wz

 

                                                              5. - 7. 9. 2014                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Fotky Růžičkojc

- Pavouckýho fotky

Vandrovníci: Pavouckej, Marťas, Bobina, Bobr, Vojta Starý tremp, Růža, Mišák, Cajs, Pajda, Šamanka a Martin

 

Trasa vandru: Nové Strašecí – Ruda – Pilský rybník – Nový dům – Cypriánka – Merklovka – Lužná u Rakovníka

 

Už v červnu na kuželkách jsme si s Bobrem domluvili poznávací vandr jeho domovským vandrovním krajem. On svou část domluvy splnil beze zbytku a s předstihem poslal zvadlo, které lákalo už svým podtitulem – Za historií mašinek. Lákavé nabídce poznávání nových krajů pod dohledem statného ošetřovatele neodolalo 10 pečbuřtů.

Putování na místo srazu bylo zcela v souznění s cílovou stanicí Nové Strašecí – strašlivé. Spoj přes Neratovice, Kralupy a Kladno se zadrhl v Kralupech, kde na nás přípoj nepočkal 4 minuty a odjel. Ať žijí ČD! Zlí jazykové tvrdí, že ta zkratka znamená Času Dost a něco na tom bude. Hlava nám nebrala, že v Neratovicích 10 minut počkali a tady 4 minuty ne. No, využili jsme hoďku čekání na další vlak prozkoumáním nejbližšího okolí nádraží (do nádražky nás se psem Benem nechtěli pustit). Část party zalágrovala u nedalekého kiosku, část kousek popošla na „zahrádku“ restaurace s názvem Ukrajinský dvůr. Obsluha byla stylová a hovořila lámanou češtinou. Naštěstí neměli Kalašnikovy, ale Gambrinus. No, šlo to. Mezitím jsme dali vědět Bobrovi, ať nás ve vlaku nevyhlíží, že přijedeme následujícím spojem. I stalo se – po strastiplné cestě jsme místo v půl šesté vyskakovali na omšelý peron omšelého nádraží až po sedmé. S Bobrem jsme se potkali kus za nádražím a naše kroky zamířily do blízké vsi Ruda. Okna místní nálevny svítila do dálky, když jsme po cca 2km došli již za šera na místo. Jeden dlouhý volný stůl se pro nás našel a bylo dobře. Dočkali jsme se i Bobiny, která jela původně o vlak za námi, ale ten jí také ujel a přijela přes Prahu dalším spojem. Společně jsme pak vyrazili do předchozí domluvě k lesu, kde jsme hodlali zalágrovat. Nemuseli jsme chodit moc hluboko mezi stromy a krásnej rovnej flíček byl na světě. Za světla baterek jsme si rozložili verky a ani nenatahovali plachty. Byla teplá noc a na déšť to nevypadalo. O dříví nouze nebyla, takže rozdělání ohně byla záležitost okamžiku. Pečbuřtilo se až do půlnoci a těsně po ní jsme všichni postupně ulehli do měkkého jehličí a spokojeně usnuli.

 

 

 Ráno vstával jako první Martin, který se hned vydal na houby s druhým ranním ptáčetem Pajdou. My ostatní jsme je z pelechů neochotně následovali kolem půl osmé a postupně se scházeli u ohýnku, který jsme v noci udělali na trochu pevnější a bezpečnější lesní cestě. Po snídani a sbalení, jsme pod vedením Bobra z T.O. Dobrej vítr vyšlápli na naučnou cestu za historií mašinek. První zajímavostí tohoto druhu byly pozůstatky druhé nejstarší veřejné železnice zvané Lánská koněspřežka. Zachoval se široký násep, po kterém jsme v mírném stoupání došli až do míst, kde se „trať“ rozdvojovala, aby se „vlaky“ mohly proti sobě vyhnout. Na pěkném paloučku jsme se rozložili do měkké trávy a poslechli si odborný výklad od Bobra. Cituji:

 

Lánská koněspřežka

Původním cílem Pražsko-lánské dráhy bylo spojit Prahu s Plzní. Jednalo se o projekt feudální, hlavními akcionáři koněspřežky byli Šternberkové (radnické panství), Fürstenberkové (křivoklátské panství), Clam-Martinicové (smečenské panství) a další. Trasa vycházela z Prahy a měla vést přes Veleslavín, Liboc, Ruzyň, Hostivice, Jeneč, Výhybku u Kladna, Mrákavy (dnes železnicní stanice Kamenné Žehrovice), Srby, Kačici a Rynholec do Lán, odtud lesem na Píně a Brejl, pak údolím Klíčavy do Zbečna a nakonec proti proudu Mže (Berounky) až do Plzně. Trasa byla záměrně stanovena tak, aby měli k železnici dobrý přístup všichni podílníci. Takto projektovaná koněspřežní dráha měla zajišťovat pravidelný transport zboží mezi Prahou a Plzní, zejména umožňovat rychlou a levnou dopravu dřeva z rozsáhlých a těžko přístupných oblastí Křivoklátska. Na jejím vyměřování se podílel i francouzský inženýr Joachim Barrande. Během těchto prací objevil naleziště trilobitů u Skryjí.

Stavba koněspřežní dráhy byla zahájena v květnu 1828. Stavět se začalo na několika úsecích najednou a vzhledem k úspornému vedení tratě po vrstevnicích stavba rychle pokračovala. Už v březnu 1830 začal fungovat provoz mezi Prahou a stanicí Výhybka (dnes nádraží Kladno). V říjnu téhož roku dorazila železnice do Lán, kde byl vybudován nádražní areál. Z něj se dodnes zachovala jedna budova (č.p. 10). Celková délka železnice dosáhla 51,6 km což v té době představovalo 43% evropské a 28% světové železniční sítě. Pravidelný provoz mezi Prahou a Lány byl zahájen však až o rok později, díky administrativním průtahům se totiž zpozdila výstavba prvního pražského nádraží za Píseckou branou. Třetí úsek trati, z Lán na Píně, se podařilo dokončit až v roce 1833. V té době však už společnost pro výstavbu železnice zápasila s finančními problémy. Navíc provoz na trati bylo nutno zastavit, aby se odstranily technické problémy způsobené příliš úsporným provedením trati i nevhodnou technickou konstrukcí. Společnost zbankrotovala a dráhu převzal kníže Fürstenberk do výlučného vlastnictví. Trať byla opravena a provoz znovu obnoven. O tři roky později kníže Fürstenberk železnici pronajal pražskému obchodníkovi Schimannovi. Ten provedl další opravy, rozšířil provoz a zejména vybudoval čtvrtý úsek trati, z Píní do údolí Klíčavy k tzv. Dolní pile na Brejli. Byl to technicky nejnáročnější úsek trati, který však měl celou stavbu zhodnotit umožněním snadného transportu dřeva. Celková délka trati dosáhla 61,5 km. V údolí Klíčavy se stavba navždy zastavila. Úseky železnice v okolí Lán zůstaly v provozu až do roku 1873 a sloužily zejména k dopravě dřeva.

 

Dozvěděli jsme se tak něco, o čem jsme neměli ani páru. Po plechovkáči, který nás obešel všechny kolem dokola a po krátkém odpočinku jsme se vydali ještě kousek po dráze koněspřežky. V místech, kde už trať nebyla tak znát, jsme ji opustili a sestoupili k silnici. Po ní jsme ušli asi 300 metrů a opět odbočili tentokrát mezi pár domů (obec Brejl), obešli usedlost s ňafajícími čokly a zapadli do smrkového lesa v jehož náruči jsme se rozhodli poobědvat ze svých neskromných zásob. Však už bylo také na čase – zrovna odbyla dvanáctá. Jedlo se, hnípalo, sbíraly se houby, kterých byla okolo spousta a na které se i Bobina vybavila z domova košem. Po příjemné hodince a půl, jsme ve stínu stromů postupovali k dalšímu cíli – hospodě ve vsi Nový Dům. Poslední část cesty vedla po silnici a mimo les, ale slunce se zrovna naštěstí schovalo za okrajové mraky bouřek, které nás míjely a my došli do místní Valhally bez úpalu. Žízeň a chuť na pívo ale byla veliká. Sedli jsme si pod venkovní přístřešek a tam pak vegetili. Marťas ukecal pár nejsilnějších jedinců a šli si na upravené minihřiště zahrát fotbálek s místním míčem. Přidali se k nim i dva místní borci školou povinní, takže jim to docela vydrželo. Mezitím se povídalo, mastily se karty, někdo si dal gáblík (dost omezená nabídka) a někdo se i trošku prospal. Prostě takové prima letní líné odpoledne. Když už se začalo odpoledne převalovat k večeru, zaplatili jsme a vyrazili k definitivnímu cíli – někam k pramenu Cypriánka, kde jsme hodlali zalágrovat.

 

 

Nechtěli jsme jít po silnici, tak jsme si trošku zašli a šli po cestě mezi poli. Cestou se nám nějak ztratil Cajs, takže jsme museli na horizontu s krásným výhledem počkat. Smažák Cajsem dole zkonzumovaný se rozhodl proběhnout rychle jeho zažívacím traktem a ještě pod kopečkem se podívat zasejc ven. Bylo to prý na třikrát, tak proto takové zdržení. Na další cestu si ale Cajs stále troufal, takže se mohlo vyrazit dál. Napojili jsme se pak na silnici a kousek po ní šli blíž k cílovému lesu. Cestou  jsme se pobavili lidmi, kteří prováděli stříhání vlasů vedle auta na boční cestě. Martin se laškovně optal, zda by paní neostříhala i jeho. Protože se ale o svou hřívu bál, hned dodal, že už to má v podpaží dost dlouhý a potřebovalo by to zkrátit, čímž ze stříhání sešlo. Opět jsme odbočili do lesa a začali pomalu hledat flek na tábořiště. Nakonec jsme v šeru soumraku našli prima plac cca 500 metrů nad studánkou (to jsme si mysleli). Hned jsme začali stavět bydla, protože se stále častěji blýskalo a hřmělo. Plachty byly postaveny a mohlo se začít kuchtit. V hospodě jsme vyměnili asi tak čtvrt plného koše hub za šest vajec, takže kdo chtěl, mohl si dát smážu. Proběhly ale i buřty, které byly kupodivu ještě nezelené a jedlé. V jednu chvíli se kolem ohně ohřívalo 5 ešusů a jedna pánev. Přišla i malá přeprška (asi 30 kapek na metr čtvereční), takže jsme byli rádi, že máme věci pod plachtami. Pak už nás ale začala postupně kosit únava z náročného dne a jeden za druhým jsme se za svitu měsíce vytráceli do pelechů. Přeci jen 15 km v nohách a nějaké to pivko s rumem, či ořechovicí k tomu, dají zabrat i takovým kabrňákům, jako jsou chrabří členové AČP. V deset večer zůstali u ohně jen Mišák a Cajs, kteří tam vydrželi prý až do půlnoci.

 

 

Déšť se v noci nekonal - ráno bylo nádherné a zalité sluncem. Vstávali jsme po sedmé s Marťasem, protože večer padla dohoda, že nejprve sbalíme co nejdřív lágr a snídat se přesunem ke studánce již zabalení. Ještě se zahráblo večerní ulité ohniště a mohlo se kolem osmé vyrazit. Studánka byla v mapě zakreslena o dobrých 400 metrů jinde (je dál od silnice, než na mapě!), takže jsme si trochu zašli, ale díky tomu i našli pěkné lišky a kozáky. Nakonec jsme spočinuli nad studánkou u stolu s lavicemi, o kterých neměl Bobr ani páru a mohlo začít bezmezné debužírování. Ohýnek jsme vytvořili v příhodném dolíčku hnedle vedle a byl neustále obsazen nějakým tím ešusem, či pánví. Byly houbové polévky, adrenalinové buřty, hemenex, lahůdkové klobouky bedel, kafíčka, čaje atd. Vycházeli jsme tedy o dost později, než jsme měli v plánu – teprve po desáté hodině. Už jsme se rozloučili s myšlenkou na návštěvu muzea mašinek v Lužné, ale chtěli jsme se ještě mrknout na pozůstatky lesní železnice a stihnout před odjezdem nějaké to pivko, či kafe v restauraci za nádražím. Vzali jsme to tedy zkratkou a brzy se octli v místech kudy ještě před 90 lety jezdily lokomotivy s nákladními vagony, alespoň tak to bylo popsáno výtečně připraveným průvodcem Bobrem, cituji:

 

Lesní železnice

V roce 1917 v lokalitě Černý Les poblíž Nového Domů začal holožír smrkových porostů bekyní mniškou (noční motýl, jehož housenky se živí jehličím a zejména ve smrkových monokulturách mohou způsobit velké škody). V následujících letech došlo k rozšíření kalamity i na okolní smrkové revíry Alžběta, Korunní princ Rudolf, Maxová obora, Haná a Leontýnsko. Vytěženo muselo být cca 600 tis. kubíků dřeva a toto dřevo bylo potřeba rychle dopravit na pilu ke zpracování.

Protože povozy měly malou kapacitu, která nemohla pro odvoz dřeva z kalamitní těžby ani zdaleka stačit, bylo rozhodnuto o stavbě úzkokolejné železnice. Ta měla rozchod 700 mm, délku 12 km a vedla z nákladiště Černý les kolem hájovny Tři Stoly na nově vybudovanou parní pilu u nádraží v Řevničově. Maximální sklon byl 22 promile. Tato úzkokolejka bývá také někdy označována jako "mnišková železnice".

Nové založena společnost, která zpracovávala dřevo v Řevničově, se jmenovala LESNA a 90 % akcií držel kníže Furstenberk. V roce 1921 zaměstnávala téměř 300 lidí a pracovalo se tu na pěti katrech ve dvou směnách.

Projekt železnice zpracoval Ing. V. Plenkner a kníže Furstenberk poskytl zdarma pozemky, po kterých měla být úzkokolejka vedena. Při stavbě železnice pomáhalo také čs. železniční vojsko z Pardubic, a tak již v roce 1920 mohl být na trati zahájen provoz. Ten obstarávaly dvě parní lokomotivy StEG c. 3642/1909 a Sigl WNM c. 4985/1909 a topilo se v nich buď dřevem nebo uhlím. Voda se doplňovala z jam, které byly pro tento účel vyhloubený kolem trati.

Úzkokolejka měla jednu odbočku, a to k dolů na uhlí na Motolce. Uhlí bylo potřeba nejen pro lokomotivy, ale i především pro stroje na pile v Řevničově. V některých pramenech se udávají ještě odbočky do dvora Amálie a do lihovaru v Novém Domě.

Trať byla v provozu až do roku 1927. Dnes jsou v některých úsecích velmi dobře patrně náspy či naopak zářezy bývalé trati. Části někdejší železnice jsou využívány jako cesty, a také při pohledu na letecký snímek je vedení trati docela dobře patrné.

 

Kdyby o tom člověk nevěděl, ani by to v terénu pořádně nepoznal, nebo by bádal nad tím, proč jsou v lese ty náspy. Početli jsme si o tom i na ceduli u cesty a šlapali dál. Přetnuli jsme hlavní silniční tah z Rakovníka na Kladno, za silnicí se odměnili krátkým odpočinkem, upřesnili další směr putování a zase popošli. Konečně jsme dospěli do železniční současnosti a přešli po mostě nad tratí č. 120, po které jsme měli v plánu za 2 hodiny frčet domů. Zastavili jsme se v místě bývalých Knížecích lázní u tzv. Merklova pramene. I zde prošla historie klikatou cestou, kterou Bobr popsal takto:

 

Merkovka (Merklovka)

Železitý pramen objevený v roce 1808 lesním Jiljím Merklem, železité vodě byly přisuzovány léčivé účinky. Nad pramenem nechal kníže Furstenberg vystavět kapličku a poblíž také lázeňskou budovu se dvěma vanami. Za jejich použití správce lázní Kynkal vybíral dvacet krejcarů. Vodní zdroj byl zasvěcen svatému Jiljí. Kníže Furstenberk zvolil jméno tohoto světce, aby tím připomněl objevitele pramene. Lidé si ale místo sami pojmenovali jako Merkovka či Merklovka.

Důležitou úlohu sehrála Merkovka v životě Miroslava Tyrše. V létě roku 1869 tu pobývala Fügnerova dcera Renata se svou matkou Kateřinou, v té době již vdovou. Poslední červencový den, kdy Renata slavila 15. narozeniny, jí na Merkovku přišel pogratulovat právě Tyrš. Zde si dali slovo, že se po dovršení Renatiny plnoletosti vezmou. Přestože její matka kvůli dvaadvacetiletému věkovému rozdílu vztahu nepřála, osmnáctiletá Renata se za Tyrše 28. srpna 1872 provdala.

Na přelomu 60. a 70. let 19. století klid Merkovky narušila stavba Buštěhradské dráhy. V kantýně, která zde byla postavena pro dělníky pracující na stavbě dráhy, se později konaly vlastenecké besedy rakovnických studentů. Besedy byly nakonec zakázány kvůli řečem „proti monarchii“ a v září 1877 kantýna vyhořela, zřejmě šlo o dílo žháře.

Před první světovou válkou byly na Merkovce z vlaku vyhazovány balíky zakázaných dělnických novin „ Zář “ a „ Rašple “, která byly z luženského domku č.p. 59 dále roznášeny.

V době první světové války provoz lázní zeslábl a později přestaly být lázeňské služby poskytovány úplně. Přesto hájovna i nadále nabízela příchozím občerstvení s možností přespání. O tom, že byla stále hojně navštěvována, svědčí zápis v luženské kronice – na Merkovce v hájovně U Obytů se v roce 1925 během letních měsíců vypilo 200hl krušovického piva v lahvích.

Za války zde trvale žily čtyři rodiny. Válka se ale Merkovky dotkla jen letmo, nedaleko dopadly bomby shozené spojeneckými letci, kteří likvidovali lokomotivy. Po osvobození se v lesích usadila sovětská armáda. Vojáci chodili k prameni pro vodu a jejich velitel si velmi oblíbil bramboračku paní Štichové. Když vojska odcházela, Štichovi od velitele za svou pohostinnost dostali pytel a bednu s tím, že jí mají otevřít, až budou vojska pryč. V pytli našli rýži a bedna byla plná olejovek.

V poválečné době pořádaly na Merkovku výlety různé spolky a organizace. Konaly se zde také občanské koncerty, ale údržba byla zanedbávána. Tak na jaře roku 1963 bylo započato s bouráním budov a po této demolici zůstala jen zchátralá kaplička, jejíž osud dokonal pád buku a polorozbořená stodola odstraněná počátkem 80. let. Ze všech původních staveb tu zbyla jen část sklípku ve stráni.

 

Zalitovali jsme, že už tu není hostinec ani kantýna, ochutnali vyvěrající silně železitou vodu, radši ji zapili rumem a už svižněji vyšlápli do definitivního cíle celého vandru. K hospodě za nádražím v Lužné (jsou tam dvě, vybrali jsme tu větší) jsme dorazili 50 minut před odjezdem vlaku. Trochu zmatený číšník slíbil, že stihneme i jídlo, ale dost se zasekl při nošení piv. I tak se stihly sníst gulášky, svíčkové, či smažáky včas a my v klidu počkali na perónu na vlak. Když jsme pak po kolejích míjeli spoustu parních i jiných lokomotiv u depa vyhlášeného muzea, slíbili jsme si, že tenhle vandr tady neskončil a už jsme plánovali spolu s Bobrem další pokračování, tam kde jsme dnes skončili. Pak už jen únavná cesta domů vlakem, zalamování palců a realita všedních dní. Už aby bylo to příště! Tak zatím….

Sesmolil Pavouckej