wz

 

                                                                 2. - 4. 5. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

- Fotky Gepardice Jany

Zúčastnili se: Pavouckej, Marťas, Bobina, Vojta St.tr., Gepard, Gepardice, Blackie a na noc Vazoun s Hankou a Jenny.

 

Trasa vandru: Vokolo Vostaše. Vdešti, vmelze, vomrzlici. Vhospůdce :-).

 Sliby se maj plnit. Slíbili jsme o prvním květnovém víkendu našemu Martinoj první dvounoční vandr a slib hodlali splnit. I když počasí hlásili spíš březnové, než květnové, vyrazili jsme. Na Ostaš!!!

Moc lidí se s námi do holportu dát nechtělo - asi chtěli slavit Svátek práce prací a měli strach, že nebudou mít na poflakování se přírodou či hospodou dost sil :-). Protože nikdo nepřišel s nápadem, kam vyrazit, rozhodli jsme se sami pro Ostaš – náš oblíbený kopec ve východních Čechách ověnčený skalami, kde jsme věděli o pár suchých místečkách, na nichž se dá přečkat předpovídaná pátečně-sobotní slota. Navíc v tom byla i jakási symbolika – už dva roky jsme tu v květnu nebyli, protože turnaj v ruských kuželkách Little frťan cup byl přesunutý do bližšího Českého ráje. Nakonec se nás v pátek 2.5. sešlo v jednom nejvyhlášenějších ostašských suchých míst - v hospůdce U Malíků (jen co se ochrany před vnějším vlhkem týče – přísun tekutin tam rozhodně nevázne), devět šupáků a šupaček (-:)) plus jedna čtyřnohá potvůrka (Jenny). Dorazili Gepardi, takže i na kytaru došlo. Večer se v hospůdce příjemně rozjel, ale i kvůli našemu čerstvě šestiletému Matlasovi jsme se zavčas přesunuli deštěm na kempík, kde jsme už odpoledne já s Vojtou, Bobinou a Matlasem prozřetelně nachystali dříví a přidělali jednu provizorní lavičku. Prostor pod obrovským kamenem byl suchý, a protože moc nefoukalo, tak i celkem útulný. Když se k tomu navíc přidal plápolající oheň, kolující dobroty, vtípky a nakonec i písničky s kytarou, nemělo to chybu. Matlas šel nakonec spát s pláčem – vletěla mu do oka jiskra z ohně a to by asi nebylo milé nikomu. Usnul ale rychle, jak nemluvně, což se o ostatních říct nedalo. Poslední z nás uléhali s ustávajícím deštěm kolem druhé hodiny ranní a tišší nebyli ani poté, co usnuli :-).

Po krátké, chrapotem ozvučené noci, přišlo ranní probuzení s výhledem do husté bílé mlhy. A do zimy. Bylo jen těsně nad nulou (jak jsme se později dozvěděli od Péti Malíka) a tak vylézání ze spacáků bylo jen pro silné nátury. Nakonec ale vylezli všichni. Plápolal ohýnek, který hřál, jak měl, snídalo se a balilo. Vzhledem k počasí byl první sobotní cíl jasný – teplo hospůdky a čaj nám jistě dodají sílu na průzkum nedalekého kopce. Po sbalení, úklidu a natahání ještě nějakého dřeva pod převis (plánovali jsme se sem večer vrátit), jsme se mlhou a počínajícím mrholením přesunuli zpět k Malíkom. I když měl být otevřený jen kiosek, specielně kvůli nám otevřel Petr i hospůdku, neboť se mu zželelo šupáků, kteří už nějakej ten čásek venku byli. Rádi jsme zapadli do lokálu a u „našeho“ stolu prohřáli oudy i vnitřnosti čajem, kafem, polívkou, pívem. Kdo co k tomu potřeboval, to si dal. Zde musím zmínit malou reklamaci – bývalo dobrým zvykem, že byla vždy alespoň jedna polévka tzv. svačinová (hustá) a ráno i nějaké to domácí pečivo (luxusní štrůdlík, řezy atp.) a toho jsme se tentokrát nedočkali. Škoda – za to bychom tam i pár korunek navíc rádi nechali. Snad příště :-). Při této druhé snídani se s námi museli rozloučit Vazoun s Hankou a Jenny, neboť prostředně jmenovaná byla dostižena jakýmsi proradným bacilem, který ji bacil tak silně, že by náročný program asi nezvládla. Tak se tedy pod ochranou zdatného zdravotníka Vazouna vydala raději domů – snad to z ní doma vymlátil :-).

 

 

 

My ostatní jsme naházeli bagáž do prostorného gepardího vozu a na lehko se vydali mrholící mlhou na Kočičí hrad. Vlezlá vlhká mlha nás provázela na každém kroku. Od Kočičáku jsme to vzali zadem do údolí Klučanky volně svahem cestou necestou a to asi byla chyba. když jsme došli ke sroubku, už měl náš Martin tak namáchané nohy (i v kožených botách), že se s ním Bobina raději po značce vrátila zpět na základnu u Malíků. My ostatní jsme se pod vedením zdatných a znalých průvodců Gepardů vydali hore kopcom zdolat skalami ozdobený vrchol Hejdy. Chvílemi to bylo i na přední náhon, nemluvě o nestíhajících plicích a čůrkách potu, které nám i přes stále silnější studený vítr stékaly všude možně :-). Mrkli jsme se na jeden z nejznámějších místních kempíků, kde jsme si i opekli výborné Slezské klobásky, které sebou vzala Gepardice a po polohorolezecké vložce viděli i jeden pěkně zašitej kemp vysoko ve skalách. Přímo na vrcholové plošině jsme se ale nezdržovali – výhled byl nulový a vítr ledový. Navíc už měla většina z nás i promáchané nohy v botách, které příval vlhkosti neustály. Nastal čas sestupu sešupu. Trávou, blátem, kamením jsme sjeli dolů na Klučanku a po krátkém orazu u sroubku opět šplhali nahoru. Ovšem s vidinou tepla a dobrot v hospůdce, která se vzhledem k silné nevlídnosti počasí stala protentokrát středobodem našeho vandru (nebývá to tak pokaždé, ale jednou za čas to není úplně nepříjemné :-)) Cestou mi volala Bobina, že přezula Matlase do holinek a jsou na vršku Ostaše. Topěj tam ohýnek na Slepičárně, a že se jim tam podařilo najít Chudkynem ztracené brýle, které tam ležely ve skalní polici zaprášené již od začátku prosince. Nakonec jsme se všichni sešli po třetí odpoledne zasejc u „našeho“ stolu. Protentokrát platilo na 100%, že v hospodě je líp, než na světě. I tak to ale Gepardi nevydrželi a vyrazili taky na vršek Ostaše, pokochat se výhledy do mlhy. To se jim i podařilo a dokonce se na ně i chvilku usmálo sluníčko, když se mraky na okamžik roztrhly. To byla předzvěst toho, že se blýská na lepší (po)časy. Tentokrát jsme odcházeli z knajpičky ještě za světla – nebe bylo vymetené a západní obzor byl rudě ozářen zapadajícím sluncem. Zima ale byla pořád, takže jsme byli rádi, že dřevo na převisu nikdo nespálil. Pilou, sekerou i rukaniko jsme vyrobili z natahaných silných větví óóóbrovskou hromadu dříví, která se pak v kamenném kotli postupně proměňovala v teplo i světlo. Zavoněli buřtíky, klobásky a kolovalo jedno igelitkové, Gepardovic Listerinka, Blackieho Tulamorka, moje prostějovská Medovinka a Vojtova Božkovka. Z jasného nebe zářil srpek měsíce a jasné hvězdy. Zněly fórky, písničky i filozofické úvahy. Ten večer měl všech 5P – prostě prostá Příjemná Pečbuřťácká Pohoda Plná Poklidu :-). Tentokrát jsme ulehli už před půlnocí a tušili mrazivé jasné ráno. Chrapot zněl nezměněnou silou, ale únava z průzkumu Hejdy nás ušetřila trápení se zbytečným mlaskáním. Všici spali jako zabití.

 

 

Nedělní ranní mráz jsme buď zaspali, nebo ani nebyl. Vstávalo se až po osmé a vstávání to bylo parádní - s výhledem na jasně modrou oblohu a stromy ozářené hřejícím sluníčkem. Pod převis ale nesvítilo, tak Matlas rozdělal ohýnek a ohřívali jsme se u něj. Je po tatínkovi (po mně) a vyrobil parádní mlhu, přes kterou se hezky fotilo sluníčko :-). Posnídali jsme, pobalili se, uklidili a zanechajíc po sobě slušnou hromadu dřeva (v pátek tu nebylo VŮBEC NIC) se s kempem rozloučili a pod modrou oblohou s bílými beránky šlapali k Malíkom. Tam jsme si hodili bagáž do aut a rozloučili se s Gepardy a Blackiem, kteří spěchali domů. Sami jsme se vydali na vršek Ostaše, kde jsme se ve studeném větru pokochali výhledy, vyfotili se v Čertově autě a zase se vrátili dolů. Zamávali jsme Ostaši a frčeli, se zastávkou na oběd v Trutnově, domů.

I když bylo dva dny ošklivo, přece nám bylo tenhle víkend pěkně. Jako vždycky na Ostaši s dobrými lidmi.

 

Vandropis sesmolil Pavouckej