|
Nebyl ale nikdo, kdo by mě hodil autem blíž ke vlaku. Musel jsem se tedy
komplikovaně přesunout na místo srazu několika autobusy a vlaky. Hned
první vlak ale nabral zpoždění dříve než vůbec vyjel. V Český Lípě jsem
byl ale včas. Tady se vyskytla další potíž, Pajda zapomněl doma kartu do
foťáku. Má kliku, musíme projít městem, tak snad bude možno ji někde
koupit i když už je po 17.00 h. Dopadlo to ve fotolabu, kde se sice
uklízí ale kartu ještě prodali. Nic tedy nebrání k cestě k prvnímu cíli
vandru, restauraci v Piheli U Zlatého buřtu. Jako zástupci Asociace
českých pečbuřtů, to tam musíme prozkoumat. Na první pohled nóbl podnik.
Že to nebude nic moc pro nás, to jsme věděli, či spíš tušili už dřív,
ale co je moc, to je moc. Těšíme se na pívo ale zrada, mají Géčko a
Plzeň. Zkoušíme Géčko ale ouha, kyselák. V poslední době ho nemusíme,
ale lepší Géčko než-li nic. Tohle se ale nedá, nedá se to ani dopít,
končíme. Z nabídky, kde by byly buřti, mají jen utopence s cibulí za
pouhých pětapadesát kaček, pívo není k pití, tak tady AČP nemá co dělat,
míříme pryč. Plánujeme dojít do Sloupu v Čechách a tam přespat. Byl jsem
tam asi před deseti lety, znám tam šikovnej převis, snad ho ještě najdu.
Tlačí nás čas, blížící se tma a pivní dluh a ten je asi největší.
Nechávám hochy v hospodě, usárnu s nima a nalehko jdu okouknout kemp.
Městečko je mi docela ještě povědomé a tak mám základní směr ještě
dobrej. Problém začíná v lese, kde jsou nové mýtiny, co mění podstatně
ráz krajiny. To mě mate, nepoznávám orientační body, musím hledat od
počátku, jako kdybych tu byl poprvý. Několikrát vlezu do blbý rokle,
jsem zpocenej až na prdeli, do toho drobně prší, padá tma a hledanej
převis furt nikde. Najednou mám pocit, že jsem tu už někdy byl. To už z
dáli slyším hlasy, je to z kempu, už tam vidím, někdo tam již lágruje.
Dělám dotaz, zda zůstanou na noc a jestli jo, zda se vejdeme. Snad jo,
ale bude záležet na tom, kolik ještě dorazí jejich kamarádů. Už potmě se
vracím za hochy co spolu chodíme a dáváme si několik točenejch odměn.
Při cestě zpátky na kemp míjím správnou odbočku, včas si to uvědomuji a
už jdeme správně. Na kempu se srovnáváme, seznamujem a pálíme dříví.
Pajda ještě někde vykouzlil soušek, než ho ale celý spálíme, už je pod
skálou klid a mír. No, mír je silný slovo, poněvadž první osadníci kempu
jsou členy komanda co mají rozehranou válečnou hru. Válí se tu všelijaké
airsoftové zbraně a sami nám říkají, že čekají noční návštěvu. Máme se
na co těšit. Návštěvu v noci ale zblejsknul jenom Pajda.
Já a Cajs spíme až do rána, kdy se balí ostatní vojsko. Za chvíli
jsme pod skálou už sami. Po nějaké době kolem prochází parta Bin
Ládinovců, co je nahánějí a požadují po nás informace. Pajda vstává jako
skoro vždy první a jde lovit snímky, když už si koupil tu kartu. Občas i
vykoukne sluníčko. To ale jen opravdu koukne. Pajda na procházce nachází
další mě neznámý kemp. To kvitujem, můžeme se nám to za deset let hodit,
až tady bude zase plno. Doplníme tedy dříví, něco navaříme a pokračujeme
v trempu. Jdem se podívat na ten kemp, co Pajda zahlíd ze skály. Kdyby
nepršelo vodorovně, tak by tam šlo i přespat. Dál míříme k rozhledně, co
tu nedávno vyrostla, včera jsme si ji prohlídli zespoda, z města od
hradu. Docela impozantní pohled. Až otevřou prosklenou hospodu, co stojí
pod ní, bude to bomba. Provozovatel bufetu u rozhledny nám vypráví
peripetie ze stavby. Prostě klasickej příklad pračky na prachy. Ptáme se
kam na oběd. Když tam dorážíme, je tam frmol. Dost lidí, tak si musíme
na jídlo počkat. Vyplácí se to, páč nám chutnalo, jen Cajs si stěžuje že
chutné kachní stehýnko byla samá kost, a mě vadilo u králíka spousta
mrkve. Pajda byl spokojen asi nejvíc, ten zbaštil i tu mrkev. Musíme
projít skrz Nový Bor, začíná lejt a tak zaplujem do první putyky u
cesty. Třeba za chvilku přestane. V putyce řádí Vietnamec a pívo se nedá
pít. Už zase. Nedopíjíme a míříme on the road. Leje víc. Bereme to
raději zrychleným tempem. Zabaleni v pláštěnkách do kterých buší déšť,
mlčky se zatnutými zuby, se těšíme do Polevska, kde snad bude lepší pívo.
Jsme už pěkně namácháni když tam dorážíme. Jsou tu dvě knajpy. Nevíme do
který zalýst. Konečně jsme jednu vybrali, lezeme dovnitř. Tam pár
štamgastů čumí do bedny a jsou svědky spolu s námi potupné prohry
českých hokejistů na Mistrovství světa s Dány. Pivo celkem jde a tak se
nám do deště moc nechce. Vedle hospody je altánek, kde by šlo i v suchu
přespat, ale rozhodujem se pokračovat v plánovaném postupu i v dešti.
Tohoto rozhodnutí několikrát později i litujeme. Chceme do Kytlic a tam
na kemp, kde se těšíme na ohýnek. Aspoň bude šance se usušit. Předtím se
ještě stavujeme v hospodě u kostela. Dost vyhlášená, mají Géčko, ale dá
se. Chuť na tláču si musíme nechat zajít. Kuchař už nefunguje. Znovu
natahujem pláštěnky a skrz déšť si razíme cestu na kemp. Snad tam nikdo
nebude, už bychom se tam nevešli. Je to tam celkem malý. Museli bysme na
další kemp, což by znamenalo další kus trempu. Prima už jsme tu, nikde
nikdo. Rychle děláme ohýnek, naštěstí je tu suchýho dříví dost, což
zrovna tady je vzácnost, už je to tu dost profláklý a slejzaj se tu
místní huliči a spol. Pěkně nám vyhládlo, když se nám nedostalo
tlačenky. Cajs brečí že má botky durch, rezervní fusekle jsou doma.
Pajda operativně nabízí svoje a tak je zachráněn, páč je nějak
nachcípanej, klepe s ním i zimnice i přes pěknej fajrák co jsme
založili.
Ráno zas Pajda loví snímky, nám se ještě nechce i když spát nám to
ještě nejde. Uklízíme binec od večera, doplníme spálené dříví, i když je
to mokrý. Pod skálou však brzo vyschne. Botky jsou stále mokrý, u všech,
ale už aspoň neprší. Ještě dosoušíme co jde a je čas vyrazit ke vlaku. V
Jedlový máme půl hoďky na přestup, ale podle hostinský ani tu držkovku
si nestihneme dát. Tak aspoň jedno pívečko. V Český Lípě jak jsme se
sešli, tak se zase rozcházíme.
Vandropis sesmolil Vojta Starý tremp
|
