wz

 

                                                                  3.-.6. 7. 2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Růži a Vojty obrázky

Účastníci: Růža, Vojta st.tr., Pajda a Pepíno

 

Trasa vandru: Prostě zasejc v Ráji

 

Léto se nám rozjelo na plný pecky a do tý nejteplejší části se trefil prodloužený víkend se svátkem Mistra Husa. Již tradičně tato nabízená varianta vandru byla námi s radostí přijata. Nikdo s námi spřátelených trempů kamarádů se do toho hicu nehrnul, až na Pajdu, který si musel vyzkoušet, co vydrží po náročné operaci. Samozřejmě s sebou vzal potomka Pepu.

Volba destinace padá na Skalák, od jeho okraje až po centrum, kterému jsme se dlouho vyhýbali, tudíž je potřeba vypátrat, co se tam děje nového. Tradičním výchozím bodem do tohoto území jsme mívali vlakovou zastávku Turnov-město. Není důvod na tom nic měnit, a proto co nevidět sedíme v hospodě pod Hlavaticí. Tu známe i celkově nedávno vybydlenou, nyní už pár let opět funguje snad ke vší spokojenosti. Až na pár bublinek v pívišti navíc to šlo. Pod rozhlednou samou jsme se již zapíchli do toho pravýho Skaláku. Ten kdo byl i v jiných skalních městech, tak ten mi potvrdí, že Skalák se prostě pozná po čuchu, ta specifická vůně není nikde jinde, jenom zde. Nejdem nahoru na rozhlednu ale uhýbáme hájem mezi skalami a lesními pěšinkami, cestami, přes louky skrze chatovou osadu, kde nám mizí cesta jelikož na ní vyrostl nový rekreační objekt, se dostáváme k silnici, kterou překonáváme a opět mizíme v chladivém stínu háje. Čas pokročil, ale to se už blížíme k místu setkání se Streničákama. Mají přijet od druhé strany a dorazit do hospody na Podháj. Tam už to na zahrádce žije, zabíráme stůl ve stínu, poroučíme dvě orosená piva, u nemluvící servírky (pěkné). Brzo ji tipujem, že tu není dlouho, i když se snaží, nestíhá. Na dotaz jestli má tlačenku, nechápavě vrtí hlavou, posílá šéfa a v tu ránu je všechno jasný. Nejenže je tu první den, ale ještě je to Ukrajinka. Dorážejí hoši od vlaku z Příšovic po hodině a půl dlouhotrvajícím pochodu. Máme již značný pivní náskok, Pajda je taky pěkně vyprahlej, necháváme ho něco dohnat. Pepíno si obarví hubu na červeno, místo tláči zkusíme utopeného, celkem pikantní, a to už po tmě jdeme vstříc prvnímu noclehu tohoto trempu. Míjíme tradiční kempovní místa a usidlujeme se na náhorní plošince, kousek nad cestou. Před spaním ještě pár tradičních tlachacích keců, za korunu z lahve rumu na dobrý dech a už počítáme ovečky.

Ráno vstávám tradičně do práce, ale ne proto, že bych musel…. Ale protože pod námi na cestě slyším hlasy tam těch. Nikdo jiný to nemůže v tuto dobu být. Už jednou nás budili podobně na Kozlově, aby nám zopakovali své naučené fráze. Kdyby zvedli hlavy a pozorněji se zadívali na hřebínek, museli by nás zahlídnout. Ráno po namazání všech štípanců od mravenců a komárů, snídani a balení to berem zkratkou k Hotelu Králíček, kde by už mohlo být otevříno pro žíznivé cyklisty a trempy. Nebylo, jako vždy tu máme smůlu. Tu se ale nad námi kdosi ustrnul a asi o hodinku otevřel dřív. Dík za dopolední vyprošťovák. Pokračujem dál směr Žaludštejn. Je to zajímavé místo u jedné rekreační boudy, soubor tesaných soch a soustava jezírek. Nikdo tu není, tak to stojí za prohlídku. Mezi rybníky, azimutem, co nejkratší cestou (již jsme v časovém skluzu) se vynořujem u Faraona kde jsme strávili mnoho krásných trempských chvil. Jedna z posledních, když nás tam vybrali v únoru za deště s ohněm. Uronili jsme nejednu slzu , zanadávali na ty ony ( těm se muselo ošklivě škytat) a šli radši o dům dál. Co o dům, o chatu na Prašivci, kam jsme se přehoupli přes hřebínek a octli se v areálu místního mysliveckého sdružení, uprostřed, zvěřinových hodů. Stejky už měli zbaštěný, ale i tak bylo z čeho vybírat. Hlavně sme si mohli vodpočnouť, nalejt tekutiny do hlavy, pokecat se starým i novým panem domácím a v klidu pozorovat cvrkot a hemžení. To si musíme pochválit, to jsme udělali dobře, že sme sem odbočili. Když už sme měli všeho dost, hurá se jít vykoupat do Věžáku. Spláchnout ten už skoro dvoudenní pot. Vylejzáme z vody špinavější, než sme tam vlezli, ale sme aspoň částečně osvěženi, a ta špína se za chviličku, až uschne, odrolí. Ten Věžák je opravdu na koupání horší a horší. Máme zaručené zprávy od místních, že v Krčkovicích hasiči pořádají jakousi merendu, míříme tam, co kdyby nám něco uteklo. Je tam tak živo, že jdem raději ke Kobosiloj na zahrádku. Je tu novinka, nejen ta zahrádka ale i tu vařej. U nás to ale vyhrává jednoznačně gothaj s cibulí na kterým sme si smlsli. Prostě přišel k chuti. Spací místo si nacházíme u háje za starou školou, ze které je nobl penzion. A zase s mravencema, oni se totiž po tmě blbě hledaj, asi už spěj.

Po nezbytných ranních úkonech, sme zkratkou zpět na Prašivci, kde myslivci dojídají a dopíjejí po včerejší akci. Možnost se zastavit raději zavrhujem, mohlo by to špatně dopadnout a dem na Hrubku mezi dav turistů. Že dem do Šmoulova, je nám jasný, musíme to vydržet, chcem ještě na cintorín rozsíviti svíčku a Vlčí převis. Přes špatné zprávy, že je na koupališti zavřeno, nám zvědavost nedá a jdem to prozkoumat. Vždyť to bývala naše zásadní hospodská zastávka ať o letním či zimním vandru. Je otevřeno, již z dálky je slyšet ryk harantů u ledového koupaliště a na nových atrakcích. Je hic a tak povzbuzuji kamarády „ pojďme pomalu rychle na pívo“ a tak dem. To co noví nájemci s oblíbenou hospůdkou horolezců a trempů provedli, si nepřejte vidět. V lokále zbyl jeden malý stůl, ostatní prostor zabírá obslužný pult, který rychlosti odbavování rozhodně nenapomáhá. Otrávený personál a exotický jídelák nás vyhání do hospody do kempu. Tady to žije, ale v pohodě to tu zvládají a na jídle jsme si všichni pošmákli. Pajda se rozhoduje pro návrat, přece jen to je pro něj ještě náročný a to vedro k tomu nepřispívá. Na Valdštejně lámem palce a špekulujem co dál. Nebylo by špatný se smočit, do ledovýho koupáku se nám nechce, zbývá rybník v kempu. Nejdem až na pláž kde je to rozvířený jak na Věžáku, zůstáváme na prázdném rybářském molu z kraje rybníka. U stánku na kraji kempu se řádně zdržíme, konečně pořádný desetistupňový pivo. Začíná se smrákat, je čas jít hledat nocleh. Ten nacházíme z kraje Pelešan pod krásně rozkvetlou lípou, kde to ještě pěkně hučí. Ještě stihnem noční polívku a pivčo v místní restauračce. Ráno škrtáme další putování, tepla už bylo opravdu dost, a z Turnovskýho nádraží míříme k domácímu stínu a chladivé sprše. Shodli jsme se - krásný letní vandr se vším všudy.

Tak zas někdy ve voňavým Skaláku.

Sesmolil Vojta (St.tr.)