wz

 

                                                                  5. - 7. 12. 2014                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

- Pavouckýho fotky

-

Účastníci: Pavouk, Toulavej Medvěd, Vazoun, Pajda, Čipr, Chudkyn, Kačka, Divi, Vašek a Dan, na skok v pátek Blackie a na sobotní večer a noc Gepardi.

 

Trasa vandru: Hvězda - Kovářovka - Hlavňov - Ostaš

 

Letošní ZT na Hvězdě jsem chtěl původně popsat možná trochu stručněji než obvykle. Ono vlastně tak nějak i stručné bylo. A skromné. Na sníh. O legraci naštěstí až taková nouze nebyla a muziky jsme se nakonec taky dočkali. A samozřejmě se i pečbuřtilo! A to se prostě stručně popsat nedá…

51. ročník zimního táboření v Broumovských stěnách u chaty Hvězda jsme opět pojali tzv. po staru, tak jak ho navštěvujeme už od roku 2001. V pátek Hvězda, v sobotu Kovářkovkou do Hlavňova a navečer přesun na Ostaš k Malíkom.

V pátek jsme se sjeli (hromadnými prostředky!) na Hvězdě roztrháni na malé skupiny – dokonce i našinci z Boleslavi Vašek a Dan, se kterými jsme se tu loni potkali, dorazili a opět zapadli do naší party. Od šesti jsme v restauraci skoukli originální americký dokument o extrémním závodu psích spřežení na Aljašce doplněný zasvěceným (a naštěstí českým) komentářem majitele firmy Manmat, která je špičkou v oboru vývoje a výroby musherských pomůcek. Pindejs – Petr Scholz vzpomněl mojí přezdívky a vytáhl mě z davu, aby mi mohl prostřednictvím právě majitele Manmatu předat dva páry palčáků z produkce této firmy určených do extrémních podmínek se slovy, že to jistě jakožto přírodňáci a trempové užijem. Nebudeme si nic nalhávat, byl jsem potěšen. Na příští polární výpravu si určitě rukavice určené jako svrchní (přes prstové fleecové) vezmu – jen aby přálo počasí a polár byl i u nás, či blízkých sousedů, jako třeba tenkrát právě tady na Broumovsku: Broumovky a Gory Stolowe. Druhý pár rukavic jsem předal závidějícímu Vazounovi, který nedávno oslavil spolu s republikou narozeniny. Proti republice je to ale mlaďoch. Na chatě bylo kupodivu celkem volno. Přispělo k tomu i počasí – venku bylo mírně nad nulou a mlhavo. Dokonce i já s Medvědem a Vazounem, když jsme šli na Hvězdu z Honů, jsme ve skalách pod Hvězdou trochu bukovali a nechtíc opustili zelenou značku. Na Hvězdu jsme pak došli i s terénní vložkou z úplně nového směru. Kapela v hospodě v pátek žádná nehrála, ale vařilo se za lidové ceny a pivo Opat bylo kupodivu pitné (!). Proběhlo několik rumových rund – na Divi, že má svátek, za Cajse se zlomenou haksnou a bohužel i za Vojtu, který musel zůstat doma kvůlivá bolavejm zádům a nohám L. Když už jsme byli notně oruměni, tak konečně u vedlejšího stolu vytáhlo děvče od Brodu (asi) kytáru a pustilo se do hraní, takže nakonec i na muziku došlo. To už se ale naše banda začala pomalu rozpadat. Tentokrát si žádný nezodpovědný turista stan pod přístřeškem nepostavil, takže i my šupáci jsme měli spaní komfortní skoro tak, jako přátelé turisté ve stanech. Ochladilo se a pofukoval ledový větřík. Vazoun prý dokonce i využil darované rukavice – jen je neměl na rukou, ale natáhl si je na nohy – prý to bylo bezva.

K ránu se rozpršelo a stříškou začalo leckde zatékat. Balilo se, Pačáci si debužírovali a byla taková ta kocovinková pohodička, kdy se člověku houpe žaludek a přitom je hlad, v hlavě jedou permonící další šichtu a přitom je sranda. Teplo restauračky nás ale nakonec přeci jen vcuclo. Dobrý pan vedoucí Jan Novák byl opět šarmantní, kousavě humorný a jako vždy neúnavně ochotný. Pravda je, že bez něj a jeho rodiny by ZT na Hvězdě ztratilo pěkný kousek svého kouzla. Před placením došlo na placení. Že to nedává smysl? To jen moje maličkost jaksi zapomněla předchozí večer v rumovém opojení zatáhnout úhradu, což mi bylo taktně připomenuto. Zatracenej němec (ten co mi furt schovává ty věci)… V průběhu snídaně jsme se u pořadatelů zaregistrovali s tím, že jsme ta sekce táborníků, která spí druhou noc na Ostaši. Konec konců tím i vracíme ZT ke kořenům – právě na Ostaši se před 51 roky poprvé zimně tábořilo (neuvěřitelné číslo). Ještě před rozloučením si nás nechal pan vedoucí přepočítat a objevil se s kytičkou štamprlat. Připili jsme rumíkem na zdraví všech zúčastněných, popřáli si dost sil a odcházeli vstříc mlze a sychravu, které vládly venku. Ještě jsme se zastavili u budované hranice (jakpak asi večer hořela?), ohřáli ruce u sudu, zavtipkovali s přítomnými táborníky a organizátory a vyšlápli ke Kovářově rokli. Medvěd se tak vracel do míst svého double noclehu. Dle toho, co vyprávěl, spal první hodinu na prvním šutru, o který zakopl, aby pak po schodech sestoupil do skalní brány, kde si přímo na cestě ustlal. Výhledy nebyly, takže jsme svižně došli nad rokli a jali se sestupovat jedním z nejkrásnějších kaňonů u nás. Skály se ztráceli v mlze, stejně jako zvuk našich těžkých kroků, ptáci ani nepípli a jen naše fórky občas osvěžily nehybnost prostoru. V Kovárně, což je jeskyně zhruba v jedné třetině rokle, kterou se prochází, jsme si sáhli na sníh a alespoň symbolicky si tak připomněli, že tenhle vandr má být zimní. Kousek pod jeskyní usoudil Chudkyn, že by bylo dobré sundat si noční spodní prádlo a předvedl nám na lavičce u cesty stripshow. Duše tedy byly kulturně nasyceny, ale už nás pomalu doháněl hlad. To už jsme došli k ústí rokle, kde před několika lety postavily Lesy ČR veliký přístřešek s lavicemi a stolem. Protože většina z nás jsou poctiví pečbuřti, nemohlo to skončit jinak, než ohýnkem. Nejprve jsme vyráběli nejhustší mlhu široko daleko (trumfli jsme i tu originální), ale nakonec z toho byl parádní ohýnek. Když jsme byli uprostřed pečbuřtění, přišel k nám od Pískové rokle hlouček barevných Šusťáků. Dali se s námi do hovoru a když zjistili, že narazili na pečbuřty (TY pečbuřty), o kterých již četli na webu, či v novinách, rázem se s námi chtěli vyfotit. Prý na památku. Dali nám i zavdat medovinky. My oplatili slivovicí. Být celebrita není tak špatné. Srdečně jsme se rozloučili, dojedli, pobalili a vyšlápli spláchnout dlabanec do Hlavňova k Péťovi Poznarovi do restaurace U Doležalů. Nebyli jsme zklamáni, dali si několik žejdlíků Staropramenu a až za tmy vyráželi na poslední etapu (tedy jak kdo, poslední) sobotního vandrování – na Ostaš. Přesun tmou tmoucí byl celkem svižný a bez zádrhelů. Za hodinku a něco už jsme vpadli do vyhřátého lokálu hospůdky U Malíků, kde nám Petr rezervoval stůl vedle dveří, protože mělo probíhat promítání fotek nějakých cestovatelů. Sice jsme s tím až tak nepočítali, ale program to byl vcelku zajímavý. Nejprve se promítly fotky z rybářského sjezdu mongolské řeky, na jejíž název už si nevzpomenu a potom bylo promítání obrázků z Norska, také spojených s rybařením. Obě prezentace byly doplněné zasvěceným komentářem účastníků a zlatým vrcholem programu pak byla výstavka vypreparovaných rybích úlovků. Mezitím dorazili z Hradce Gepardi a mohla se rozjet muzika. A taky, že jo. Zpívalo a hrálo se dlouho do noci. Dokonce jsme si zanotovali i Okoř za hudebního doprovodu malého děvčete od rybářů, kteří předtím promítali. I já přidal svůj kytarový majstrštyk - Bednu vod whisky. Čas ale strašně rychle popoběhnul a byla půlnoc. První odpadl Medvěd, s tím, že jde ležet někam do lesa. Pak jsem v půl jedné pocítil únavu já. Byl jsem dost línej a Péťa nám nabízel chatku k přespání, ale nikdo se ke mně nepřidal – všichni tvrdili, že budou spát někde venku v lese, nebo pod převisem. Zatnul jsem tedy zuby, sebral svoji hrdost a vyšlápl sám ke kopci do lůna přírody. Cestou nahoru mlha houstla a občas zadul studený větřík. Ve vrcholové partii jsem trošičku tápal, ale nakonec jsem, „náš“ domovský ostašský převis, Slepičárnu, našel a zaplesal nad hromadou relativně suchého dřeva vyplňujícího značnou část fleku. Tomu se nedalo odolat. Ačkoli sám, zatopil jsem a osušil nad hřejícím ohýnkem urousané nohavice. Za svitu plamenů jsem si rozbalil spaní. Tušil jsem, že místem moc šetřit nemusím… Když jsem usínal za šumu větru, který pod převis nedofouknul, ohýnek už dohasínal. Civilizace byla daleko a halekání kamarýdů jsem neslyšel. Vypadalo to na jednonoční robinzonádu…

 A taky, že jo. Ráno bylo ještě mlhavější než celá sobota dohromady. Vzduch byl nehybný a jen občas pípnul pták, či zakrákoral havran. Nikde nikdo. Jen stromy pluly v mlze skrz níž se dalo někde vysoko nahoře tušit slunce. Vyhrabal jsem se za spacáku po osmé hodině a hned zapálil oheň. Opečení buřta bylo samozřejmostí. S čajem se mi patlat nechtělo, napil jsem se tedy ořechovice, sbalil, přitáhnul nějaké mokré dříví do sucha. Po zalití ohniště a položení obligátní smrkové větvičky doprostřed kroužku z kamenů jsem šlapal ponurým tichem zpět do civilizace. Skály se tyčily podél cesty jako přízraky pohádkových obrů. To jistě jejich funění vyrobilo hustou mlhu, která je halila, a kterou já sestupoval ze hřbetu stolové hory zpět ke kamarádům, kteří zřejmě v noci nenašli dost sil k výstupu. Před hospůdkou bylo veselo. Chudkyn se ještě válel na zápraží ve spacáku obklopen veselým hloučkem. Zatímco Gepardice, Kačka, Vazoun a Vašek s Danem došli v noci na Eldorádo a Gepard sešel do lesa pod kopec, tak zbytek daleko nedošel. Pajda, Čipr, Chudkyn a Divi se v půl třetí v noci nenechali ukecat od milé nové servírky Johanky k přespání na verandě před hospodou. Chudkyn sám odbyl takový nápad slovy: „Máme svoji hrdost“. Došli však za poslední chatku a tam se jim to nějak rozleželo. Zahodili tedy hrdost a rána dospali v relativním suchu šest metrů od dveří hospůdky. I takové věci se stávají…

Zapadli jsme do teplíčka na čajíček a výbornou polévku – měli dvě, gulášovou a slepičí a obě stály za to! Shodli jsme se, že i s gastronomií to tu jde docela nahoru (večer všichni chválili minutku Krakonošův šleh s bramboráčky). Dorazil Gepard a chvilku po něm i šupáci z Eldoráda. Byli jsme skoro komplet. Před jedenáctou se objevil i Medvěd. Neprohlížel si skály, ale opravdu tak dlouho spal. Po půl dvanácté, došlo na nejhorší – rozloučili jsme se, popřáli si vše pěkné k Vánocům a zalomili palce. Pak už jen třiapůlhodinové kodrcání vlaky přes Turnov a doma teplá vana. Bylo to fajn. Už aby to bylo zas…

Sesmolil Pavouckej

Mlha se zdála Vazounovi a Medvědovi málo mlhovatá...

V jeskyni Kovárna jsme v sobotu spatřili i sníh

Pečbuřtění u přístřešku Lesů ČR je už téměř tradicí (pro případné šťouraly

 - po našem odchodu nikdo nepoznal, že se tam nějaký oheň topil!)

V Hospůdce u Malíků na Ostaši to v sobotu pěkně frčelo!

Moje robinzonáda na Slepičárně - ranní pečbuřtění na samospoušť