29. - 30. 3. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

Když jsme v Bakově přeskakovali do couráku směr Lípa, málem jsme se báli nastoupit – u peronu čekala modrá souprava raketového typu. Tak jsme se potom 20 minut svezli nově nasazenou regionální mašinkou. Vystupovali jsme ve staničce Bezděz a hnedle měli svůj cíl na dohled. Věděli jsme, že hrad je ještě zavřený, ale rozhodli jsme se zdolat oba vršky – ten s hradem i ten bez hradu. Když jsme po silničce kolem deváté došli do vsi Bezděz, dohonila nás žíža. U prvního kiosku ve vsi myla zrovínka nějaká starší paní nádobí, tak mi to nedalo a optal jsem se, jestli by nám nenatočila pívo. Natočila. Sluníčko už pěkně svítilo a začínalo hřát a dobře se sedělo. My měli Svijany, klucí kofolku a bylo fajn. Kopec sice utéct nemohl, ale čas byl neúprosný - po desáté jsme se zvedli a vydali se hore. Rex, kterého vedl Martin, si zalaškoval přes plot s vlčákem a z čenichu mu kapala krev. Je to ale tvrdej pes a nedal na sobě nic znát. Holt strkal nos, kam neměl. Taky bylo jasné, že Martin ho udržet fakt nemůže. Kopec k hradu Bezděz je vhodný pro každého s masochistickými sklony. Ostatní (tak jako my) musí zatnout zuby a funět – což nám šlo. Zvládli jsme to všichni různým tempem (Cajs první, Martin druhej...) a rádi spočinuli před zavřenou bránou na lavičkách. K hradu stoupalo víc lidí, ale spousta počítala s prohlídkou – dokonce dole zaplatili za parkoviště. Ti neskrývali své rozčarování. My si dali sváču, spláchli to doneseným plechovkáčem a vydali se na druhou část výstupu na vedlejší Malý Bezděz. Sestoupili jsme do sedla a po neznačené, ovšem hojně šlapané cestě opět stoupali nahoru. Vrcholový palouček nám pak byl cílovým kobercem. Sluníčko krásně svítilo a bylo teplo, jak na konci dubna a ne března. Vegetili jsme a kochali se zamženými obzory. Chvilku jsme si pokecali se sympatickým chlapíkem, který tam vytáh nějakou rodinnou omladinu a pak se v plné polní dali na sestup krásným bukovým lesem. Tentokrát jsme sešli přímo do vsi a na chviličku spočinuli na zahrádce U Vejrů. Pivo ale bylo nic moc, takže jsme se dlouho nezdrželi a šlapali do hlavního cíle celého dne - na kempík ukrytý v hlubokých podbezdězských lesích. Za zády se otvíraly pěkné pohledy na bezdězská ňadra, jejichž hroty jsme dnes zdolali (ten s bradavkou i ten bez). Kemp jsme našli, a protože dřevem zrovna neoplýval, první starostí bylo natahání a naporcování dřeva na ohýnek. Protože nám začali vrnět žaludky hlady, ohýnek jsme rozdělali ještě za světla a pěkně si zapečbuřtili. Pečbuřtění je ovšem přímo úměrné chuti na nějaké to pivko, což znamenalo skáknout na jedno do nejbližší hospody, která byla v Oknech. Kromě toho jsme taky potřebovali naplnit lahve vodou. Zanechali jsme vedle vyhasínajícího ohniště strašlivou hromadu dřeva a na špalku vzkaz pro případné příchozí, ať klidně pálej, ale ať počítají s tím, že za tmy dovalíme zpět a přidáme se. Bagáž jsme si raději vzali sebou – já vim proč (viz vandr do Ráje). Cestou jsme před vsí zahlédli nějaké vyfiknuté šupáky v maskáčích, jak hledí do GPS, či co, ale než jsme k nim došli, odbočili do lesa směrem k nejznámějšímu kempu v okolí. V hospodě jsme byli jediní hosté a ani se nedivím – personál/majitelé vykecávali u jednoho ze stolů a nás měl jako nevítané rozptýlení. No, moc dlouho jsme nečekali a vždy se objednaného pití dočkali, takže zas tak zle nebylo :-). Mastili jsme prší, což bavilo zejména Marťase, který se tuhle základní šupáckou hru zrovna naučil. Pak dorazili i Pajdovo kamarád s manželkou a spíš se krafalo. Když už bylo vidět, že malej má dost, objednali jsme pivo do igelitky, zaplatili, rozloučili se a tmou vyšlápli zpět na kemp. Trefili jsme neomylně a netknuté dřevo brzy vzplálo. Proběhla druhá večeře, kecalo se a pilo pívo z igelitky. Taková ta pohodička, kterou má každej pečbuřt rád. Kolem desáté jsem uložil Martina a vrátil se ke kamarádům a ohni. To už tam ale zůstával jen Cajs a i ten si pomalu začal rozbalovat spacák. Ještě jsme poseděli, ale po půlnoci skolila únava i mě. Tak jsme si řekli Dobrou a šlo se spát.

Ráno bylo chladné a hlavně časné – byla změna času, ale o hodinu kratší noc nezblbla Martina, který už od půl šesté nového času otravoval, že chce vstávat. Do půl osmé jsem ho ale ve spacáku udržel. Pak se vstávalo, vyráběla se nejlepčí mlha široko daleko (na to já jsem specialista) a fotilo se přes ní vykukující sluníčko. Pekly se poslední buřty, vařil nejlepší čaj na světě (ten vohýnkovej) a hlavně se nikam nepospíchalo. Teprve kolem desáté jsme začali balit, natahali nějaký suchý dříví pro další šupáky, co přijdou po nás. Po půl jedenácté jsme se s kempíkem rozloučili, zamávali psí pečbuřtce Báře, která tady spí svůj věčný spánek a pomalu se loudali do Oken k čugále. Zašli jsme k hospodě, ale ta měla otvírat až v jednu. Vzali jsme zavděk plechovkáčem z vedlejšího krámu od vietnamky. Tihle podnikatelé nás zachraňují na vandrech dost často – nebejt jejich zapálení, obchody ve vesnicích by byly o víkendech jistě zavřené, nebo, a to spíš, úplně zrušené. Seděli a leželi jsme na lavicích u stolků a připalovali se na nečekaně ostrém březnovém slunci (já i Martin jsme doma zjistili, že jsme opravdu trošičku spálení). Pak už jen krátká cesta k vlaku a vandr byl u svého konce. Martin už ve vlaku kňoural, že chce jet ještě na nějakej vandr. Neboj, pojedem! A doufám, že ne za moc dlouho...

Vandropis sesmolil Pavouckej