|
Já s mladym jsme využili Chudkynovo nabídky a vyrazili s ním, Ájou,
Anežkou a Adamem už v pátek ráno na
projížďku Jeepem. Pod modrou voblohou
jsme se mrkli na Kumburk, přejeli na Bradlec a na časnej
voběd se stavili ve vyhlášený
hospodě u silnice v Ploužnici. Tam se s náma
rozloučila Ája s téměř spícím Adámkem a odjela rodinným vozem domů (Chudkyn
ho tam zavez brzo ráno a vrátil se
vlakem pro nás a jeep). Už jen ve
čtyřech jsme vyrazili zdolat Staropacký
hory a byl to záhul J (co se
najití cest mimo silnice týče). Například voplocenka natažená v lese
přes cestu nás fakt dostala (a vrátila o pěknej
kus zpět). Nakonec jsme dojeli až k rozhledně Na Kozinci, kde jsme měli večer
s Růžou a spol. nocovat. Žádný extra
vhodný místo jsme nenašli, ale vypadalo
to, že to tam v lese půjde. Protože rozhledna byla zavřená, vzal nás
Chudkyn na pěkný výhledový
místo opodál a my se kochali panoramatem Novopacka a hleděli i směrem
k Pecce, kde se zítra s už pěším
Chudkynem a Anežkou na vandru sejdem.
Vrátili jsme se do Paky v počínající přeháňce, dali si u Chudkynů
kafe, pokecali tam chvilku i s Čiprem, který potřeboval půjčit na svatbu
Žaby lednici a domluvili s ním i naši pro Žabu
nečekanou návštěvu její veselky J.
Rozloučili jsme se a s Bobinou vypadli do města – koupit nějaký
buřty a pečivo na vandr, kterej teprve
večer v Horkách začínal. Přečkali jsme v autě prudkou bouřku, mrkli se
na pouť na náměstí a už byl čas se přesunout na místo srazu v Horkách u
Staré Paky. Přejeli jsme tam autem, protože Bobinu ještě čekal večerní
pokec s kamarádkou v Pace a zítra měla
odjet do JBC. Hospodu jsme našli nevomylně
a když jsme do ní vešli, radostně jsme se vítali s Růžičky – Starým
trempem a Růžou, který tam už seděli. Sezení se poněkud protáhlo –
v lokále na nás dejchly
vosmdesátý
léta (putika, včetně obsluhy, jak vystřižená z tý
doby – fakt dobrý!) – dočkali jsme se i Cajse a Pajdy, který
dorazili v dešti
po sedmý hodině. Když už jsme se v půl devátý
zvedali k odchodu, dorazil Chudkyn a že nás nahoru klidně
vodveze – že přijel jeepem. To byl
nápad! Postupně nás tmou (ještě chvíli jsme poseděli) vyvez na planinu
vedle rozhledny a já tam po tmě našel šikovnej flek v lese na jehličí na
lágrování a kousek na cestě prima místo na dočasnej
voheň. Než dorazila druhá várka, pro
kterou se Chudkyn vracel, už hořel
voheň a byla pohoda. Dokonce se stihla
jeepem vyvízt i Bobina, která se už
vrátila z Paky. Chudkyn vyčaroval na dně jeepu basu plnotučnýho Krákory,
takže ani pitnej režim nebyl ošizenej.
Kolem půlnoci nás skolila únava, rozloučili jsme se s Chudkynem, který
se střízlivej vracel domů a zalezli pod
plachty, který jsme si natáhli v lesíku
vedle. Spali jsme jako špalky a nevzbudil nás ani déšť, kterej
do celt bubnoval skoro celou noc. Ráno v půl devátý
jsme se pomalu začali budit. Pršelo jen ze
stromů, takže se zase spáchal
na cestě voheň. Bobina mezitím odjela do Jablonečka k rodičům,
tak jsem balil už bez ní. Po sbalení jsme posnídali a v počínajícím
dešti vyrazili po desátý na plánovanou
cestu směr Pecka.
No, byla to pecka. Pěšina zakreslená
v mapě, po které jsme začali sestupovat, končila u plotu a my se museli
drápat zpátky do kopce, přejít mokrou trávou a prodrat se nízkým
podrostem. Vyplivlo nás to na louce na druhé straně vesnice, než jsme
chtěli. Sešli jsme kolem kukuřice k silnici a včas odbočili z kerkonošské
strády na silničku, která nás pak vedla Vidochovem. V restauraci měli
naštěstí ještě zavřeno (místo v 11h měli napsáno, že otvírají v 11,30,
šmejdi), tak jsme se nezdržovali a šlapali. Čvachtalo nám v botách a aby
toho nebylo málo, občas přišla pěkná přeháňka. U silnice ve Stupné jsme
narazili na prima turistickej přístřešek, který jsme obsadili a bohatě
tam posvačili – však už bylo poledne. Celou dobu, co jsme byli pod
střechou nepršelo, ale jen co jsme se zvedli k odchodu, začalo lejt
a déšť nás pak provázel další 2 km po silnici na konec vesnice, kde jsme konečně asfalt
opustili a drápali se kopcem ke kostelíku v lukách na kopci. Přestalo
pršet a občas se mezi rychle letícími mraky objevil i puchejř, kterej
skoro až nepříjemně pálil. Od kostelíka se nám otevřelo zpětný panorama
na holandský domečky v protější stráni – úplný panoptikum. Nic nepřirozenějšího už
jsme dlouho neviděli. Čas pokročil, moc jsme se teda nezdržovali a
svižně jsme sestupovali zase dolů. Mladej v lese sbíral houby, který
jsme pak na kraji Pecky dali natěšenejm houbařům mířícím proti nám do
lesa. To my zase neomylně zamířili na náměstí a do hospody. Zapadli jsme
hned do tý první a byla to chyba. To už se k nám připojil Chudkyn
s Anežkou, ale zbaběle z hospody utek na hrad, jako kdyby tušil, co nás
čeká. V hotelu Roubal je totiž prosím pěkně restaurace BEZ OBSLUHY!! Jak
to správně nazval Pajda – taková lepší závodka. A lepší jen proto, že se
tam točí i pívo. I když mizerný a drahý (Svijany za 27Kč – bez
obsluhy!). Řečeno slovy klasika „jídlo bylo dobré, takové teplé“,
ale již nikdy více. Jestliže v Horkách na nás dejchly vosumdesátý léta,
tak u Roubala vládne bezčasí. Nechali jsme nepěknej zážitek za sebou a
bez návštěvy hradu (snad příště) mazali směr Horní Javoří. V tom Dolním
totiž měla hostinu dnes čerstvě vdaná Žaba a my ji chtěli překvapit.
V lese jsme se potkali s Chudkynem a Anež a už společně v dešti došli do
vsi. Tou jsme jen prošli, za ní se pokochali výhledem na panorama
Krkonoš, nasbírali a pojedli nějaký ty plody země český a sestupovali do
Dolního Javoří. Nechtěli jsme přijít s prázdnou, tak začalo sbírání
různých polních kytek na kytici echt vandráckou. Na okraji břízek se
zjevily parádní kozáci a kytka byla skoro komplet. V dolním Javoří to
Růža zaranžovala, Cajs ovázal, Pajda zaříznul a já vyfotil. Mohlo se
vyrazit kousek do penzionu Javorský Mlýn. Zrovínka pěkně svítilo sluníčko,
když jsme tam překvapili nejen Žabu, ale i ženicha a svatebčany. Vedle
decentních rób jsme se my šupáci v zeleným a s usárnama náramně
vyjímali. Předali jsme kytici a rádi přijali pozvání na pivko
J.
Taky jsme se společně vyfotili, poklábosili a pojedli něco jednohubek.
Čas ale kvapil, dokonce nás dohnala i Ája, se kterou jsme se měli potkat
o pár kilometrů dál na tábořišti packejch Zálesáků, kde jsme hodlali
zalágrovat. Všecko ale bylo jinak. Nakonec jsme se s Ájou potkali ještě
jednou nad vsí Uhlíře, kterou jsme po silnici vystoupali do nechutnýho
kopce. Sluníčko už svítilo nepřetržitě a nastával takovej ten pěknej
večer. Rozloučili jsme se s Ájou a Adámkem a taky s myšlenkou jít
nejdřív na tábořiště a pak do hospody. Hospoda to vyhrála přednostně. Už
jen menším stoupákem jsme došli do vsi Přibyslav, opět se chvíli
pokochali panoramatem Krkonoš a mrkli i na Pecku, kde jsme dneska byli a
pak nás magnetismus vcucnul do putiky. Nápis na ceduli Dnes Tatárak nás
potěšil – doufali jsme, že to v místním nářečí znamená, že maj Tataráček.
A bylo to tak. Svéráznej hostinskej a kuchař v jedný osobě, to sice
stíhal jen tak tak, ale výborně vošetřený novopacký pívo dones, 300gr
tataráčku s topinkama nakonec taky. Do toho voknem svítilo zapadající
slunce a barvilo vorošený půllitry do jantarový barvy. Prostě živej sen.
Jestliže v Horkách jsme se vraceli do vosumdesátejch, tak dle pamětníků
je to v Přibyslavi jak v sedumdesátejch, což neposoudím – to jsem já
ještě prochcával plíny. Děti s Vojtou skládali u vedlejšího stolu puzzle
z tácků a večer se postupně překulil do noci. Byl čas nabrat vodu do
flašek, nechat natočit pívo do petky k vohni a vyrazit závěrečnou etapu
šestnáctikilometrové (!) sobotní štrády. Vykřičník proto, že to zvládnul
i šestiletej Martin a to skoro bez držkování. Tma, kterou jsme pak šli
krajem lesa a nakonec i loukou se mu už moc nelíbila a blesky na obzoru
taky voptimismu dvakrát nepřidaly. Posbírali jsme klacky na voheň dobrej
kilák před cílem, protože jsme tušili, že po právě skončeným táboře toho
kolem tábořiště moc nebude. Postupně jsme se konečně doplácali do cíle.
Byla tma a už i docela chladno. Náš optimismus byl ale zkalen
skutečností, že všechny stany byly stržené a nebylo kde složit hlavu.
Tak nějak jsme doufali, že to Zálesácí nechaj uschnout. Nenechali.
Martin už padal únavou, bylo půl jedenácté večer. Tak jsme se rozhlídli
a na jediným možným fleku natáhli mezi stromy lana a postavili lágr.
Martin už spal ve stoje, když jsem ho převlíkal. Ale zasloužil pochvalu
– takovou štrádu s plně naloženou usárnou na hřbetě by každej šestiletej
kluk nezvlád. Klobouk dolů a palec nahoru. Když už jsem se chtěl
přesunout k vohni, kterej udržoval Chudkyn, začalo pršet. A fest. Nechal
jsem se docela lehce překecat únavou a zalez taky do spacáku. Když jsem
usínal, přestalo pršet a u ohně klábosili Chudkyn s Pajdou…
V noci několikrát lilo, ale bouřka nás
naštěstí minula. Ráno bylo ponuře šedivý a hodně studený. Ani se ze
spacáků nechtělo. Martin byl ale natěšenej na voheň, tak jsme se nějak
vykopali a společně s Chudkynem, Anež a za pomoci pevnýho lihu rozdělali
z mokrýho dříví ohýnek. Hnedle bylo líp. Vstávali i vostatní, zavoněla
uzeninka, snídalo se. Chvilku nás zase podráždil deštík, ale pak ho při
balení vystřídalo sluníčko a to nám svítilo i na cestu do Nový Paky.
Kruh se pomalu uzavíral. Na nádraží jsme došli s rezervou hodiny a půl,
tak jsme ani nezastavili a rovnou pokračovali do restaurace U
Stránských, kde jsme parádně poobědvali, abychom se plni sil doplahočili
k vlaku a vodjeli domů.
Tak zasejc někdy!!!!
Sesmolil Pavouckej
|
