|
Putování na
místo srazu bylo zcela v souznění s cílovou stanicí Nové Strašecí – strašlivé.
Spoj přes Neratovice, Kralupy a Kladno se zadrhl v Kralupech, kde na nás přípoj
nepočkal 4 minuty a odjel. Ať žijí ČD! Zlí jazykové tvrdí, že ta zkratka znamená
Času Dost a něco na tom bude. Hlava nám nebrala, že v Neratovicích 10 minut
počkali a tady 4 minuty ne. No, využili jsme hoďku čekání na další vlak
prozkoumáním nejbližšího okolí nádraží (do nádražky nás se psem Benem nechtěli
pustit). Část party zalágrovala u nedalekého kiosku, část kousek popošla na
„zahrádku“ restaurace s názvem Ukrajinský dvůr. Obsluha byla stylová a hovořila
lámanou češtinou. Naštěstí neměli Kalašnikovy, ale Gambrinus. No, šlo to.
Mezitím jsme dali vědět Bobrovi, ať nás ve vlaku nevyhlíží, že přijedeme
následujícím spojem. I stalo se – po strastiplné cestě jsme místo v půl šesté
vyskakovali na omšelý peron omšelého nádraží až po sedmé. S Bobrem jsme se
potkali kus za nádražím a naše kroky zamířily do blízké vsi Ruda. Okna místní
nálevny svítila do dálky, když jsme po cca 2km došli již za šera na místo. Jeden
dlouhý volný stůl se pro nás našel a bylo dobře. Dočkali jsme se i Bobiny, která
jela původně o vlak za námi, ale ten jí také ujel a přijela přes Prahu dalším
spojem. Společně jsme pak vyrazili do předchozí domluvě k lesu, kde jsme hodlali zalágrovat. Nemuseli jsme chodit moc hluboko mezi stromy a krásnej rovnej flíček
byl na světě. Za světla baterek jsme si rozložili verky a ani nenatahovali
plachty. Byla teplá noc a na déšť to nevypadalo. O dříví nouze nebyla, takže
rozdělání ohně byla záležitost okamžiku. Pečbuřtilo se až do půlnoci a těsně po
ní jsme všichni postupně ulehli do měkkého jehličí a spokojeně usnuli.
Ráno vstával
jako první Martin, který se hned vydal na houby s druhým ranním ptáčetem
Pajdou. My ostatní jsme je z pelechů neochotně následovali kolem půl osmé a
postupně se scházeli u ohýnku, který jsme v noci udělali na trochu
pevnější a bezpečnější lesní cestě. Po snídani a sbalení, jsme pod
vedením Bobra z T.O. Dobrej vítr vyšlápli na naučnou cestu za historií
mašinek. První zajímavostí tohoto druhu byly pozůstatky druhé nejstarší
veřejné železnice zvané Lánská koněspřežka. Zachoval se široký násep, po
kterém jsme v mírném stoupání došli až do míst, kde se „trať“
rozdvojovala, aby se „vlaky“ mohly proti sobě vyhnout. Na pěkném
paloučku jsme se rozložili do měkké trávy a poslechli si odborný výklad
od Bobra. Cituji:
Lánská koněspřežka
Původním cílem
Pražsko-lánské dráhy bylo spojit Prahu s Plzní. Jednalo se o projekt
feudální, hlavními akcionáři koněspřežky byli Šternberkové (radnické
panství), Fürstenberkové (křivoklátské panství), Clam-Martinicové (smečenské
panství) a další. Trasa vycházela z Prahy a měla vést přes Veleslavín,
Liboc, Ruzyň, Hostivice, Jeneč, Výhybku u Kladna, Mrákavy (dnes
železnicní stanice Kamenné Žehrovice), Srby, Kačici a Rynholec do Lán,
odtud lesem na Píně a Brejl, pak údolím Klíčavy do Zbečna a nakonec
proti proudu Mže (Berounky) až do Plzně. Trasa byla záměrně stanovena
tak, aby měli k železnici dobrý přístup všichni podílníci. Takto
projektovaná koněspřežní dráha měla zajišťovat pravidelný transport
zboží mezi Prahou a Plzní, zejména umožňovat rychlou a levnou dopravu
dřeva z rozsáhlých a těžko přístupných oblastí Křivoklátska. Na jejím
vyměřování se podílel i francouzský inženýr Joachim Barrande. Během
těchto prací objevil naleziště trilobitů u Skryjí.
Stavba koněspřežní
dráhy byla zahájena v květnu 1828. Stavět se začalo na několika úsecích
najednou a vzhledem k úspornému vedení tratě po vrstevnicích stavba
rychle pokračovala. Už v březnu 1830 začal fungovat provoz mezi Prahou a
stanicí Výhybka (dnes nádraží Kladno). V říjnu téhož roku dorazila
železnice do Lán, kde byl vybudován nádražní areál. Z něj se dodnes
zachovala jedna budova (č.p. 10). Celková délka železnice dosáhla 51,6
km což v té době představovalo 43% evropské a 28% světové železniční
sítě. Pravidelný provoz mezi Prahou a Lány byl zahájen však až o rok
později, díky administrativním průtahům se totiž zpozdila výstavba
prvního pražského nádraží za Píseckou branou. Třetí úsek trati, z Lán na
Píně, se podařilo dokončit až v roce 1833. V té době však už společnost
pro výstavbu železnice zápasila s finančními problémy. Navíc provoz na
trati bylo nutno zastavit, aby se odstranily technické problémy
způsobené příliš úsporným provedením trati i nevhodnou technickou
konstrukcí. Společnost zbankrotovala a dráhu převzal kníže Fürstenberk
do výlučného vlastnictví. Trať byla opravena a provoz znovu obnoven. O
tři roky později kníže Fürstenberk železnici pronajal pražskému
obchodníkovi Schimannovi. Ten provedl další opravy, rozšířil provoz a
zejména vybudoval čtvrtý úsek trati, z Píní do údolí Klíčavy k tzv.
Dolní pile na Brejli. Byl to technicky nejnáročnější úsek trati, který
však měl celou stavbu zhodnotit umožněním snadného transportu dřeva.
Celková délka trati dosáhla 61,5 km. V údolí Klíčavy se stavba navždy
zastavila. Úseky železnice v okolí Lán zůstaly v provozu až do roku 1873
a sloužily zejména k dopravě dřeva.
Dozvěděli
jsme se tak něco, o čem jsme neměli ani páru. Po plechovkáči, který nás
obešel všechny kolem dokola a po krátkém odpočinku jsme se vydali ještě
kousek po dráze koněspřežky. V místech, kde už trať nebyla tak znát,
jsme ji opustili a sestoupili k silnici. Po ní jsme ušli asi 300 metrů a
opět odbočili tentokrát mezi pár domů (obec Brejl), obešli usedlost
s ňafajícími čokly a zapadli do smrkového lesa v jehož náruči jsme se
rozhodli poobědvat ze svých neskromných zásob. Však už bylo také na čase
– zrovna odbyla dvanáctá. Jedlo se, hnípalo, sbíraly se houby, kterých
byla okolo spousta a na které se i Bobina vybavila z domova košem. Po
příjemné hodince a půl, jsme ve stínu stromů postupovali k dalšímu cíli
– hospodě ve vsi Nový Dům. Poslední část cesty vedla po silnici a mimo
les, ale slunce se zrovna naštěstí schovalo za okrajové mraky bouřek,
které nás míjely a my došli do místní Valhally bez úpalu. Žízeň a chuť
na pívo ale byla veliká. Sedli jsme si pod venkovní přístřešek a tam pak
vegetili. Marťas ukecal pár nejsilnějších jedinců a šli si na upravené
minihřiště zahrát fotbálek s místním míčem. Přidali se k nim i dva
místní borci školou povinní, takže jim to docela vydrželo. Mezitím se
povídalo, mastily se karty, někdo si dal gáblík (dost omezená nabídka) a
někdo se i trošku prospal. Prostě takové prima letní líné odpoledne.
Když už se začalo odpoledne převalovat k večeru, zaplatili jsme a
vyrazili k definitivnímu cíli – někam k pramenu Cypriánka, kde jsme
hodlali zalágrovat.
Nechtěli jsme
jít po silnici, tak jsme si trošku zašli a šli po cestě mezi poli.
Cestou se nám nějak ztratil Cajs, takže jsme museli na horizontu
s krásným výhledem počkat. Smažák Cajsem dole zkonzumovaný se rozhodl
proběhnout rychle jeho zažívacím traktem a ještě pod kopečkem se podívat
zasejc ven. Bylo to prý na třikrát, tak proto takové zdržení. Na další
cestu si ale Cajs stále troufal, takže se mohlo vyrazit dál. Napojili
jsme se pak na silnici a kousek po ní šli blíž k cílovému lesu. Cestou
jsme se pobavili lidmi, kteří prováděli stříhání vlasů vedle auta na
boční cestě. Martin se laškovně optal, zda by paní neostříhala i jeho.
Protože se ale o svou hřívu bál, hned dodal, že už to má v podpaží dost
dlouhý a potřebovalo by to zkrátit, čímž ze stříhání sešlo. Opět jsme
odbočili do lesa a začali pomalu hledat flek na tábořiště. Nakonec jsme
v šeru soumraku našli prima plac cca 500 metrů nad studánkou (to jsme si
mysleli). Hned jsme začali stavět bydla, protože se stále častěji
blýskalo a hřmělo. Plachty byly postaveny a mohlo se začít kuchtit.
V hospodě jsme vyměnili asi tak čtvrt plného koše hub za šest vajec,
takže kdo chtěl, mohl si dát smážu. Proběhly ale i buřty, které byly
kupodivu ještě nezelené a jedlé. V jednu chvíli se kolem ohně ohřívalo 5
ešusů a jedna pánev. Přišla i malá přeprška (asi 30 kapek na metr
čtvereční), takže jsme byli rádi, že máme věci pod plachtami. Pak už nás
ale začala postupně kosit únava z náročného dne a jeden za druhým jsme se za
svitu měsíce vytráceli do pelechů. Přeci jen 15 km v nohách a nějaké to
pivko s rumem, či ořechovicí k tomu, dají zabrat i takovým kabrňákům,
jako jsou chrabří členové AČP. V deset večer zůstali u ohně jen Mišák a
Cajs, kteří tam vydrželi prý až do půlnoci.
Déšť se
v noci nekonal - ráno bylo nádherné a zalité sluncem. Vstávali jsme po
sedmé s Marťasem, protože večer padla dohoda, že nejprve sbalíme co
nejdřív lágr a snídat se přesunem ke studánce již zabalení. Ještě se
zahráblo večerní ulité ohniště a mohlo se kolem osmé vyrazit. Studánka
byla v mapě zakreslena o dobrých 400 metrů jinde (je dál od silnice, než
na mapě!), takže jsme si trochu zašli, ale díky tomu i našli pěkné lišky
a kozáky. Nakonec jsme spočinuli nad studánkou u stolu s lavicemi, o
kterých neměl Bobr ani páru a mohlo začít bezmezné debužírování. Ohýnek
jsme vytvořili v příhodném dolíčku hnedle vedle a byl neustále obsazen
nějakým tím ešusem, či pánví. Byly houbové polévky, adrenalinové buřty,
hemenex, lahůdkové klobouky bedel, kafíčka, čaje atd. Vycházeli jsme
tedy o dost později, než jsme měli v plánu – teprve po desáté hodině. Už
jsme se rozloučili s myšlenkou na návštěvu muzea mašinek v Lužné, ale
chtěli jsme se ještě mrknout na pozůstatky lesní železnice a stihnout
před odjezdem nějaké to pivko, či kafe v restauraci za nádražím. Vzali
jsme to tedy zkratkou a brzy se octli v místech kudy ještě před 90 lety
jezdily lokomotivy s nákladními vagony, alespoň tak to bylo popsáno
výtečně připraveným průvodcem Bobrem, cituji:
Lesní železnice
V roce 1917 v lokalitě Černý Les
poblíž Nového Domů začal holožír smrkových porostů bekyní mniškou (noční
motýl, jehož housenky se živí jehličím a zejména ve smrkových
monokulturách mohou způsobit velké škody). V následujících letech došlo
k rozšíření kalamity i na okolní smrkové revíry Alžběta, Korunní princ
Rudolf, Maxová obora, Haná a Leontýnsko. Vytěženo muselo být cca 600
tis. kubíků dřeva a toto dřevo bylo potřeba rychle dopravit na pilu ke
zpracování.
Protože povozy měly malou kapacitu,
která nemohla pro odvoz dřeva z kalamitní těžby ani zdaleka stačit, bylo
rozhodnuto o stavbě úzkokolejné železnice. Ta měla rozchod 700 mm, délku
12 km a vedla z nákladiště Černý les kolem hájovny Tři Stoly na nově
vybudovanou parní pilu u nádraží v Řevničově. Maximální sklon byl 22
promile. Tato úzkokolejka bývá také někdy označována jako "mnišková
železnice".
Nové založena společnost, která
zpracovávala dřevo v Řevničově, se jmenovala LESNA a 90 % akcií držel
kníže Furstenberk. V roce 1921 zaměstnávala téměř 300 lidí a pracovalo
se tu na pěti katrech ve dvou směnách.
Projekt železnice zpracoval Ing. V.
Plenkner a kníže Furstenberk poskytl zdarma pozemky, po kterých měla být
úzkokolejka vedena. Při stavbě železnice pomáhalo také čs. železniční
vojsko z Pardubic, a tak již v roce 1920 mohl být na trati zahájen
provoz. Ten obstarávaly dvě parní lokomotivy StEG c. 3642/1909 a Sigl
WNM c. 4985/1909 a topilo se v nich buď dřevem nebo uhlím. Voda se
doplňovala z jam, které byly pro tento účel vyhloubený kolem trati.
Úzkokolejka měla jednu odbočku, a to
k dolů na uhlí na Motolce. Uhlí bylo potřeba nejen pro lokomotivy, ale i
především pro stroje na pile v Řevničově. V některých pramenech se
udávají ještě odbočky do dvora Amálie a do lihovaru v Novém Domě.
Trať byla v provozu až do roku 1927.
Dnes jsou v některých úsecích velmi dobře patrně náspy či naopak zářezy
bývalé trati. Části někdejší železnice jsou využívány jako cesty, a také
při pohledu na letecký snímek je vedení trati docela dobře patrné.
Kdyby o tom člověk nevěděl,
ani by to v terénu pořádně nepoznal, nebo by bádal nad tím, proč jsou
v lese ty náspy. Početli jsme si o tom i na ceduli u cesty a šlapali
dál. Přetnuli jsme hlavní silniční tah z Rakovníka na Kladno, za silnicí
se odměnili krátkým odpočinkem, upřesnili další směr putování a zase
popošli. Konečně jsme dospěli do železniční současnosti a přešli po
mostě nad tratí č. 120, po které jsme měli v plánu za 2 hodiny frčet
domů. Zastavili jsme se v místě bývalých Knížecích lázní u tzv. Merklova
pramene. I zde prošla historie klikatou cestou, kterou Bobr popsal
takto:
Merkovka (Merklovka)
Železitý pramen objevený v roce 1808
lesním Jiljím Merklem, železité vodě byly přisuzovány léčivé účinky. Nad
pramenem nechal kníže Furstenberg vystavět kapličku a poblíž také
lázeňskou budovu se dvěma vanami. Za jejich použití správce lázní Kynkal
vybíral dvacet krejcarů. Vodní zdroj byl zasvěcen svatému Jiljí. Kníže
Furstenberk zvolil jméno tohoto světce, aby tím připomněl objevitele
pramene. Lidé si ale místo sami pojmenovali jako Merkovka či Merklovka.
Důležitou úlohu sehrála Merkovka v
životě Miroslava Tyrše. V létě roku 1869 tu pobývala Fügnerova dcera
Renata se svou matkou Kateřinou, v té době již vdovou. Poslední
červencový den, kdy Renata slavila 15. narozeniny, jí na Merkovku přišel
pogratulovat právě Tyrš. Zde si dali slovo, že se po dovršení Renatiny
plnoletosti vezmou. Přestože její matka kvůli dvaadvacetiletému věkovému
rozdílu vztahu nepřála, osmnáctiletá Renata se za Tyrše 28. srpna 1872
provdala.
Na přelomu 60. a 70. let 19. století
klid Merkovky narušila stavba Buštěhradské dráhy. V kantýně, která zde
byla postavena pro dělníky pracující na stavbě dráhy, se později konaly
vlastenecké besedy rakovnických studentů. Besedy byly nakonec zakázány
kvůli řečem „proti monarchii“ a v září 1877 kantýna vyhořela, zřejmě šlo
o dílo žháře.
Před první světovou válkou byly na
Merkovce z vlaku vyhazovány balíky zakázaných dělnických novin „ Zář “ a
„ Rašple “, která byly z luženského domku č.p. 59 dále roznášeny.
V době první světové války provoz
lázní zeslábl a později přestaly být lázeňské služby poskytovány úplně.
Přesto hájovna i nadále nabízela příchozím občerstvení s možností
přespání. O tom, že byla stále hojně navštěvována, svědčí zápis v
luženské kronice – na Merkovce v hájovně U Obytů se v roce 1925 během
letních měsíců vypilo 200hl krušovického piva v lahvích.
Za války zde trvale žily čtyři
rodiny. Válka se ale Merkovky dotkla jen letmo, nedaleko dopadly bomby
shozené spojeneckými letci, kteří likvidovali lokomotivy. Po osvobození
se v lesích usadila sovětská armáda. Vojáci chodili k prameni pro vodu a
jejich velitel si velmi oblíbil bramboračku paní Štichové. Když vojska
odcházela, Štichovi od velitele za svou pohostinnost dostali pytel a
bednu s tím, že jí mají otevřít, až budou vojska pryč. V pytli našli
rýži a bedna byla plná olejovek.
V poválečné době pořádaly na
Merkovku výlety různé spolky a organizace. Konaly se zde také občanské
koncerty, ale údržba byla zanedbávána. Tak na jaře roku 1963 bylo
započato s bouráním budov a po této demolici zůstala jen zchátralá
kaplička, jejíž osud dokonal pád buku a polorozbořená stodola odstraněná
počátkem 80. let. Ze všech původních staveb tu zbyla jen část sklípku ve
stráni.
Zalitovali jsme, že už tu
není hostinec ani kantýna, ochutnali vyvěrající silně železitou vodu,
radši ji zapili rumem a už svižněji vyšlápli do definitivního cíle
celého vandru. K hospodě za nádražím v Lužné (jsou tam dvě, vybrali jsme
tu větší) jsme dorazili 50 minut před odjezdem vlaku. Trochu zmatený
číšník slíbil, že stihneme i jídlo, ale dost se zasekl při nošení piv. I
tak se stihly sníst gulášky, svíčkové, či smažáky včas a my v klidu
počkali na perónu na vlak. Když jsme pak po kolejích míjeli spoustu
parních i jiných lokomotiv u depa vyhlášeného muzea, slíbili jsme si, že
tenhle vandr tady neskončil a už jsme plánovali spolu s Bobrem další
pokračování, tam kde jsme dnes skončili. Pak už jen únavná cesta domů
vlakem, zalamování palců a realita všedních dní. Už aby bylo to příště!
Tak zatím….
Sesmolil Pavouckej
|
