|
V pátek večír 10. října jsme já, Pajda a Divi za
šera a po přeháňce vystoupili ve Svoru, kde jsme se v knajpě na konci vesnice
stavili na dvě a na svačinu. Tou svačinou byl Pajdou vobjednanej řádnej kus
uzenýho vepřovýho kolene, kytička z bramborovejch knedlíků a hromada zelí.
Divoška ale svačícímu Pajdovi pomohla a mohlo se vyrazit za Vojtou
bez velkého zpoždění. Vojta alias Starý tremp totiž nečekaně dorazil dřív
a vypravil se ještě za světla najít už jednou před
dvěma roky najitej srub. Po telefonu jsme si sdělili, že se mu zadařilo a
že na nás bude čekat u vohýnku. Zaplaťpánbůh za to. Klopýtali jsme tmou a kdyby
nehořel oheň, tak tam asi klopýtáme až do rána. Ale Vojta pálil dříví kvalitně a
my ho po čuchu i po světle našli. Radostně jsme se přivítali, zapečbuřtili,
vypili píva v igelitce, vochutnali vzájemně rum (všichni Božkov) ale žádné
dlouhé sezení z toho nebylo. Únava ze skončeného pracovního tejdne se projevila
na všech a my docela brzy zapadli do hajan. Někdo do sroubku, někdo ven.
Ráno bylo šedivý, ale celkem teplý –
osadní teploměr ukazoval 14 stupňů! Z pelechů jsme se vykopali až v půl
devátý a pak dlouho snídali. Na plánované místo setkání s dorazivšími
Mišákem a Pivoňkou, hrad Milštejn, jsme vyšlápli až po desáté hodině.
Cestou jsme se chtěli mrknout i na v mapě zakreslenou polojeskyni Vinný
sklep, a tak jsme se zorientovali v mapě a vyrazili po lesních cestách
nazdařbůh (Divoška tomu říká jít azimutem).
Vinný sklep
-
skalní útvar, Lužické hory, Ještědský
hřbet
Pískovcový převis na vrchu Kobyla nad cestou. Okolí poskytuje pohledy na
další zajímavé pískovcové skalní útvary. K lokalitě nevede žádná ze
značených TZN a nejlepší přístup je proto ze Cvikova po silnici severně
cca 1,5 km a v prudké levotočivé zatáčce opustit silnici a pokračovat
stejným směrem do svahu cca 150 m. Poměrně obtížně hledatelné.
Vinný sklep jsme neomylně našli,
vyfotili, řekli si, že „Tady by to šlo“,
úspěch zapili rumem a pak po další půlhodině
dezorientace v terénu došli na hrad Milštejn.
Nikdo tam nebyl, jen v ohništi ještě žhnul popel. Řek jsem si, že by
nebylo špatný čekat na kamarády u ohýnku a tak jsem ho za chvilku
rozfoukal. V tu chvíli snad dorazil nějakej autobus, nebo co, protože
skalní bránou, ve které hořelo ohniště, si to začali špacírovat běžkaři
bez běžek (túristi s holemi). Nedali jsme se vyvést z míry a opejkali,
na co měl kdo chuť. Volal jsem Mišákovi, kde asi tak jsou a ten mi
zadýchaně odpověděl: „Ufff, už jsme skoro na hradě, ufff, za chvilku sme
tam… Čau.“ Už nebylo co vopejkat, ohniště jsme nabízeli k pronájmu
kolemjdoucím a Mišáci pořád nikde. Pro případné ochránce přírody, kteří
by snad měli s ohýnkem problém, jsem si připravil řeč v tomto smyslu:
„Ten voheň už tu hořel a my se ho celou dobu, co tu jsme, snažíme
uhasit, ale i když jsme na něj dali hromadu klacků, že skoro nebyl
vidět, nezhasnul…“ Konečně Mišák s Pivčou dorazili, s tím, že kopec byl
delší a větší, než čekali. Rex se začal dvořit jejich Nele a o zábavu
bylo rázem postaráno. I oni dva využili plápoláčku a rádi si
zapečbuřtili. Po poledni jsme opustili tuhle milou zastávku uprostřed
lužických lesů a vyšlápli opět nazdařbůh směrem ke skále zvané Křížová
Věž. Vedeni mnou i mapou jsme šlapali hlubokým lesem a dokonce se nám
víceméně náhodou povedlo objevit prima převis s legračním názvem
zapsaným v provlhlé miniaturní kempovce. Zapsali jsme si jeho polohu do
svých vetchých pamětí a vyrazili dál. Nějak nám poprvé na tomhle
orientačně náročném vandru, přestal souhlasit počet odboček a cest
v mapě s realitou, takže cíl jsme dobyli s nepatrnou zacházkou. To
zajítí ale stálo za to. Krásný skalní suk se vypínal vysoko nad okolí a
dokonce se dalo poměrně jednoduše vylézt po vysekaných stupech skoro
nahoru.
Křížová věž -
skalní útvar, Lužické hory, Ještědský hřbet
Štíhlá pískovcová
skalní věž vyčnívá z borového lesa vysoko nad jižním okrajem osady
Naděje. Podle původního německého jména Rabenstein se někdy označuje
jako Krkavčí nebo Havraní skála. Nejčastěji se ale užívá názvu Křížová
věž, podle kříže na jejím vrcholku. Železný kříž na vrcholu skály dali v
roce 1833 údajně postavit pánové Schiecht a Wiesner, majitelé továrny v
Antonínově Údolí. Koncem 19. století odtud svítila lidem do údolí
lucerna, kterou sem každý den za soumraku vynášel místní tkadlec Josef
Weiss. Světlo zde rozsvěcoval více než třicet let a přestože je vrchol
nesnadno přístupný, i v zimě se mu vždy podařilo světlo bezpečně vynést
nahoru. Po jeho smrti se této tradice již nikdo natrvalo neujal. Ještě
ve 20. letech svítívalo světlo do kraje alespoň o velikonocích, ale po
válce tento zvyk nadobro zanikl. Kříž později někdo shodil a teprve v
roce 1978 byl opět upevněn na původní místo na vrcholu.
My jsme si dali na úpatí
voraz, někdo se vyšplhal nahoru, ale výhledy moc nebyly, což byla škoda.
Alespoň je důvod vrátit se někdy příště
J.
Opět jsme na divoko sestoupili do údolí ke vsi Trávník a cestou
nasbírali kupu hub, kterých bylo všude požehnaně. Jen škoda, že většina
z nich byla červivá. I tak ale Mišákovi nějaké zbyly
J.
Dokonce i v Trávníku jsme našli křemenáče a to zcela stylově – na
trávníku za osamocenou osikou. Také nás zaujala obydlená kaplička, jejíž
zvonice byla vylepšená satelitním talířem. Inu lidská fantazie a
tvořivost nezná mezí. Místo zvané Dědkův odpočinek jsme nemohli jen tak
minout. Odvahu sednout si, ale našel jen Pajda. Sledovali jsme turisty,
co šli okolo 500 metrů vzdálené restaurace mimo naši trasu, jestli
náhodou nezapadnou dovnitř, ale i když to zkusili, nepochodili. Vojta
měl tedy správné informace a my se nezdržovali a teď již po značce
neomylně směřovali do Mařenic. Hostinec U tří lip, byla jistota, která
se vyplatila. Dokonce jsme si opět sedli ke stejnému stolu, jako před 2
roky. K hajzlíkům… Pivo nebylo špatný, jen zbytečně moc bublinkatý a
jídlo za rozumnou cenu se taky dalo. Byli jsme celkem spokojení, ale
venku se začalo šeřit, takže byl čas zase vyrazit do lůna lesů. Ještě
jsme si objednal speciální křupky zde nabízené jakože na cestu, ale paní
vrchní mě zarazila, když mi řekla, že je musí nejprve udělat na pánvi.
Počkali jsme a dobře jsme udělali. Takovou mňamku jsme dlouho neměli – a
to je prosím tato delikatesa prý jen z vepřových kůžiček!!!! Název
Chichos jsem si zapsal za uši a raději i vyfotil a mohli jsme vyrazit.
Jen jsme vyšli za vesnici a začalo poprchávat. Radost jsme neměli,
protože jsme plánovali opět pochod do tmy nazdařbůh a chtěli pak na
nějakém příhodném plácku pod Zámeckým vrchem zakempovat. No, nakonec se
to i podařilo a my našli flek u cesty na oheň i pár rovnějších míst, nad
kterými jsme rozprostřeli plachty (i když ve velikém rádiusu a daleko od
sebe), aby pak přestalo krápat a udělalo se na říjen nezvykle teplo (dle
meteoskopu tam ten večer bylo 19 stupňů). Opět zaplál ohýnek, zavoněli
opékané pochoutky a zasyčelo pívo v igelitce. Povídalo se, ale brzy jsme
se začali od ohně postupně trousit pod plachty. V deset večer už jsme do
plamenů čučeli jen já a Mišák. Vydrželo nám to další dvě hodiny a padla
přitom půllitrovka zrzouna z Božkova. Čtenář si jistě dokáže představit
jaké moudré řeči jsme vedli, než i nás zmohl náročný den a vlastně i
večer. Po půlnoci už jen šuměl v korunách stromů deštík a zavrčely
poslední dva zipy spacáků.
Ráno nebylo lepší večera.
Bylo mlhavo, ale kupodivu stále celkem teplo. Pomalu jsme se potáceli
z pelechů k ohni, který jsem rozdělal a začala se vařit snídaně. Pak
došlo na balení – celty byly mokré, protože přeháňky si nedaly pokoj
celou noc. Potom už nás zase zavolala cesta. Když už jsme tábořili pod
Zámeckým vrchem, chtěli jsme se mrknout i nahoru. Dle mapy jsme našli
správnou odbočku a z té pak odbočili volně do lesa a svahem se škrábali
k řopíku na okraji hřebínku. Byla to celkem zachovalá pevnůstka a my
splavení výstupem obdivovali um našich předků. Od pevnosti jsme šplhali
dál hřebenem kolem skály nazvané dle mapy Anežčin odpočinek, za kterou
se ukrýval další řopík. Odtud nás další výšvih přivedl na plochou
zarostlou skálu s kamennou kótou. Vrchol byl tedy dobyt. No, nic moc.
Zámecký vrch -
Kopec, Lužické hory,
Ještědský hřbet
Zámecký vrch je zajímavě
tvarovaný kopec, ležící asi 2 km východně od Mařenic na severní straně
silnice do Heřmanic. K výraznému pískovcovému kuželu (536 m) se na jižní
straně připojují dva hřbítky, které svým tvarem připomínají podkovu,
uzavírající okrouhlou dolinu. Třetí hřbítek vybíhá od vrcholu směrem
k severu.
Vrch tvoří křídové pískovce, které jsou níže na svahu proraženy čedičem.
Jeho působením došlo ke zpevnění pískovce, který byl na několika místech
těžen jako stavební kámen. Největší lomy jsou na jižním svahu hlavního
kuželu a na temeni jihovýchodního hřbítku.
Na zalesněném vrcholu hlavního kuželu jsou tři nevelké vyvýšeniny,
zčásti ohraničené pískovcovými skalami. Nejdelší z nich vystupuje
k jihozápadu, druhá je porušená okopem z roku 1938 a severně od ní je
mělkým příkopem oddělený třetí ostroh, na kterém jsou nepatrné stopy
středověkého hrádku. O jeho historii ani účelu není nic známo, ale podle
pověstí měl patřit Berkům a zanikl prý nejpozději za husitských válek.
Dodnes se zde dochovaly jen nepatrné zbytky zdiva, vyplňující dvě spáry
mezi skalními bloky na západní a severní straně ostrohu. Na temeni
zřejmě stála jen jediná budova, která mohla být chráněná nějakým
jednoduchým opevněním. Na severní straně ostrohu, ale i na dalších
skalkách v okolí jsou vytesána jména vojáků, kteří zde v roce 1938 měli
bránit pevnůstky pohraničního opevnění. Ze stejné doby pocházejí
i vojenské symboly a jména čtyř vojáků, vytesané spolu s heslem "i život
vlasti" v nápadné bochníkovité skalce na jihozápadním svahu hlavního
kuželu.
K severu vybíhá z vrcholu kopce hřbítek, posetý drobnými pískovcovými
skalkami. Mezi nimi je asi uprostřed větší skála s výklenkem na východní
straně, v němž je vytesané jméno hajného J. Wiedeho s písmeny R.L.
a letopočtem 1875. Druhá větší skála je až na samém konci hřbítku, kde
nechal v roce 1898 tehdejší majitel falkenburského panství Robert
Mattausch z Benešova upravit vyhlídku, nazvanou po manželce
Anežčin odpočinek (Agnesruh).
Býval z ní prý nádherný rozhled, ale na počátku 20. století ji další
majitelé nechali zpustnout, aby zde návštěvníci neplašili zvěř. Dnes již
skála není přístupná a výhled z ní znemožňují vzrostlé stromy. V roce
1938 byla vedle ní postavena jedna z betonových pevnůstek pohraničního
opevnění.
Z obou hřbítků, vybíhajících z hlavního
kuželu jižním směrem, býval zajímavější ten západní, s několika malými
vršky a skalkami, z nichž jsou dílčí výhledy dovnitř okrouhlé doliny,
na zalesněný vrchol Zámeckého vrchu a také na sousední Jezevčí vrch.
V severozápadním ohybu tohoto hřbítku je nevelká skupina pískovcových
skal, mezi nimiž byla asi 35 metrů dlouhá průrva, označovaná jako
Dutá ulička (Hohle Gasse).
Dnes je ale přehrazená zříceným skalním blokem. Na jihu hřbítek končí
těsně nad heřmanickou silnicí u bývalého hostince v osadě Paseka.
Na chvilku jsme shodili bagáž
ze zad, připili si rumem, udělali společné vrcholové foto a pak vyrazili
opět kam nás nohy vedly – jižním směrem k místu, které se jmenuje Dutá
díra. Skalní rozsedlinu zavalenou kamenem jsme se štěstím nakonec našli
a od ní už začali směřovat k heřmanické silnici. Les tu byl mladý a
hustý, ale nakonec jsme se prodrali do vyššího lesa na zarostlou širokou
cestu, která nás hebkou travou dovedla až k silnici. Tu jsme jen u
golfového hřiště Malevil přešli a vnořili se do lesa pod úbočím znělcové
kupy zvané Jezevčí vrch. Jednou jsme ale špatně odbočili a zanedlouho se
opět octli u golfového hřiště. Tak jsme to zkusili jinou cestou a za
chvíli šplhali do ukrutného kopce. Odměněni jsme byli potem a silničkou
na kterou jsme došli. To už nás dohonil i hlad a my v lese nad značkou
bohatě posvačili. To už jsme tušili, že vlak ve 13:44 z Jablonného
nestihneme. Pokračovali jsme vrstevnicí po červené, kterou jsme opět
opustili, když odbočila do Heřmanic, kam jsme nechtěli. Po silničce jsme
prošli pod skálou Panenský kámen, schovanou v lese a kousek za ní
odbočili na lesní pěšinu, která se bohužel po cca 1km začala stáčet opět
do kopce. To bylo špatně, tak jsme se rozhodli sestoupit zpětnou
odbočkou a pod kopcem se octli úplně jinde, než jsme plánovali. To už se
z roztrhaných mraků začalo klubat sluníčko a my šlapali pastvinami
s modrou oblohou nad hlavou. Protnuli jsme zachovalé těleso zrušené
železniční trati Jablonné – Cvikov (výrazný, stromy porostlý násep) a
došli k hlavnímu silničnímu tahu na Jablonné a Liberec. Tady nám nezbylo
než šlapat po krajnici. Došli jsme k motorestu STOP, který ačkoli byl na
prodej, tak byl otevřený. Dali jsme si pivko a jídlo už si neobjednávali
(pivo se skoro nedalo pít – fuj). Vyšli jsme tedy dobýt poslední cíl
vandru – Jablonné v Podještědí. Z hlavní silnice se otvíraly parádní
pohledy na proklínaný Jezevčí vrch, hrdý Hvozd a vyčuhující vrchol
Sokola. Kus před Jablonným jsme odbočili na zrušenou silnici a po
posledním přetnutí zrušené trati dorazili do města. Protože na jídlo
neměl nikdo dvakrát pomyšlení, zapadli jsme na Vojtovo doporučení do
bistra na náměstí, kde točila pivo vietnamka. Svijánky byly jako křen.
Pak už se musel Vojta rozloučit a mazal na vlak. My měli ještě třičtvrtě
hoďky čas, tak jsme šli později. Vandr dospěl do svého konce. A byl to
dobrej vandr. Tak zase příště!!! Buď na vandru, nebo na nějaké jiné
pečbuřťácké akci (termín jedné takové už se pomalu blíží!!!)
J.
Ještě trocha statistiky na
závěr. Za tři dny jsme ušli zhruba jen 25km, zdolali 850 metrů převýšení
a slezli metrů 940. Vypili se tři půllitrovky rumu, nepočítaně piv,
trocha vody. Snědlo se několik kil špekáčků a uzeného, špetka chleba a
nějaká ta čekuláda
J.
Ale hlavně!!!! Bylo dobře…
Sesmolil
Pavouckej
|
