wz

 

                                                                 31.7.-2.8.2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckýho fotky

Gepardí fotky

Obrázky od Katky

Danovo fotografie

Účastníci: Pavouckej, Venca, Kačka, Dan, Gepard, Gepardice, Lijána, Sláma a pejsek Tequila :-)

 

Trasa vandru: Teplice nad Metují - Bišík - Supí skály - Údolí Tří mušketýrů - Orlík - Lokomotiva - Hraniční stezka - Bišík - Supí skály - Čáp - Bišík - autmo Hradec Králové.

 

Na moji výzvu ohledně účasti na velkém vandru do Rychlebských hor reagovala spousta lidí, ale kladně jen Venca a s podmínkou pozdního, pondělního, příjezdu i Medvěd. Nakonec jsme tedy já s Vencou využili nabídky Gepardů a první tři dny jsme strávili s nimi na Supích skalách, což je méně známá součást Teplického skalního města.

V pátek jsme se ve vlaku postupně sešli čtyři – já, Venca, Dan a Kačka, s (h)různými přestupy a náhradní autobusovou dopravou jsme se přesunuli do Teplic nad Metují. Naše odhodlání jít na Bišík po žluté značce, bylo zkaleno přehlédnutím odbočky, takže jsme celé 4km šlapali nahoru po silnici. Na zámečku bylo překvapivě živo – zrovna tady totiž začínala legrace horolezci nazvaná Slick line festival. Mezi stromy byly natažené placaté šňůry, na kterých machrovali frajeři do půl těla. Machrující frajerky byly bohužel oblečené zcela. I tak to ale byla občas docela pěkná podívaná. Počkali jsme u třicetikorunového piva na Gepardy, kteří dorazili chvilku po nás autmo z Hradce a po vypití pár žejdlíků se pod jejich vedením vydali kopcem vzhůru do nitra tajemných (a hlavně neznačených) Supích skal. Šero přešlo v tmu a my klopýtali mezi stromy a později i mezi skalami a velkými balvany na flek zvaný znalci Bludička. Už to vypadalo, že zakempujeme jinde, ale naštěstí se ozval štěkot a ve tmě zazářila světýlka baterek. To nás našli již kempující kamarádi Lijána a Sláma s čoklem Tequilou. Byli jsme tedy dovedeni na prima plac, kde jsme shodili s úlevou bágly a po představování se a vítání, došlo konečně na pečbuřtění, ohníčkování a békání s Gepiho a Slámovo kytarou. Spát se šlo dlouho po půlnoci. Stropem nám byla hvězdičková obloha zastíněná korunami stromů a osvětlená zářícím měsícem v úplňku.

.

V sobotu jsme po bohaté snídani schovali bagáž a nalehko vyrazili pod vedením zdatných průvodců – Gepardů – do nitra skalních roklí. Nejprve jsme po pěšinkách obešli okolní kempíky, na jednom z nich stvrdili Gepardí soužití na další rok a pak už nás pohltila divočina skal. Proplétali jsme se obrovským borůvčím, které jsme zdatně zbavovali borůvek velikosti holubích vajec. Zlézali pomocí šňůry skalní srázy a stanuli na dně kaňonu, kam noha lidská často nevstoupí. Cestičky zmizely, jen pěšiny vyšlapané lesní zvěří nás vedly labyrintem skal, stromů a suťových propastí. Někde hluboko pod hromadami balvanů hučel potok. I v těchto místech jsme ale našli stopy lidské (trempské a horolezecké) činnosti. Posvačili jsme pod skalním převisem na kempu zvaném Nová Dědkárna a rozhodli se pokračovat necestou dolů roklí. Zde už nebylo žádných pěšinek. Jen instinkt dobrodruhů a touha po pívu nás vedli bludištěm mechem porostlých šutrů, nad jámami mezi nimi a skalnatým úbočím, když se skalní stěny zcela semkly a nad potokem už jít nešlo. Zcela náhodou jsem sklouzal svahem na travnatou plošinu s ohništěm a dle místní prastaré kempovky zjistil, že jsem objevil původní Dědkárnu. Halekáním jsem tedy přivolal ostatní a znovu jsme si chvilku odpočinuli a přidali do velmi málo popsaného sešitku pár vlastních slov. Dál už se šlo jen dnem kaňonu nad hluboko ponořeným potokem. Adrenalin to byl až do samotného závěru, kdy jsme konečně stanuli na značené cestě vedoucí do a ze skalního města. Vpluli jsme postupně mezi turisty a nechali se davem unášet k východu ze skal. V restauraci hotelu Orlík byla milá obsluha a hlavně studené pívo J. Po příjemné hodince jsme ale museli pokračovat. Měli jsme za sebou totiž tu kratší část prohlídky naplánované CK Gepard. Vystoupali jsme sjezdovkou na zelenou značku a po ní se vydrápali až na skalisko Lokomotiva. Nebe se bohužel zatáhlo, ale i tak byl výhled pěkný. Pokračovali jsme po značce až na Kraví horu, kde jsme si mezi mužiky znovu chvilku oddáchli. Před námi byla další kulturně-adrenalinová vložka. Gepardice nás vedla po staré hraniční stezce rozdělující panství Bišík /B/ a Teplice /Weckelsdorf - W /. Zdolávali jsme prastará schodiště, prolézali úzké skalní průrvy a také se kochali trochu zamračeným výhledem na Jiráskovi skály a Ostaš. To už naše unavené kroky chtíc nechtíc směřovali opět na zámeček na Bišíku, kde jsme se za strastiplné putování odměnili každý dle chuti. Ještě za světla jsme pak opět vyrazili hore kopcom na kemp. Tam jsme za šera natahali nějaké to dříví a začala vandráčka pohoda. Ohýnek, kytárka, papání (Gepardi měli dokonce „svatební“ knedlíčkovou polévku!). Spát se šlo kolem půlnoci a spalo se všem dobře. Bodejť by ne, po 15 kilometrech prolézání skal a roklí :-)!

Ráno bylo pošmourné, ale celkem teplé. Po snídani, sbalení a poklizení kempu došlo na společné focení a první loučení. Slamáci se ještě chystali nasbírat domů kýbl borůvek, do čehož se nikdo z nás ostatních zapojovat nechtěl. Po zalomení palců jsme se opravdovou džunglí prodrali na značku a po ní se vydrápali na vrch Čáp, jehož vršek kromě skal, zdobí i zánovní dřevěná rozhledna. Škoda, že bylo tak pošmourno L. Slezli jsme znovi na Bišík (cestou se potkali s Gepardem, který kopec raději obešel), tak si dali pár pivek a došlo na další loučení a zalamování palců. Dan a Kačka mířili na vlak do Teplic nad Metují, zatímco já s Vencou jsme využili nabídky CK Gepard a jeli s Janou a Petrem do Hradce Králové jejich vozem. Tam došlo na poslední nedělní loučení – Gepardi nás vyklopili u autobusáku, kde jsme se za hoďku „nalodili“ do dálkového autobusu, který nás po třech hodinách vyklopil v Lipové Lázních mezi Jeseníky a Rychlebkami. To už je ale jiný příběh J.

 

Sesmolil Pavouckej

 

 

Společné foto všech klientů adrenalinové CK Gepards´ v neděli ráno na trampském fleku v Supkách.