wz

 

                                                                  10. - 12. 10. 2014                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

- Fotky Starého trempa

Vandrovníci: Pavouk, Vojta St.tr., Pajda, Divoška, Mišák a Pivoňka, pejsek Rex a fenečka Nela

 

Trasa vandru: Svor – Vinný Sklep – Milštejn – Křížová Věž – Trávník – Mařenice – Pod Zámeckým vrchem – Zámecký vrch – Jezevčí vrch – Jablonné v Podještědí

 

 

 

 

Tudle mi Starej tremp povídá „Kdy pojedem na vandr?“ Já se zamyslím a řikám“ „Co takhle za dva tejdny?“. A vono to klaplo. Vymyslet cíl vandru jsem měl tu čest já a nakonec to vyhrály Lužické hory.

V pátek večír 10. října jsme já, Pajda a Divi za šera a po přeháňce vystoupili ve Svoru, kde jsme se v knajpě na konci vesnice stavili na dvě a na svačinu. Tou svačinou byl Pajdou vobjednanej řádnej kus uzenýho vepřovýho kolene, kytička z bramborovejch knedlíků a hromada zelí. Divoška ale svačícímu Pajdovi pomohla a mohlo se vyrazit za Vojtou bez velkého zpoždění. Vojta alias Starý tremp totiž nečekaně dorazil dřív a vypravil se ještě za světla najít už jednou před dvěma roky najitej srub. Po telefonu jsme si sdělili, že se mu zadařilo a že na nás bude čekat u vohýnku. Zaplaťpánbůh za to. Klopýtali jsme tmou a kdyby nehořel oheň, tak tam asi klopýtáme až do rána. Ale Vojta pálil dříví kvalitně a my ho po čuchu i po světle našli. Radostně jsme se přivítali, zapečbuřtili, vypili píva v igelitce, vochutnali vzájemně rum (všichni Božkov) ale žádné dlouhé sezení z toho nebylo. Únava ze skončeného pracovního tejdne se projevila na všech a my docela brzy zapadli do hajan. Někdo do sroubku, někdo ven.

Ráno bylo šedivý, ale celkem teplý – osadní teploměr ukazoval 14 stupňů! Z pelechů jsme se vykopali až v půl devátý a pak dlouho snídali. Na plánované místo setkání s dorazivšími Mišákem a Pivoňkou, hrad Milštejn, jsme vyšlápli až po desáté hodině. Cestou jsme se chtěli mrknout i na v mapě zakreslenou polojeskyni Vinný sklep, a tak jsme se zorientovali v mapě a vyrazili po lesních cestách nazdařbůh (Divoška tomu říká jít azimutem).

Vinný sklep - skalní útvar, Lužické hory, Ještědský hřbet

Pískovcový převis na vrchu Kobyla nad cestou. Okolí poskytuje pohledy na další zajímavé pískovcové skalní útvary. K lokalitě nevede žádná ze značených TZN a nejlepší přístup je proto ze Cvikova po silnici severně cca 1,5 km a v prudké levotočivé zatáčce opustit silnici a pokračovat stejným směrem do svahu cca 150 m. Poměrně obtížně hledatelné.

Vinný sklep jsme neomylně našli, vyfotili, řekli si, že „Tady by to šlo“, úspěch zapili rumem a pak po další půlhodině dezorientace v terénu došli na hrad Milštejn. Nikdo tam nebyl, jen v ohništi ještě žhnul popel. Řek jsem si, že by nebylo špatný čekat na kamarády u ohýnku a tak jsem ho za chvilku rozfoukal. V tu chvíli snad dorazil nějakej autobus, nebo co, protože skalní bránou, ve které hořelo ohniště, si to začali špacírovat běžkaři bez běžek (túristi s holemi). Nedali jsme se vyvést z míry a opejkali, na co měl kdo chuť. Volal jsem Mišákovi, kde asi tak jsou a ten mi zadýchaně odpověděl: „Ufff, už jsme skoro na hradě, ufff, za chvilku sme tam… Čau.“ Už nebylo co vopejkat, ohniště jsme nabízeli k pronájmu kolemjdoucím a Mišáci pořád nikde. Pro případné ochránce přírody, kteří by snad měli s ohýnkem problém, jsem si připravil řeč v tomto smyslu: „Ten voheň už tu hořel a my se ho celou dobu, co tu jsme, snažíme uhasit, ale i když jsme na něj dali hromadu klacků, že skoro nebyl vidět, nezhasnul…“ Konečně Mišák s Pivčou dorazili, s tím, že kopec byl delší a větší, než čekali. Rex se začal dvořit jejich Nele a o zábavu bylo rázem postaráno. I oni dva využili plápoláčku a rádi si zapečbuřtili. Po poledni jsme opustili tuhle milou zastávku uprostřed lužických lesů a vyšlápli opět nazdařbůh směrem ke skále zvané Křížová Věž. Vedeni mnou i mapou jsme šlapali hlubokým lesem a dokonce se nám víceméně náhodou povedlo objevit prima převis s legračním názvem zapsaným v provlhlé miniaturní kempovce. Zapsali jsme si jeho polohu do svých vetchých pamětí a vyrazili dál. Nějak nám poprvé na tomhle orientačně náročném vandru, přestal souhlasit počet odboček a cest v mapě s realitou, takže cíl jsme dobyli s nepatrnou zacházkou. To zajítí ale stálo za to. Krásný skalní suk se vypínal vysoko nad okolí a dokonce se dalo poměrně jednoduše vylézt po vysekaných stupech skoro nahoru.

Křížová věž - skalní útvar, Lužické hory, Ještědský hřbet

Štíhlá pískovcová skalní věž vyčnívá z borového lesa vysoko nad jižním okrajem osady Naděje. Podle původního německého jména Rabenstein se někdy označuje jako Krkavčí nebo Havraní skála. Nejčastěji se ale užívá názvu Křížová věž, podle kříže na jejím vrcholku. Železný kříž na vrcholu skály dali v roce 1833 údajně postavit pánové Schiecht a Wiesner, majitelé továrny v Antonínově Údolí. Koncem 19. století odtud svítila lidem do údolí lucerna, kterou sem každý den za soumraku vynášel místní tkadlec Josef Weiss. Světlo zde rozsvěcoval více než třicet let a přestože je vrchol nesnadno přístupný, i v zimě se mu vždy podařilo světlo bezpečně vynést nahoru. Po jeho smrti se této tradice již nikdo natrvalo neujal. Ještě ve 20. letech svítívalo světlo do kraje alespoň o velikonocích, ale po válce tento zvyk nadobro zanikl. Kříž později někdo shodil a teprve v roce 1978 byl opět upevněn na původní místo na vrcholu.

My jsme si dali na úpatí voraz, někdo se vyšplhal nahoru, ale výhledy moc nebyly, což byla škoda. Alespoň je důvod vrátit se někdy příště J. Opět jsme na divoko sestoupili do údolí ke vsi Trávník a cestou nasbírali kupu hub, kterých bylo všude požehnaně. Jen škoda, že většina z nich byla červivá. I tak ale Mišákovi nějaké zbyly J. Dokonce i v Trávníku jsme našli křemenáče a to zcela stylově – na trávníku za osamocenou osikou. Také nás zaujala obydlená kaplička, jejíž zvonice byla vylepšená satelitním talířem. Inu lidská fantazie a tvořivost nezná mezí. Místo zvané Dědkův odpočinek jsme nemohli jen tak minout. Odvahu sednout si, ale našel jen Pajda. Sledovali jsme turisty, co šli okolo 500 metrů vzdálené restaurace mimo naši trasu, jestli náhodou nezapadnou dovnitř, ale i když to zkusili, nepochodili. Vojta měl tedy správné informace a my se nezdržovali a teď již po značce neomylně směřovali do Mařenic. Hostinec U tří lip, byla jistota, která se vyplatila. Dokonce jsme si opět sedli ke stejnému stolu, jako před 2 roky. K hajzlíkům… Pivo nebylo špatný, jen zbytečně moc bublinkatý a jídlo za rozumnou cenu se taky dalo. Byli jsme celkem spokojení, ale venku se začalo šeřit, takže byl čas zase vyrazit do lůna lesů. Ještě jsme si objednal speciální křupky zde nabízené jakože na cestu, ale paní vrchní mě zarazila, když mi řekla, že je musí nejprve udělat na pánvi. Počkali jsme a dobře jsme udělali. Takovou mňamku jsme dlouho neměli – a to je prosím tato delikatesa prý jen z vepřových kůžiček!!!! Název Chichos jsem si zapsal za uši a raději i vyfotil a mohli jsme vyrazit. Jen jsme vyšli za vesnici a začalo poprchávat. Radost jsme neměli, protože jsme plánovali opět pochod do tmy nazdařbůh a chtěli pak na nějakém příhodném plácku pod Zámeckým vrchem zakempovat. No, nakonec se to i podařilo a my našli flek u cesty na oheň i pár rovnějších míst, nad kterými jsme rozprostřeli plachty (i když ve velikém rádiusu a daleko od sebe), aby pak přestalo krápat a udělalo se na říjen nezvykle teplo (dle meteoskopu tam ten večer bylo 19 stupňů). Opět zaplál ohýnek, zavoněli opékané pochoutky a zasyčelo pívo v igelitce. Povídalo se, ale brzy jsme se začali od ohně postupně trousit pod plachty. V deset večer už jsme do plamenů čučeli jen já a Mišák. Vydrželo nám to další dvě hodiny a padla přitom půllitrovka zrzouna z Božkova. Čtenář si jistě dokáže představit jaké moudré řeči jsme vedli, než i nás zmohl náročný den a vlastně i večer. Po půlnoci už jen šuměl v korunách stromů deštík a zavrčely poslední dva zipy spacáků.

Ráno nebylo lepší večera. Bylo mlhavo, ale kupodivu stále celkem teplo. Pomalu jsme se potáceli z pelechů k ohni, který jsem rozdělal a začala se vařit snídaně. Pak došlo na balení – celty byly mokré, protože přeháňky si nedaly pokoj celou noc. Potom už nás zase zavolala cesta. Když už jsme tábořili pod Zámeckým vrchem, chtěli jsme se mrknout i nahoru. Dle mapy jsme našli správnou odbočku a z té pak odbočili volně do lesa a svahem se škrábali k řopíku na okraji hřebínku. Byla to celkem zachovalá pevnůstka a my splavení výstupem obdivovali um našich předků. Od pevnosti jsme šplhali dál hřebenem kolem skály nazvané dle mapy Anežčin odpočinek, za kterou se ukrýval další řopík. Odtud nás další výšvih přivedl na plochou zarostlou skálu s kamennou kótou. Vrchol byl tedy dobyt. No, nic moc.

Zámecký vrch - Kopec, Lužické hory, Ještědský hřbet

Zámecký vrch je zajímavě tvarovaný kopec, ležící asi 2 km východně od Mařenic na severní straně silnice do Heřmanic. K výraznému pískovcovému kuželu (536 m) se na jižní straně připojují dva hřbítky, které svým tvarem připomínají podkovu, uzavírající okrouhlou dolinu. Třetí hřbítek vybíhá od vrcholu směrem k severu.
Vrch tvoří křídové pískovce, které jsou níže na svahu proraženy čedičem. Jeho působením došlo ke zpevnění pískovce, který byl na několika místech těžen jako stavební kámen. Největší lomy jsou na jižním svahu hlavního kuželu a na temeni jihovýchodního hřbítku.

Na zalesněném vrcholu hlavního kuželu jsou tři nevelké vyvýšeniny, zčásti ohraničené pískovcovými skalami. Nejdelší z nich vystupuje k jihozápadu, druhá je porušená okopem z roku 1938 a severně od ní je mělkým příkopem oddělený třetí ostroh, na kterém jsou nepatrné stopy středověkého hrádku. O jeho historii ani účelu není nic známo, ale podle pověstí měl patřit Berkům a zanikl prý nejpozději za husitských válek. Dodnes se zde dochovaly jen nepatrné zbytky zdiva, vyplňující dvě spáry mezi skalními bloky na západní a severní straně ostrohu. Na temeni zřejmě stála jen jediná budova, která mohla být chráněná nějakým jednoduchým opevněním. Na severní straně ostrohu, ale i na dalších skalkách v okolí jsou vytesána jména vojáků, kteří zde v roce 1938 měli bránit pevnůstky pohraničního opevnění. Ze stejné doby pocházejí i vojenské symboly a jména čtyř vojáků, vytesané spolu s heslem "i život vlasti" v nápadné bochníkovité skalce na jihozápadním svahu hlavního kuželu.

K severu vybíhá z vrcholu kopce hřbítek, posetý drobnými pískovcovými skalkami. Mezi nimi je asi uprostřed větší skála s výklenkem na východní straně, v němž je vytesané jméno hajného J. Wiedeho s písmeny R.L. a letopočtem 1875. Druhá větší skála je až na samém konci hřbítku, kde nechal v roce 1898 tehdejší majitel falkenburského panství Robert Mattausch z Benešova upravit vyhlídku, nazvanou po manželce Anežčin odpočinek (Agnesruh). Býval z ní prý nádherný rozhled, ale na počátku 20. století ji další majitelé nechali zpustnout, aby zde návštěvníci neplašili zvěř. Dnes již skála není přístupná a výhled z ní znemožňují vzrostlé stromy. V roce 1938 byla vedle ní postavena jedna z betonových pevnůstek pohraničního opevnění.

Z obou hřbítků, vybíhajících z hlavního kuželu jižním směrem, býval zajímavější ten západní, s několika malými vršky a skalkami, z nichž jsou dílčí výhledy dovnitř okrouhlé doliny, na zalesněný vrchol Zámeckého vrchu a také na sousední Jezevčí vrch. V severozápadním ohybu tohoto hřbítku je nevelká skupina pískovcových skal, mezi nimiž byla asi 35 metrů dlouhá průrva, označovaná jako Dutá ulička (Hohle Gasse). Dnes je ale přehrazená zříceným skalním blokem. Na jihu hřbítek končí těsně nad heřmanickou silnicí u bývalého hostince v osadě Paseka.

Na chvilku jsme shodili bagáž ze zad, připili si rumem, udělali společné vrcholové foto a pak vyrazili opět kam nás nohy vedly – jižním směrem k místu, které se jmenuje Dutá díra. Skalní rozsedlinu zavalenou kamenem jsme se štěstím nakonec našli a od ní už začali směřovat k heřmanické silnici. Les tu byl mladý a hustý, ale nakonec jsme se prodrali do vyššího lesa na zarostlou širokou cestu, která nás hebkou travou dovedla až k silnici. Tu jsme jen u golfového hřiště Malevil přešli a vnořili se do lesa pod úbočím znělcové kupy zvané Jezevčí vrch. Jednou jsme ale špatně odbočili a zanedlouho se opět octli u golfového hřiště. Tak jsme to zkusili jinou cestou a za chvíli šplhali do ukrutného kopce. Odměněni jsme byli potem a silničkou na kterou jsme došli. To už nás dohonil i hlad a my v lese nad značkou bohatě posvačili. To už jsme tušili, že vlak ve 13:44 z Jablonného nestihneme. Pokračovali jsme vrstevnicí po červené, kterou jsme opět opustili, když odbočila do Heřmanic, kam jsme nechtěli. Po silničce jsme prošli pod skálou Panenský kámen, schovanou v lese a kousek za ní odbočili na lesní pěšinu, která se bohužel po cca 1km začala stáčet opět do kopce. To bylo špatně, tak jsme se rozhodli sestoupit zpětnou odbočkou a pod kopcem se octli úplně jinde, než jsme plánovali. To už se z roztrhaných mraků začalo klubat sluníčko a my šlapali pastvinami s modrou oblohou nad hlavou. Protnuli jsme zachovalé těleso zrušené železniční trati Jablonné – Cvikov (výrazný, stromy porostlý násep) a došli k hlavnímu silničnímu tahu na Jablonné a Liberec. Tady nám nezbylo než šlapat po krajnici. Došli jsme k motorestu STOP, který ačkoli byl na prodej, tak byl otevřený. Dali jsme si pivko a jídlo už si neobjednávali (pivo se skoro nedalo pít – fuj). Vyšli jsme tedy dobýt poslední cíl vandru – Jablonné v Podještědí. Z hlavní silnice se otvíraly parádní pohledy na proklínaný Jezevčí vrch, hrdý Hvozd a vyčuhující vrchol Sokola. Kus před Jablonným jsme odbočili na zrušenou silnici a po posledním přetnutí zrušené trati dorazili do města. Protože na jídlo neměl nikdo dvakrát pomyšlení, zapadli jsme na Vojtovo doporučení do bistra na náměstí, kde točila pivo vietnamka. Svijánky byly jako křen. Pak už se musel Vojta rozloučit a mazal na vlak. My měli ještě třičtvrtě hoďky čas, tak jsme šli později. Vandr dospěl do svého konce. A byl to dobrej vandr. Tak zase příště!!! Buď na vandru, nebo na nějaké jiné pečbuřťácké akci (termín jedné takové už se pomalu blíží!!!) J.

 

Ještě trocha statistiky na závěr. Za tři dny jsme ušli zhruba jen 25km, zdolali 850 metrů převýšení a slezli metrů 940. Vypili se tři půllitrovky rumu, nepočítaně piv, trocha vody. Snědlo se několik kil špekáčků a uzeného, špetka chleba a nějaká ta čekuláda J.

Ale hlavně!!!! Bylo dobře…

Sesmolil Pavouckej

 

Na Milštejně

Pohled z Křížové věže

Hříbeček

Pečbuřt při plnění povinností

Společné foto na vrcholu Zámeckého vrchu (536 m.n.m.

Pod Jezevčím vrchem (ještě, že ne skálou :-))