|
Kupodivu ne
autem, ani busem, ale klasicky vláčkem. Vláček šoféruje náš známý kamarád, který
nás ve volných chvílích krmí novými informacemi včetně pozvánky na jím pořádaný
country festival. V Martinicích se s ním ale loučíme a pokračujeme dál. Za
chvíli se potkáváme se Šamankou, co přijela z druhýho směru a už vystupujeme. To
bylo rychlý! U zastávky už čekají ostatní. Pajda s Pepínem, Divoška s Matějem a
Martin, co patří k Šamance plus psi Rex a Ben. Tak tedy jdem směr prvního
noclehu Kumburk. Někdo nám ale do cesty postavil hospodu Klepandu. Dle pověsti
slušný podnik. Nepouštějí nás tam ale s pejsky, prej už tam jeden je. Je to
taková špeluňka z 80. let minulého století. Tenkrát byla dost vyhlášená, ale na
přečkání deště a ochutnání píva furt moc dobrá. Než vypijem dvě píva, jsou s
námi vevnitř i pejsci z hošima, co k nim patřej. Dáme gáblík, kartičky a
deštíček už polevuje. Jdem dál. Cestou nás předjíždějí kolony aut s hradními
pány. A tak je jasné, že na hradě dnes spát nebudem. Děláme oheň v podhradí na
ohništi v lese, což se nelíbí dalším osadníkům hradu. Mají pravdu. Stěhujem se
kousek vedle. Stavíme plachty, počasí je stále nejistý a jdeme spát.
Ráno po
snídani se setkáváme s Čikem, co za námi na skok doráží. Tak jsme na
chvilku komplet. Další cíl trempu zřícenina hradu Bradlec. Vcuku letu
jsme tam a kupodivu nikde nikdo. Rozhodujem se, že obídek dělat nebudem,
že si ho necháme udělat v hospodě na Ploužnici. Tam je ale nábuch,
musíme si tedy počkat. Dle všech zúčastněných se to ale vyplatilo. Tento
podnik 3km od Lomnice můžem vřele doporučit. Nacpaný velikonočním
jehněčím a podobnými pochutinami stoupáme ke kopci, kde se tyčí
rozhledna a vysílač na kopci Tábor. Když už jsme tu, musíme vyzkoušet i
zdejší občerstvovnu. Nepodoručujeme. Laxní obsluha, nemluvě o
podměrečném pivu. Když jsem chtěl platit 1,5 piva, paní divně koukala.
Tak radši padáme. Ňák jsme se ale s Pajdou a Martinem opozdili, což
zapříčinilo to, že jsme se stavěli v hospůdce u cesty na Košově, kterou
ostatní minuli. Milá, příjemná hostinská, prima prostředí a venkovní
posezení s přírodní dráhou, na které kroužily modely aut zapříčinily, že
nezůstalo u jednoho. Radši mizíme trempským stylem ke skokanskému areálu
v Popelkách u Lomnice. Mají ho nedávno pěkně zrekonstruovaný. Mile i
nemile nás překvapil. Mile, že na malých skokáncích hoši hopsali na
lyžích. Nemile, že hospoda byla rezervována pro svatební merendu. Vše se
ale v dobré obrátilo. Personálu se nás zželelo, a na verandu jsme
dostali, co kdo chtěl. Takže dobrý. Na noc se někteří uchýlili pod hezký
betonový převisy na doskočišti pod můstky, já spal na verandě u chatky,
svatebčani spali na parkovišti u aut či na trampolíně.
Nedělní ranní
sluníčko nás všechny včas vzbudilo. Snídáme, někdo šplhá na nejvyšší
můstek, kde je vyhlídková plošina a kde, světe div se, spějí další dva
svatebčani. Dost tam fičí, tak se rychle rozhlídnout a zpět do údolí,
kde je krásně a klid. Cestou do Rovenska na rebelský zvony Pajda řeže
proutí na pomlázku – hodovačku, jak říká on. Ale všude je již vrba silně
narašená. To mu však nebrání v konání. Dnes se s námi část výpravy
loučí, tak musí holky vyšupat s jednodenním předstihem - k údivu
místních obyvatel. Dochází tedy ke koledě, neb se loučí první trempi
Divoška s Matějem. Končíme dojemné loučení a vracíme se k trempu. Další
cestou se od lidiček dozvídáme, že rebelské zvony budou v poledne
vyzvánět. To by se mělo stihnout. A taky, že jo. Máme to s výkladem za
pouhých 60 Kč. Já jsem si je ušetřil a dal si o tom povídat od těch, co
si to vyslechli. Těch 60,- jsem pak propil naproti v hospodě u oběda.
Tady se loučí další účastníci trempu Šamanka, Martin a Čiko. Různé
neodkladné povinnosti je volají k odchodu. Zalamujem palce a už jsme jen
čtyři. Po chvíli se uřícen vrací Martin se zbytkem rumu, že nám ho tu
nechá, když nás čeká ještě jedna noc. Děkujem, ale ani my už ho dokonce
vandru nestihnem vypít. Dáváme si ještě jedno pivko a trasujem dál. Máme
namířeno přes Borecké skály s tamnější krásnou vyhlídkou na Trosky.
Náhodou nalézáme kešku, do které dáváme pečbuřťácký pozdrav, dáváme si
dvacet na odpoledním sluníčku a poté sestupujeme do civilizace do námi
vyzkoušené restaurace v Borku pod Troskami.
Tu
doporučujem. I když maj zavírat v šest, lidí stále přibývá a zavíračka
se nekoná. S nastávajícím soumrakem míříme ke kempu na poslední noc
velikonočního vandru. V náručí suchého listí a odlesku ohýnku na skalní
katedrále nad námi šťastně usínáme. Minule nalezený kemp tedy tento
vandr získal své jméno - Katedrála. Ráno už jen snídáme a pomalu
odcházíme ke vlaku, abychom byli doma dříve, než obvykle. Pajdu s
Pepínem čeká ještě dlouhá cesta autem z Bolky do Kroměříža a Pajdu ještě
zpět. A to má auto, kde nejde zařadit čtyřka. Tak pojede asi celou dobu
na pětku :-)
Sesmolil
Vojta ( St.tr.)
|
