wz

 

                                                              15. - 17. 8. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Růžičkojc

- Pavouckýho fotky

 

Vandrovníci: V textu :-)

 

Trasa vandru: Nová Paka - Horka - Kozinec - Vidochov - Stupná - kostel sv.Máří - Pecka - Horní a Dolní Javoří - Javorský Mlýn - Uhlíře - Přibyslav - Valdov, tábořiště Zálesáků - Nová Paka

 

 

„Když je pěkně, jezdí v létě na vandr každej ču…“, poudal Starý tremp a měl praudu. Tak vymysleli s Růžou cíl, vzali na vandr i mě a Martínka, vobjednali mizerný počasí a mohlo se vyrazit. Taky se k nám připojil i Cajs s Pajdou, na jednu noc Bobina a na druhou noc Chudkyn s Anežkou.

Já s mladym jsme využili Chudkynovo nabídky a vyrazili s ním, Ájou, Anežkou a Adamem už v pátek ráno na projížďku Jeepem. Pod modrou voblohou jsme se mrkli na Kumburk, přejeli na Bradlec a na časnej voběd se stavili ve vyhlášený hospodě u silnice v Ploužnici. Tam se s náma rozloučila Ája s téměř spícím Adámkem a odjela rodinným vozem domů (Chudkyn ho tam zavez brzo ráno a vrátil se vlakem pro nás a jeep). jen ve čtyřech jsme vyrazili zdolat Staropacký hory a byl to záhul J (co se najití cest mimo silnice týče). Například voplocenka natažená v lese přes cestu nás fakt dostala (a vrátila o pěknej kus zpět). Nakonec jsme dojeli až k rozhledně Na Kozinci, kde jsme měli večer s Růžou a spol. nocovat. Žádný extra vhodný místo jsme nenašli, ale vypadalo to, že to tam v lese půjde. Protože rozhledna byla zavřená, vzal nás Chudkyn na pěkný výhledový místo opodál a my se kochali panoramatem Novopacka a hleděli i směrem k Pecce, kde se zítra s už pěším Chudkynem a Anežkou na vandru sejdem.

Vrátili jsme se do Paky v počínající přeháňce, dali si u Chudkynů kafe, pokecali tam chvilku i s Čiprem, který potřeboval půjčit na svatbu Žaby lednici a domluvili s ním i naši pro Žabu nečekanou návštěvu její veselky J. Rozloučili jsme se a s Bobinou vypadli do města – koupit nějaký buřty a pečivo na vandr, kterej teprve večer v Horkách začínal. Přečkali jsme v autě prudkou bouřku, mrkli se na pouť na náměstí a už byl čas se přesunout na místo srazu v Horkách u Staré Paky. Přejeli jsme tam autem, protože Bobinu ještě čekal večerní pokec s kamarádkou v Pace a zítra měla odjet do JBC. Hospodu jsme našli nevomylně a když jsme do ní vešli, radostně jsme se vítali s Růžičky – Starým trempem a Růžou, který tam už seděli. Sezení se poněkud protáhlo – v lokále na nás dejchly vosmdesátý léta (putika, včetně obsluhy, jak vystřižená z tý doby – fakt dobrý!) – dočkali jsme se i Cajse a Pajdy, kte dorazili v dešti po sedmý hodině. Když už jsme se v půl devátý zvedali k odchodu, dorazil Chudkyn a že nás nahoru klidně vodveze – že přijel jeepem. To byl nápad! Postupně nás tmou (ještě chvíli jsme poseděli) vyvez na planinu vedle rozhledny a já tam po tmě našel šikovnej flek v lese na jehličí na lágrování a kousek na cestě prima místo na dočasnej voheň. Než dorazila druhá várka, pro kterou se Chudkyn vracel, už hořel voheň a byla pohoda. Dokonce se stihla jeepem vyvízt i Bobina, která se už vrátila z Paky. Chudkyn vyčaroval na dně jeepu basu plnotučnýho Krákory, takže ani pitnej režim nebyl ošizenej. Kolem půlnoci nás skolila únava, rozloučili jsme se s Chudkynem, který se střízlivej vracel domů a zalezli pod plachty, který jsme si natáhli v lesíku vedle. Spali jsme jako špalky a nevzbudil nás ani déšť, kterej do celt bubnoval skoro celou noc. Ráno v půl devátý jsme se pomalu začali budit. Pršelo jen ze stromů, takže se zase spáchal na cestě voheň. Bobina mezitím odjela do Jablonečka k rodičům, tak jsem balil už bez ní. Po sbalení jsme posnídali a v počínajícím dešti vyrazili po desátý na plánovanou cestu směr Pecka.

No, byla to pecka. Pěšina zakreslená v mapě, po které jsme začali sestupovat, končila u plotu a my se museli drápat zpátky do kopce, přejít mokrou trávou a prodrat se nízkým podrostem. Vyplivlo nás to na louce na druhé straně vesnice, než jsme chtěli. Sešli jsme kolem kukuřice k silnici a včas odbočili z kerkonošské strády na silničku, která nás pak vedla Vidochovem. V restauraci měli naštěstí ještě zavřeno (místo v 11h měli napsáno, že otvírají v 11,30, šmejdi), tak jsme se nezdržovali a šlapali. Čvachtalo nám v botách a aby toho nebylo málo, občas přišla pěkná přeháňka. U silnice ve Stupné jsme narazili na prima turistickej přístřešek, který jsme obsadili a bohatě tam posvačili – však už bylo poledne. Celou dobu, co jsme byli pod střechou nepršelo, ale jen co jsme se zvedli k odchodu, začalo lejt a déšť nás pak provázel další 2 km po silnici na konec vesnice, kde jsme konečně asfalt opustili a drápali se kopcem ke kostelíku v lukách na kopci. Přestalo pršet a občas se mezi rychle letícími mraky objevil i puchejř, kterej skoro až nepříjemně pálil. Od kostelíka se nám otevřelo zpětný panorama na holandský domečky v protější stráni – úplný panoptikum. Nic nepřirozenějšího už jsme dlouho neviděli. Čas pokročil, moc jsme se teda nezdržovali a svižně jsme sestupovali zase dolů. Mladej v lese sbíral houby, který jsme pak na kraji Pecky dali natěšenejm houbařům mířícím proti nám do lesa. To my zase neomylně zamířili na náměstí a do hospody. Zapadli jsme hned do tý první a byla to chyba. To už se k nám připojil Chudkyn s Anežkou, ale zbaběle z hospody utek na hrad, jako kdyby tušil, co nás čeká. V hotelu Roubal je totiž prosím pěkně restaurace BEZ OBSLUHY!! Jak to správně nazval Pajda – taková lepší závodka. A lepší jen proto, že se tam točí i pívo. I když mizerný a drahý (Svijany za 27Kč – bez obsluhy!). Řečeno slovy klasika „jídlo bylo dobré, takové teplé“, ale již nikdy více. Jestliže v Horkách na nás dejchly vosumdesátý léta, tak u Roubala vládne bezčasí. Nechali jsme nepěknej zážitek za sebou a bez návštěvy hradu (snad příště) mazali směr Horní Javoří. V tom Dolním totiž měla hostinu dnes čerstvě vdaná Žaba a my ji chtěli překvapit. V lese jsme se potkali s Chudkynem a Anež a už společně v dešti došli do vsi. Tou jsme jen prošli, za ní se pokochali výhledem na panorama Krkonoš, nasbírali a pojedli nějaký ty plody země český a sestupovali do Dolního Javoří. Nechtěli jsme přijít s prázdnou, tak začalo sbírání různých polních kytek na kytici echt vandráckou. Na okraji břízek se zjevily parádní kozáci a kytka byla skoro komplet. V dolním Javoří to Růža zaranžovala, Cajs ovázal, Pajda zaříznul a já vyfotil. Mohlo se vyrazit kousek do penzionu Javorský Mlýn. Zrovínka pěkně svítilo sluníčko, když jsme tam překvapili nejen Žabu, ale i ženicha a svatebčany. Vedle decentních rób jsme se my šupáci v zeleným a s usárnama náramně vyjímali. Předali jsme kytici a rádi přijali pozvání na pivko J. Taky jsme se společně vyfotili, poklábosili a pojedli něco jednohubek. Čas ale kvapil, dokonce nás dohnala i Ája, se kterou jsme se měli potkat o pár kilometrů dál na tábořišti packejch Zálesáků, kde jsme hodlali zalágrovat. Všecko ale bylo jinak. Nakonec jsme se s Ájou potkali ještě jednou nad vsí Uhlíře, kterou jsme po silnici vystoupali do nechutnýho kopce. Sluníčko už svítilo nepřetržitě a nastával takovej ten pěknej večer. Rozloučili jsme se s Ájou a Adámkem a taky s myšlenkou jít nejdřív na tábořiště a pak do hospody. Hospoda to vyhrála přednostně. Už jen menším stoupákem jsme došli do vsi Přibyslav, opět se chvíli pokochali panoramatem Krkonoš a mrkli i na Pecku, kde jsme dneska byli a pak nás magnetismus vcucnul do putiky. Nápis na ceduli Dnes Tatárak nás potěšil – doufali jsme, že to v místním nářečí znamená, že maj Tataráček. A bylo to tak. Svéráznej hostinskej a kuchař v jedný osobě, to sice stíhal jen tak tak, ale výborně vošetřený novopacký pívo dones, 300gr tataráčku s topinkama nakonec taky. Do toho voknem svítilo zapadající slunce a barvilo vorošený půllitry do jantarový barvy. Prostě živej sen. Jestliže v Horkách jsme se vraceli do vosumdesátejch, tak dle pamětníků je to v Přibyslavi jak v sedumdesátejch, což neposoudím – to jsem já ještě prochcával plíny. Děti s Vojtou skládali u vedlejšího stolu puzzle z tácků a večer se postupně překulil do noci. Byl čas nabrat vodu do flašek, nechat natočit pívo do petky k vohni a vyrazit závěrečnou etapu šestnáctikilometrové (!) sobotní štrády. Vykřičník proto, že to zvládnul i šestiletej Martin a to skoro bez držkování. Tma, kterou jsme pak šli krajem lesa a nakonec i loukou se mu už moc nelíbila a blesky na obzoru taky voptimismu dvakrát nepřidaly. Posbírali jsme klacky na voheň dobrej kilák před cílem, protože jsme tušili, že po právě skončeným táboře toho kolem tábořiště moc nebude. Postupně jsme se konečně doplácali do cíle. Byla tma a už i docela chladno. Náš optimismus byl ale zkalen skutečností, že všechny stany byly stržené a nebylo kde složit hlavu. Tak nějak jsme doufali, že to Zálesácí nechaj uschnout. Nenechali. Martin už padal únavou, bylo půl jedenácté večer. Tak jsme se rozhlídli a na jediným možným fleku natáhli mezi stromy lana a postavili lágr. Martin už spal ve stoje, když jsem ho převlíkal. Ale zasloužil pochvalu – takovou štrádu s plně naloženou usárnou na hřbetě by každej šestiletej kluk nezvlád. Klobouk dolů a palec nahoru. Když už jsem se chtěl přesunout k vohni, kterej udržoval Chudkyn, začalo pršet. A fest. Nechal jsem se docela lehce překecat únavou a zalez taky do spacáku. Když jsem usínal, přestalo pršet a u ohně klábosili Chudkyn s Pajdou…

V noci několikrát lilo, ale bouřka nás naštěstí minula. Ráno bylo ponuře šedivý a hodně studený. Ani se ze spacáků nechtělo. Martin byl ale natěšenej na voheň, tak jsme se nějak vykopali a společně s Chudkynem, Anež a za pomoci pevnýho lihu rozdělali z mokrýho dříví ohýnek. Hnedle bylo líp. Vstávali i vostatní, zavoněla uzeninka, snídalo se. Chvilku nás zase podráždil deštík, ale pak ho při balení vystřídalo sluníčko a to nám svítilo i na cestu do Nový Paky. Kruh se pomalu uzavíral. Na nádraží jsme došli s rezervou hodiny a půl, tak jsme ani nezastavili a rovnou pokračovali do restaurace U Stránských, kde jsme parádně poobědvali, abychom se plni sil doplahočili k vlaku a vodjeli domů.

Tak zasejc někdy!!!!

Sesmolil Pavouckej