|
Po nezbytné přepravě začínáme vandr v Rynolticích. Jen co vypadnem z
autobusu, naproti nás vábí takový slabý hlásek - pojď, pojď, pojď-
ventilátor místní hospody Pod kaštany. Je hic, tak není co řešit. Mezi
námi, i kdyby nebyl, taky by nebylo co řešit. Vždy si to dokážeme
zdůvodnit. Jedno si tedy povolujem, u toho ale nezůstalo, to jedno bylo
ňáký kyselý, a tak si dáváme druhý na spravení chuti. Jinak tuto
provozovnu musíme jako členové AČP pochválit. Vyskytuje se tu totiž
železný koš na zahradě se zásobou dříví a možností opéci si buřta zde
zakoupeného. Neměli jsme bohužel čas vyzkoušet kvalitu zdejších uzenin,
ale jistě to tu příště otestujem. Provádíme přesun do Janovic, kde
plánujeme přenocovat. Jsou tu poblíž tři rybníky, u některého z nich to
určitě půjde. Hned první je přímo v obci, hned vedle malého fotbalového
hřiště, u něhož se nachází kryté pódium a dvě pergoly, ohniště, lavičky,
co víc si přát, jen v tom rybníku se ale nedá koupat. No ale co s
načatým večerem? Víme, že tu hospoda není, na to je obec malá, asi 80
stálých obyvatel. Spíš převládá rekreace. Ale měl by tu v pátek a v
sobotu fungovat jakýsi chlastací klub. Třeba nám dají taky za úplatu
napít. Dali. Pěkně se tu sedělo, litujem že tu s námi není žádný kamarád
muzikant. Před odchodem ještě proběhne frťanová bitva, zdejší
místostarosta na ráno slibuje kafíčko do postele, děvčata si
objednávají, aby to neměl jednoduchý, každá jiný.
Ráno se nechce ze spacáčků, ale kafovej servis nás žene ven.
Místostarosta slib dodržel. V Janovicích je prostě príma, ani se nám
odtud nechce, ale máme další cíle. Nedaleko Janovic se podle mapy
nachází místní zajímavost – staré poustevny. Shlédli jsme toto zajímavé
místo s několika vytesanými prostorami ve skalkách a míříme dál
zarostlou turistickou cestou přes Stříbrný vrch. Tady turismus a
trempink moc nefunguje. Směřujeme na Stříbrník, kopec s třemi kamennými
vrcholy s pěkným výhledem. Ještě než se tam vydrápeme, stavujeme se v
Žibřidicích v hospůdce, kde nás mile překvapili, že místo ve 14 hodin,
měli otevříno už od půl dvanácté. Dokonce mají i domácí zákusky. Děvčata
nadšeně ochutnávají. Pak už jen rozpálenou polní cestou na Stříbrník.
Tam se pečem na rozpálených skálách, kocháme se panoramaty a naháníme
Pajdoj do objektivu fotoaparátu otakárka fenyklového, což není vůbec
jednoduchý. Chvíli neposedí, je jich tu spousta, vzájemně se nahánějí,
což Pajdovi jasně vadí. Ale daří se a motýl se ocitá v Pajdově
fotoaparátu. Snad se s ním brzy pochlubí na svém fotoalbu. Sestupujeme z
vrcholku a pod hájem si dáváme obídek a 20. Přitom hlídáme kola
cyklopartě co leze na kopec, co před chvílí my. Než dojdem do Hamru na
Jezeře je již odpoledne. Míříme na místní pláž, kde ještě stále vybírají
vstupné. Nekompromisní paní výběrčí na žádnou slevu nechce přistoupit.
Voda je na hraně ale ještě se dá. Přišla vhod, i nějaký ten langoš či
pívo v igelitovém kelímku. Už nás to nebaví, tak jdem za muzikou, kterou
v dáli slyšíme. Naproti restauraci, kde si chceme dát večeři,
muzicírujou nějací umělci. Usazujem se v hospůdce a se smíchem
komentujeme výkony muzikantů. Ještě teď když si na to vzpomenu,
naskakujou mně pupínky. Chválím místní servírku co vypadla z prdele
Pamele Anderson, už je z toho otrávená, říká jí to asi každej, nemá se
opičit. Naperem si pupky vepřovým a už se nám klíží oči, venku se
probíráme. Trochu se ochladilo, míříme za hráz, na druhou stranu rybníka
do háje. Co čert nechtěl, cestou nás vcucla další putyka. Na dvoře hráli
country a tam jsme nemohli chybět. Tady byla kvalita naprosto v pořádku.
Chvíli jsme pobékali s nima, dali píváka na dobrou noc a jdeme dál.
Začíná se blejskat, v dáli i hřmí. Zjišťujeme kam se vetřít, ale podle
rady opilé servírky se nám flek nedaří najít. Končíme v háji pod
plachtami, bouřka jde naštěstí bokem. Tak nás do rána trápí akorát hic,
komáři a mravenci.
Kromě rybníka všude sucho tak snídáme za studena, balíme abychom
zbytečně nedráždili kolemjdoucí, světe div se, ustlali jsme si kousek od
cesty. Naštěstí pochod přes tři hrady vede jinudy a asi i jindy.
Poslední pochůdek vandru vedem do Osečné přes Chrástenský vodopád.
Kousek od něj již cítíme oheň, což posléze potvrzuje i značný dým. U
samotného vodopádu nacházíme manželský páreček. Opodál mají opřeno
dvojkolo, to je již ten den druhé co potkáváme ale s jinými cyklisty.
Mužská část dvojce se na nás doslova vrhá a příval dotazů a informací
nemá konce. Paní přidává i ze svého soudku a tak raději prcháme od ohně
k samotnému vodopádu abychom jim aspoň na chvíli unikli. Chyba , drží se
nás jak hovno košile, za oběť si vybrali Fouse /Čahouna/, navlíkají ho
do pláštěnky od Niagárských vodopádů a noří se s ním do vodopádu a jeho
jezírka. Jak bejvá Fous prudič, tak tady se na nic nezmůže a za
všeobecného veselí se podrobuje. Chtěli jsme se tady taky smočit, ale
raději prcháme. Míjíme Chrástenský rybník a jeho rekreační středisko kde
mají ještě zavříno. Obídek tedy proběhne až v Osečné nebo Kunraticích.
Odtud už jen busem do Liberce tam zalomit palec s Divi , Pajdou a
Fousem, kousek cuknout čugálou skočit na další bus a už sme v domácí
vsi. Docela jednoduchý , když to klape. Hurá, klaplo. Tak zas někde,
jindy a třeba i s dalšíma kamarádama.
Sesmolil Vojta St.tr. |
