wz

 

                                                                  29.-.31. 5. 2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Pavouckýho fotky

Reportáž organizátora Hafrana

Účastníci: Bobr, Pavouckej, Václav, Ilegál a asi 117 dalších...

 

Trasa vandru: Louka u Hořina river nedaleko Hradce u Stodu.

 

 

 

Po několika letech váhání jsem se konečně rozhoupal a poslal tři svý prozaický dílka do trampský literární soutěže Trapsavec. Následkem toho mi přišlo pozvání na 41. trapsaveckej voheň. Sám bych asi do vzdálenýho oudolí říčky Hořiny nevyrazil, ale soutěže se zúčastnil svým dílkem i Bobr, takže, když už byl parťák a byla i chuť, mohlo se teda 29.5.2015 vyrazit.

Bobr se vobětoval a osedlal plechovýho oře. Já k němu v Praze na Florenci přiskočil a už jsme frčeli ve slunečnym odpoledni směr Plzeň. Když jsme v Hradci u Stodu vopouštěli zaparkovanej vůz s usárnama na hrbech, nebe se zatáhlo a začal pofukovat chladnej vítr. Dost dobrej důvod k návštěvě místního pohostinství nad kolejema. V hospodě bylo pusto a prázdno. Ochotná paní hostinská nám donesla chutnej dvanáctistupňovej Chodovar do forhauzu, kde jsme pak i nad vorošenou pochoutkou přečkali krátkou přeháňku. Pozdravili jsme se i s Hafranem, kterej sem zajel pro pívo určený pomocníkům připravujícím dřevo na sobotní oheň a sami jsme pak chvíli po jeho odjezdu zvedli kotvy. Slunce znova pálilo a my stoupali silnicí ke vsi Lískov. Ještě před ní jsme ale zahnuli na polní cestu a s výhledem do kraje pokračovali k okraji lesa. To už se začaly vobjevovat první návěstí směřující psavce i nepsavce do místa konání. Už tady bylo i pár aut prvních přijezdivších účastníků. Když jsme lesem sestupovali do údolí, neomylnej zvuk motorový pily nám oznamoval, že práce se dřevem ještě neskončila. A taky, že jo – hned za zákrutem cesty jsme se zasejc pozdravili s Hafranem a já zcela bezelstně položil otázku: „Chcete s něčim pomoct? Máme něco odnýst dolů?“ Hafran dlouho neváhal, zařval: „Uhni!!“ a na cestu vedle nás se snes půlmetrovej kmínek smrku následovanej dalšíma podobnýma kouskama. Hodil jsem si na rameno mokrou zátěž ne nepodobnou traverze a takhle zatěžkanej sestupoval do neznáma následován stejně vobtíženým Bobrem. Přede mnou se vobjevila mýtina s posečenou travou, blejskla bílá špička týpí a kynuli mi první lidi. Zdravil jsem je se zaťatejma zubama a koukal, kde se nemilýho nákladu zbavit. Doběh´ mě Hafran, kterej měl na rameni bratříčka tý mý dřevěný traverzy a směroval mě ke slavnostnímu potlachovišti. Rád jsem přidal kládu k ostatním a přešel kousek k plápoláčku, kolem kterýho už bylo pár účastníků. Nikoho jsem osobně neznal, tak došlo na představování. I když, pravda, dost z nás se znalo od vidění z všemocnýho internetu. Zalomil jsem tak palec s Tonym, s Pavlís, Belmondem, Vokounem a mnohejma dalšíma trempskejma celebritama. Dali jsme s Bobrem do placu dvě donesený petkopíva a rádi spočinuli na lavičkách kolem vohně. Krafalo se a přicházeli další poutníci. Bobr náhle zbystřil, když dorazili dva hromotluci s originálními domovenkami. Slovo dalo slovo a on zjistil, že narazil na skorosousedy ze Slanýho, kde sám bydlí. Václav a Ilegál nám dali po zalomení palců originální camrátka – sojové kmeny. Oby jsou totiž členy T.O. Sojový kmen a tuhle žlutou pochoutku našeho dětství maj´ i ve znaku. Chvilku jsme pokecali, ale pak nastal čas jít si někam do lesa postavit bydlo. Hafran poradil, kde to bude nejlepčí a my zhruba 30 metrů od lávky přes potok zabrali claim jen kousek od Sojových kmenů. Václav sice prohodil něco v tom smyslu, že v těchhle místech nás klidná noc nečeká, ale to nás neodradilo – ostatně i já dokážu spát celkem dost hlasitě. V podvečer se osazenstvo tábořiště rozkouskovalo na několik skupinek k několika ohňům, což mě i Bobra docela zaskočilo – tak nějak jsme očekávali společný posezení a krafání, jak to na jinejch akcích podobnýho typu bejvá. Hodili jsme to za hlavu a neplánovaně se rozhodli dojít 4km do hospody na jedno uspávací pívo. Když jsme přecházeli pole u Lískova už společně s Václavem a Ilegálem, který vyrazili ještě před náma, blejsklo se a mohutně zahřmělo. To zrychlilo náš krok i orientaci a my po projití vesničky sešli mezi chatama a konečně v šeru vobjevili ranč Červený Mlýn. Jen vchod do knajpy ne a ne najít. Nakonec nás zachránil týpek v holinách, kterej byl zrovna na vodchodu. Proved nás temnou stájí a my se voctli v „utajeným“ lokále. Hostinskej byl celkem vochotnej, nasměroval nás blíž k vejčepu a my se mohli posadit. To už se venku pomalu spustil déšť a Venca zalitoval, že nechal kytaru na claimu, protože to vypadalo, že se náš původně plánovanej krátkej pobyt krapet protáhne. Když se to nejhorší přehnalo, vozvalo se klepání na vokno. Nějaký nešťastníci hledali, stejně jako my, kudy se do hospody dostat. Ilegál jim na radu hostinskýho došel votevřít dveře vepředu a já konečně osobně poznal Harmoniku, kterej se tu objevil i se svou ženou. Začal velmi příjemnej večer, kterej se měl ještě pěkně protáhnout. Harmonika sice neměl kytaru, ale měl svý pětistrunný banjo, který k němu neodmyslitelně patří, takže na muziku přeci jen došlo. A byla skvělá! Nakonec jsme z hospody odcházeli docela pozdě. Daleko jsme ale nedošli – Harmonika měl před hospodou auto a my se namačkaní dovezli až nad tábořiště k ostatním autům. Seběhli jsme dolů, abychom zjistili, že ohňová separace stále ještě trvá. Po kontrole nepodstatnejch škod pod plachtama (mokro), jsme se sešli u ohně blíž k potlachovišti jen já s Bobrem a tam si chvilku zafilozofovali s Akélou a s nějakou šabatkou, na jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout (sorry). Nakonec nás ten příval věčných pravd udolal a mi přešli do jídelny, kde bylo slušně rozjetý jamboree v podání Harmoniky, Václava, Ilegála a Píga. Doběh jsem ještě pro svíčku abychom si nemuseli svítit čelovkama do vočí jak estébáci při výslechu a nastala dlouhá pohoda. Já s Bobrem jsme tuhle skvěle rozjetou společnost vopouštěli po třetí hodině ranní. Ještě byla tma.

Do rána několikrát sprchlo, což nám bylo pod plachtama fuk. Pak se kolem šestý vyjasnilo, aby se v sedm definitivně zatáhlo a s přestávkama pršelo celý sobotní dopoledne. Sojový kmeny šli spát až v půl sedmý, takže se od nich ještě dlouho neslo chroptění signalizující zdatný nabývání ztracenejch sil. I Bobr pochrupoval. Tak jsem vyrazil s foťákem vomrknout okolí a pořídit pár snímků. Za lávkou jsem docela dlouho pokecal s Indym – nekonvenčním světoběžníkem a poutavým vypravěčem. Pak mě vyhnal hlad a další přeháňka zpátky na claim, kde jsem si na liháči pod plachtou uvařil čaj a pozdně posnídal. Napil se i Bobr, který nějak hůř rozdejchával včerejší nepasterovanou desítku Gambrinus (nic moc). Teprve před polednem jsme definitivně vstali a rozhodli se dojít pro vodu. Pígo nám poradil kudy tudy, Hafran nám vrazil do ruky pětilitrovej kanystr, my k tomu ještě přidali Vokounův třílitrák a vyšlápli jsme lesem k pěkný studánce, která byla asi půl kiláčku daleko. Cestou jsem i zalomil palec s dorazivším slovenským kamarádem, kterýho jsem znal jen po internetu - D´Adym. Když jsme se vrátili, zrovna se prodávaly tombolenky, tak jsme si s Bobrem celí natěšení pár lístků koupili, že alespoň v něčem něco vyhrajem. Ha, ha… Ve dvě hodiny začal kolotoč křtů sborníčků trapsavce a zpěvníčků. Pak se vydala všanc psavcům porota ve složení  Věra Náhlíková - Strunka, Eva Obůrková - Šklíba, Jindra Kout - Fáfa, Jaroslav Šlejmar - Kutloch i Michael Antony - Tony. Zhodnotili celkově 41. ročník a vypíchli statistický skutečnosti (včetně povídek na Pé – slovy Šklíby: „je to zajímavé, ale číst se to nedá“ – to maj teda blbý, když mám v záloze na další ročníky dlouuuuhou povídku na Vé :-)). Proběhlo i pár dobrých rad, čeho se vyvarovat při psaní a jakým tématům se vyhnout a debatní blok byl ukonce. Votevřel se tzv. trapsaveckej veletrh, kde se nabízeli různé sborníčky, cédéčka, knížky atp. Po skončení odpoledního programu nastalo volno až do večera. Rozhodli jsme se tedy s Bobrem následovat Sójový kmeny a Harmoniky a opět vyšlápli procházkou přes kopec do Červenýho mlejna. Tentokrát museli votvírat voni nám a vůbec je nepřekvapilo, že jsme dorazili. Bylo teplo, takže pívo přišlo k chuti a nakonec i na muziku a zpívání došlo. Po půl sedmý jsme se zvedli a vyrazili, tentokrát pěšky, zpátky na tábořiště. Dorazili jsme akorát, abychom zjistili, že tombola je sbalená a jestli jsme něco vyhráli, už se to nedozvíme. Hned zkraje se losovalo znova, to co si tombolisti nevyzvedli odpoledne (aneb, jak nás hospoda připravila vovýhru, že áno) a pak začlo postupný vyhlašování a čtení vítěznejch dílek. Bylo to dlouhý, ani moje, ani Bobrova přezdívka nezazněla, ale k jásotu se důvod našel – Václav si došel pro Trapsavce za 1. místo v próze nad 23. let za prima vodáckou povídku. Když už dospělo vyhlašování do finále, já i Bobr jsme zbaběle odpadli. Den byl příliš dlouhej a únava silnější. Navíc jsme byli docela zmrzlí, protože se ochladilo a oheň hřál jen z jedný strany, přičemž nohy pořád studily. Ze spacáků na claimu jsme teda už jen poslouchali muzicírování, který nám příjemně hrálo do našich bláhovejch snů o vyhraným Trapsavci :-).

Ráno bylo nádherný. Sice chladný (prej byly 3 stupně nad nulou), ale slunečný. Plánovali jsme ještě trochu povandrovat po vokolí, a tak jsme se s Bobrem poměrně rychle sbalili, přesunuli se k velkýmu ohništi, kolem něhož si pár dalších kamarádů připravovalo snídani. Po dlabanci jsme vobešli přítomný, zalomili palce a předali kalendáříky AČP. Pak už jen AHOJ, krátká zastávka u Václava s Illegálem na jejich claimu a následoval výstup krásnym lesem k modré značce na hřebínku. Značku jsme tam jen přešli a pomalu sestupovali lesem k silničce po vojácích za kopcem Hořina. Tahle silnička nás pak neomylně dovedla k řece Radbůze, podle který jsme měli v plánu dojít do Hradce k autu. Sluníčko docela pálilo a přítomnost řeky byla fakt příjemná. Mrkli jsme se cestou i na sroubek nad říčkou, a tam i dali obědovou pauzičku. Romantika jako prase. Pěšina nás pak vedla dál kolem řeky  na Hradeckou skálu a dál kolem chatových osad, až jsme došli do našeho cíle – k rozpálenýmu autu. Nalodili jsme se, Bobr mě dovez do Berouna, kde jsem s nim zalomil palec a ještě chytnul expres z Mnichova do Prahy. Frčel jsem sám k domovu. To ovšem ještě nebyl konec mýho vejkendovýho dobrodružství. Zabydlel jsem se v chodbičce před kupátkama a čuměl z vokna na krásnou Berounku, zatímco vlak si spokojeně drncal, když v tom periferně vidim, že na mě gestikuluje chlapík z uličky mezi vagony. A už byl prů…švih na světě. Vedle něj se klepala na zemi ženská v epileptickejch křečích. Zalovil jsem v paměti jakže to vlastně vypadá stabilizovaná poloha, společně s maníkem z vedlejšího kupé jsme ji ustabilizovali, do úst jí vrazili koženej řemínek a já mazal hledat průvodčího, aby přivolal záchranku na Smíchovský nádraží, kam jsme měli za chvíli dorazit. Uffff. Všechno klaplo, paní si převzali vodborníci a my mohli dojet na Hlavák. Tam jsem měl ještě víc jak půlhoďku času, tak jsem šel na sedmej perón čekat na přistavení rychlíku směr Turnov. Jak tam tak bloumám prázdným nástupištěm, do vočí mi blejskne na zemi něco povědomýho, co už jsem dlouuuuho neviděl. A vopravdu – leží tam pěkně složená dvoutisícovka. Nikde ani noha, nebylo koho se ptát… No, tak jsem milou bankovku uklidil do kešeně s myšlenkou, že kola osudu zřejmě domlela až sem a mě je souzeno vyzvednout si tendle vejkend právě tuhle výhru.

No, nebyl to špatnej vandr a nakonec vlastně i výherní. Další takovej, ze kterýho jsem si přivez víc, než když jsem na něj vyrážel. A nebyli to jenom prima zážitky...

Sesmolil Pavouckej

Pátečně-sobotní hraní v jídelně

Náš claim za říčkou Hořina v uplakaném sobotním ránu

Trapsavytí a Porota

Sešlo se tu hodně známých tváří (virtuálně)

Naši nejbližší víkendoví společníci

- Harmonika, Václav a Illegal

Na "procházce" v Červenym mlejně

41. oheň Trapsavce

Já u sroubku nad řekou Radbůzou