|
Moc
lidí se s námi do holportu dát nechtělo - asi chtěli slavit Svátek práce prací a
měli strach, že nebudou mít na poflakování se přírodou či hospodou dost sil :-).
Protože nikdo nepřišel s nápadem, kam vyrazit, rozhodli jsme se sami pro Ostaš –
náš oblíbený kopec ve východních Čechách ověnčený skalami, kde jsme věděli o pár
suchých místečkách, na nichž se dá přečkat předpovídaná pátečně-sobotní slota.
Navíc v tom byla i jakási symbolika – už dva roky jsme tu v květnu nebyli,
protože turnaj v ruských kuželkách Little frťan cup byl přesunutý do bližšího
Českého ráje. Nakonec se nás v pátek 2.5. sešlo v jednom nejvyhlášenějších
ostašských suchých míst - v hospůdce U Malíků (jen co se ochrany před vnějším
vlhkem týče – přísun tekutin tam rozhodně nevázne), devět šupáků a šupaček (-:))
plus jedna čtyřnohá potvůrka (Jenny). Dorazili Gepardi, takže i na kytaru došlo.
Večer se v hospůdce příjemně rozjel, ale i kvůli našemu čerstvě šestiletému
Matlasovi jsme se zavčas přesunuli deštěm na kempík, kde jsme už odpoledne já
s Vojtou, Bobinou a Matlasem prozřetelně nachystali dříví a přidělali jednu
provizorní lavičku. Prostor pod obrovským kamenem byl suchý, a protože moc
nefoukalo, tak i celkem útulný. Když se k tomu navíc přidal plápolající oheň,
kolující dobroty, vtípky a nakonec i písničky s kytarou, nemělo to chybu. Matlas
šel nakonec spát s pláčem – vletěla mu do oka jiskra z ohně a to by asi nebylo
milé nikomu. Usnul ale rychle, jak nemluvně, což se o ostatních říct nedalo.
Poslední z nás uléhali s ustávajícím deštěm kolem druhé hodiny ranní a tišší
nebyli ani poté, co usnuli :-).
Po krátké, chrapotem ozvučené noci, přišlo ranní probuzení s výhledem do
husté bílé mlhy. A do zimy. Bylo jen těsně nad nulou (jak jsme se
později dozvěděli od Péti Malíka) a tak vylézání ze spacáků bylo jen pro
silné nátury. Nakonec ale vylezli všichni. Plápolal ohýnek, který hřál,
jak měl, snídalo se a balilo. Vzhledem k počasí byl první sobotní cíl
jasný – teplo hospůdky a čaj nám jistě dodají sílu na průzkum nedalekého
kopce. Po sbalení, úklidu a natahání ještě nějakého dřeva pod převis
(plánovali jsme se sem večer vrátit), jsme se mlhou a počínajícím
mrholením přesunuli zpět k Malíkom. I když měl být otevřený jen kiosek,
specielně kvůli nám otevřel Petr i hospůdku, neboť se mu zželelo šupáků,
kteří už nějakej ten čásek venku byli. Rádi jsme zapadli do lokálu a u
„našeho“ stolu prohřáli oudy i vnitřnosti čajem, kafem, polívkou, pívem.
Kdo co k tomu potřeboval, to si dal. Zde musím zmínit malou reklamaci –
bývalo dobrým zvykem, že byla vždy alespoň jedna polévka tzv. svačinová
(hustá) a ráno i nějaké to domácí pečivo (luxusní štrůdlík, řezy atp.) a
toho jsme se tentokrát nedočkali. Škoda – za to bychom tam i pár korunek
navíc rádi nechali. Snad příště :-). Při této druhé snídani se s námi
museli rozloučit Vazoun s Hankou a Jenny, neboť prostředně jmenovaná
byla dostižena jakýmsi proradným bacilem, který ji bacil tak silně, že
by náročný program asi nezvládla. Tak se tedy pod ochranou zdatného
zdravotníka Vazouna vydala raději domů – snad to z ní doma vymlátil :-).
My ostatní jsme naházeli bagáž do prostorného gepardího vozu a na lehko
se vydali mrholící mlhou na Kočičí hrad. Vlezlá vlhká mlha nás provázela
na každém kroku. Od Kočičáku jsme to vzali zadem do údolí Klučanky volně
svahem cestou necestou a to asi byla chyba. když jsme došli ke sroubku,
už měl náš Martin tak namáchané nohy (i v kožených botách), že se s ním
Bobina raději po značce vrátila zpět na základnu u Malíků. My ostatní
jsme se pod vedením zdatných a znalých průvodců Gepardů vydali hore
kopcom zdolat skalami ozdobený vrchol Hejdy. Chvílemi to bylo i na
přední náhon, nemluvě o nestíhajících plicích a čůrkách potu, které nám
i přes stále silnější studený vítr stékaly všude možně :-). Mrkli jsme
se na jeden z nejznámějších místních kempíků, kde jsme si i opekli
výborné Slezské klobásky, které sebou vzala Gepardice a po
polohorolezecké vložce viděli i jeden pěkně zašitej kemp vysoko ve
skalách. Přímo na vrcholové plošině jsme se ale nezdržovali – výhled byl
nulový a vítr ledový. Navíc už měla většina z nás i promáchané nohy
v botách, které příval vlhkosti neustály. Nastal čas sestupu
sešupu. Trávou, blátem, kamením jsme sjeli dolů na Klučanku a po krátkém
orazu u sroubku opět šplhali nahoru. Ovšem s vidinou tepla a dobrot v
hospůdce, která se vzhledem k silné nevlídnosti počasí stala
protentokrát středobodem našeho vandru (nebývá to tak pokaždé, ale
jednou za čas to není úplně nepříjemné :-)) Cestou mi volala Bobina, že
přezula Matlase do holinek a jsou na vršku Ostaše. Topěj tam ohýnek na
Slepičárně, a že se jim tam podařilo najít Chudkynem ztracené brýle,
které tam ležely ve skalní polici zaprášené již od začátku prosince.
Nakonec jsme se všichni sešli po třetí odpoledne zasejc u „našeho“
stolu. Protentokrát platilo na 100%, že v hospodě je líp, než na světě.
I tak to ale Gepardi nevydrželi a vyrazili taky na vršek Ostaše,
pokochat se výhledy do mlhy. To se jim i podařilo a dokonce se na ně i
chvilku usmálo sluníčko, když se mraky na okamžik roztrhly. To byla
předzvěst toho, že se blýská na lepší (po)časy. Tentokrát jsme odcházeli
z knajpičky ještě za světla – nebe bylo vymetené a západní obzor byl
rudě ozářen zapadajícím sluncem. Zima ale byla pořád, takže jsme byli
rádi, že dřevo na převisu nikdo nespálil. Pilou, sekerou i rukaniko jsme
vyrobili z natahaných silných větví óóóbrovskou hromadu dříví, která se
pak v kamenném kotli postupně proměňovala v teplo i světlo. Zavoněli
buřtíky, klobásky a kolovalo jedno igelitkové, Gepardovic Listerinka,
Blackieho Tulamorka, moje prostějovská Medovinka a Vojtova Božkovka.
Z jasného nebe zářil srpek měsíce a jasné hvězdy. Zněly fórky, písničky
i filozofické úvahy. Ten večer měl všech 5P – prostě prostá Příjemná
Pečbuřťácká Pohoda Plná Poklidu :-).
Tentokrát jsme ulehli už před půlnocí a tušili mrazivé jasné ráno.
Chrapot zněl nezměněnou silou, ale únava z průzkumu Hejdy nás ušetřila
trápení se zbytečným mlaskáním. Všici spali jako zabití.
Nedělní ranní mráz jsme buď zaspali, nebo ani nebyl. Vstávalo se až po
osmé a vstávání to bylo parádní - s výhledem na jasně modrou oblohu a
stromy ozářené hřejícím sluníčkem. Pod převis ale nesvítilo, tak Matlas
rozdělal ohýnek a ohřívali jsme se u něj. Je po tatínkovi (po mně) a
vyrobil parádní mlhu, přes kterou se hezky fotilo sluníčko :-).
Posnídali jsme, pobalili se, uklidili a zanechajíc po sobě slušnou
hromadu dřeva (v pátek tu nebylo VŮBEC NIC) se s kempem rozloučili a pod
modrou oblohou s bílými beránky šlapali k Malíkom. Tam jsme si hodili
bagáž do aut a rozloučili se s Gepardy a Blackiem, kteří spěchali domů.
Sami jsme se vydali na vršek Ostaše, kde jsme se ve studeném větru
pokochali výhledy, vyfotili se v Čertově autě a zase se vrátili dolů.
Zamávali jsme Ostaši a frčeli, se zastávkou na oběd v Trutnově, domů.
I když bylo dva dny ošklivo, přece nám bylo tenhle víkend pěkně. Jako
vždycky na Ostaši s dobrými lidmi.
Vandropis sesmolil Pavouckej
 |
