|
Vláčkem se přiblížíme do Nového Města pod Smrkem, kde hledáme
nějakou tu osvěžovnu, co by v ní nebylo černo. Je to tu docela problém,
ale podařilo se. Zde nabíráme sil před výstupem na nejvyšší českou horu
Skleněnek Smrk. Ta nejvyšší – Vysoká Kopa - je v Polsku a je o 2 metry
vyšší. Vyrážíme a vybíráme nejkratší cestu, jestli je i nejsnazší, to
netušíme. Měli bychom minout autokemp, kde chceme nabrat točený, abychom
si nahoře mohli připít, či se cestou občerstvit. Ale ten nikde a na
hřišti je zavřeno. Připraveným ale přeje štěstí. V okolí fungujou
singltreky a my narážíme na nově otevřenou boudu s občerstvením a
zázemím pro cyklisty. Srub voní novotou, mají to tu pěkný. Paní zrovna
uklízí cedule, že zavírají. Vše co si přejeme ale ochotně vyplní s
omluvou, že jinak mají i do půlnoci ale dnes jdou na rodinnou oslavu a
končí dřív. Jako poslední odcházíme, sklo schováváme do skrýše a
začínáme mírně stoupat. Míjíme pramen místní kyselky, jediný, kdo chce
napít či ochutnat je Růža. Já se mám rád a tak neriskuji. Zásoby
toaletního papíru jsou omezené. Už za tmy dorážíme na vrchol k
rozhledně. Docela jsme se zapotili, jak taky jinak. Za silného větru si
ještě z rozhledny prohlédneme okolní světýlka a hvězdičky nad námi (
zatím ). Přes noc má pršet, tak si ustýláme v útulně. Jsme tu s podivem
sami až do rána. Nikdo jiný nemá stejný nápad jako my.
Ráno po veškerých nezbytnostech překračujeme hranici do Polska, kde
chceme jít k polskému prameni Jizery. Jednomu ze dvou, ten další je na
českém území, ten snad ale někdy příště. Doplňujeme vodu ve studánce,
kyselka proběhla bez následků. Kousek za hranicí potkáváme nějaký srub s
verandou a ohništěm, kde by se dalo i přespat. To je dobrý vědět pro
příště. Odtud je to již jen kousek k prameni. Jedno ze tří pramenišť –
to nejsilnější – je pramen Jizery. Tady ani Munzar nebyl. Kousek se
vracíme a to už padáme cestou dolů k meandrům Jizery. Cesta přestává být
cesta a stává se z ní řečiště. Občas zapadnem do bláta či rašeliny, já
třeba skoro až po koleno, nový boty dostávají zabrat. Na křižovatce cest
probíhá očista a zároveň je čas obídka – tak i obídek. Je tu turistický
altán, kde jsme se taky schovali před sluníčkem, které se konečně
vylouplo a přestalo být sychravo. Tak a teď najít ty meandry. Říznem to
po jednom přítoku Jizery. Netušíme, že jsme si vybrali ten nejdelší -
sice nejkrásnější, ale za chvíli nejproklínanější. Prodírání,
přeskakování, dávání pozor, abychom se nepropadli do rašeliny či bláta,
stálého obcházení zákrut a meandrů, to se nám stalo na delší dobu
náročnou náplní. Trvá to hrozně dlouho, zvažujeme návrat, ale to
prodírání už přece musí každou chvíli končit. Konečně jsme u Jizery, ale
trápení není konce. Je to ještě krásnější a hroznější než kolem potoka.
Xkrát musíme brodit ze břehu na břeh, jelikož to už dál nejde. Někdy to
projdem v botách, jindy je musíme i zout. Je to už hlubší než naše
botky. Do toho praží slunce, je nejteplejší doba dne. Pochybnosti nás
užírají, netušíme, jak daleko jsme od normálního terénu. Louky mezi
meandry se nedají přejít, jsou plné jezírek a rašelinišť, k tomu se
přídává i zdejší zvláštnost – má jistě i své jméno. Jde o trsy trávy,
mezi kterými jsou kanálky od vody, těmi se jít nedá a skákat z trsu na
trs, to se dlouho nedá vydržet. Je to strašně unavující. Kde se dá jakž
takž jít, je těsně kolem Jizery. To se ale trasa co do kilometrů
trojnásobně prodlouží. A to už jdem i na něco horšího než pivní dluh.
Utýct se nedá, k normální cestě je to daleko, nezbývá než se kousnout a
jít a jít. Všude kosodřevina, divoký jalovec, bez mačety se to nedá
projít – jen podle vody, jen podle vody. Konečně v dáli vidíme jistou
lidskou činnost. Zbytky nějakého oplocení. Civilizace nebude daleko. Je
tu cesta, únava z nás rázem padá a nálada stoupá o 100%. Zde opouštíme
ten krásný divoký kraj. Již nejsme daleko od Velké Jizerské louky. Tam
se těšíme, funguje tam polský bufet s lahvovým pivem a především
výbornými nalešniky – polskými palačinkami se smetanovou náplní
přelitými borůvkovým žahourem. Nechce se nám zvedat a pokračovat ve
vandru, či spíše nejde to. Pěkně jsme se rozseděli a únava se rozložila.
Ale jdeme, chceme na Jizerku a tam přespat. Cestou potkáváme zajímavou
stavbu. Netušíme k čemu to je – asi dvacet kůlů zapuštěných v zemi –
nazvali jsme to Stonehenge. Když dorazíme k turistickému mostu máme
jasno, tady to stojí taky a je to hotový. Krásný turistický útulek. Je
to příhodné místo ke krátkému odpočinku a ošetření šrámů z cest. Sto
metrů odtud Pajda kobrtnul a po vzoru Rychlonožky předvedl let plavmo,
při němž si vyrobil několik šrámů. Umělými schody stoupáme do průsmyku
pod Bukovcem směr Jizerka. Táhne nás to na gulášek na Pyramidu. Ještě
cestou u Staré pily potkáváme něco jako trempa s kytarou, říkáme si, že
sem se musíme vrátit. Tady to vypadá na nějakou muziku. Jak jsme
vymysleli, tak jsme učinili. Ještě před tím jsme navázali videorozhovor
s kamarádem Pavoukem přes kameru hydrometerologického ústavu a mobilní
telefon. Dozvídáme se cenné informace o počasí přes noc. To nám
potvrzuje i sám hostinský na Staré pile. Tam jsme si poseděli. Dvě
kytary, banjo, zpěv, pivo, kořalka, sranda, zábava – co víc dodat, snad
jen, že se nám nechtělo do deště. Než jsme se rozhodli kam půjdeme spát,
přestalo pršet ale i tak se pro jistotu vracíme k mostu do nového
přístřešku. Po půlnoci tam dorážíme a již tam máme spolunocležníky.
Snažíme se v tichosti uložit a až ráno zjišťujeme, že se jedná o dva
poláky. Byli nějaký divný, ani rum nechtěli :-) Jizera nám šuměla do
ucha, tak se nám tam spalo dobře.
Po snídani balíme a vydáváme se směrem ke domu. U železničního mostu se
loučíme s Pajdou, který se vydal na kořenovské nádraží k vlaku. My ještě
pokračujeme dál okolo Jizery až k soutoku s Mumlavou a pak už také
bereme zavděk busem. Tak zas někdy nashle ve Skleněných horách !
Sesmolil
Vojta ( St.tr.)
|
