wz

 

                                                                 9.-12.7.2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Pavouckýho fotky

Účastníci: Pavouckej, Bobina, Marťas a od pátku i Vojta St.tr.

 

Trasa vandru: Liberec - Ještěd - Červená skála - Jeřmanická skála (chrr) - Rozstání - Kotel - Čertova zeď - Zábrdí - Osečná - Chrástenský rybník - Chrástenská Niagara (chrr, chrr) - Děvín - Hamr na Jezeře (chrr, chrr, chrr).

 

Léto si na chvilku oddechlo od veder a nám vybylo pár dnů na rodinnej vandr. Nikdo se k nám nějak nemoh přidat, tak jsme ve čtvrtek 9.7.2015 odpoledne sedli do auta a dojeli ve třech do Liberce, kde jsme u hřiště Na Spáleništi zaparkovali, vytahali z kufru bagáž a vystoupali k lanovce pod dominantou kraje, Ještědem.

Lístek za 190Kč pro nás tři, nepotěšil, ale při pohledu vzhůru jsme usoudili, že jinak to ani nejde. Plán byl totiž ještě ten den dojít cca 5km za kopec na bivak. V 18h nás kabina vytáhla po laně do výšky 1012m.n.m., kde pořádně foukalo, ale i díky tomu byly parádní rozptylový podmínky a pěkná viditelnost. Zrovínka ale připlul obrovskej mrak, tak jsme se rozhodli vlézt do závětrnýho tepla prostorný restauračky v originální věži. Dali jsme kafe, pivo a limču, Martin navíc šišky s mákem a po 45 minutách, chvilku po sedmý, vylezli ven, ve větru obešli kopec a kochali se výhledem do krajiny, kterou skrz pádící mraky osvětlovalo slunce pomalu padající k západnímu obzoru. Popohnal nás čas a my sestupovali po červené značce směr Hoření Paseky. Odbočili jsme k pomníku letců s torzem letadla, které zde v roce 1948 havarovalo, tam sezobli pár borůvek a pokračovali k další zacházce, tentokrát k výhledový Červený skále. Slunce parádně barvilo krajinu a já fotil jak o život. Dlouho jsme se nezdržovali a scházeli lesem k bivakovacímu cíli. Cestou nás překvapila učiněná plantáž náprstníků. Bobina neodolala a zdržela se focením té jedovaté nádhery. To už jsme vstoupili do stinného lesa pod horou a mírným klesáním se blížili k Jeřmanické skále. Tu jsme po krátkém zaváhání v posledním šeru našli (je na tvarové žluté odbočce) a odechli si – pod skálou, které se též říká Cikánský převis, bylo celkem čisto a hlavně sucho. Velký ohniště a hromada dřeva vedle dávaly tušit, že tady to půjde. Honem jsme využili posledního světla a vydali se daleko do lesa pro nějaké další dřevo (blíž nebyla ani větvička). To jsme natahali pod převis a lámali ho na oheň. Pak Martin s malou pomocí Bobiny rozdělali ohýnek a mohlo se pečbuřtit. Spustil se krátký, ale prudký déšť a my byly rádi za sucho a příjemný ohňový teplo. Kolem desátý jsme uložili Martina do spacáku a sami zůstali u ohně, popíjeli vínko a kecali. O půlnoci zahnala únava do pelechu i nás. Noc byla větrná, ale pod převisem pohodová.

Ráno mě vzbudilo sluníčko, který mi mezerou mezi stromy svítilo přesně do spacáku na hlavu. Chvilku jsem odolával, ale, když se ke světlu přidalo i neodbytný švitoření ptáků kte měli hnízdo v jedný z dutin pod převisem, potichu jsem  vstal a vydal se do lesa pro nějaký dříví na ranní voheň a taky abych doplnil zásobu, kterou jsme v noci spálili. Našel jsem borový větve napadaný ve vysokym borůvčí, který se modralo velikýma borůvkama. Stáhnul jsem hromadu topiče pod převis a vrátil se zpátky s hrníčkem, který jsem za 10 minut skoro naplnil. To už to pod převisem začínalo pomalu žít. V půl devátý se vymotal ze spacáku Martin a čtvrt hoďky po něm vstávala i Bobina. Ráno si vzal rozdělání ohně na starost Marťas a nakonec se mu plameny oživit povedlo a my mohli posnídat buřty, polívku, topinky a zapít to čajem. Pak přišlo nezbytný balení, který nám znepříjemňoval všudypřítomný popel smíchanej s jemnym pískem. V půl jedenáctý jsme opouštěli uklizenej kempík s řádnou hromadou dřeva pro další potřebný šupáky a šlapali do Hořeních Pasek. Tam jsme se mezi domy poptávali, jestli je někde poblíž otevřená nějaká hospoda, abychom se pořádně probrali kafem, ale nepochodili jsme. Nejbližší restauračka ABC otvírala až ve čtyři odpoledne. Tak jsme sešli do vsi Rozstání a tam objevili otevřenou prodejnu COOP, kde jsem si dal já lahváče a Martin s Bobinou limču. Chvilku jsme odpočívali na lavičce před obchodem, ale čas nás opět popohnal dál. Našli jsme modrou značku a tou se nechali vést k hlavnímu cíli dne, geologické zvláštnosti Čertovo zdi. Šli jsme mezi poli a pastvinami a v remízcích se občerstvovali lesníma jahodama, který tu rostly jak na plantážích. Stále nás provázel vítr a tak i oběd u velkýho stolu ve vsi Kotel jsme nijak nenatahovali a v jednu došli konečně k Čertově zdi. No, nic moc toho nezbylo. Většinu z 20km dlouhé a až 10 metrů vysoký přírodní zdi lidi v minulosti vytěžili a zbylo jen malý torzo, u kterýho jsme se vyfotili a pak se rozhodli cestu do Osečný, kde jsme se měli navečer sejít s Vojtou, zkrátit. Vzali jsme to dolů z kopce azimutem do míst, kde měla vést cyklostezka. Viděli jsme díky tomu Ještěd z krásný nepokosený louky a nakonec i správnou cestu našli. Po asfaltce jsme došli do vsi Zábrdí, která nic, kromě názvu potvrzujícího panbrdskou teorii (Brdy jsou fšude), nenabízela. Došli jsme na hlavní silnici, kde nám před nosem ujel autobus. Popošli jsme kousek a odbočili na odpočívadlo zakreslené v mapě. Jak se ukázalo, odpočívadlo to bylo, ale odpočívadlo věčný. Sedli jsme si do trávy před hřbitovem a dali si malou sváču. Po živcový silnici jsme pak došli až do Osečný. Minuli jsme několik otevřenejch hospod, koupili v krámku na náměstí chleba a vydali se na druhej konec obce do vyhlášený hospody Dřevěnka. To už nás dostihla únava z celodenního pochodu (zatím cca 14km) a já vtipkoval, jaká to bude bžunda, až zjistíme, že hospoda je zavřená. No, moc do smíchu nám nebylo. Cedule Dočasně zavřeno nás nepotěšila. Otočili jsme se a vraceli se na náměstí, kde jsme si sedli na terasu hospody Slunce a za chvilku už se vítali s Vojtou, který od autobusu neomylně zamířil k nám. Taky jsme chvilku pokecali s Martinem - kolegou z práce, který má kousek od Osečné chalupu. Přesunuli jsme se pak dovnitř, Martin a Vojta si dali dlabanec, zapili jsme to pívem a limčou, nechali natočit jedno petkový a vyrazili na bivak. Zapadající sluníčko nám svítilo do očí, když jsme pak byli cestou kolem rybníku nemilosrdně vcucnuti na jedno do hospůdky v autokempu. Pokecali jsme s místním panem Hrabalem a ochutnali buřta z Mělníka. Po jedněch Svijanech jsme se rozloučili a počínajícím soumrakem se vydali hledat Chrástenskej vodopád. Opustili jsme červenou značku, která tam podle mapy nevedla a šli nad potokem svahem, vrávorali nad břehy, až jsme k vodopádu za šera došli. Byli tam u rozcestníku s červenou značkou něja skautský vedoucí a říkali, že tu jen do noci budou hrát nějakou bojovku. U ohniště o kus dál byli nějatýpci, kteří se ale po našem příchodu zvedli a, že budou pálit oheň u stanu, který si postavili s dětma blíž k vodopádu. Ohniště na břehu bylo pěkné, ale vedle u stromu byl ohromnej pytel plnej odpadků, kterej celý místo znehodnocoval. Nakonec jsme po přinesení zásoby dřeva, bivak přesunuli blíž k ohni, abysme mohli uložit Martina pod dohledem. Po jedenáctý večer už skálu za potokem ozařovaly skomírající plameny zhasínajícího ohně a lesem se ozývalo jen naše oddychování.

V sobotu ráno nás probudilo sluníčko a zpěv ptáků. Nebe bylo bez mráčku a bylo teplo. Vojta rozdělal oheň, což obrečel Martin, který se na to těšil. Pak jsme posnídali, trochu poklidili, sbalili a vykročili po nové červené značce směr hrad Děvín. Dělalo se teplo a směrem ke kopci to bylo ještě horší. Hrad jsme splavený nakonec dobyli a dobitě shodili na vrcholové plošině zarostlý stromama, bagáž ze zad. Prolezli jsme rozlehlý rozvaliny, posvačili, udělali společnou fotku a sestupovali po červený k Hamru na Jezeře. Maličko jsme zabukovali, ale k rybníku jsme neomylně došli. Přešli jsme po lávce nad přepadem a už jsme ulehčeně usedli na lavice před hospodou pod hrází. Obsluha poněkud nestíhala, ale jídla jsme se nakonec dočkali a pivo jakž takž nosili v přijatelném tempu. Nechali jsme si se svolením personálu bagáž u výčepu a na lehko vyrazili směr zřícenina hradu Stohánek. Oklikou jsme tam přes borůvkový plantáže došli, vyškrábali se nahoru, pokochali se panoramatem Dlouhého kamene, našli převis a šli hledat další. Opustili jsme turistické značení, prošli kolem skautského tábora a vyškrábali se do kopce naproti. Převis nazývaný Dvoják, nebo též Soví lid se nám sice líbil, ale příšerný přístup ho vyřadil z možností večerního noclehu. Oklikou jsme přelezli na cyklostezsku a silničkou se vraceli zpět do Hamru na Jezeře, kde jsme se přesunuli do lepší restaurace hotelu Pacifik a tam na terase za teroru dua alá Eva a Vašek, kteří hráli přes ulici, si odpočali po celodenním plahočení ve vedru nad desítkou za dvacku a dobrým dlabancem. V podvečer jsme došli kousek za Černý rybník, tam odbočili ze silničky do lesa a o kus dál našli prima flíček na spaní. Vyrobili jsme bezpečné ohniště, Martin rozdělal ohýnek a mohlo se vegetit. Po půlnoci už jsme ale všichni unavení 20km pochodem spokojeně pochrupovali.

Ráno nás zase budilo sluníčko, takže jsme vstávali poměrně brzo – už v osm hodin. Bohatě jsme posnídali u ohýnku, sbalili a plac upravili do původního stavu. Při našem odchodu se nedalo poznat, že tu někdo vůbec byl. V Hamru jsme si stihli dát nějaký to pivko a už nás spolknul autobus, který nás slunečnou nedělí odvezl zpět do Liberce. Na Sáleništi jsme zmávali Vojtovi, došli k zaprášenýmu autu, oddechli si, že je bez botičky a nevykradené a frčeli domů, kde jsme pak celé odpoledne dospávali J. Bylo to prima, tak už aby to bylo zas!!!

Sesmolil Pavouckej

Výhled z Ještědu od horní stanice lanovky

Pod Červenou skálou

U Čertovo zdi

Zapadajícímu slunci vstříct

Vojta u ohýnku na fleku "U čtyř šupáků"

Poslední snídaně vandru byla opulentní

 

Hamr na Jezeře - rybník