tak byla vystavena všem řádícím živlům. To mě donutilo vstát a zabalit. Ostatní jsem nechal pochrupovat a sám se šel v tom psím počasí projít po okolí. Chvilku jsem si pobyl v krytém závětří, nasbíral nějaké dřevo a po hodince se vrátil zpět. To už pršelo vodorovně furt. Asi dvacet minut mi trvalo, než jsem v poryvech větru zapálil oheň. To probralo i ostatní a pomalu začali vstávat a rovnou balit. Pod převiskem bylo nevlídno a oheň díky větru hořel divoce a neklidně. To už déšť přešel ve sněžení. Posnídali jsme, zapsali pozdravy do kempovky a v chumelenici opustili dočasně nevlídné útočiště. Na lesní cestě, kam jsme sestoupili, bylo líp, ale chumelilo stále silněji a kolem začínalo být ladovsky bílo. Rozhodovali jsme se, kam pokračovat. Vzhledem k počasí se jevilo nejlepší vyhledat další, mezi zasvěcenými našinci známý, jizerskohorský kempík ukrytý také dokonale. Tak dokonale, že ani my jsme neznali jeho přesnou polohu. A to jsme právě hodlali změnit. Opustili jsme cestu a stoupali volně lesem využívajíc zužující se průsek. Obešli jsme pár rašelinišť a došli až na značenou cestu. Rum přišel toho dne již po několikáté vhod. Šlapali jsme mladým lesem po hřebeni a na ramena se nám snášely veliké vločky. Pak už nás pohltila rokle, kde se měl skrývat hledaný kemp. Podle získaných indicií (díky dobrým kamarádům!) jsme na konkrétním místě opustili pěšinu a nečekaně jednoduše po chvíli objevili hledané místo. Úkol byl splněn. Shodili jsme promočené usárny (holky namočené kletry) pod veliký převis a vylezli po žebříku do zasrubené části. Všude byl pořádek, ale dřevo bylo jen u venkovního ohniště (malinkatá hromádka) a už bylo dosti namočené. Protože jsme chtěli vařit, usušit sebe  a já i spacák, vypravili jsme se do prudké stráně pro nějaké dřevo. Bylo daleko a byl k němu příšerný přístup - přesto se nám podařilo dotáhnout několik smrků z prořezávek a my se pustili do porcování a štípání. Připravili jsme pěknou hromadu, ohniště v dešti přesunuli na lepší místo částečně kryté skálou a konečně se ohřáli i jinak než prací a rumem (ale i ten u ohýnku bodnul). Uvařili jsme si oběd a rozhodovali se, co dál. Vzhledem k tomu, že předpověď zatím byla splněna do puntíku (dokonce se i mraky dočasně začaly trhat, jak bylo předpovězeno), padlo konečné rozhodnutí zůstat na druhou noc na tomhle krytém místě, kde není třeba se bát živlů. To ovšem znamenalo opět se vydat na dřevo, aby bylo uvnitř v krbu čím večer topit. Muhu se asi zase zachechtal, když Vojta nešťastně spadl a roztrhnul si ruku o suk trčící ze smrku, který táhnul z kopce dolů. naštěstí byla děvčata vybavena prošlými lékárničkami z osobních vozidel, což se ukázalo na ošetření děravé levé ruky dostačující. Ještě, že zbyl i nějaký rum na vnitřní dezinfekci a protišokovou terapii... Pak jsme si hodili bagáž dovnitř a zanechajíc obrovskou kupu naštípaného dřeva pod převisem, vyšlápli do nížiny občerstvit se pivkem a nějakým tím gáblíkem. Já a Pajda jsme si začátek sestupu zpestřili horolezecko-kaňonyngovou vložkou, když jsme přeskakovali obrovské balvany v impozantním korytě nezvykle bezvodé horské říčky. Cestou se začalo nebe trhat a občas se skrz rychle letící mraky prodralo i sluníčko. V hospodě sice měla probíhat nějaká oslava, ale nevyhnali nás a usadili hned u dveří. Pak nás ještě jednou přesunuli k hajzlíkům, kde jsme dopili pivka, dali si rum na Pajdu a morálně se tak připravili na návrat do horských výšin. Pajda si výstup vylepšil průzkumem svahu nad cestou a na kemp dorazil současně s námi, ale volným terénem (takovou kravinu už prý znovu hned tak neudělá). Oheň už jsme venku ani nerozdělávali a nanosili naštípaná polínka dovnitř, kde jsme za obrovského dýmu zatopili v důmyslně postaveném krbu. Vzduch se vyčistil a zbyla jen vůně ohně, praskot dřeva a začala pohodička. Růža převázala Vojtoj packu, zapečbuřtilo se a večer se pomalu překlopil v noc. Vojta zalehl na dřevěnou pryčnu jako první. My ostatní jsme ještě mastili kartičky a zobali donesené dobroty z obloženého tácku. Zahrál jsem kamarádům na tranďáku (outdoor telefon Samsung) pár pecek od Ryvolů a po desáté jsme se začali ukládat ke spánku všichni. Pajda opovrhl luxusem interiéru a rozbalil si spaní venku pod převisem. Noc byla veselá – vzbudila mě Růža, která nám zachraňovala zdraví, když jí probudil dým z pohasínajícího krbu. Místnost byla celá ponořena v čoudu a ani otevření dveří nepomáhalo. Nakonec musela Divi oheň úplně zhasnout, abychom vůbec dožili rána ve zdraví.

Ráno bylo echt hnusně. Foukal silný vítr a z nebe padaly provazy vody. Po noční zkušenosti jsme si udělali ohýnek venku a tam i posnídali. Sbalili jsme se a vzhledem k čím dál horšímu počasí přehodnotili původní plán přejít hory do Josefodola k autu. Místo toho jsme po poklizení kempu a zanechání pěkné kupy dřeva (nesrovnatelné s tím, co tam bylo před námi) vyšlápli opět dolů na severní stranu hor. Na nádražíčku jsme čekali jen půl hoďky. Dopili jsme poslední plechovkáče a vlak nás odvážel z tohodle vandru třech ročních období domů. Tedy skoro. Když jsme už jen já s Pajdou a Divy vyskočili z motoráku v Josefově dole, Muhu ukázal svou moc a neskutečným slejvákem nás promočil na kost. Do auta jsme naskákali plni úlevy a definitivně se rozjeli do suchých a teplých domovů. Jisti jsme byli jedním – do Jizerek se určitě ještě mimo sezonu vrátíme! Ať si Muhu tropí, co chce.

 

Vandropis sesmolil Pavouckej