wz

 

                                                              19. - 21. 6. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Růži a Vojty

- Pajdovo fotky

Zúčastnili se: Růža, Vojta St.tr. a Pajda

 

Trasa vandru: Nové Město pod Smrkem - Smrk - Meandry Jizery - Chata Gorzistow - Jizerka

 

Než se dám do popisu vandru, musím nejdříve poděkovat všem, co se nezúčastnili. Postupně pochopíte...

Že to bude fyzicky náročnější, to jsme tušili, ale že tak, to jsme zjistili až na místě samém. Ale popořádku.

Skleněnky – název, který nemůže být přesnější či výstižnější. Žádné jiné pohoří v Česku nemá hezčí příšlapek.

 Vláčkem se přiblížíme do Nového Města pod Smrkem, kde hledáme nějakou tu osvěžovnu, co by v ní nebylo černo. Je to tu docela problém, ale podařilo se. Zde nabíráme sil před výstupem na nejvyšší českou horu Skleněnek Smrk. Ta nejvyšší – Vysoká Kopa - je v Polsku a je o 2 metry vyšší. Vyrážíme a vybíráme nejkratší cestu, jestli je i nejsnazší, to netušíme. Měli bychom minout autokemp, kde chceme nabrat točený, abychom si nahoře mohli připít, či se cestou občerstvit. Ale ten nikde a na hřišti je zavřeno. Připraveným ale přeje štěstí. V okolí fungujou singltreky a my narážíme na nově otevřenou boudu s občerstvením a zázemím pro cyklisty. Srub voní novotou, mají to tu pěkný. Paní zrovna uklízí cedule, že zavírají. Vše co si přejeme ale ochotně vyplní s omluvou, že jinak mají i do půlnoci ale dnes jdou na rodinnou oslavu a končí dřív. Jako poslední odcházíme, sklo schováváme do skrýše a začínáme mírně stoupat. Míjíme pramen místní kyselky, jediný, kdo chce napít či ochutnat je Růža. Já se mám rád a tak neriskuji. Zásoby toaletního papíru jsou omezené. Už za tmy dorážíme na vrchol k rozhledně. Docela jsme se zapotili, jak taky jinak. Za silného větru si ještě z rozhledny prohlédneme okolní světýlka a hvězdičky nad námi ( zatím ). Přes noc má pršet, tak si ustýláme v útulně. Jsme tu s podivem sami až do rána. Nikdo jiný nemá stejný nápad jako my.

Ráno po veškerých nezbytnostech překračujeme hranici do Polska, kde chceme jít k polskému prameni Jizery. Jednomu ze dvou, ten další je na českém území, ten snad ale někdy příště. Doplňujeme vodu ve studánce, kyselka proběhla bez následků. Kousek za hranicí potkáváme nějaký srub s verandou a ohništěm, kde by se dalo i přespat. To je dobrý vědět pro příště. Odtud je to již jen kousek k prameni. Jedno ze tří pramenišť – to nejsilnější – je pramen Jizery. Tady ani Munzar nebyl. Kousek se vracíme a to už padáme cestou dolů k meandrům Jizery. Cesta přestává být cesta a stává se z ní řečiště. Občas zapadnem do bláta či rašeliny, já třeba skoro až po koleno, nový boty dostávají zabrat. Na křižovatce cest probíhá očista a zároveň je čas obídka – tak i obídek. Je tu turistický altán, kde jsme se taky schovali před sluníčkem, které se konečně vylouplo a přestalo být sychravo. Tak a teď najít ty meandry. Říznem to po jednom přítoku Jizery. Netušíme, že jsme si vybrali ten nejdelší - sice nejkrásnější, ale za chvíli nejproklínanější. Prodírání, přeskakování, dávání pozor, abychom se nepropadli do rašeliny či bláta, stálého obcházení zákrut a meandrů, to se nám stalo na delší dobu náročnou náplní. Trvá to hrozně dlouho, zvažujeme návrat, ale to prodírání už přece musí každou chvíli končit. Konečně jsme u Jizery, ale trápení není konce. Je to ještě krásnější a hroznější než kolem potoka. Xkrát musíme brodit ze břehu na břeh, jelikož to už dál nejde. Někdy to projdem v botách, jindy je musíme i zout. Je to už hlubší než naše botky. Do toho praží slunce, je nejteplejší doba dne. Pochybnosti nás užírají, netušíme, jak daleko jsme od normálního terénu. Louky mezi meandry se nedají přejít, jsou plné jezírek a rašelinišť, k tomu se přídává i zdejší zvláštnost – má jistě i své jméno. Jde o trsy trávy, mezi kterými jsou kanálky od vody, těmi se jít nedá a skákat z trsu na trs, to se dlouho nedá vydržet. Je to strašně unavující. Kde se dá jakž takž jít, je těsně kolem Jizery. To se ale trasa co do kilometrů trojnásobně prodlouží. A to už jdem i na něco horšího než pivní dluh. Utýct se nedá, k normální cestě je to daleko, nezbývá než se kousnout a jít a jít. Všude kosodřevina, divoký jalovec, bez mačety se to nedá projít – jen podle vody, jen podle vody. Konečně v dáli vidíme jistou lidskou činnost. Zbytky nějakého oplocení. Civilizace nebude daleko. Je tu cesta, únava z nás rázem padá a nálada stoupá o 100%. Zde opouštíme ten krásný divoký kraj. Již nejsme daleko od Velké Jizerské louky. Tam se těšíme, funguje tam polský bufet s lahvovým pivem a především výbornými nalešniky – polskými palačinkami se smetanovou náplní přelitými borůvkovým žahourem. Nechce se nám zvedat a pokračovat ve vandru, či spíše nejde to. Pěkně jsme se rozseděli a únava se rozložila. Ale jdeme, chceme na Jizerku a tam přespat. Cestou potkáváme zajímavou stavbu. Netušíme k čemu to je – asi dvacet kůlů zapuštěných v zemi – nazvali jsme to Stonehenge. Když dorazíme k turistickému mostu máme jasno, tady to stojí taky a je to hotový. Krásný turistický útulek. Je to příhodné místo ke krátkému odpočinku a ošetření šrámů z cest. Sto metrů odtud Pajda kobrtnul a po vzoru Rychlonožky předvedl let plavmo, při němž si vyrobil několik šrámů. Umělými schody stoupáme do průsmyku pod Bukovcem směr Jizerka. Táhne nás to na gulášek na Pyramidu. Ještě cestou u Staré pily potkáváme něco jako trempa s kytarou, říkáme si, že sem se musíme vrátit. Tady to vypadá na nějakou muziku. Jak jsme vymysleli, tak jsme učinili. Ještě před tím jsme navázali videorozhovor s kamarádem Pavoukem přes kameru hydrometerologického ústavu a mobilní telefon. Dozvídáme se cenné informace o počasí přes noc. To nám potvrzuje i sám hostinský na Staré pile. Tam jsme si poseděli. Dvě kytary, banjo, zpěv, pivo, kořalka, sranda, zábava – co víc dodat, snad jen, že se nám nechtělo do deště. Než jsme se rozhodli kam půjdeme spát, přestalo pršet ale i tak se pro jistotu vracíme k mostu do nového přístřešku. Po půlnoci tam dorážíme a již tam máme spolunocležníky. Snažíme se v tichosti uložit a až ráno zjišťujeme, že se jedná o dva poláky. Byli nějaký divný, ani rum nechtěli :-) Jizera nám šuměla do ucha, tak se nám tam spalo dobře.

Po snídani balíme a vydáváme se směrem ke domu. U železničního mostu se loučíme s Pajdou, který se vydal na kořenovské nádraží k vlaku. My ještě pokračujeme dál okolo Jizery až k soutoku s Mumlavou a pak už také bereme zavděk busem. Tak zas někdy nashle ve Skleněných horách !

 

Sesmolil Vojta ( St.tr.)