wz

 

                                                                  7. - 9. 11. 2014                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

- Fotky Starého trempa

Účastníci: Pavouk, Bobina, Martínek, Vojta St.tr., Růža, Štěpánka, Pajda, Cajs, Čipr, Chudkyn, Ája, Adámek, Anežka, Lišák, Kačka, Bobr, Šalotka, Mišák a Pivoňka.

 

Děkujeme i všem pozvaným, kteří nepřijeli. Aspoň na nás zbylo víc buřtů :-). I práce :-(.

 

Místo konání: hájenka u Hrubé Skály

 

Už se stalo pravidlem, že kovaný pečbuřt nepočítá sezony od jara do zimy, ale od Buřtobraní k Buřtobraní.

My o druhém listopadovém víkendu jednu sezonu opět uzavřeli. A velice úspěšně.

V pátek 7. listopadu jsme se na hájence u Hrubky sjeli až za tmy. První tam byl Lišák, který zatím u setmělé chalupy děsil kolemjdoucí. Byl jistě rád, že nás vidí. Největší uvítání si vysloužil Pajda, anžto přivezl pípu a sudy s pívem. Naražení bylo dílem okamžiku. Dřív než Bobina s Martínkem roztopili v kamnech už byl i zhotovený billboard se jmény a prostorem na čárky. Povídalo se, mastili karty s Marťasem a vlastně se čekalo na Růžičky, kteří měli s cajkem přijet pozdě a to i splnili. No, hlavně, že dorazili. Po jednom pívu na rozdejchání jsme se společně přesunuli ven a kolem půlnoci začali mlít od úterka naložené maso. Nejprve vepřové, které moc nešlo, ale pak Pajda vyrobil pod nůž mlýnku distanční podložku a mlýnek mlel jedna báseň i hovězí maso. Přes 12 kilo masa bylo jemně namleto za necelou hodinku a mohlo se jít zase do tepla kalit. Růža totiž dovalila kytáru, takže to bylo i s muzikou (Mišák měl basu a Kačka flétny). Do hajan se šlo až nad ránem.

   Sobotní rozjezd 8. listopadu byl díky ponocování pomalejší, ale už v půl desáté se začalo krájet hřbetní sádlo a to i za pomoci Bobra, který dorazil se svou ženou Šalotkou. Připojila se i Ája, která dovezla i děti – Adámka a Anežku. Mnozí si stěžovali na přísné podmínky, když jsem upozorňoval, že kostičky mají být 4x4mm, ale měli smůlu – původní recept jsme chtěli dodržet co nejpřesněji. Já, Mišák a Cajs jsme začali míchat maso ve vaničce. Pokus s vrtačkovou míchačkou se ukázal marným (nebyla na to nádoba), takže jsme si vyhrnuli rukávy a střídali se v míchání holýma rukama pěkně po staru. Namáhavou činnost zpříjemňovalo točené pivko i sluníčko svítící do jinak chladného dne. V půl dvanácté bylo dílo hotovo – smíchalo se hovězí maso s vepřovým výřezem a hřbetním sádlem s ledovou vodou, do které jsme přisypali černý mletý pepř a mletý muškátový oříšek a mohlo se nabíjet do střev. Nabíječku na velký mlýnek vyrobil Pajda, takže i díky zkušenostem z minulých ročníků to pěkně odsejpalo. Tak pěkně, že už v půl jedné mohla jít první várka špekounů do udírny roztopené Vojtou na požadovaných 60 stupňů (trochu jsme pozměnili loňský postup, kdy se udilo vyšší teplotou kratší dobu). Sehraná parta Mišák – Pivoňka – Pajda za aktivní pomoci ostatních nabíjela do střev i druhou polovinu díla a pak začalo trpělivé čekání na postupné výsledky. Bobr vytáhnul kytáru, Mišák basu a Kačka flétny a bylo to i s kvalitní muzikou.

Po necelých třech hodinách hlídání ideální teploty udírny (dík zateplení i bedlivému dozoru Vojty se to pěkně dodrželo) na 60 stupních se mohli buřty sejmout z tyček a ponořit do kotle, ve kterém se na ohni rozehřála voda na 80 stupňů. Tzv. dovařování slouží ke kvalitnímu tepelnému opracování bez vysušení výrobku. Buřty si 20 minut poleželi ve vodě a pak se opět přemístili do udírny, kterou jsme se snažili roztopit na 80 stupňů. Po 20 minutách už přišla poslední fáze – hotové vonící špekáčky se pověsili vystydnout na šňůry natažené mezi stromy. A začalo druhé kolo z druhou várkou. Hotového díla bylo cca 16,5kg a to se najednou do naší sudové udírny prostě nevejde. Pomalu se setmělo, ale práce už moc nebylo – hlavně Vojta makal – protože hlídat celý den teplotu v udírně a přikládat, hasit a opět roztápět v topeništi, to chce notný kus trpělivosti. V sedm večer se přesadila do hrnce druhá várka a před osmou už viselo všech 155 špekáčků mezi stromy, jak v pohádce o Pandrholovi. Zima nás postupně zahnala do chaty. Po deváté přišel zlatý hřeb – radostná sklizeň a počítání. Došlo na královské dělení královské výslužky mezi účastníky 3. ročníku Trampského buřtobraní. Bylo nás 16 dospělých účastníků a různými výpočty se dospělo k rozdělení na 9 – 10 ks špekáčků na osobu. Samostatní jednotlivci dostali 10 ks a když to bylo v rodině, počítalo se na jednoho 9ks. Já jsem pak předal všem zúčastněným certifikát pravého pečbuřta (dostala ho i Šalotka, která ještě nebyla pasována na pečbuřta, ale protože přijela s Bobrem a zdatně pomáhala, nešlo to jinak. Rum jistě ráda dodá na LFC, kde bude i slavnostně přijata do řad trempské šlechty – mezi pečbuřty!). Pak se zábava rozjela – povídalo se, zpívalo s muzikou v podání Bobra, Mišáka a Kačky a bylo moc dobře. I mě už bylo konečně dobře, tak jsem si i dal pivo. Půlnoc už byla nad síly většiny z nás. Přeci jen to byl náročný den. V chladné noci se někdo ztratil v lese, někdo ulehl přímo ve světnici a někdo se vyškrabal po schůdcích na půdičku do postele.

Ráno 9.11. bylo studené (4 stupně) a mlhavé. Kocovina ale nebyla zdaleka taková jako v sobotu, takže náladu nám kazilo jen to, že je neděle a krásný 3. ročník Trampského buřtobraní končí. Snídalo se, uklízelo a balilo. Došlo také na slavnostní opečení dvou špekáčků, jejich rozkrojení a první ochutnávku. Chvíli jsme neměli slov. Pak mluvil jeden přes druhého. Byla to prostě bomba – mana nebeská, sen gurmetů, konec 19. století v kostce… Shodli jsme se, že to je zatím nejlepší výsledek ze všech tří námi konaných pokusů. Pak jsme jen předali klíče a dva špekouny na košt panu domácímu, poplatili poplatky a došlo na loučení. Bylo to smutné, ale každého v batohu hřálo těch pár výborných a nikde nesehnatelných buřtů, takových, jaké se naposledy jedli někdy před 100 lety… Tak třeba na vandru zas někdy AHÓJ! A buřty sebou!!!!!

Sesmolil Pavouckej

Sádlo krájeli všichni

Nabíjelo se do střev

Udilo se a dovařovalo

Nakonec to krásně vonělo :-)