Účastníci: Růža, Vojta st.tr., Pajda, Pepíno a Cajs

Trasa vandru: MB - Strenice a zpět

Nemám rád vandry, když se do poslední chvíle neví, jestli se pojede nebo ne. Zrovna tenhle byl zářný příklad. Všechno se ale na konec správně vyvrbilo a mohlo se vyrazit. Pojedem na Koko a zkusíme poctít naší návštěvou maroda Pajdu. Že poctíme návštěvou marody dva, se ukázalo hned v pátek večer.

 Vystupujem v Bolce na hlaváku, rozhlížejíce se po známých vandrácích, po kterých tu není ani vidu, natož slechu. Pokračujem pěškobusem, /chcete-li vandrem/ podél Jizery z jedné strany železničním náspem z druhé až k viaduktu, jímž úspěšně proklouzáváme. Tady nastává první neřešitelný problém. Ale my trempi, zoceleni řadou nepravidelně po sobě jdoucích takových problémů, jsme si s tím hravě poradili. Podle mapy tady vede roklí jedna cesta. V reálu však tři. Vylučovací metodou volíme zlatou, tj. střední cestu. To jsme neměli dělat. V kolejích po lesní technice zprvu stoupáme příjemnou stinnou cestou, obtěžováni komářím hmyzem a přibývajícím vlhkem. Pomaloučku vlhka přibývá, z louží se stávají jezírka přes celou cestu. Složitě je obcházíme přes klíšťové louky, místy zarostlé bujnými kopřivami, do kterých se kraťasy a krátké rukávy ale opravdu nehodí. Při návratu na cestu nechápavě zíráme do kolejí, kde voda proudí jak v potoce. „Tady prdlo potrubí“ dávám k lepšímu. Cestou to dál opravdu nejde, musíme vylézt strání nahoru a uvidíme, kde se vyloupnem. Razím napřed a Krvavý koleno alias Růža za mnou huláká „ Slyšíš?, vypli čerpadlo“ a skutečně se mi zdá, že nahoře ustal ňákej záhadnej hukot. Už jsme skoro z rokle venku, když narážím na civilizaci. Ňákej starej smeťák, háj je samej střep a starý železo. Překonávám poslední hup a vylejzám na cestu. Ano, na tu cestu, co za viaduktem odbočovala do leva suchem nahoru. Za první zatáčkou už vidíme první domy a asi kravín, u nohou máme konec hasičský béčkový hadice. V palicích se nám začíná rozsvěcet. Jdeme po hadicích a vyhlížíme netrpělivě konec. Vycházíme na rynku vesnice, kde se uprostřed nachází koupaliště, ale bez vody. Tu nám hasiči úspěšně vyčerpali do rokle pod nohy. Z hasický stříkačky, která je už vypnutá se ještě kouří. Místní jen koukají, kde se tam bereme. Berem roha, stavíme na konci vsi a pasem se na třešních.

Odtud míříme zkratkou ouvozem který končí v poli obilí. Co tejdě? Složitě pole obejít nebo to střihnout přes? Sou tu koleje od traktoru, tak dem dokonce správným směrem. To ještě nevíme, že za obzorem skončí obilí a začne řepka a koleje zmiznou. Jako by nestačily ty kopřivy v rokli. Řepkou to opravdu nejde, musíme se ale prodrat ke krmelci, kam snad vede ňáká stezka. Nevede, ale opět tu začíná obilí s kolejema, to už je lepší a úspěšně vycházíme na silnici a krátce na to v cíli dnešního trempu ve Strenicích. Tady bydlí marod Pajda, jehož jdeme navštívit. Což ovšem netuší. Ptáme se po hospodě, kam nás žene pivní dluh a Pajda tam určitě bude sedět. Ale nesedí, tak počkáme, určitě dorazí. Doráží po chvíli, asi po třech pivech, ale ne marod Pajda, ale marod Cajs. Toho jsme opravdu nečekali. Ani on nečekal nás, vůbec to nedokázal rozdejchat, kde se tam bereme a co tu děláme. Od něj se dovídáme, že Pajda cestuje a že dorazí. Na přivítanou s Pajdou si dáváme dalších několik piv, načež nás Cajs ujišťuje, že nemusíme hledat bivak v háji, ale že nás ubytuje na chatě, kde tráví nemocenskou. Už je jasný, co tady dělá. Ze samé radosti, že je o starost míň, dáváme několik dalších piv. Pajda de dom zabalit, sbalit synátora Pepína, necháme natočit do petovek a můžem vyrazit. Na chatě u vohýnku krafáme do nadrána, než nás vypitý píva v tom vedru nezlikvidujou. Pravda, ta jedenáctka se zdá ňáká slabá, je třeba ji zahustit prima Cajsovou slivovicí /dlouho jsem tak dobrou nepil/ kupodivu i na Pajdův rumík došlo, ten můj sem přivez skoro celý dom. Někdo zalez do chaty, někdo zůstal na verandě, já skončil na louce. A spali a spali, krásně se jim spalo. Po ranním kafi a nezbytným vyprošťováku balím a začínáme plánovat postup do středu Koko, což se hochum, co spolu chodíme, nelíbí, voni že sou marod a že s náma nemůžou. Takže pěkně my musíme zůstat tady. Ani se moc nebráníme, na chatě pod verandou v tom hicu je fajn, do krámu pro lahvový kousek, a na točený večer do hospody ještě blíž. Cenou útěchy je Pajdou vymyšlená procházka jeho rodištěm. Cajs se svou nohou to ještě nedá, tak prej něco dobrýho uvaří. Po náspu bejvalý cukrovarnický vlečky, kolem zámku a kaple, kde je zrovna svatba / jinak by byla prohlídka/, obory s daňky až do Cetna ke studánce na fajnovou vodu. Ta zásobuje široké okolí. Kolem bývalého, zpustlého koupaliště, kde to za své největší slávy muselo bejt krásný, zastavujem ve vsi u konzumu na jedno z chlaďáku, či jednu z mražáku. Berem sebou klobásky na rošt a kolem rybníků se vracíme na chatu právě včas, Cajs vyndává baštu z venkovního grilu. Pekáč brambor se zapečeným masem. Dobré to bylo. Pepíno coby místní dostává bojový úkol, skočit do krámu pro lahvový. Mňamka se musí zalejt a k tomu ten hic… Jako nosič jdu s ním. Konzum je již zavřenej, krámská ale bydlí za rohem, stačí cinknout a lahváče už cinkaj v bedýnce. Necinkaj!!!! Paní není doma. Pomooooc, vyjebali s žíznivejma trempíkama! Ale jak jsem psal již na začátku, poradili jsme si hravě i nyní. Uhnem to k hospodě a zjišťujem, že otvírají za patnáct minut. Dveře sou už rochcáplý tak dělám blbýho a ptám se znuděnýho výčepáka, ladícího televizní kanály, zda by nekáplo do petek. Jedno od cesty, Pepíno kofču, a už se pivní pomoc hrne na chatu. Tam u filků strávíme příjemné odpoledne ve stínu, a při dešťové přeháňce si libujem, že jsme v suchu. Po dešti vyrážíme do místní putyky na country westernové hraní a tancování. Už před hospodou se zdravíme s místním starostou, tak to už tu budou opravdu asi všichni. Zábava je již v plném proudu, když dorážíme na místo samé. Už tu od včera máme známé, tak se zdravíme a vedem řeči, co se vedou, když se potkají trempi co mají krapet pod deklikem. Je to taková krásná vesnická oldís párty, i s tím tanečkem, pivečkem a fernetem. Z toho tepla sem chytil cestou do putiky hnačku, tak to snad zabere. Během večera doráží další kamarád, kterého jsme už neviděli drahně let – Valda. Když je zábava v nejlepším, má se přestat. Hodněkrát se mi to vyplatilo. Dem si připravit pozdní večeři. Když už je hotová, nikdo nemá hlad. Z večeře se stává snídaně. Ráno nastává čas sbalit ušárny a vyrazit k baráku. Pajda nedá jinak, než že nás odveze na hlavák. Tady zjišťujem, že to jede až skoro za dvě hoďky, tak nás hodil až do Turnova odkud různými výlukami a posledních osum kilásků po svých, dorážíme k baráku. To byl trest za to leháro na chatě.

Nevím jak vy, ale já zas někam vyrazím, a doufám, že i s brzo uzdravenejma hošima.

Sesmolil Vojta ( St.tr.)

PS: Vandr se mi moc líbil. Za celou dobu jsem nemusela rozbalit usárnu J Růža – Krvavý koleno